Operní panorama Heleny Havlíkové (30)

Helena Havlíková, 03.05.2011 0:00

Týdny od 18. dubna do 1. května 2011

° Ke kořenům evropské hudby se Sybillou Tiburtinou
° Capriccio z MET
° Trubadúr z MET
° Pionýrská Turandot v Brně
° Inspirace na dny příští

***

Ke kořenům evropské hudby se Sybillou Tiburtinou

Protože jsme minulé – velikonoční – pondělí vynechali, vracím se ještě ke koncertu Ad monumentum venimus (Ke hrobu jsme přišly) ženského vokálního souboru Tiburtina enesemble v pražském kostele Šimona a Judy v rámci Velikonočního festivalu 2011 (pořádaného FOK 19. dubna 2011). V operním „řinčení“ byl očistným zastavením, příležitostí prožít sílu jednoduchosti.

Není u nás mnoho pěveckých souborů, které se systematicky zaměřují na gregoriánský chorál. Přitom tato sbírka středověkých jednohlasných liturgických zpěvů na latinské texty je základním kamenem západoevropské hudební tradice. Jde o hudbu nesmírně působivou, zvláště, je-li provedena s vnitřním prožitkem duchovního obsahu zpívaných textů. Právě tak, na špičkové úrovni zazněl – v kombinaci se středověkým vícehlasem – pod uměleckým vedením Barbory Sojkové. Střídala se sólová vystoupení členek souboru s kombinacemi různého počtu hlasů až po jednolité sezpívané plénum všech jedenácti zpěvaček.

V promyšlené dramaturgii tvořily program koncertu tři části: První, která začala nářkem Pláči mému hodina, byla tematicky zaměřena k osobě Panny Marie, druhá souvisela s Marií Magdalénou a přivedla posluchače plynule k vrcholu koncertu – liturgické hře Visitatio sepulchri, Navštívení Kristova hrobu. Tu Barbora Sojková spartovala z pramenů ženského svatojiřského kláštera na Pražském hradě, kde benediktinky od přelomu 13. a 14. století hru provozovaly jako součást liturgie. Hra je v podstatě sledem chorálních výstupů, které vyprávějí jeden z nejdůležitějších okamžiku evangelijního příběhu při návštěvě tří Marií u prázdného Kristova hrobu – zjevení Krista, který vstal z mrtvých.

Prameny o tom, jak přesně řeholnice hru prováděly, nejsou, pravděpodobně pouze s náznakem scénické akce. Z tohoto předpokladu vyšlo i provedení Tiburtina ensemble. Scéna byla jednoduchá: dvě skupiny planoucích svící a v pomyslném středu bíle pokrytý oltář ozdobený bílými květinami, který znázorňoval Kristův hrob. Cestu k němu vytvářely zpěvačky stojící symetricky po obou stranách. Jedinou mužskou postavou hry je Kristus. Ten svůj text nezpíval, ale deklamoval, a vytvářel tak protipól zpěvu dívek. I takto prosté scénické provedení, umocněné ovšem prostředím kostela a kompaktním zpěvem dokázalo navodit mystickou atmosféru tajemství Vzkříšení. Autentické bylo zaujetí a nadšení, s nímž mladý soubor radostnou zvěst tlumočil, které vyzařovalo i do publika. Dnes, kdy na nás útočí nejrůznější show a efekty, působila taková strohost paradoxně velice silně a sugestivně.

Název si soubor zvolil podle středověké věštkyně Sibylly Tiburské, nadané jasnozřením budoucnosti. Tiburtina ensemble se v každém případě může do budoucna opřít o kompaktní, stmelený zpěv, samozřejmostí je zcela jistá intonace a promyšlené frázování. S velkým přehledem a zaujetím se ansámbl pohybuje jak v oblasti gregoriánského chorálu, který není v jejich podání žádným suchým odzpíváním jednohlasé melodie, ale živým a velmi specifickým organismem – zní velmi barevně, plasticky, má své vrcholy i ztišení. Stejně jistý a přesvědčivý je soubor i při provádění skladeb vícehlasých, které jsou v jeho podání jasně dynamicky i rytmicky strukturované a zvukově vyvážené. Jeho výpravy „ad fontes“ (k pramenům) evropské hudby objevují prameny stále životadárné. Na závěr celého koncertu bylo slavnostně pokřtěno první CD ansámblu, které s názvem Flos inter spinas (tedy kvítí mezi trny) vyšlo u vydavatelství Supraphon.

***

Capriccio z MET

Poslední opera Richarda Strausse Capriccio s premiérou ve válečném roce 1942 těžko přesáhne popularitu jeho Salome, Elektry nebo Růžového kavalíra. V této opeře o opeře s podtitulem konverzační kus s hudbou se s až opulentní kompoziční virtuozitou vedou více či méně duchaplné salonní diskuse o řečnické otázce, zda básnictví je nadřazeno hudbě, nebo naopak. Jakoby se Strauss chtěl touto sofistikovanou hříčkou odpoutat od zdrcujících okolností, v nichž se na sklonku života jako prezident Říšské hudební rady nacistického Německa ocitl. Tuto intelektuální šarádu ale nelze oddělit od doby jejího vzniku a v tomto světle se Straussova poslední opera nejeví jako jeho celoživotní odkaz či závěť (za které je Capriccio často označováno), ale spíše jen jako dovětek. Ostatně i v Čechách za Protektorátu vznikalo množství vynikajících filmových komedií, kde ale do smíchu se nepříjemně vlamuje zběsilost doby jejich vzniku a úsměv se podobá spíše šklebu.

Strauss umístil děj svého intelektuálního mudrování nad uměním a životem příhodně do období gluckových reforem na zámek u Paříže kolem roku 1775. Režisér inscenace v Metropolitní opeře John Cox posunul dekorativní rokoko kamsi na počátek 20. století, čímž sice mohla Hraběnka použít pro zavolání sluhy telefon, zásadně tím ale vytrhl ze souvislostí obsah diskuse, vázaný na spory gluckistů a piccinistů století osmnáctého. Ocitáme se v luxusním salónu ovdovělé hraběnky Madeleine. Renée Fleming už v loňské sezóně jako Maršálka v Růžovém kavalírovi suverénně potvrdila, že patří k absolutní světové špičce pro tento typ Straussových sopránových rolí zralých, duchaplných žen. A podobně excelovala i tentokrát v hlavní roli Hraběnky, o jejíž přízeň soupeří poněkud roztržitý básník Olivier (Russel Braun ) a skladatel Flamand (Joseph Kaiser). Renée Fleming dokázala díky svému sametovému barevnému hlasu, virtuozitě pěvecké i herecké báječně vyjádřit ženskou rafinovanost ve směsici koketerie i záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality.

Milostnou i uměleckou soutěž pragmaticky glosuje rozložitě hřmotný divadelní ředitel La Roche (Peter Rose). Do toho se začíná zkouška nového Olivierova dramatu, kdy hraběnčin seladonský bratr (Morten Frank Larsen) je více než uměním zaujat půvaby excentrické herečky Clairon (Sarah Connolly). Spory i hádky v brilantní interpretaci všech sólistů i orchestru pod vedením Adrew Davise vyústí v nápad, aby vznikla opera o disputaci Hraběnky a jejích hostů, kde oni sami budou protagonisty. Společnost se rozchází, nastoupí služebnictvo a uklízí po pánech – z nichž si dělá (právem) legraci. O svém postavení skrytého vládce divadla se ještě snaží přesvědčit suflér, další z typově přesně obsazených rolí Bernardem Fitchem. Hraběnka své dilema dosud nevyřešila a zřejmé, že úvahy o tom, kterému z nápadníků dá přednost, ji zase až tolik netrápí – možná oběma.

***

Trubadúr z MET

Trubadúr rozhodně patří mezi vrcholy operní tvorby Giuseppe Verdiho. Libreto Salvatore Cammarana, které po jeho smrti dokončil Leone Emmanuele Bardene (podle stejnojmenné lidové hry Antonia Garcíi Gutiérreze), bývá často parodováno jako příklad operní nelogičnosti a odtrženosti od života – Verdi byl ale natolik zkušený divadelník, že tyto námitky vyplývají spíše z lenosti udělat si včas přehled o tom, „kdo je kdo“.

Dirigent Marco Armiliato a režisér David McVicar měli špičkovou sestavu sólistů, pro které patří právě role v této Verdiho opeře k profilovým. Je pak už spíše věcí osobního vkusu i momentálního nastavení každého, nakolik mu sedí plnokrevný soprán temperamentní Sondry Radvanovsky jako Leonory, pevný tenor opřený o širokodechou kantilénu Marcela Álvareze jako zamilovaného trubadúra i drsného válečníka, mezzosoprán Dolory Zajick coby Azuceny zmítané pomstou nebo baryton Dmitrije Hvorostovského v Lunovi. Vedle těchto matadorů se ovšem v MET prosazuje už druhou sezónu slovenský basista Štefan Kocán, tentokrát jako Ferrando.

Ke scénickému řešení Verdiho Trubadúra lze přistoupit jako k hudebnímu dramatu zničujících vášní s oproštěním od doslovného převyprávění příběhu, jak se to podařilo v režisérce Karle Štaubertové s výtvarníkem Jánem Zavarským v Ústí nad Labem (recenze v Operním panoramatu 28. března – 3. dubna 2011). Nebo jako k velkolepé historické fresce, jakkoli je děj opery jen volně fabuluje mocenské boje ve Španělsku 15. století. Takto vší důkladností a detaily ohořelých trámů a plesnivějících zdí v šerosvitu „dávnověku“ pojal Trubadúra skotský režisér David McVicar. Scéna Charlese Edwardse s vysokou dělící zdí na točně sice umožňovala plynulé přestavby, s obličeji a kostýmy pomalovanými „špínou“ a krví a mácháním šavlemi i bambitkami i ordinérními markytánkami navozovala však spíše atmosféru novodobé rekonstrukce bitek z přelomu 18. a 19. století.

Nečekaně originální finále opery pak divákům v pražském kině Světozor zrežírovala bouřka, která způsobila v závěru opery výpadky signálu, takže obraz a zvuk „zamrzal“ až zbyly jen sem tam probleskující české titulky.

***

Pionýrská Turandot v Brně

Po patnácti letech připravila opera brněnského Národního divadla nové nastudování dávného příběhu o kruté princezně Turandot, jejíž tři hádanky stály život mnoho luštitelů. Příběh kruté princezny do Evropy pronikl z Persie v 18. století a od té doby upoutal fantazii mnoha umělců.

Puccini se na Turandot pečlivě připravoval studiem čínské hudby a kultury; v hudbě se přibližuje čínské tónové tradici a odpovídá jí i doplnění orchestru o (hlavně bicí) čínské nástroje. Hádanky kruté princezny Puccini rozluštil – i tak ho to ale stálo život. Zemřel v roce 1924 a k závěru opery po okamžiku, kdy zemře Liù, zanechal jen skici. Nesmrtelnost si ale určitě vydobyla jeho opera.

To opravňuje volnost inscenátorů naložit s vyústěním opery podle vlastního úsudku. Obvyklá inscenační praxe této oblíbené a hojně uváděné opery je použít finále, které podle Pucciniho poznámek dokončil (na několik pokusů) jeho přítel Franco Alfano, který se pietně snažil zachovat styl Pucciniho hudby a operu vygradoval do mohutného sborového finále.

V Brně se rozhodli tuto tradici změnit a přistoupili k tomu pionýrsky hned ve dvojím smyslu: jednak na scénu vpustili sbor pionýrů v modrých košilích s červenými šátky (který evokuje totalitní podstatu nejrůznějších mocenských režimů napříč věky) a poprvé v České republice použili pro finále hudbu, kterou v roce 2001 ve svém vlastním stylu hudby 20. století s použitím oněch dochovaných zlomků zkomponoval italský skladatel Luciano Berio a operu končí ztišeným šepotem Turandot a Kalafa „Jeho jméno je Láska“.

Zkušený divadelník Puccini prohlašoval, že „divadlo musí zaujmout, překvapit a dojmout, případně vyprovokovat k smíchu.“ Přinejmenším překvapit a zaujmout se Brněnským podařilo.

Sehraná dvojice inscenátorů – režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák – přidala k Turandotiným hádankám i své vlastní v odvážné kombinaci různých prvků a inspirací od terakotové armády přes zmíněné pionýry, cirkusové klauny americky agresivního typu až po morbidní gigantickou lebku s „šémem“ pátrajícího reflektoru v čelní části pro třetím dějství, kterou při závěrečném ztišeném odchodu milenců nahradí zlatisté „kolo štěstí“.

Základem Dvořákova velkorysého scénického řešení jsou dvě mobilní červené „tribuny“, jejíž tři řady se prudce zvedají do výše a sedí na nich sbor, převlečený za čínskou terakotou armádu. Zaslouží uznání, že tuto „instalaci“ sbor vydržel a zachoval si v rozsáhlém partu, který mu je v této opeře svěřen, tradičně skvělý pěvecký výkon. Tato zeď bezejmenné lidské masy posloužila skvěle inscenačnímu záměru vytvořit dávnověké pozadí příběhu, kdy sbíhavost náklonu tribun se protínala v hloubkách historie. Dojem velkorysosti pak posílily i kostýmy Simony Rybákové, která pro dvůr čínského císaře Altouma zvolila opulentní kostýmy, aby odlišila prostotu a čistotu porážkou poníženého krále Timura, věrné otrokyně Liù a Timurova syna prince Kalafa, to vše v kontrastu s křiklavě pestrými oděním i líčením trojice permanentně se pošťuchujících i okopávajících se klaunů Pinga, Panga a Ponga.

Hudebního nastudování se ujal dirigent Jakub Klecker, pod jehož vedením sice orchestr většinou odehrál správné noty, zpěváky nepřekrýval, premiéře ale chyběla emocionální energie.

Titulní roli ztvárnila při premiéře Eva Urbanová, která v poslední době exceluje jako Kundry v pražském Parsifalovi i jako Kabanicha. Její Turandot však byla spíše než hrdou krutou princeznou utrápenou ženou, kterou předvádějí v bombastických komplikovaných kostýmních kreacích včetně kovových drápů na prstech rukou nebo ochranného štítu přes obličej. Zřejmě ve snaze alespoň pěvecky dodat čínské princezně patos a „ocelovou pevnost“, uchylovala se Urbanová k příliš k ostře znějícím tónům, pro které neměla vždy dostatečnou dechovou oporu. Vedle jejího sopránu tenor Maria Zhanga působil zastřeně, až titěrně, jakkoli uplatnil kantilénu a intonační jistotu. Trojice císařských ministrů v podání Petra Císaře, Zoltána Kordy a Václava Sibery se nedokázala povznést nad fraškovitě jednotvárné „šaškování“. Jednoznačnou hvězdou premiéry se tak (vedle sboru) stala Daniela Straková-Šedrlová, která zkoncentrovala svůj soprán do lahodně znějící barvy a s velkou dynamickou škálou přesně postihla jímavou oddanost otrokyně Liù a současně beznaděj její lásky ke Kalafovi.

Jakkoliv je dobré, že jsme měli možnost seznámit s komorním závěrem, který navrhl Luciano Berio, je otázka nakolik by ho toto řešení „hádanky“ stálo hlavu – vedle Pucciniho hudební koncepce působí jako příliš ostrý střih, který v několika minutách závěru nemá čas se „zabydlet“. Premiérové publikum ovšem aplaudovalo vestoje. Brněnští mají v Turandot inscenaci, která jistě nadlouho spolehlivě obohatí jejich operní repertoár.

***

Inspirace na dny příští

Po nedávném přenosu Hraběte Oryho z MET budeme mít 3. května v kinech Palace Cinemas v Praze, Brně, Ústí nad Labem a Liberci příležitost porovnat, jak Rossini „vykrádal“ sám sebe v Cestě do Remeše v nastudování z milánského divadla La Scala pod taktovkou Ottavia Dantona a v režii Luky Ronconiho.

Opera Národního divadla rozšíří svůj mozartovský repertoár o Únos ze serailu. V hudebním nastudování Tomáše Netopila jako Konstance alternují Simona Houda-Šaturová a Jana Kačírková, v roli Belmonta Aleš Briscein a Richard Samek. Dvojici Blonde – Pedrillo v této inscenaci vytvoří Kateřina Kněžíková v alternaci s Martinou Masarykovou a Yukiko Šrejmovou Kinjo a Jaroslav Březina vedle Tomáše Kořínka. Režisér Joël Lauwers se touto inscenací představí u nás poprvé.

„Ad monumentum venimus!“
Středověká liturgická hra Visitatio Sepulchri v tradici ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě
Tiburtina Ensemble
Barbora Sojková – soprán, umělecká vedoucí
Ivana Bilej Brouková, Renata Pušová, Tereza Wollnerová – soprán
Markéta Cukrová, Anna Chadimová Havlíková, Marta Fadljevičová – mezzosoprán
Daniela Čermáková, Kamila Mazalová, Pavla Štěpničková – alt
Justin Svoboda – herec (Ježíš)
Kostel sv. Šimona a Judy, 19. dubna 2011

www.fok.cz
www.tiburtina-ensemble.com

***

Richard Strauss:
Capriccio
Dirigent: Andrew Davis
Režie: John Cox
Scéna: Mauro Pagano
Kostýmy: Robert Perdziola
Světla: Duane Schuler
Choreograf: Val Caniparoli
Premiéra 1.září 1998
Met in HD live 23.4.2011

Countess – Renée Fleming
Clairon – Sarah Connolly
Flamand – Joseph Kaiser
Monsieur Taupe – Bernard Fitch
Count – Morten Frank Larsen
Olivier – Russell Braun
La Roche – Peter Rose
Major Domo – Michael Devlin
Italian Singer – Olga Makarina
Italian Singer – Barry Banks
Servants – Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger, Kyle Pfortmiller
Musicians – David Chan, Rafael Figueroa, Dennis Giauque
Dancers – Laura Feig, Eric Otto

www.metinhd.cz

***

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Režie: David McVicar
Scéna: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Jennifer Tipton
Choreograf: Leah Hausman
The metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 16.února 2009 The Metropolitan Opera New York
Met in HD live 30.4.2011

Manrico – Marcelo Álvarez
Leonora – Sondra Radvanovsky
Count Di Luna – Dmitri Hvorostovsky
Azucena – Dolora Zajick
Ferrando – Štefan Kocán
Ines – Maria Zifchak
Ruiz – Eduardo Valdes
Messenger – Raymond Aparentado
Gypsy – Robert Maher

www.metinhd.cz

***

Giacomo Puccini:
Turandot
(verze Luciano Berio)
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker, Ondrej Olos
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistr: Josef Pančík
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Dramaturg: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy Opery
Premiéra 29.dubna 2011 Janáčkovo divadlo Brno

Turandot – Eva Urbanová
Císař Altoum – Ivan Choupenitch
Timur – Jevhen Šokalo
Calaf – Mario Zhang
Liu – Daniela Straková-Šedrlová
Ping – Petr Císař
Pang – Zoltán Korda
Pong – Václav Sibera
Mandarín – Jan Šťáva