Glosa: Jediná Libuše u nás

  1. 1
  2. 2

Na současné inscenaci Libuše v Národním divadle mi je sympatické, že se před šestnácti lety režisér Petr Novotný odvážil opustit vizuální podobu mužů bájných českých dějin, jež se “v našich představách usadili… v neodolatelném podání Mikoláše Alše s halštatskými meči v pravici, normanskými štíty v levici a Jánošíkovských topánkách.“ (Wihoda, M.: Přemyslovský mýtus aneb Kosmův počátek národních dějin, Dějiny a současnost 12/2008). Také podoba žen, Libuši samotnou nevyjímaje, byla většinou dána dlouhými copy a náramky více či méně se zařezávajícími do paží dle stupně jejich masitosti. Dokáži si představit (kdybych nebyl v časové tísni, pokusil bych se to i zjistit), že takové pojetí se v době své premiéry nesetkalo s nadšeným přijetím. Samotné „staré pověsti české“ se i přes kritické bádání několika posledních desetiletí těší postavení národního paládia a každý „útok“ na ně vyvolává rozsáhlé diskuse o národním dědictví, aniž by ovšem část diskutujících dokázala národ definovat. Libuše je samozřejmě typickým dílem 19. století, které mělo programově sloužit k budování sebevědomí formujícího se národa a které svůj účel splnilo velmi dobře, takže nás vůbec nezarazí, že se v opeře několikrát opěvuje národ, ačkoliv tento pojem (nota bene v dnešním slova smyslu) byl tehdy neznámý.


Předloha ke Smetanově (resp. Wenzigově) Libuši navíc nevychází z nejstarších písemných pramenů, které máme k dispozici, ale z Rukopisu zelenohorského (aniž bych se vyjadřoval k jeho pravosti), který přinesl „mnohem přijatelnější vizi českého dávnověku“ než nabízející se Kosmova kronika, která se o Libuši také zmiňuje. „Zatímco Kosmas hovořil o starých Slovanech jako o divé čeládce žijící bez zákonů a pro jejich pohlavní nevázanost je přirovnával k dobytku, rýsuje rukopis představu mravně vyspělé a demokraticky uspořádané společnosti řídící se vlastními právními zvyklostmi. Oč malebnější a působivější je přece kněžna Libuše v plném vladařském a soudcovském majestátu, rozhodující spor mezi dvěma bratry, než Kosmova hadačka rozvalující se po ženském způsobu na měkkých polštářích. Kněžna předpovídající slávu Prahy také přece nemohla být – jak píše Kosmas – nadchnuta pekelným věšteckým duchem. Přinejmenším závěr Smetanovy slavnostní opery by v tom případě musel znít zcela jinak.“ (Rak, J: Dějiny opravdu vlastenecké, tamtéž).


V Národním divadle tedy alšovské kostýmy nevidíme, Irena Greifová oblékla postavy do kožených oděvů, v jejich ozdobách a především v ženských pokrývkách hlavy se inspirovala secesním tvaroslovím a oblečení postav tím již reflektuje proměnu českého dávnověku v určitý symbol, např. právě v díle autora Alfonse Muchy. Bohužel však nikomu moc nesluší. Scéna Ivo Žídka je velice jednoduchá, skládá se z dřevěných stěn a neurčitého pozadí, které naznačuje korunu lípy, ale po té, co se rozloží na jednotlivé panely, i jiná prostředí. Škoda, že se Petr Novotný nezbavil na scéně a v některých hereckých prvcích starého harampádí důsledněji. Zejména dnes působí mnohé směšně. I vzhledem k tomu, co chci psát dál, jde o argument pro přestudování inscenace. Jak z filmu pro pamětníky působí aranžovaně obřadní chůze žen k Libušinu soudu, jejich sklonění hlav po té, co Chrudoš Libuši urazí nebo předvedení koruny a pláště v posledním dějství. Vím, že „pravodatné desky“ předepisují scénické poznámky i libreto, ale jejich vizuální podoba je (tradičně) příšerná, stejně jako trůn (či snad „stolec“?). Asi nejméně zdařilé je z tohoto pohledu obraz ze Stadic v druhém jednání. V Přemyslově dvorci jsou umístěny dvě tělocvičné lavice a stůl, na který Přemyslovy konkubíny (jak jinak nazvat děvy, které se kolem něj s vilnými pohledy prochází, usmívají a které on několikrát polaská?) položí kromě několika prázdných misek a ošatek dva pecny chleba, potravu, kterou se má nasytit na poli pracující chasa po celém půldni. Tu vidíme skrze tylovou oponu v zadním plánu a je to věru veselý pohled: značně nesourodé páry se tu objímají, „přirozeně“ mávají na ostatní, v radostném očekávání práce provozují podivné tanečky atd., zřejmě „v žertovném veselí“. Po pěvecké stránce však sbor Národního divadla odvedl obdivuhodný výkon, musím říci, že sborová čísla mne po hudební stránce z představení nadchla asi nejvíce.


Orchestr hrál na slušné úrovni, z jeho výkonu byla ale cítit nejistota, patrná zejména v předehře k prvnímu a druhému jednání (dřeva), ale i na jiných místech. Obdobný výkon jsem ovšem očekával, když se Libuše hraje jedenkrát za rok (loni a předloni 2x). Tuto skutečnost považuji za mrhání lidským potenciálem. Nevím, kolik a jakých zkoušek před představením proběhlo, ale nepředpokládám, že by jich kvůli jednomu představení bylo více, a pokud ano, pak zda se to vyplatí. Jestliže vedení Národního divadla nedávno deklarovalo, že novou inscenaci Libuše nechystá, dalo by se uvažovat o důkladnějším přestudování a pak hrát Libuši v oprášené podobě vícekrát. Např. v květnu se přímo nabízí malý blok 1., 5., 8., dal by se vytvořit i „svátkový“ podzimní blok někdy od září do listopadu. Divadlo na Libuši sice vyprodané většinou není, ale návštěva nebývá vyloženě špatná. Pokud by se k přestudování vytisklo i pár plakátů apod., nebo zařadilo do předplatitelských skupin, vynaložená námaha by se zúročila. Představení dirigoval šéfdirigent Národního divadla Tomáš Netopil a na několika místech se mi zdálo, že autor původního hudebního nastudování a dirigent většiny repríz Oliver Dohnányi (proč nebyl uveden ve večerním programu?) dokázal v partituře najít více zajímavých míst a vytáhnout jednotlivé motivy a působivé detaily. V přízemí se mi orchestr zdál chvílemi také dost hlasitý, někdy dosti nemilosrdně k hlasům.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16825" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments