Operní panorama Heleny Havlíkové (300) – Dvakrát opery Bohuslava Martinů

Čím lidé žijí v televizi
Divadlo za bránou na CD

Čím lidé žijí v televizi
Nedávno jsme si připomínali 130. výročí narození Bohuslava Martinů (8. 12. 1890 – 28. 8. 1959). Česká televize při této příležitosti odvysílala na kanálu ČT art celou sérií pořadů, mimo jiné dva dokumenty režiséra Jiřího Nekvasila: Návrat z exilu a na něj volně navazující Bohuslav Martinů a Amerika. Ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina v nich i prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a interprety zachycuje evropské i americké období života Martinů. Do programu ČT art se dostala také televizní inscenace Martinů opery Čím lidé žijí v režii Jiřího Nekvasila. V opeře probleskuje vánoční doba, takže se díky prosincového datu narození Bohuslava Martinů navýsost příhodně „strefila“ do adventního času rozjímání. A navíc hlavní téma opery – pomoc bližnímu – dostává v čase koronavirové pandemie novou naléhavost a smysl, jak je zřejmé z rozhovorů s mnoha dobrovolníky, kteří se nezištně v této době zapojují do pomoci v nemocnicích a domovech pro seniory.

Vedle mnohem známější Veselohry na mostě nebo Řeckých pašijí, Julietty ale i Ariadny je opera Čím lidé žijí stále téměř neznámá. U nás zůstávala dlouho neuvedená i v době, kdy se po zákazu mohla díla Martinů na konci 50. let postupně vracet do českých divadel. Svým křesťanským námětem byla v socialistickém Československu nežádoucí. První provedení prosadili v Plzni v roce 1964 v hudebním nastudování Bohumíra Lišky a režii Bohumila Zoula s Karlem Křemenákem v titulní roli ševce Martina Avdějiče. Inscenace se hrála pod názvem Jak lidé žijí v kombinaci s Madonou Miloše Sedmidubského a Martinů Veselohrou na mostě. V roce 1990, kdy se dramaturgovi Václavu Noskovi, neúnavnému propagátorovi oper Bohuslava Martinů, podařilo uspořádat v Praze festival s prvním souborným uvedením všech Martinů oper, inscenací Čím lidé žijí do kompletu přispělo brněnské Janáčkovo divadlo v hudebním nastudování Jana Zbavitele a v režii Aleny Vaňákové. Titulní roli tehdy vytvořil typově s touto postavou mimořádně spřízněný Pavel Stejskal. Také v Brně se opera hrála společně s Veselohrou na mostě.

Opera Čím lidé žijí vznikla po dlouhé odmlce od posledních oper, které Martinů vytvořil ještě v předválečné Paříži – Juliettě a Alexandru bis. V době jeho pobytu v New Yorku byla v roce 1951 na tamní Mannesově hudební škole, kde vyučoval, scénicky provedena Veselohra na mostě. Měla úspěch a díky tomu se Martinů dostal v USA do povědomí i jako operní skladatel. Kompozice Čím lidé žijí byla dokončená během necelých dvou měsíců vánočního času na přelomu roku 1951 a 1952 (a vzápětí následovala Ženitba podle Nikolaje Vasiljeviče Gogola). Po studentském provedení pouze s klavírem v roce 1954 na letních hudebních kurzech michiganské univerzity v Interlochenu se scénické verze ujala v roce 1955 newyorská The Hunter College Opera Association.

Podobně jako v Ženitbě, také pro operu Čím lidé žijí našel Martinů inspiraci v ruské literatuře, v povídce Lva Nikolajeviče Tolstého Kde je láska, tam je i Bůh. Martinů komponoval nikoli na ruský originál, ani ne na český překlad, ale s nadějí na americké uvedení přímo na překlad anglický. Hudební idiomatika ovšem jednoznačně odkazuje na české prostředí. Opeře dal Martinů nakonec název podle jiné Tolstého povídky What Men Live By / Čím lidé žijí. Martinů tuto tři čtvrtě hodinovou jednoaktovku pro sedm sólistů, vypravěče a komorní orchestr s mluvčím a komentujícím sborem koncipoval jako pastorel, mirákl, náboženskou lidovou hru, jak to známe třeba z jeho předválečných Her o Marii.

Libreto podle Tolstého povídky vychází z evangelia, které je i několikrát citováno (Lukáš, 8, 36-50, Matouš 25, 31-40). Vypravěč představuje osamělého chudého stárnoucího ševce Martina. Začíná pochybovat o své víře, po smrti ženy a dcerky ho trápí pocit životní prázdnoty a opuštěnosti. Ze své suterénní dílny sleduje nohy kolemjdoucích – podle bot ví, kdo to je. Starý kamarád mu připomene bibli a nad její četbou se Martinovi zdá, jak mu Hospodin slibuje, že za ním nazítří přijde. Druhý den Martin netrpělivě vyhlíží boty, které by neznal. V očekávání Pána pozve starého vysloužilce na čaj, obdaruje žebračku s dítětem a přesvědčí trhovkyni, aby prominula rozpustilému klukovi, že jí ukradl jablko. Nastal večer, Martin otevírá bibli a sbor situaci komentuje: „Cokoli jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Martina uchvátí hřejivý pocit štěstí, protože poznal, že Spasitel byl přítomen v oněch lidech, kterým nezištně pomohl, a pochopí, že Hospodin ho skutečně navštívil – prostřednictvím lásky a pomoci bližním: „Tak jsem pochopil, že mé vidění se naplnilo, že mě Spasitel vskutku toho dne navštívil a já ho u sebe přijal a ve svém domě přivítal.“

Jak bylo pro Martinů zvykem, partituru doplnil svou představou o scénickém uvedení: „Tato opera se má hrát na způsob miráklu. Děj je nutno více naznačovat než ‚hrát‘. Mluvčí a sbor jsou na scéně a účastní se hry, osoby opery se mohou usadit ve sboru, není-li jich třeba na scéně. Slovům mluvčího se nemá rozumět jako doslovnému popisu děje, jen se v daném okamžiku odehrává. Jeho komentář má povšechný ráz. Scéna nemá představovat realisticky místnost a ulici.“ Skladatel scénu v partituře také schematicky i nakreslil.

Tuto skladatelovu představu potvrzuje i dopis Bohuslava Martinů muzikologovi a skladatelovi Zdeňku Zouharovi, kterému se už v roce 1956 podařilo provést alespoň koncertní průřez operou pouze s klavírem: „Je to vlastně jakýsi druh starých her, kterým se říkalo Mirakle, náboženská a přitom lidová hra, která se může provésti kdekoliv; divadelní hra to vlastně není, je to statické a něco jako legenda o Dorotě. Moje vlastní a hlavní podmínka je, že se to nesmí hrát ‚pateticky‘, ale radostně. Proto se to nazývá opera-pastoral. Ten text hodně svádí k velice vážnému a ‚hlubokému‘ pojetí, ale to nebylo v mém plánu. Pro mne to je jaksi radostné dílo a posluchač musí cítit ne náboženskou jakoby morálku, ale radost. Ta morálka je právě v té radosti… Má se zpívat jako lidové písně bez pathosu. Myslím, že ten text je samo sebou už krásný a že jej není třeba nijak ještě podepírat.“

Dirigent Jiří Bělohlávek pro koncertní provedení opery v prosinci 2014 s Českou filharmonií vystihl hudební charakter opery takto: „Martinů používá ke zhudebnění svůj lapidární jazyk. Ta opera, jednoaktovka, není žádné komplikované hudební drama. Je to v zásadě vlastně dost konzervativní vyjadřování, je tam zcela nepřeslechnutelná česká nota, která v té struktuře celku neustále zaznívá – a je to okořeněno na řadě míst i vlivem soudobé hudby, tedy hudby doby vzniku té skladby. V zásadě bych řekl, že to je velmi přístupná skladba, která na některých místech může působit až velmi jednoduše, ale v celkovém vyznění myslím plně odpovídá textové předloze, která je podle Tolstého povídky.“ A kombinací prostoty a zároveň hluboké oduševnělosti bylo Bělohlávkovo nastudování prodchnuto. Z koncertů vznikla nahrávka, kterou vydal v roce 2018 Supraphon. V kategorii Klasika pak získala cenu Anděl, ocenil ji také web Presto Classical, mezi unikátní objevy ji zařadil časopis Diapason a britský časopis Opera ji vyzdvihl jako album měsíce.

Uvádění oper v televizi prošlo fází nahrazení sólistů „hezčími“ činoherci, kteří na playback (většinou velmi nevěrohodně) předstírali, že zpívají, často ve scenérii reálného prostředí. Tuto praxi vystřídalo zachování sólistů i pro vizuální složku a hledání méně popisné scénografie. V případě televizního zpracování opery Čím lidé žijí ale byla hudebním základem nahrávka z onoho koncertního provedení v roce 2014, pro kterou byli sólisté vybíráni pouze z vokálního hlediska, v té době bez plánu televizního ztvárnění. Hlavní roli ševce Martina Avdějiče propůjčil svůj měkký lyrický baryton Ivan Kusnjer, bohužel s ne zcela přesnou angličtinou. Part chóru výborně vystihli Martinů Voices, vysloužilého vojáka Stěpaniče basista Jan Martiník, Starou ženu Ester Pavlů. Pro roli Chlapce se podařilo najít v Lukášovi Marečkovi klukovského interpreta s dobrou angličtinou i hrou na foukací harmoniku. Jedině obsazení Lucie Silkenové s velkooperním chvěním hlasu do partu Ženy s dítětem neodpovídalo prostému lidovému stylu, jak si ho představoval Martinů. Překvapivé obsazení mluvené role vypravěče primáriem Josef Špačkem se ukázalo jako šťastné, jeho civilní projev (a dobrá angličtina) se dobře hodily k prostému textu.

Jiří Nekvasil patří nejen ke zkušeným divadelním operním režisérům, ale úspěšně se věnuje také televizním inscenacím oper. Pro Českou televizi zpracoval i další scénická díla Bohuslava Martinů – operu Slzy nože a mechanický balet Podivuhodný let (1998, oceněno Českým křišťálem a Studentskou cenou na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha v roce 1999, Slzy nože pak ještě v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize v Bruselu hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie) a rádio-operu Hlas lesa (2000). Výhledová dramaturgie martinůovského cyklu dále zahrnuje filmové zpracování baletů (Škrtič a Natáčí se!) a oper (originální francouzská verze Alexandra bis a operní fragment Den dobročinnosti).

V případě opery Čím lidé žijí stáli režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Jakubem Kopeckým, kostýmní výtvarnicí Zuzanou Krejzkovou, choreografkou Danou Gregorovou, kameramanem Miro Gáborem a střihačem Borisem Machytkou před obtížným úkolem – jak přenést velmi křehké biblické podobenství o síle lásky, soucitu a pomoci druhým na televizní obrazovku tak, aby nesklouzli do Bohuslavem Martinů tak odmítaného patosu, vnějškové ilustrace nebo mravoučné morality. A také se museli vyrovnat s tím, že televizní zpracování vznikalo na základě čtyři roky starého koncertního provedení.

Třebaže se inscenátoři nedrželi Martinů představ o scénickém provedení, objevili jiný klíč. Vyšli z těch nejlepších tradic českého animovaného filmu a zkombinovali „skutečnou“, do posledního detailu vybavenou ševcovskou dílnu, kreslené černobílé kulisy domů na ulici a prázdný prostor pro komentáře sboru. A tato stylově tak odlišná prostředí skloubili s živými herci, kteří ale s výjimkou několika základních replik nepředstírají, že zpívají – jakoby hudba a zpěv zněly v jejich představách.

Nekvasil příběh odvinul od staré zašlé fotografie z 50. let minulého století, doby vzniku díla, která zachycuje spořádanou středostavovskou rodinu u vánočního stromečku při rozdávání dárků. Kluk dostane krásnou knížku What Men Live By a když ji dychtivě rozevře, jako papírová skládačka se rozloží ulice a v jeho představě ožije příběhem ševce Martina. Klukův tatínek, maminka s bratříčkem v zavinovačce, babička, strýc a dědeček dostávají podobu postav z knížky. Namalovanou ulicí spěchají lidé, strážník na kole, vašnosta pohání auto nohama – a ze suterénní dílny na ulici vyhlíží od svého verpánku švec. Inscenátorům se podařilo propojit prolínání kresleného a reálným světem a vybrat činoherní protagonisty, kteří typově přesně odpovídají postavám opery, v čele se slovenským hercem Csongorem Kassaiem. Do dění jako komentátoři vstupují i zpívající vypravěč, Jaroslav Březina, a sbor Martinů Voices, jediní stejní interpreti nahrávky i televizní inscenace, zatímco recitující vypravěč se v obrazu neobjevuje vůbec. A s přirozenou samozřejmostí zapojil Nekvasil do inscenace hudbu – ne jako ilustraci, ale jako nositelku děje. Ve chvíli, kdy Stará žena vzpomíná na své děti, byl nápaditě převzatý motiv Obchodníka se vzpomínkami z Julietty – v knize, kterou si prohlíží, jsou jen prázdné rámečky.

Ve výsledku Martinovi skutečně uvěříme, že jeho očekávání se naplnilo. Speciální uznání za mimořádný umělecký počin, které Nekvasilovo televizní zpracování Čím lidé žijí získalo na 55. ročníku Zlaté Prahy, kde mělo premiéru 21. září 2018, je plně oprávněné.

Bohuslav Martinů: What Men Live By (Čím lidé žijí, H 336, 1952)
Jednoaktová pastorální opera podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého „Kde je láska, tam je i Bůh“
České titulky Jiří Josek

Dirigent nahrávky – Jiří Bělohlávek, scénář a režie – Jiří Nekvasil, střih – Boris Machytka, kamera – Miro Gábor, kreativní producent – Radim Smetana
Osoby a obsazení – sólisté nahrávky / herci televizní inscenace: Martin Avdějič – Ivan Kusnjer / Csongor Kassai, Starý sedlák – Petr Svoboda / Rosťa Novák st., Stěpanič, vysloužilý voják – Jan Martiník / Matěj Kopecký, Žena s dítětem – Lucie Silkenová / Marie Poulová, Stará žena – Ester Pavlů / Zora Valchařová, Vypravěč (zpívaná role) – Jaroslav Březina (na nahrávce i v inscenaci), Vypravěč (mluvená role) – Josef Špaček (houslista České filharmonie), Chlapec – Lukáš Mareček / Matyáš Walder, Obchodník se vzpomínkami (jen v televizní inscenaci) – Vojtěch Kopecký.
Martinů Voices, sbormistr – Lukáš Vasilek
Česká filharmonie

Nahrávka z koncertního provedení 17., 18. a 19. prosince 2014, Dvořákova síň Rudolfina Praha
Supraphon (katalogové číslo SU 4233-2), 2018
Česká televize, 2018

Divadlo za bránou na CD
Z archivu Československého rozhlasu vydal Radioservis ve spolupráci s Nadací Bohuslava Martinů historickou nahrávku opery-baletu Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Vznikla v roce 1956 v brněnském studiu tehdejšího Československého rozhlasu. Soubor Státního divadla v Brně pod vedením svého šéfa, dirigenta Františka Jílka, po letech zákazu inscenování oper Bohuslava Martinů v poválečné Československé socialistické republice nastudoval Divadlo za bránou alespoň v rozhlasové podobě.

Divadlo za bránou (někdy uváděno i pod názvem Divadlo za branou) je na hony vzdálené tradičním operním schématům. Martinů ho komponoval v Paříži od června 1935 do dubna 1936. Když nenašel mezi oslovenými spisovateli libretistu pro svůj neobvyklý koncept (žádal například i Vítězslava Nezvala), podle svého scénáře si vytvořil libreto sám. V díle zkombinoval operu a balet, přesněji řečeno pantomimu. Divadlem za bránou Martinů pokračoval po období surrealistických výstřelků ve Vojákovi a tanečnici, Třech přáních nebo Slzách nože v linii lidového hudebního divadla, jak se mu věnoval ve 30. letech také například v Hrách o Marii, Hlasu lesa, Veselohře na mostě nebo ve zpívaném baletu Špalíček.

V Divadle za bránou propojil inspiraci komedií dell´arte a francouzskou pantomimu Jeana Gaspara Deburaua (který měl české kořeny), které zkombinoval s českými a moravskými lidovými písničkami a jarmarečním divadlem. Výsledkem je volné, jakoby improvizační řetězení variací scének italské komedie zasazené ovšem do českého venkovského prostředí

V tom byly pro Martinů zdrojem sbírky Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena a Františka Sušila. Výsledkem je neobvyklá forma – 1. dějství je pantomimický balet, druhé a třetí opera buffa, ve které se hudební čísla střídají s mluvenými částmi. Sám Martinů Divadlo za bránou charakterizoval jako vystoupení kočovného divadla někde na jarmarku, na které se lidé jdou pobavit. Ani syžet, ani děj tu nejsou podle Martinů důležité. Chtěl, aby to byla jen směs různých scén a podivných situací, které mají být veselé, nespoutané a působit jako improvizace, jako lidový spektákl.

Bohuslav Martinů zabydlel Divadlo za bránou nejen typickými postavami komedie dell’arte – Pierotem, Kolombínou a Harlekýnem, ale i „českou“ služebnou Katuškou, Hospodským, Ponocným nebo Starostou. A k jejich vzájemnému namlouvání, laškování i naschválům a podrazům se přidává i sbor. V prvním, tanečním dějství Pierot žaluje Hostinskému, že jeho dceruška Kolombína flirtuje s Harlekýnem. Je do ní totiž zamilovaný také a na Harlekýna žárlí. Po slavnosti masek a hádkách dá Hostinský své požehnání Kolombíně a Harlekýnovi. V druhém a třetím, operním dějství s mluvenými texty o půvabnou Kolombínu usiluje stále nejen Pierot, čímž trápí zamilovanou služebnou Katušku, ale také Starosta. Podplatí Ponocného, aby mu pomohl ji získat. Jenže jejich plán vyslechnou Pierot se služebnou Katuškou a vymyslí plán, jak Starostu napálit. Po dalších peripetiích a skečích Hostinský svolí ke sňatku Kolombíny s Harlekýnem a Katušky a Pierotem.

Poprvé bylo Divadlo za bránou uvedeno v Brně, v divadle Na Hradbách, vzápětí po svém vzniku v roce 1936, a podílel se na něm s Bohuslavem Martinů spřízněný inscenační tým dirigenta Antonína Balatky, scénografa Františka Muziky a choreografa Ivo Váni Psoty (v inscenaci tančil postavu Pierota). Ostatně stejný tým, pouze s jinými choreografy, uvedl v Brně týž rok i zpívaný balet Špalíček a rok předtím Hry o Marii.

V té době sice žil Bohuslav Martinů v Paříži, ale do vlasti se pravidelně vracel – měl v tomto svobodnou volbu. Naše divadla a rozhlas se ujímaly naprosto přirozeně jeho postupně dokončovaných oper – s výjimkou Slz nože a Tří přání, které působily v našem prostředí příliš extravagantně, Tři přání navíc s nároky filmové projekce při operním představení. Tento přirozený vztah tvůrce a interpretů byl dalším vývojem násilně přerván a podřízen politickým událostem – nejen druhé světové válce, ale i po roce 1948, kdy byla díla Bohuslava Martinů žijícího ve Spojených státech, Francii, Itálii a Švýcarsku ocejchována ideologickým odsudkem formalismu. Přitom nebylo v té době národnějších oper ukotvených v českém a moravském folkloru, po kterém volali hlasatelé socialistického realismu, než jsou Hry o Marii, Hlas lesa, Veselohra na mostě či Divadlo za bránou.

A teprve po roce 1958 se jeho opery mohly začít objevovat v českých divadlech (s jedinou výjimkou dvojího uvedení Veselohry na mostě v letech 1948 a 1950). Bylo to opět brněnské divadlo, které se od konce 50. let především zásluhou dramaturga Václava Noska zasazovalo o uvádění oper Bohuslava Martinů. V roce 1956 se však Václavu Noskovi Divadlo za bránou prosadit na scénu ještě nepodařilo, nicméně vznikla alespoň rozhlasová nahrávka, tedy vůbec první nahrávka tohoto díla. Z korespondence Bohuslava Martinů víme, že její vysílání v Československém rozhlase na stanici Praha I 25. září 1957 Martinů poslouchal při svém pobytu na Schönenbergu ve Švýcarsku.

Hudebního nastudování Divadla za bránou se v brněnském studiu tehdejšího Československého rozhlasu v roce 1956 ujal šéf brněnské opery František Jílek, dirigentská osobnost, která stála v čele tohoto souboru až do 1978. Na nahrávce se podíleli jak operní sólisté a činoherci Státního divadla v Brně, tak orchestr jeho operního souboru. Ustaranou Katušku na nahrávce vystihla mezzosopranistka Libuše Lesmanová, barytonista Vladimír Bauer směšně zamilovaného nadutého Starostu a basista Václav Halíř prohnaného a líného Ponocného. Dalšími sólisty nahrávky jsou Cecilie Strádalová s průrazným subretním sopránem pro rozkošnou lištičku Kolombínu, Boris Čechovský, jehož pohyblivý tenor evokuje mrštnost Harlekýna, a barytonista Eduard Hrubeš, který střídáním lyriky a grobiánství charakterizuje smutného klauna Pierota. Sborový part byl svěřen Akademickému pěveckému sdružení Moravan a Vachově sboru moravských učitelek, které vedl Jiří Kubica.

Jistě, nahrávka Divadla za bránou může jen částečně zprostředkovat toto svérázné hudební divadlo, protože v něm hraje podstatnou roli vizuální složka – v rozmanité barevnosti a komediální, ba až groteskní pestrosti, dojmu improvizace se zařazováním komentářů, v propojení kostýmů komedie dell´arte s českými kroji a především v hereckém projevu. V inscenacích z posledních let tradiční operní herectví ustupovalo ve prospěch tanečního, ba až akrobatického pohybu.

Martinů svou představu podrobně popsal a přitom zdůrazňoval, že syžet i texty jsou jenom východiskem k uplatnění scénické hry, hereckého a tanečního výkonu a k obrazově barevné formaci scén. A dnes by v takto koncipovaném díle založeném na lidových písničkách sólisté nejspíš uplatnili pěvecký styl ještě vzdálenější romantickému výrazu. Hudební nastudování Františka Jílka s brilantně hrajícím orchestrem opery tehdejšího Státního divadla v Brně ovšem zůstává stále inspirativním základem pro další nastudování.

Vydání historické nahrávky z archivu Československého rozhlasu je záslužné i tím, že se k posluchačům dostává první audio záznam tohoto díla Bohuslava Martinů. Divadlo za bránou se totiž na scénu dostává zřídka. Občas je první, pantomimická část použita pro baletní inscenaci v kombinaci s jiným baletem (v roce 1959 v Liberci s Gershwinovým Američanem v Paříži a Rhapsody in Blue, v roce 1961 s baletním ztvárněním Prokofjevova Péti a vlka a Mozartovou Malou noční hudbou, v roce 1982 v Plzni se Zkrocením zlé ženy Václava Trojana a Vojáky a císařovnou Franze von Suppé). Jako celek bylo u nás Divadlo za bránou od oné brněnské premiéry v roce 1936 uvedeno pak už jen sedmkrát (1958 / Olomouc, dirigent Iša Krejčí, choreografie Rudolf Macharovský; 1965 / Opava, dirigent Emil Křepelka, choreografie Věra Sošková; 1968 / Národní divadlo Praha v tehdejším Tylově divadle, dirigent Albert Rosen, choreografie Antonín Landa – společně s Antigonou Iši Krejčího; 1982 / Ústí n. L., dirigent Jan Zbavitel, choreografie Hana Machová; 1990 / Olomouc, dirigent Pavel Pokorný, choreografie František Pokorný, uvedení v Praze bylo součástí festivalu souhrnného uvedení oper Bohuslava Martinů; 2000 / Ostrava, dirigent Paolo Gatto, choreografie Igor Vejsada), naposledy v nastudování Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze v roce 2012 v režii a choreografii Radima Vizváryho s dirigentkou Valentinou Shuklinou.

Škoda, že booklet k nahrávce kromě zasvěceného článku Stanislavy Střelcové, předsedkyně správní rady Nadace Bohuslava Martinů, o vzniku Divadla za bránou neobsahuje místo vzpomínek režiséra Václava Věžníka (který toto dílo nikdy neinscenoval) alespoň něco ze skladatelových dopisů, úvah a komentářů ke koncepci tohoto díla. A nejen proto, že jde o brněnské provedení, první po brněnské světové premiéře v roce 1936, jistě bychom uvítali i bohatší fotodokumentaci nad rámec jediného snímku.

Bohuslav Martinů: Divadlo za bránou
Opera-balet o 3 dějstvích, H 251
Libreto skladatel na motivy pantomim Jeana Gasparda Deburaua, Molièrovy hry Létající doktor a české a moravské lidové poezie ze sbírek Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena a Františka Sušila
Rozhlasová úprava Vlastimil Potůček

Dirigent – František Jílek
Osoby a obsazení: Kolombína (S) – Cecilie Strádalová, Harlekýn (T) – Boris Čechovský, Katuška (MS) – Libuše Lesmanová, Pierot (Bar) – Eduard Hrubeš, Ponocný (B) – Vladimír Buaer, Starosta (B) – Václav Halíř, Hospodský (B) – Vlastimil Šíma, Stařec (B) – Jindřich Doubek, Zaříkávačka (A) – Helena Burianová. V dialozích účinkují Helena Kružíková, Otakar Dadák, Josef Karlík a Rudolf Krátký.
Akademické pěvecké sdružení Moravan a Vachův sbor moravských učitelek, sbormistr – Jiří Kubica
Orchestr opery Státního divadla v Brně

Nahráno v brněnském studiu Československého rozhlasu v říjnu 1956, (P) 1956 Český rozhlas.
Vydal Radioservis, a.s. 15. listopadu 2019, T: 01:49:43, EAN 8590236101623, katalogové číslo: CR1016-2.