Operní panorama Heleny Havlíkové (31)

° Úspěšné vymítání Démona v liberecké opeře
° „Mission impossible“ ve Stavovském aneb v Německu by se to (asi) líbilo
° Belcantové lázně ve Scale
° Inspirace na dny příští

***

Úspěšné vymítání Démona v liberecké opeře

Liberecká opera pod vedením ředitele Martina Otavy a šéfa Martina Doubravského pokračuje ve své objevitelské dramaturgické linii málo hraných nebo zcela neznámých titulů. Po Belliniho Náměsíčné, Pucciniho raném Edgarovi, který slavil úspěch i na letošním festivalu Opera, teď pro dnešní diváky nalezli Démona Antona Rubinsteina. A výběr to byl opět pozoruhodný, který ovšem tentokrát narazil na meze sólistického ansámblu Divadla F.X.Šaldy.

Anton Rubinstein (1829-1894) se proslavil především jako fenomenální klavírní virtuos a do hudební historie se zapsal jako otec ruského hudebního školství. Méně se dnes už připomíná, že byl také plodný skladatel, mimo jiné autor dvacítky oper. Mezi nimi je Démon na libreto podle stejnojmenné Lermontovovy poémy nejzdařilejší. Mysteriózní příběh o věčném souboji dobra a zla, pochybnostech správnosti cesty, o pokoušení ďáblem a vykoupení skrze čistou lásku v Démonovi prožívá hlavně princezna Tamara. Podlehne sice démonově vábení, ale nakonec se silám zla vzepře a podobně jako Markétka ve Faustovi nebo Senta v Holanďanovi je její duše spasena. Rubinstein obdivoval Wagnera a hlavně Mendelssohna a Meyerbeera a na Démonovi je to znát – je to opera nabitá extrémními emocemi, zcela ve stylu romantismu, zároveň z ní cítíme ruský původ autora. Proč se tato „opera o prologu, třech dějstvích a apoteóze“ téměř propadla do zapomnění, je trochu záhada – je to plnokrevné dílo, srovnatelné s produkcí poslední třetiny 19. století. V roce 1885, jedenáct let po petrohradské premiéře, ji uvedlo i pražské Národní divadlo, ale pak se mimo Rusko hrála jen sem tam, převážně na festivalech.Režisér Martin Otava se soustředil na vnitřní svár odehrávající se v Tamařině nitru a v jeho koncepci je dění viděno Tamařinýma očima – ostatně jen ona z jednajících postav Démona skutečně vidí. S dívčí nevinností se v podání Gabriely Kopperové těší na sňatek s knížetem Gudalem. Jenže krása a čistota jejího citu zaujme padlého anděla odsouzeného k bludné pouti. A tento Démon (Anatolij Orel) se vloudí se do jejích představ a zneklidňuje ji dosud nepoznanou touhou. Démon nechá Tamařina odhodlaného snoubence (v podání poněkud těžkopádného tenoristy Nikolaje Višňakova) zabít. Když ve smutečním průvodu nesou na márách snoubencovu mrtvolu, ocitá se Tamara v transu ambivalentních pocitů. Před fascinací divokou touhou ji neochrání ani hradby kláštera, kam se uchýlila. Chvilkově podléhá Démonově touze vymanit se ze svého prokletí, ale nakonec Démona zavrhne, a s bělostnou vidinou svého mrtvého milého kráčí vstříc andělskému vykoupení. Celkovému sugestivnímu výsledku napomohla jednoduchá, ale promyšlená scéna zkušeného scénografa Jána Zavarského. Dělená schodiště a vysoko zavěšený most pro zjevování Démona umožňovaly dynamické proměny míst děje a v kombinaci s barevně variabilním svícením tvořily základ mystičnosti. Kostýmy Aleše Valáška pak ukotvovaly děj v ruském prostředí. Jakousi prodlouženou ruku Démonových sil zla tvořil balet v patřičně ďábelské choreografii Aleny Peškové.

Hudební nastudování připravil Martin Doubravský – co se orchestru týče dokázal vyjádřit nejen bouři ďábelských emocí, ale i polohy radosti nebo intimní polohy smutku a vedle poryvů trýznivých pochybností. Jistým problémem byla v liberecké inscenaci srozumitelná gradace finále opery ve vztahu k závěrečné apoteóze, kdy diváci začali tleskat ještě před vlastním koncem. Škoda, že vyznění inscenace narušily výkony protagonistů, které se nepodařilo (pro reprízu 26. dubna) adekvátně obsadit. Gabriela Kopperová sice opravdu vypadá jako krásná princezna, kterou hraje tak, že věříme útrapám její duše, pěvecky ale dramatičnost role plně neobsáhla. A Anatolij Orel svého Démona až zbytečně přehrával; jakoby se nechal unášet jeho posedlostí k Tamaře natolik, že měl značné potíže s intonací. Ovšem s radostí sleduji vývoj mladé mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové, která v roli Anděla dále potvrzuje svůj velký talent.

Na repríze 26. dubna bylo plno a (po skutečném závěru opery) diváci nadšeně a dlouho SVÉMU opernímu souboru aplaudovali. Po Edgarovi a Náměsíčné má liberecká opera další titul, který nejen dramaturgicky obohatil repertoár o (prakticky absentující) ruskou operu, ale který rehabilitoval další dílo – jak se ukázalo neprávem opomíjené. A způsobem nastudování má šanci přitáhnout k opeře i mladou diváckou generaci.

***

„Mission impossible“ ve Stavovském aneb v Německu by se to (asi) líbilo

Opera Národního divadla po vynikajícím Titovi a Zahradnici z lásky v režii manželů Herrmannových už druhou sezónu s Idomeneem i Cosi fan tutte klopotně hledá ve Stavovském divadle způsob, jak dnes naplnit mozartovskou tradici v divadle, kde za dirigentským pultem stával Mozart osobně. Nepodařilo to bohužel ani v případě Únosu ze serailu.

Hlavním problémem inscenace je, že se míjí s žánrem komické opery resp. singspielu. Tato Mozartova „německá národní zpěvohra“, kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo Josef II., na dobově oblíbený turecký námět je kombinací zkoušky lásky, dobrodružného osvobození milované ze zajetí v harému i tématu náboženské tolerance a „splácení bezpráví dobrodiním“, blízké osvícenému reformátorovi, který si operu zadal. Únos ze serailu není prvoplánová buffa, ale ani opera seria, zahrnuje lyrické i vážné momenty a dychtivé vzlety milostné touhy, které ovšem Mozart odlehčil mnohostrannými valéry humoru: od jemné ironie i kousavé parodie přes rozvernou rozjařenost k obhroublé frašce až po hořkou tragikomedii.

Belgický režisér Joël Lauwers a švýcarský výtvarník Etienne Pluss však tento mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru, v níž se chytají slůvek o snu a pohrávají si, nepříliš čitelně a svévolně, s hranicí skutečnosti a přeludů. Lauwers dosti troufale v rozhovoru navíc tvrdí, že Mozart prý nepracoval na Únosu s takovou hloubkou jako na svých jiných dílech. Na rozdíl od Mozarta, který právě v souvislosti s Únosem ze serailu v onom věčném sporu o vztahu hudby a slova v opeře sebevědomě nastoluje význam hudby v symbióze s textem, zcela proti duchu této Mozartovy umělecké konfese nadřazuje text v jeho doslovném scénickém popisování hudbě.

Inscenátoři humorně odlehčený Mozartův singspiel zatěžkali, utrápili, ba pohřbili funerální atmosférou neustálého smutku, soužení a bezútěšné tklivosti. Především nepochopili, že Mozartova opera je nadsázkou, je to divadlo a ne „realita“, všechno trápení se u Mozarta děje „jako“. Inscenátoři ovšem vsadili na jakousi postmoderní „veristickou“ variantu Únosu, která v Mozartovi není obsažena ani náznakem. Postavy po jevišti popocházejí pokud možno co nejpomaleji, poposedávají, polehávají a nyjí nad bezvýchodností své situace. Zoufalstvím je paralyzována nejen Konstance s útlejším pohyblivým sopránem Simony Houdy-Šaturové, Belmonte Aleše Brisceina (kterému skvěle vyšla úvodní mladicky roztoužená árie, v těch dalších začal hlas zbytečně zatěžkávat, takže bylo dobře, že jeho árie ze začátku 3. dějství zůstala vypuštěna), ale i Pedrillo Jaroslava Březiny, jehož tenor se uplatnil lépe v ansámblech než v obou samostatných hudebních číslech. A deprese postupně dolehne i na sympatickou energicky emancipovanou Blondu subretní Kateřiny Kněžíkové. Tato usoužená komunita, do níž patří i schlíplá parafráze Mozartových janičářů, ale také ženy pašova harému podobné spíše jeptiškám, se bezcílně loudá vysokými zdmi různě přeskupovaných modulů, připomínajících namísto harému spíše klášterní klauzuru. V níž ovšem surově velí se svou hůlkou Osmin (Jan Šťáva) a zjevuje se tu a zase mizí coby jakýsi agent seladon paša Selim. Ten by se v podání německého činoherce Markuse Boysena mohl s neustále odhalenou hrudí a vilným louděním uplatnit v nějakém béčkovém pornofilmu.

Pokusy o odlehčení vyzněly směšně (když Osmin masíruje Blondu v lázni s trpně přihlížejícím Pedrillem), až zvráceně (když utrápená Konstance, která zpívá o tom, že by za věrnost Belmontovi položila život, sama aktivně svého věznitele vášnivě líbá). Pozornost od hořekování Konstance nad tesklivou touhou může pro pány v prvních řadách odvést polonahá černoška, po celé třetí dějství se dámy pohybují v úborech připomínajících negližé. Nechyběly tu dovádějící, tu spící děti v roztomilých rokokových šatičkách, ba napodobenina malého Wolfíka, který stojí na budce nápovědy a celou inscenaci otevírá sveřepým dirigováním orchestru. Ovšem hlavní překvapení si Lauwers nechal pro finále: Po prozrazení útěku mileneckých dvojic Osmin šavlí setne Pedrilla a Blondu a paša Selim Belmonta a Konstanci pobodá nožem. Ti pak se prosvíjejí svým dlouhým duetem s kapesníky s červenými skvrnami na břiše jak ve vysmívané romantické opeře a setnutý Pedrillo se z ničeho nic doplazí a přitulí k „mrtvole“ Blondy. Na samotný závěr se „smrtelná zranění“ všech v mžiku zázračně zhojí, paša jim velkodušně odpustí – ale své vězně za rozjásaného holdu sboru na pašovu moudrost vydá výhružnému davu jako Pilát Pontský. A vše pobaveně s Osminem sleduje pohodlně usazený na lavičce v pozadí. Pokud inscenátoři cítili potřebu za každou cenu demonstrovat proradnost renegáta od křesťanství, který se stal muslimem, pak si měli zvolit jinou operu. „Deus ex Alláh“ nabízí se nad tímto bláznivým finále, které s Mozartovou operou nemá společného vůbec nic.

Režijní koncepce ostatně postrádala logiku danou příběhem hned od počátku, kdy Belmonte je stylizovanou bouří potlučený „vyplaven“ na pobřeží – takto ovšem začíná zcela jiná opera. Belmonte, hledající Konstanci, přece přijede svou lodí, která řádně zakotvena čeká, aby milence odvezla zpět do Španěl. Už od počátku tedy Lauwersova koncepce vyžaduje „plán B“ – jak dívky unést bez lodi. Ale třeba jim prozřelý paša nakonec nechá přistavit vrtulník.

I na hudební nastudování Tomáše Netopila volbou pomalých temp jakoby padl místo mladického Mozartova elánu stín režisérovy usoužené koncepce, který v druhé části (přestávka byla hudebně nelogicky vsunuta doprostřed druhého dějství) hraničil s nudou. K té přispěla i zatěžkaně deklamovaná próza mluvených částí, prakticistně redukovaná dle novodobé praxe v rozporu s principy žánru singspielu na minimum. Přitom je třeba ocenit, že tentokrát hrál orchestr vcelku čistě, bez kiksů s celkově transparentnějším, vylehčenějším zvukem, který však měl k mozartovsky jiskřivému tónu daleko. Ze sólistů je třeba vyzdvihnout talent naší mladé pěvecké generace, kdy Jan Šťáva podobně jako ve svých olomouckých, ale i brněnských rolích v Janáčkově opeře i v Opeře Diversa, uplatnil i při svém pražském debutu svůj nezatěžkaný bas a mimořádný herecký talent. Věřme, že příště ho bude moci uplatnit mnohotvárněji. A opera Národního divadla s novým nastudováním klíčového titulu pražské mozartovské tradice – Donem Giovannim – Tomášem Netopilem a Davidem Pountneym naváže na dobu, kdy inscenace ve Stavovském divadle patřily směle do kontextu evropského operního dění.

***

Belcantové lázně ve Scale

Možná si někteří ještě vzpomenou na hostování opery z Götteborgu, která v roce 1999 nadchla pražské publikum Rossiniho operou Cesta do Remeše v režii Davida Radoka. Nyní jsme měli možnost si znovu připomenout tuto operu díky záznamu ze Scaly v rámci projektu Palace Cinemas Classic. A podstatnou část hudby této opery mohli diváci slyšet nedávno i díky přenosu Hraběte Oryho z MET, pro kterého Rossiniho použil polovinu hudebních čísel opery, protože mu bylo líto jeho hudby jen na jedno použití. Cesta do Remeše totiž vznikla jako příležitostné dílo ke korunovaci Karla X. francouzským králem právě v Remeši a byla s velkou pompou (včetně baletu) provedena během korunovačních oslav v Paříži v roce 1825.

Na korunovaci je navázán i jednoduchý děj této scénické kantáty, jak zní podtitul: v hostinci U zlaté lilie v malém francouzském lázeňském městečku se cestou na remešskou korunovaci sejde společnost z vyšších společenských tříd celé Evropy, to i velice svérázná. Jenže kvůli nedostatku koní nemohou pokračovat a zůstanou trčet v hotelu – a začnou různá milostná dobrodružství i rozbroje, ba souboje, ale i pocty Karlu X. ve stylu národních zvyklostí jednotlivých hostů. Už tehdy tak Rossini posílil myšlenku silné sjednocené mírové Evropy.

Ovšem důležitější než vlastní děj jsou brilantní pěvecké party osmnácti (!) typově ostře vyhraněných postav, které Rossini navíc kombinuje i v excelentních ansámblech. Staly se příležitostí nejen pro pěvecké hvězdy Rossiniho doby s Giuditou Pastou při premiéře v čele, ale i pro jejích novodobé následovníky – Monserrat Caballé, Katiu Ricciarelli, June Andreson nebo Ruggera Raimondiho A také v nastudování La Scaly pod taktovkou Ottavia Dantoneho bylo co poslouchat. Provedení byl holdem belcantu s jeho technickými i výrazovými finesami. Ať už zmíním sopranistku Patrizii Ciofi v roli všemi adorované římské básnířky Corriny, mezzosopranistku Danielu Barcellonu jako polskou markýzu, která se během svatební noci stala vdovou po italském generálovi a nyní čile hledá nástupce. Jedním z nich je španělský admirál Don Alvaro ve skvostném podání barytonisty Fabia Capitanucciho, ale i patologicky žárlivý ruský generál hrabě Libenskoff, kterého báječným lyrickým tenorem zpíval Dmitry Korchak. Nepřehlédnutelná byla i módou potrhlá pařížská hraběnka Folleville v podání Annick Massis, jejímž snoubenec, rytíř Belfiore v podání tenoristy Juana F. Gatella Abreho se ovšem vehementně zajímá i o jiné ženy. Buffo basem a rozložitostí své tělesné schránky kontrastoval Bruno Praticò v roli německého milovníka hudby s anglickým basistou Alastairem Milesem v roli nesmělého anglického důstojníka, tajně milujícího Corinnu.Z celé plejády báječných sólistů zaslouží uvést i Carmela Remigio jako podnikavá majitelka hotelu.

Je otázka, nakolik takto vytříbenému pěveckému koncertu napomohla režie operního matadora Luky Ronconiho. (Ronconi byl režisérem prvního novodobého uvedení Rossiniho Cesty do Remeše, která byla po rekonstrukci roztroušeného notového materiálu uvedena v roce 1984 na Rossiniho operním festivalu v Pesaru.) Pro uvedení ve Scale pikantní příběh v dobových kostýmech zarámoval novodobým třeštěním novinářů, kteří sledují cestu celebrit na korunovaci. A bláznivou historku korunoval promítáním dotáček, v nichž historicky kostýmovaný průvod s Karlem X. v čele putuje za zvědavého okukování davu současným Milánem, až se dá do kvapného úprku, aby stihl nikoli korunovaci nikoli v Remeši, ale závěr Rossiniho opery ve Scale, do níž na samý závěr vkráčí.

Co by ale určitě napomohlo divákům v českých kinech, by zejména u takto neznámé opery byl alespoň základní informační materiál dle údajů z www.operaincinema.com. Býval, byť s řadou věcných i hloupě překladatelských chyb, dříve při produkcích Palace Cinemas Classics standardem. Doufejme, že Cinema City coby nový vlastník této sítě kin se vrátí ke své úrovni informačních letáků, kterým začínal při svém dnes bohužel pozastaveném projektu CineMaestro. A přidá k ní i časový údaj o délce přestávky, který by eliminoval nervózní nakukování do sálu, jestli už začala druhá část.

***

Inspirace na dny příští

V úterý 10. května se při druhé premiéře Mozartova Únosu ze serailu představí ve Stavovském divadle další obsazení: Jana Kačírková (Konstanze), Martina Masaryková (Blonda), Richard Samek (Belmonte) a Tomáš Kořínek (Pedrillo).

V sobotu se uzavře letošní sezóna přenosu z Metropolitní opery druhou částí Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Zatímco Zlato Rýna tuto sezónu otevíralo, Valkýra ji zakončí. Pod taktovkou Jamese Levina v inscenaci založené na nejmodernějších technologiích vystoupí v hlavních rolích Bryn Terfel jako Wotan, Deborah Voigth coby Brünnhilda, Jonas Kaufmann a Eva-Maria Westbroek v rolích Siegmunda a Sieglindy nebo Stephanie Blythe jako Fricka.

Pro příznivce sobotních operních večerů na stanici Český rozhlas 3 – Vltava je připraven záznam Cherubiniho hrdinské zpěvohry Lodoiska z římského Auditoria Parco della Musica. Sbor Les Eléments a soubor Le Cercle de l’Harmonie řídí Jérémie Rhorer. Lodoisku, kněžnu z Altanna zpívá Nathalie Manfrino.

V neděli se na Pražském jaru kvůli onemocnění Martiny Jankové v Bachových světských a duchovních kantátách s Collegiem a Collegiem Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse představí italská sopranistka Raffaella Milanesi.

Anton Rubinstein:
Démon
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Alena Pešková
Orchestr, sbor a balet DFXŠ
Premiéra 4.března 2011 v Divadle F.X.Šaldy Liberec
(psáno z reprízy 26.4.2011)

Kníže Gudal – Pavel Vančura
Tamara – Gabriela Kopperová
Tamařina chůva – Blanka Černá
Sluha knížete ze Synodalu – Jurij Kruglov
Posel – Jiří David
Démon – Anatolij Orel
Kníže ze Synodalu – Nikolaj Višňakov
Anděl – Václava Krejčí Housková

www.saldovo-divadlo.cz

***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
(Únos ze serailu)
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Joël Lauwers
Scéna a kostýmy: Etienne Pluss
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 7.května 2011 Stavovské divadlo Praha

Selim – Markus Boysen
Konstanze – Simona Houda-Šaturová
Blonde – Kateřina Kněžíková
Belmonte – Aleš Briscein
Pedrillo – Jaroslav Březina
Osmin – Jan Šťáva

www.narodni-divadlo.cz

***

Gioachino Rossini:
Il viaggio a Reims
Dirigent: Ottavio Dantone
Režie: Luca Ronconi
Scéna: Gae Aulenti
Záznam ze 7.4.2009 Teatro alla Scala Milán
Opera in Cinema 3.5.2010

Corinna- Patrizia Ciofi
Melibea – Daniela Barcellona
Folleville – Anick Massis
Cortese – Carmela Remigio
Belfiore – Juan Francisco Gatell Abre
Libenskof – Dmitri Korchak
Sidney – Alastair Miles
Profondo – Nicola Ulivieri
Trombonok – Bruno Praticò
Alvaro – Fabio Capitanucci
Prudenzio – Alessandro Guerzoni
Luigino – Enrico Iviglia
Maddalena – Paola Gardina
Delia – Aurora Tirotta
Modestina – Annamaria Popescu
Antonio – Filippo Polinelli
Zefirino – Patrizio Saudelli
Gelsomino – Fabriko Mercurio

www.palacecinemas.cz

Foto Únos ze serailu: Ilona Sochorová

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltavou
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde