Operní panorama Heleny Havlíkové (301) – Rozbalování vánočních hudebních dárků

Maida Hundeling v ostravské opeře
Nejen vánoční zpívání z Rudolfina
Collegium Marianum ze Senátu
Karaoke Rybovka z Brna
Rybovka jako jesličková hra z Olomouce
Utajený hudební adventní kalendář pražského Národního divadla

Vánoční série zajímavě představila různé možnosti, jak v době zákazu koncertů s diváky nahrávat a zprostředkovat alespoň záznamy. Nejobvyklejší způsob – standardní přenos koncertu z pódia snímaný na několik kamer s prostřihy – zvolily ostravská opera, agentura Nachtigall Artists i Česká televize.

Maida Hundeling v ostravské opeře
Národní divadlo moravskoslezské obdarovalo své příznivce recitálem jedné ze svých pěveckých hvězd – Maidy Hundeling. Tato německá sopranistka vystupuje především v Německu a v Rakousku, jako Wagnerova Alžběta se také prezentovala v milánské Scale. Na ostravské jeviště se vrací opakovaně jako Janáčkova Jenůfa (2011), Wagnerova Elsa v Lohengrinovi (2013), Verdiho Desdemona (2017) nebo v nejnovějším nastudování Nabucca jako Abigail (2020). V inscenaci Pucciniho Tosky, kterou NDM plánuje na únor 2021, by měla vytvořit titulní roli.

Maida Hundeling svůj internetový dárek sestavila z „lahůdek“ svého klíčového repertoáru se stěžejními výstupy Verdiho Amelie (Ecco l’lorrido campo) a Abigail (Ben io t’invenni) i Wagnerovy Alžběty (Dich, teure Halle) a Isoldy (Mild und leise wie er lächelt). A ostravská opera ho „zabalila“ orchestrem, který ve standardním rozsazení na jevišti Dvořákova divadla řídil Marek Šedivý. Výkon Maidy Hundeling byl limitován pouze kvalitou zařízení, ze kterého člověk stream sledoval, respektive poslouchal, protože její soprán je přesně tím typem hlasu bohatého na alikvóty, jehož kvality se naplno rozezní pouze bez zkreslení mikrofonů. Ze hry orchestru (zejména v introdukci ke 2. dějství Tannhäusera) však bylo zřejmé, že před Markem Šedivým jako novým hudebním ředitelem ostravské opery je hodně práce.

Nejen vánoční zpívání z Rudolfina
Program vánočního zpívání z Rudolfina tvořily také operní árie, ale protože Agentura Nachtigall Artists a Spolek přátel hudebních talentů za sebou nemá finanční zázemí příspěvkové organizace, nezazněly s orchestrem, ale pouze s klavírním doprovodem. Hlavním rozdílem oproti ostatním vánočním streamům ovšem byl v tomto případě placený přístup. Na koncert se prodávaly virtuální vstupenky, respektive přístupové kódy, jakkoli za symbolickou cenu 150,- Kč. I když se tímto způsobem Rudolfinum „vyprodat“ nepodařilo (lidé si zatím koupili 420 přístupů, Tichá noc zveřejněná na Facebooku má tisícovku zhlédnutí), je to odvážný test zájmu lidí o koncerty (a potrvá až do konce ledna). Ostatně podobnou odvahu měla tato agentura už na jaře, když jako první začala pořádat živé koncerty.

Za původně avizovaného klavíristu Marka Kozáka, který musel do koronavirové karantény, pohotově zaskočil zkušený a mimořádně empatický doprovazeč Ahmad Hedar. Omezení dané jen klavírním doprovodem se pochopitelně nejzřetelněji projevilo ve Wagnerovi, nicméně i tak Lukáš Bařák zprostředkoval ve Wolframově písni o večernici z Tannhäusera (O du, mein holder Abendstern) smutek nešťastně zamilovaného minnesängra a předvedl, kam se jeho talent dále rozvíjí. Další část koncertu patřila především vrcholnému italskému belcantu. V tomto oboru na mnoha světových scénách září s brilantními koloraturami a mimořádně oduševnělým projevem Simona Šaturová (na vánočním koncertě se blýskla árií Lindy Ah! Tardai troppo – O luce di quest’anima z Donizettiho Lindy di Chamounix), ale začala se v něm prosazovat i Lada Bočková. Oprávněnost svého postupu do semifinále Operalie v roce 2019 a angažmá v bonnské opeře osvědčila tato mladá talentovaná sopranistka v árii Marie Chacum le sait, chacun le dit z Donizettiho Dcery pluku.

Také tenorista Petr Nekoranec obdařil své příznivce svou současnou doménou, když ze svého samostatného debutového CD s francouzskými áriemi vybral Massenetova Des Grieux (En fermant les yeux) a především rozradostněného Tonia z Donizettiho Dcery pluku a k vyhlášeným osmi vysokým „c“ v árii Ah! Mes amis, quel jour de fête! suverénně vystřihl i přidávané deváté. Čtvrtou sólistkou večera byla islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiriksdóttir, jejíž ostřejší hlas se začíná zaoblovat a v koloraturách nabývá intonační jistotu, jak předvedla v árii Rossiniho Popelky.

Třebaže záběry do prázdného hlediště Rudolfina vyvolávaly spíše skličující pocit, závěrečnou část koncertu projasnily nadějí vánoční písně a koledy.

Collegium Marianum ze Senátu
Na Štědrý den zařadila ČT art tradiční vánoční koncert ze Senátu Parlamentu České republiky. Tentokrát na něm soubor Collegium Marianum v komorní sestavě pod vedením Jany Semerádové vystoupil ve Velkém (dříve Rytířském) sále Valdštejnského paláce – prázdném, bez diváků, jen do kamer, které ale nepřítomnost publika spíše zvýraznily. Radostnou zvěst evangelií navozovaly v podání Patricie Janečkové písně Adama Michny z Otradovic, Gloria (Laudate pueri RV 601) Antonia Vivaldiho a árie En duplo sole Czechia z melodramatu Sub olea pacis Jana Dismase Zelenky s koncertantní flétnou Jany Semerádové. Vokální část programu byla prokládána instrumentálními kompozicemi Jana Josefa Ignáce Brentnera (Concerto G dur Vigil nocturnus a Concerto in d minor) a Antonia Vivaldiho (Concerto La notte RV 439). Celek s úvodním „projevem“ předsedy Senátu Miloše Vystrčila vyzněl příliš oficiózně. K navození spontánního zážitku radosti nepřispělo, že mladá sopranistka Patricia Janečková všeobecně tak známé písně Vítej Pane, Jezu Kriste, ba dokonce i Chtíc aby spal z České mariánské muziky Adama Michny z Otradovic zpívala z not. Afektovaná recitace směsice textů v podání Gabriely a Sofie Filippi v šatech s hlubokými výstřihy koncert přezdobila jak vánoční stromeček ze supermarketu.

Koncerty souboru Collegium Marianum, ať už při Barokních podvečerech nebo v rámci Letních slavností staré hudby, mají díky bedlivě vybíraným místům konání intenzivní atmosféru spřízněné pospolitosti. Na přenosu z Valdštejnského paláce se všichni snažili překonat „distanci“ oddělující letošní Vánoce od publika tak moc, až ve výsledku právě tento televizní pořad nejzřetelněji potvrdil, jak zážitek z návštěvy koncertu nemůže sebelepší snímání kamer nahradit.

Karaoke Rybovka z Brna
Vedle standardních záznamů koncertů koncipovaných tradičně, obdobně jako při účasti publika, se objevily i méně obvyklé přístupy. Brněnská opera přišla s nápadem karaoke verze tradiční Rybovy České mše vánoční. Doprovod obstaral Orchestr Janáčkovy opery usazený na jevišti divadla s velkými rozestupy a s hráči na dechové nástroje oddělenými plexi stěnami. Sólové party zpívali osvědčení brněnští sólisté Pavla Vykopalová, Jana Hrochová, Ondřej Koplík a Jan Šťáva, jejichž profesionalita mohla karaoke amatérské sboristy možná až odradit. Ke sborovým částem totiž hrál jen orchestr a na obrazovce synchronizovaně běžely noty i slova, která ještě napovídal i dirigent Marko Ivanović. Pojal Rybovku sympaticky zvesela. Těžko říct, kolik lidí této jedinečné příležitosti využilo, ale přes 10 tisíc zhlédnutí na YouTube napovídá, že o karaoke Rybovku zájem byl. A Janáčkova opera na ni navázala o vánočním čase ještě standardním záznamem Moravské vše vánoční Josefa Schreiera.

Rybovka jako jesličková hra z Olomouce
Nejvíce si ovšem s Rybovkou pohrálo Moravské divadlo Olomouc. Podle scénáře a v režii Dagmar Hlubkové připravili inscenovanou verzi. Pan učitelský (Jiří Přibyl) chystá předvést vánoční hru a zve na ni vzácné dámy a pány i dítka mnohá. Anděl zvěstuje narození Páně a pak už pastýř Matouš (tenorista Jakub Rousek) budí z postele Mistra Bartoše (basistu Davida Szendiucha). Kolem plesají rozpustilí andílci. A pospolu se vydají do Betléma. Rybovkou se pak prolíná příběh Marie a Josefa na způsob lidových jesličkových her s Archandělem Gabrielem, nezbedným Čertem, Smrtkou s pořádnou kosou, Herodem a trojicí mudrců. Z inscenace, kterou hudebně řídí Petr Šumník, vyzařuje optimismus a radost.

Utajený hudební adventní kalendář pražského Národního divadla
Zatímco mnohá naše divadla začala hrát už od srpna a doháněla promeškané jarní premiéry, oba operní soubory pod hlavičkou Národního divadla na své původní umělecké plány rezignovaly (kromě napodruhé obnovené Tosky ve Státní opeře). Předvánoční rozvážení ovoce, šumivých vín od partnerů ND a dárkových tašek s kalendářem a diářem do deseti českých nemocnic umělci ND (za operu Eva Urbanová, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, Pavel Černoch a Ester Pavlů) je dozajista chvályhodné, ale přece jen smyslem Národního divadla je poskytovat „statky“ umělecké. Řada zahraničních operních scén, mezi které by pražské ND tak rádo patřilo, buď mohla i v různě omezených podmínkách hrát nebo divadla vymýšlela nápadité koncerty se špičkovými sólisty a zprostředkovávala je na svých webech. Vedení Oper ND však jako by zákaz zpěvu pochopilo jako příkaz k mlčení.

Existenci operních souborů naší první scény v kovidovém čase tak zachraňoval alespoň nápad dramaturga Beno Blachuta s hudebním adventním kalendářem. Škoda, že zůstal dost utajený, protože Národní divadlo na i jinak zcela nevyhovujících a nepřehledných webových stránkách vehementně nabízelo hlavně dárkové poukazy (kéž by bylo na co). To se projevilo i v počtu zhlédnutí hudebního adventního kalendáře, které na YouTube z šesti set padesáti u prvních prosincových částí klesá s postupujícími daty na dvě stovky – s čestnou výjimkou tisícovky zhlédnutí videa, na kterém Jana Sibera zpívá Ave Maria Williama Gomeze.

Hudební adventní kalendář je „zavěšen“ na sociálních sítích a místo sladkostí nebo obrázků na v něm každý den od 1. prosince přibývalo jedno zhruba pětiminutové inscenované hudební video v nápadité režii Magdaleny Švecové s kameramanem a režisérem záznamu Marco Chiodim. Jsou zde také vánoční písně, když Michaela Zajmi dojemně zpívá ukolébavku Chtíc aby spal svému osmiměsíčnímu Floriankovi za doprovodu svého manžela, violoncellisty Bledara. Zazní také koledy a Lukáš Bařák při Pásli ovce valaši svižně zacifruje. Díky tenoristovi Jaroslavu Březinovi a basistovi Zdeňkovi Plechovi jsou zvesela pojaté části Gloria a Kyrie z Rybovy České mše vánoční.

V pestré dramaturgii se objevují i operní árie poněkud násilně napasované na vánoční kontext, když například Kateřina Kněžíková při Gounodově šperkové árii rozbaluje své pětileté Adélce zpod vánočního stromečku krabice se šperky, když dvojici dětí při unyle zazpívaném tercettinu Soave sia il vento z Mozartovy opery Così fan tutte (Marie Fajtová, Stanislava Jirků a František Zahradníček) Marie Fajtová sfoukne jednu ze svíček, které si v ořechové skořápce pouštějí ve vodě v lavoru, nebo když Figaro (Miloš Horák) při spílání Hraběti (Bravo, signor padrone! … Se vuol ballare, signor Contino) nešikovně zdobí vánoční stromeček i figurínu Hraběte. Žert ovšem nepostrádala Bartolova árie A un dottor della mia sorte z Rossiniho Lazebníka sevillského (Jiří Sulženko), v níž je Rosině (Lucie Hájková) při pečení cukroví staříkovo sebejisté brebentění v k smíchu, než ji naštve, že kvůli jeho výčitkám a příkazům připálila další plech.

Některá hudební videa jsou s doprovodem komorního orchestru, jiná pouze s klavírem, některá jsou natočená z jeviště, jiná z různých prostor historické budovy Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery s nezvyklými pohledy mezi jevištěm a hledištěm. Některá jsou vtipná, jiná příliš patetická, některá pěvecky suverénní, jiná nepříjemně odhalují slabiny sólistů. Snad truchlivě posmutnělý závěr koledy Narodil se Kristus Pán v aranžmá Jaroslava Pelikána jako poslední „okénko“ hudebního adventního kalendáře místo oslavné radosti nebyl zamýšlen jako motto operní budoucnosti naší první scény.

V každém případě je dobře, že operní soubory Národního divadla daly díky dramaturgovi Beno Blachutovi alespoň tímto netradičním způsobem o sobě vědět, když se jejich vedení s jistotou ministerského finančního zázemí pohroužilo do koronavirové hibernace.