Operní panorama Heleny Havlíkové (30)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týdny od 18. dubna do 1. května 2011

° Ke kořenům evropské hudby se Sybillou Tiburtinou
° Capriccio z MET
° Trubadúr z MET
° Pionýrská Turandot v Brně
° Inspirace na dny příští

***

Ke kořenům evropské hudby se Sybillou Tiburtinou

Protože jsme minulé – velikonoční – pondělí vynechali, vracím se ještě ke koncertu Ad monumentum venimus (Ke hrobu jsme přišly) ženského vokálního souboru Tiburtina enesemble v pražském kostele Šimona a Judy v rámci Velikonočního festivalu 2011 (pořádaného FOK 19. dubna 2011). V operním „řinčení“ byl očistným zastavením, příležitostí prožít sílu jednoduchosti.

Není u nás mnoho pěveckých souborů, které se systematicky zaměřují na gregoriánský chorál. Přitom tato sbírka středověkých jednohlasných liturgických zpěvů na latinské texty je základním kamenem západoevropské hudební tradice. Jde o hudbu nesmírně působivou, zvláště, je-li provedena s vnitřním prožitkem duchovního obsahu zpívaných textů. Právě tak, na špičkové úrovni zazněl – v kombinaci se středověkým vícehlasem – pod uměleckým vedením Barbory Sojkové. Střídala se sólová vystoupení členek souboru s kombinacemi různého počtu hlasů až po jednolité sezpívané plénum všech jedenácti zpěvaček.


V promyšlené dramaturgii tvořily program koncertu tři části: První, která začala nářkem Pláči mému hodina, byla tematicky zaměřena k osobě Panny Marie, druhá souvisela s Marií Magdalénou a přivedla posluchače plynule k vrcholu koncertu – liturgické hře Visitatio sepulchri, Navštívení Kristova hrobu. Tu Barbora Sojková spartovala z pramenů ženského svatojiřského kláštera na Pražském hradě, kde benediktinky od přelomu 13. a 14. století hru provozovaly jako součást liturgie. Hra je v podstatě sledem chorálních výstupů, které vyprávějí jeden z nejdůležitějších okamžiku evangelijního příběhu při návštěvě tří Marií u prázdného Kristova hrobu – zjevení Krista, který vstal z mrtvých.

Prameny o tom, jak přesně řeholnice hru prováděly, nejsou, pravděpodobně pouze s náznakem scénické akce. Z tohoto předpokladu vyšlo i provedení Tiburtina ensemble. Scéna byla jednoduchá: dvě skupiny planoucích svící a v pomyslném středu bíle pokrytý oltář ozdobený bílými květinami, který znázorňoval Kristův hrob. Cestu k němu vytvářely zpěvačky stojící symetricky po obou stranách. Jedinou mužskou postavou hry je Kristus. Ten svůj text nezpíval, ale deklamoval, a vytvářel tak protipól zpěvu dívek. I takto prosté scénické provedení, umocněné ovšem prostředím kostela a kompaktním zpěvem dokázalo navodit mystickou atmosféru tajemství Vzkříšení. Autentické bylo zaujetí a nadšení, s nímž mladý soubor radostnou zvěst tlumočil, které vyzařovalo i do publika. Dnes, kdy na nás útočí nejrůznější show a efekty, působila taková strohost paradoxně velice silně a sugestivně.

Název si soubor zvolil podle středověké věštkyně Sibylly Tiburské, nadané jasnozřením budoucnosti. Tiburtina ensemble se v každém případě může do budoucna opřít o kompaktní, stmelený zpěv, samozřejmostí je zcela jistá intonace a promyšlené frázování. S velkým přehledem a zaujetím se ansámbl pohybuje jak v oblasti gregoriánského chorálu, který není v jejich podání žádným suchým odzpíváním jednohlasé melodie, ale živým a velmi specifickým organismem – zní velmi barevně, plasticky, má své vrcholy i ztišení. Stejně jistý a přesvědčivý je soubor i při provádění skladeb vícehlasých, které jsou v jeho podání jasně dynamicky i rytmicky strukturované a zvukově vyvážené. Jeho výpravy „ad fontes“ (k pramenům) evropské hudby objevují prameny stále životadárné. Na závěr celého koncertu bylo slavnostně pokřtěno první CD ansámblu, které s názvem Flos inter spinas (tedy kvítí mezi trny) vyšlo u vydavatelství Supraphon.

***

Capriccio z MET

Poslední opera Richarda Strausse Capriccio s premiérou ve válečném roce 1942 těžko přesáhne popularitu jeho Salome, Elektry nebo Růžového kavalíra. V této opeře o opeře s podtitulem konverzační kus s hudbou se s až opulentní kompoziční virtuozitou vedou více či méně duchaplné salonní diskuse o řečnické otázce, zda básnictví je nadřazeno hudbě, nebo naopak. Jakoby se Strauss chtěl touto sofistikovanou hříčkou odpoutat od zdrcujících okolností, v nichž se na sklonku života jako prezident Říšské hudební rady nacistického Německa ocitl. Tuto intelektuální šarádu ale nelze oddělit od doby jejího vzniku a v tomto světle se Straussova poslední opera nejeví jako jeho celoživotní odkaz či závěť (za které je Capriccio často označováno), ale spíše jen jako dovětek. Ostatně i v Čechách za Protektorátu vznikalo množství vynikajících filmových komedií, kde ale do smíchu se nepříjemně vlamuje zběsilost doby jejich vzniku a úsměv se podobá spíše šklebu.

Strauss umístil děj svého intelektuálního mudrování nad uměním a životem příhodně do období gluckových reforem na zámek u Paříže kolem roku 1775. Režisér inscenace v Metropolitní opeře John Cox posunul dekorativní rokoko kamsi na počátek 20. století, čímž sice mohla Hraběnka použít pro zavolání sluhy telefon, zásadně tím ale vytrhl ze souvislostí obsah diskuse, vázaný na spory gluckistů a piccinistů století osmnáctého. Ocitáme se v luxusním salónu ovdovělé hraběnky Madeleine. Renée Fleming už v loňské sezóně jako Maršálka v Růžovém kavalírovi suverénně potvrdila, že patří k absolutní světové špičce pro tento typ Straussových sopránových rolí zralých, duchaplných žen. A podobně excelovala i tentokrát v hlavní roli Hraběnky, o jejíž přízeň soupeří poněkud roztržitý básník Olivier (Russel Braun ) a skladatel Flamand (Joseph Kaiser). Renée Fleming dokázala díky svému sametovému barevnému hlasu, virtuozitě pěvecké i herecké báječně vyjádřit ženskou rafinovanost ve směsici koketerie i záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Turandot (ND Brno)

[Celkem: 2    Průměr: 3/5]

Vaše hodnocení - Strauss R.: Capriccio (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Verdi: Trubadúr (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


9
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
9 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Nevíte někdo náhodou, kdy konečně Besser něco řekne k budoucnosti pražských divadel. To bylo plánů a teď nic. To ani zaměstnanci stále nic neví?

Anonymous

Turandot v Brně byla hrozná režijně, výtvarně a dramaturgicky. Představení postrádalo špičkové pěvce v rolích Turandot a Kalafa. Ukázalo se, že obsadit ministry nekvalitními pěvci (především Sibera a Císař) je mylné. Beriův závěr je v kontextu Pucciniho díla zcela mylný a působí, že Berio nezná to, co Puccini napsal.
Po Figarově svatbě další "povedená" inscenace brněnské opery (skvělý sbor ji nezachrání).

Anonymous

Po Lucii v opeře a Královnách popu v opeře nás čeká Kabát v opeře:
http://www.ct24.cz/kultura/122882-priklad-kreativity-podle-bessera-skupina-kabat/

Anonymous

Turandot byla hrozná pro Vás anonyme,ale pro nás diváky byla úžasná. Výborná scéna,kostýmy i režije. Je pravda,že pí Urbanová neměla svůj super den a ministři též zrovna nezářili,také nevím proč se divadlo rozhodlo pro Beriu konec,když Alfanův je daleko lepší. Možná si řekli,že je potřeba vidět i něco jiného.
V současné době ani Turandot v La Scale nebyla vyjímečná.Ale měli aspoň konec od Alfana.
Jarda

Anonymous

Mám pocit, že jsem k brněnské operní scéně asi moc kritický.Když zůstanu jen u Turandot: režie pod psa, okopávající se ministři, hluchá místa a statické scény, které nezachránil ani kozelce metající (proč?) strážný.Scéna: dle autora měla evokovat monumentálnost a rozlehlost Číny, zatím z toho čišela snaha udělat lacinou scénu. Měsíc, který samoúčelně „měnil svou tvář“, barevné diskotékové svícení v portálech stavby, první jednání vlastně celé nasvícené ve starorůžové… brrrr. To není Čína.A kostýmy – střihoruká Turandot s modrou parukou vypadá, jako by neměla hlavu a ministři, kteří utekli z cirkusové manéže…No, ale „figarka“ byla ještě horší, takže posun k lepšímu… Číst vice »

Anonymous

Turandot ve Státním divadle Brno je moc pěkná. Děkuji.

Anonymous

Mne se také Turandot líbila,vynikající Liu,scéna,režie. Jen ten konce mi vadil. Ale jinak bravo Brno.
Hana

Anonymous

Musím souhlasit s Hanou. Je to překrásná inscenace a člověka moc mrzí, že některé dámy (nemyslím tím paní Havlíkovou) píšou urážlivé recenze. Brno má v Turandot hotový poklad.
Jana K.

Anonymous

Leonora3:
Na brnensku Turandot sa pojdeme podivat, toto zakoncenie sme este nevideli, ale preco menit nieco, co sa osvedcilo a co uz dnes vnimame ako Pucciniho?
P.S. pre Jardu: neviem, co si divaci predstavuju pod pojmom "vynimocna", ale Turandot v Scale bola klasicka (nastastie ziadni pionieri) a nadherna, a nielen tym, ze mala koniec od Alfana. Predstavenie, ktore sme videli (mali sme stastie, vcerajsia Turandot bola pre generalny strajk zrusena!) s V.Georgievom malo velmi silny emocialny naboj, tah od prvej noty po poslednu a v obsadeni dream-team s Mariou Guleghinou, Neil Stuardom a Mariou Kovalevskou. Po kazdej stranke velmi posobive.