Operní panorama Heleny Havlíkové (300) – Dvakrát opery Bohuslava Martinů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tuto skladatelovu představu potvrzuje i dopis Bohuslava Martinů muzikologovi a skladatelovi Zdeňku Zouharovi, kterému se už v roce 1956 podařilo provést alespoň koncertní průřez operou pouze s klavírem: „Je to vlastně jakýsi druh starých her, kterým se říkalo Mirakle, náboženská a přitom lidová hra, která se může provésti kdekoliv; divadelní hra to vlastně není, je to statické a něco jako legenda o Dorotě. Moje vlastní a hlavní podmínka je, že se to nesmí hrát ‚pateticky‘, ale radostně. Proto se to nazývá opera-pastoral. Ten text hodně svádí k velice vážnému a ‚hlubokému‘ pojetí, ale to nebylo v mém plánu. Pro mne to je jaksi radostné dílo a posluchač musí cítit ne náboženskou jakoby morálku, ale radost. Ta morálka je právě v té radosti… Má se zpívat jako lidové písně bez pathosu. Myslím, že ten text je samo sebou už krásný a že jej není třeba nijak ještě podepírat.

Dirigent Jiří Bělohlávek pro koncertní provedení opery v prosinci 2014 s Českou filharmonií vystihl hudební charakter opery takto: „Martinů používá ke zhudebnění svůj lapidární jazyk. Ta opera, jednoaktovka, není žádné komplikované hudební drama. Je to v zásadě vlastně dost konzervativní vyjadřování, je tam zcela nepřeslechnutelná česká nota, která v té struktuře celku neustále zaznívá – a je to okořeněno na řadě míst i vlivem soudobé hudby, tedy hudby doby vzniku té skladby. V zásadě bych řekl, že to je velmi přístupná skladba, která na některých místech může působit až velmi jednoduše, ale v celkovém vyznění myslím plně odpovídá textové předloze, která je podle Tolstého povídky.“ A kombinací prostoty a zároveň hluboké oduševnělosti bylo Bělohlávkovo nastudování prodchnuto. Z koncertů vznikla nahrávka, kterou vydal v roce 2018 Supraphon. V kategorii Klasika pak získala cenu Anděl, ocenil ji také web Presto Classical, mezi unikátní objevy ji zařadil časopis Diapason a britský časopis Opera ji vyzdvihl jako album měsíce.

B. Martinů: Čím lidé žijí – Česká televize (zdroj ceskatelevize.cz)

Uvádění oper v televizi prošlo fází nahrazení sólistů „hezčími“ činoherci, kteří na playback (většinou velmi nevěrohodně) předstírali, že zpívají, často ve scenérii reálného prostředí. Tuto praxi vystřídalo zachování sólistů i pro vizuální složku a hledání méně popisné scénografie. V případě televizního zpracování opery Čím lidé žijí ale byla hudebním základem nahrávka z onoho koncertního provedení v roce 2014, pro kterou byli sólisté vybíráni pouze z vokálního hlediska, v té době bez plánu televizního ztvárnění. Hlavní roli ševce Martina Avdějiče propůjčil svůj měkký lyrický baryton Ivan Kusnjer, bohužel s ne zcela přesnou angličtinou. Part chóru výborně vystihli Martinů Voices, vysloužilého vojáka Stěpaniče basista Jan Martiník, Starou ženu Ester Pavlů. Pro roli Chlapce se podařilo najít v Lukášovi Marečkovi klukovského interpreta s dobrou angličtinou i hrou na foukací harmoniku. Jedině obsazení Lucie Silkenové s velkooperním chvěním hlasu do partu Ženy s dítětem neodpovídalo prostému lidovému stylu, jak si ho představoval Martinů. Překvapivé obsazení mluvené role vypravěče primáriem Josef Špačkem se ukázalo jako šťastné, jeho civilní projev (a dobrá angličtina) se dobře hodily k prostému textu.

Jiří Nekvasil patří nejen ke zkušeným divadelním operním režisérům, ale úspěšně se věnuje také televizním inscenacím oper. Pro Českou televizi zpracoval i další scénická díla Bohuslava Martinů – operu Slzy nože a mechanický balet Podivuhodný let (1998, oceněno Českým křišťálem a Studentskou cenou na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha v roce 1999, Slzy nože pak ještě v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize v Bruselu hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie) a rádio-operu Hlas lesa (2000). Výhledová dramaturgie martinůovského cyklu dále zahrnuje filmové zpracování baletů (Škrtič a Natáčí se!) a oper (originální francouzská verze Alexandra bis a operní fragment Den dobročinnosti).

V případě opery Čím lidé žijí stáli režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Jakubem Kopeckým, kostýmní výtvarnicí Zuzanou Krejzkovou, choreografkou Danou Gregorovou, kameramanem Miro Gáborem a střihačem Borisem Machytkou před obtížným úkolem – jak přenést velmi křehké biblické podobenství o síle lásky, soucitu a pomoci druhým na televizní obrazovku tak, aby nesklouzli do Bohuslavem Martinů tak odmítaného patosu, vnějškové ilustrace nebo mravoučné morality. A také se museli vyrovnat s tím, že televizní zpracování vznikalo na základě čtyři roky starého koncertního provedení.

Třebaže se inscenátoři nedrželi Martinů představ o scénickém provedení, objevili jiný klíč. Vyšli z těch nejlepších tradic českého animovaného filmu a zkombinovali „skutečnou“, do posledního detailu vybavenou ševcovskou dílnu, kreslené černobílé kulisy domů na ulici a prázdný prostor pro komentáře sboru. A tato stylově tak odlišná prostředí skloubili s živými herci, kteří ale s výjimkou několika základních replik nepředstírají, že zpívají – jakoby hudba a zpěv zněly v jejich představách.

B. Martinů: Čím lidé žijí – Česká televize – Foto z natáčení (zdroj ceskatelevize.cz)

Nekvasil příběh odvinul od staré zašlé fotografie z 50. let minulého století, doby vzniku díla, která zachycuje spořádanou středostavovskou rodinu u vánočního stromečku při rozdávání dárků. Kluk dostane krásnou knížku What Men Live By a když ji dychtivě rozevře, jako papírová skládačka se rozloží ulice a v jeho představě ožije příběhem ševce Martina. Klukův tatínek, maminka s bratříčkem v zavinovačce, babička, strýc a dědeček dostávají podobu postav z knížky. Namalovanou ulicí spěchají lidé, strážník na kole, vašnosta pohání auto nohama – a ze suterénní dílny na ulici vyhlíží od svého verpánku švec. Inscenátorům se podařilo propojit prolínání kresleného a reálným světem a vybrat činoherní protagonisty, kteří typově přesně odpovídají postavám opery, v čele se slovenským hercem Csongorem Kassaiem. Do dění jako komentátoři vstupují i zpívající vypravěč, Jaroslav Březina, a sbor Martinů Voices, jediní stejní interpreti nahrávky i televizní inscenace, zatímco recitující vypravěč se v obrazu neobjevuje vůbec. A s přirozenou samozřejmostí zapojil Nekvasil do inscenace hudbu – ne jako ilustraci, ale jako nositelku děje. Ve chvíli, kdy Stará žena vzpomíná na své děti, byl nápaditě převzatý motiv Obchodníka se vzpomínkami z Julietty – v knize, kterou si prohlíží, jsou jen prázdné rámečky.

Ve výsledku Martinovi skutečně uvěříme, že jeho očekávání se naplnilo. Speciální uznání za mimořádný umělecký počin, které Nekvasilovo televizní zpracování Čím lidé žijí získalo na 55. ročníku Zlaté Prahy, kde mělo premiéru 21. září 2018, je plně oprávněné.

Bohuslav Martinů: What Men Live By (Čím lidé žijí, H 336, 1952)
Jednoaktová pastorální opera podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého „Kde je láska, tam je i Bůh“
České titulky Jiří Josek

2.3 3 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments