Jen málokdy za dlouhou řadu posledních let se Praze poštěstilo, aby si ji oblíbil a opakovaně se proto do ní vracel některý ze zpěváků skutečně světového renomé. Vzácnou výjimkou je v tomto ohledu polský basbarytonista Tomasz Konieczny, jehož kariéra jde od debutu v úloze Mozartova Figara v Poznani v roce 1997 strmě vzhůru. Dnes je takřka doma ve Vídeňské státní opeře, perou se o něj další prestižní zahraniční operní domy. Praha přitom měla možnost Tomasze Konieczneho poznat v několika nezapomenutelných rolích: jako Procidu v Sicilských nešporech a Kurwenala v Tristanovi a Isoldě (Státní opera 2005 a 2009), v Offenbachově ďábelské čtyřroli z Hoffmannových povídek a konečně také coby Amfortase ve Wagnerově Parsifalovi (Národní divadlo 2010 a 2011).
Připomeňme ještě že letos devětatřicetiletý Tomas Konieczny nejdříve studoval herectví a působil herec a režisér v mnoha polských filmech (mimo jiné oskarového režiséra Andrzeje Wajdy), televizních a divadelních inscenacíchZpěv vystudoval na Hudební akademii Fryderyka Chopina ve Varšavě a drážďanské Hochschule für Musik, v roce 1998 se stal laureátem 33. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Především jeho operní repertoár je nečekaně široký , od Mozartova Osmina po Janáčkova Doktora Kolenatého, od Musorgského Pimena po Wagnerova Wotana, od Beethovenova Pizzara po Baraka ve Straussově Ženě beze stínu, od Rossiniho Selima v Turkovi v Itálii po Wagnerova Bludného Holanďana.
Ještě před zpěvem jste studoval herectví a jako herec jste také působil. Občas se debatuje rozdílech mezi činoherním a operním herectvím a také mezi činoherní a operní režií. Jak ten rozdíl vnímáte vy?
Principiálně by opera mohla – a míním zde operu jako divadelní událost – skýtat možnost k tomu, aby u nadaného umělce výrazným způsobem rozšířila jeho schopnosti a výrazové prostředky. Hudba v divadle totiž dokáže vyprávět a vyjádřit neuvěřitelné věci. Řeč zpěvu je navíc neuvěřitelně působivá umělecká řeč. Je tisíckrát působivější než běžná lidská řeč a dostává diváka do poloh, kterých by on sám bez hudebního vzdělání mohl sotva dosáhnout. Opera by tak mohla být pro nadaného umělce šťastnou příležitostí k tomu, aby tento na diváka zapůsobil mnohem hlouběji a kouzelněji než v činoherním divadle. Zcela úmyslně říkám příležitostí, neboť zájem musí být na obou stranách. Typický zpěvák často zanedbává činoherní stránku svého vlastního vystoupení. Na druhé straně platí, že i běžný operní divák je často ochoten prominout mnohé chyby v uměleckém vyjádření.
To, co mne ovšem tenkrát před lety coby mladého herce přimělo ke změně mé profese, abych se stal operním zpěvákem, bylo operní představení Figara v drážďanské Semperoper, kde jsem slyšel nejen ve stoje zpívající postavy, nýbrž kde jsem na jevišti viděl především nádhernou, divadelně dotvořenou operu. Tenkrát jsem si pomyslel: „Přece jen to jde! Je to přece jen možné! Jak kouzelné!…“
Pak přišla na řadu práce, práce a zase práce, abych spolu spojil pěvecké a divadelní výrazové prostředky, které jsem měl tenkrát k dispozici. Samozřejmé to však nebylo. Umělecká řeč zpěvu vyžadovala jinou řeč těla, než tu, kterou jsem používal ve filmu nebo televizi.
Vyhovuje vám v opeře spíše tradiční režie nebo máte raději moderní inscenace?
V zásadě není vůbec důležité, zda je režie operního představení moderní nebo klasická. Mnohem důležitější je, zda je režie DOBRÁ, zda režisér disponuje odbornými znalostmi pro režírování, a jestli režie není vedena PROTI napsané hudbě. Hudba díla je v podstatě prvním podnětem. Je-li režisér povzbuzen moderně a má-li u toho dobré nápady, dobrý vkus, chápe-li a cítí-li v podstatě ducha představení, pak nechť to je pojato moderně nebo více než moderně.
Vadí to až v okamžiku, kdy je to provedeno nesmyslně, skandálně, hloupě a neprofesionálně. Pak to vadí nám zpěvákům – a především to vadí i divákům…:-) Bohužel se s takovými případy setkáváme v dnešní době často, zejména v Německu. Člověk by si myslel, že se režiséři bojí vytvářet „normální“ inscenace, protože by se to pak nelíbilo kritikům:-).
Váš operní repertoár je nečekaně široký. Jak jste vůbec stihl tolik rolí nastudovat? Kolik nových rolí za rok vám zhruba přibývá?
Studování je moje profese. Je to nejdůležitější součást mých příprav, mého povolání. Představení se nastudovávají stále nanovo. A ty, které člověk zná, se člověk učí dále. Každodenní práce zpěváka:-) Kolik nových ročně? Asi šest až sedm.
Zpíváte basové i barytonové role. Například Smetanova Kecala a Vladislava z Dalibora zvládne současně zazpívat jen málokterý z českých zpěváků. Jak velký máte hlasový rozsah?
Ve skutečnosti už nezpívám jako basista. Existuje několik rolí v operním repertoáru, které jsou basové, avšak častěji je zpívá basbaryton. Tyto „basové role“ si v repertoáru ponechávám, pokud jsou pro mne zajímavé. Je také všeobecně známo, že správný basbarytonový hlas je velmi „dlouhý“. Někdy takové hlasy dosahují tónů, které nejsou basisté s tmavým zabarvením hlasu schopni v hloubkách zazpívat. V zásadě jednám podle mého zájmu a orientuji se podle toho, co mi napovídá můj hlas. Pokud by tedy můj hlas chtěl zpívat něco hlubšího a pokud ta role u mne vzbudí umělecký zájem, pak to přece jen udělám!
Člověk přitom musí být trochu otevřený, odvážný a flexibilní. Jinak často skončí v šuplíku. A to bych v žádném případě nechtěl!!!
Hlasový rozsah…:-) …velký… řekl bych dokonce: dost velký!
Když už jsme zmínili Kecala z Prodané nevěsty – jak na něj vzpomínáte? Byl pro vás hodně obtížný?
Je to překrásná role v kouzelné opeře, kterou chtěl mistr Smetana napsat jako lehkou operetu 🙂 … Doufám, že si to jednoho dne ještě zazpívám… Jestli to bylo obtížné… Byla to moje téměř první operní partie (předtím jsem v Polsku zpíval pouze Figara), bylo to nastudováno pod taktovkou úžasného dirigenta – pana Jiřího Kouta… byla to moje velká příležitost, kterou jsem také využil… Jestli jsem tenkrát myslel na to, že to je obtížné… – myslel jsem na všechno, jen ne na to… ale asi to bylo i obtížné… 🙂 To už nevím… 🙂
Který typ rolí vašemu hlasu nejvíc vyhovuje?
Zpívám tak rozličné partie … Jsem všechno jen ne typ pro určité role 🙂
Jaký vztah máte k Praze? Opakovaně jste zpíval jak ve Státní opeře, tak i v Národním divadle…
Miluji toto město… miluji lidi… Pokud bych si měl pracovně vybrat mezi Varšavou a Prahou – pak by na prvním místě byla vždy Praha, ačkoliv jsem Polák a rád bych hodně zpíval i v Polsku…
Praha, Hradčany, ten výhled, když nad Vltavou leží mlha… To všechno je jako droga… Když se člověk do tohoto města zamiluje, je těžké se jej vzdát. Samozřejmě jsou moje termíny, právě v tento okamžik, velmi napjaté. Zpívám hodně ve Vídni, Paříži, Mnichově a navíc mám stálé angažmá v Düsseldorfu… Snažím se však stále do Prahy vracet…
Tak je to i s láskou – člověk se stále posouvá… 🙂
Jak se vám líbí nová inscenace Parsifala v Národním divadle, ve které také zpíváte?
Považuji toto operní představení za úžasné… A to nejdůležitější je – má to meditativní kvalitu. Parsifal se bez meditativních aspektů nikdy nedá správně inscenovat. Z hudebního a scénického hlediska to byl velký úspěch a jsem velmi hrdý na nás všechny, kteří jsme se na této produkci podíleli… Stále o tom ve Vídni a Düsseldorfu vyprávím a snažím se své známé a příbuzné na představení dostat, aby jej mohli zhlédnout a obdivovat… Máme však jen velmi málo představení … bohužel…!!!
Jako Alberich ve Wagnerově Zlatě Rýna (Wiener Staatsoper)
Jako Wotan ve Wagnerově Valkýře (Detmold)
Kterého ze svých dosavadních úspěchů si nejvíc ceníte?
Nejdůležitější umělecké události se v posledních letech konaly ve Vídeňské státní opeře. V nové produkci Prstenu Niebelungově jsem byl oslavován jako „senzační“ Alberich. Mezitím jsem tam s obrovským úspěchem zpíval i Amfortase Parsifalovi, Jochanaana v Salome, byl jsem Melitone v Síle osudu, zpíval jsem tam i v dalších operách. V červnu se na program Státní opery dostane i můj první Wotan. Poté Mandryka v Arabelle, čeká mě i Jack Rance v Děvčeti ze Západu a další role.
Já osobně mezi mé největší úspěchy ovšem počítám tři chlapce: Jsou to Juliusz, Antoni a Mateusz, kteří v Düsseldorfu chodí do školy a o které se báječně stará moje úžasná manželka :-).
Jaké nejdůležitější úkoly vás čekají v nejbližších letech?
O Wotanovi a Mandrykovi ve vídeňské Státní opeře jsem už vyprávěl mnohokrát… V červenci budu v Düsseldorfu zpívat mého prvního Falstaffa. Následovat bude řada koncertů s Maestrem Pendereckim a neméně vystoupení v Národním divadle v Mnichově,pařížské Bastille, ve Washingtonu s National Symphony Orchestra – to bude Fidelio), berlínský Rundfunk.Sinfonie Orchester a dirigent Mark Janowski – s nimi Wotan, taky Salzburger Festspiele atd.
Co byste prozradil sám o sobě? O své rodině, mimoprofesních zájmech nebo třeba i slabostech?
Můj koníček kromě zpěvu :-)? … vaření. Miluju vaření. Uvolním se přitom a moji ženu uspokojuje už to, že jsem doma a můžu vařit. Někdy sním o receptech, které se pak pokouším zrealizovat…
V rodině máme rádi windsurfing, což každoročně trénujeme u Baltského moře v Polsku. V zimě rádi jezdíme na lyže. Žijeme velmi dynamicky a často v rychle se měnícím světě. Ten se někdy mění příliš rychle … 🙂
Jako Alberich ve Wagnerově Zlatě Rýna (Wiener Staatsoper)
Jako Wotan ve Wagnerově Valkýře (Detmold)
