Operní panorama Heleny Havlíkové (297) – Madridská Rusalka jako chromá baletka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Žínky sice mají se svou starší sestrou soucit, ale jejímu trápení nerozumějí, mají svých „holčičích“ starostí a chichotání dost a dost. Otce však respektují, a když vidí, jak je smutný z Rusalčiny tragédie, „sehrají“ mu pro rozptýlení scénku o třech dovádivých žínkách. Ovšem ve chvíli, kdy režisér žínky natěsnal za sklo pokladny, odkud zvědavě přihlížely Rusalčině metamorfóze, situace připomíná spíše výkladní skříň bordelu. Ze záznamu hlasy tria Julietta Aleksanyan, Rachel Kelly a Alyona Abramova nebyly intonačně přesné, zněly nesourodě a z tercetu trčel hlavně první soprán.

Teatro Real Madrid, Rusalka: Alyona Abramova, Rachel Kelly a Julietta Aleksanyan (foto Monika Rittershaus)

Ve snaze zdůvodnit svou koncepci „divadla“ na divadle režisér rozšířil role Hajného s Kuchtíkem a Lovce tak, že jsou na scéně i nad rámec svých partů přítomní prakticky po celou inscenaci a příběhu Rusalky „přihlížejí“. Ve výsledku se takové rozšiřování jejich rolí neosvědčilo a vnášelo do inscenace cizorodé asociace. Odlehčujícím kontrastem měly být nejspíš výstupy Hajného a Kuchtíka stylizovaných kostýmy do chaplinovského komického tuláka. Jenže jejich scéna na začátku 2. dějství (Jářku, jářku, klouče milé) pojatá jako groteska se žebříkem, o který se přetahují, balancují s ním, sedí na něm, prostrkují hlavu mezi příčkami a přitom do sebe všelijak vrážejí, měla k brilanci a vtipu této legendární scénky ze starých filmových grotesek daleko. S inscenací, natož Dvořákovou Rusalkou prakticky nesouvisela. A Pierot (Lovec) roubuje na Rusalku svůj příběh, který je odjinud.

Efekt ovšem nepostrádala choreografie při polonéze, která se zvrhla v sexuální orgie. A třebaže se v Madridu opera hraje, koronavirová situace přece jen ovlivnila inscenaci způsobem zapojení sboru – Květiny bílé po cestě zněly zpoza scény.

Teatro Real Madrid, Rusalka: Asmik Grigorian (foto Monika Rittershaus)

Madridské inscenaci jednoznačně dominuje litevsko-americká sopranistka Asmik Grigorian (zpívá po celém světě a exceluje hlavně jako Čajkovského Taťána, Mozartova Pamina, Verdiho Violetta i Desdemona nebo Pucciniho Liù či Čo-Čo-San ). Grigorian je zcela mimořádně charismatická osobnost, vynikající zpěvačka a velmi tvárná i fyzicky skvěle disponovaná herečka, pro roli Rusalky ideální představitelka, a to i v Loyově adaptaci. Dle požadavků režie dokázala i s přesvědčivostí profesionální baletky tančit na špičkách s ladnými labutími pohyby paží. V mnoha odstínech a nuancích vyjádřila touhu zraněné baletky znovu tančit, váhavou nejistotu, zda podstoupit zákrok Ježibaby, plachost a mindrák méněcennosti, hořkost, se kterou podstupuje svatbu, neobratnou nápodobu vyzývavého chování Cizí kněžny s divokým rozpuštěním sepnutých vlasů, frustraci z neúspěchu, když se místo na Prince vrhne na tatínka, serve z něj sako a snaží se ho „náhradou“ vášnivě políbit. Asmik Grigorian jednoznačně vynikala i pěvecky: Vystavěla oblouk partu od dojemné lyriky touhy přes dramatičnost zklamání (Ó marno, marno, marno to je) k pevnému rozhodnutí trpět (Chci věčně trpět). Než dospěla k odhodlanému odpuštění ovšem „uštědřila“ Princi typicky ženské zhrzené výčitky, jimiž Prince káravě častuje (Živa ni mrtva, žena ni víla). Rusalka v podání Asmik Grigorian sice nemá dojemnou vroucnost, jak ji známe zejména z podání Gabriely Beňačkové, ale vytvořila svým komplexním výkonem popracovaných do těch nejmenších detailů se záchvěvy očí a úst strhující postavu věrohodnou v každé vteřině.

Teatro Real Madrid, Rusalka: Eric Cutler a Asmik Grigorian (foto Monika Rittershaus)

Přitom Grigorian neměla v americkém tenoristovi Ericovi Cutlerovi vhodného partnera. Tento sólista, který začínal v MET na malých rolích, než se prosadil po světě hlavně v mozartovském repertoáru, zůstal obsazený do premiéry i přenášené reprízy i přes to, že si těsně před premiérou zranil achillovku a v Královském divadle mají pro tuto roli alternaci. Cutler tak při pohybu potřeboval berle, k nimž měl na rukou černé rukavice, které nesundal ani při těch nejintimnějších chvílích s Rusalkou a svlékl je až při závěrečném umírání. Pohyb o berlích tak mohl mít vliv i na pěveckou stránku Cutlerova výkonu, jakkoli se oborově zdál pro part Prince ideálním představitelem. Vedle nuancí, kterými obohacovala svůj výraz Grigorian, vyznívala Cutlerova interpretace přece jen jednotvárněji s převažujícím akcentem na hutnou dramatičnost. Režisér Loy sice Cutlerově zranění přizpůsobil aranžmá, aby si Princ mohl sednout nebo opřít nohu o židli, když měl obejmout partnerku oběma rukama. I když můžeme svým způsobem obdivovat, že i takto handicapovaný Cutler roli Prince zvládl, bylo to nešťastné rozhodnutí – chromá Rusalka se zbaví berlí, aby se ve vysněném světě setkala s chromým Princem o berlích! To celou inscenaci rozvrátilo.

Madridskou Rusalku příliš nepodpořilo ani hudební nastudování Ivora Boltona. (K pultu obklopeném plexi deskami přišel s rouškou, kterou si při dirigování sundal.) Byla jsem až překvapená množstvím nepřesností hlavně při koordinaci nástupů. I tím, že Bolton s tolika zkušenostmi se starou hudbou dle záznamu, který může samozřejmě zvukový dojem oproti tomu přímo z hlediště velmi zkreslovat, celkově pojal orchestr až wagnerovsky robustně, čímž oslabil ono jemné vlnění frází s rubaty, nádechy a vzdechy agitata, které Rusalce dodávají v široké škále výrazu a zvukových barev onu tajemnost dekadence v kombinaci s barvitou snovostí impresionismu.

Třebaže byl záznam Rusalky natočený zcela profesionálně, těžko říct, co viděli ale i slyšeli diváci v hledišti akusticky výborného Královského divadla. Loy paralelně rozehrával mnoho situací, ale záběry kamer často „uhnuly“ jinam před pointou (Princovo „laškování“ s Cizí kněžnou a reakce Rusalky) nebo vstoupily „doprostřed“ scény, jejímuž smyslu chyběl začátek (zkrvavená dýka v ruce Ježibaby). Na druhou stranu rychlé střihy záběrů se střídáním celého jeviště, celku jednotlivých situací, polocelku a různě podrobných detailů inscenace, která trvala čistého času (bez přestávek) skoro tři hodiny, bezesporu oživily a pohledy třeba i jen na část obličeje umožnily sledovat každý záchvěv tváře, očí i víček způsobem, který divákům ve vzdálenějších místech rozlehlého hlediště Královského divadla musel nutně unikat. Zejména v případě Asmik Grigorian.

Teatro Real Madrid, Rusalka: Eric Cutler, Karita Mattila a Asmik Grigorian a Eric Cutler (foto Monika Rittershaus)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments