Operní panorama Heleny Havlíkové (32)

Týden od 9. do 15. května 2011

° Napínavá operní detektivka v Ostravě
° Houstone, máme problém
° Inspirace na dny příští

***

Napínavá detektivka v Ostravě

Začnu operní detektivkou v Ostravě Fedora. Italský skladatel Umberto Giordano, který se začal prosazovat od 90. let 19. století, bývá přiřazován k veristům. Jeho Fedora má ale k typicky „veristickým“ tématům, realisticky líčícím spíše sociální vyděděnce nebo „venkovská dramata“, daleko. Fedora je spíše kombinací detektivky s červenou knihovnou. Vznikla podle divadelní hry tehdy módního Victoriena Sardoua – podobně jako o dva roky mladší Pucciniho Tosca. A třebaže Fedora od své milánské premiéry v roce 1898 prošla jevišti celého světa, zastíněna nejen André Chénierem, ale především Pucciniho operami, bývala připomínána spíše v souvislosti s počátkem kariéry tenoristy Enrika Carusa, protože skýtá emocionálně vypjaté výstupy nejen pro titulní sopránovou představitelku, ale právě i pro tenoristu včetně slavné árie Láska ti nedovolí nemilovat, oblíbené jako efektivní přídavek. Dnes je Fedora dostupná na nahrávkách se sólisty velikosti Évy Marton, Mirelly Freni, José Carrerase nebo Plácida Dominga.

Jak už to u detektivek bývá, děj je zašmodrchaný, pro operu až na hranici srozumitelnosti. Příběh ruské aristokratky – časově umístěný do roku 1881 – se odehrává na trase tehdejší ruské smetánky Petrohrad – Paříž – Švýcarsko. Poskytl tak Giordanovi příležitost pro uplatnění ruských, francouzských, alpských, ba i polských hudebních charakteristik. Bohatá elegantní, duchaplná a pro muže přitažlivá kněžna Fedora, v ostravské inscenaci pěvecky i představitelsky zcela přesvědčivá gruzínská sopranistka Nana Miriani, se chce pomstít za záhadnou smrt svého snoubence Vladimira, kterého někdo před svatbou zastřelil. Z vraždy podezírá hraběte Lorise Ipanoffa, sledovaného i ruskou policií pro jeho styky s anarchisty a nihilisty. V Ostravě Tomáš Černý vyjádřil s plnou hutností širokou výrazovou škálu tohoto muže zmítaného zlobou, nenávistí, láskou i zoufalstvím. Loris se přizná Fedoře, že jejího snoubence skutečně zastřelil. Jenže než jí stihne blíže objasnit okolnosti své sebeobrany, k níž se uchýlil za situace, kdy hájil svou čest i život, protože Vladimira přistihl při nevěře se svou manželkou, a láskou zaslepené Fedoře ukáže pravou tvář jejího záletného nastávajícího, Fedora napíše šéfovi carské policie udavačský dopis, v němž z vraždy obviní právě Lorise. Z Fedory a Lorise se postupně stanou milenci. Série informací, které se dozvídají nebo které sdělují příliš pozdě nebo příliš brzo, tak vyústí do tragického konce i velkého odpuštění.

Podle informací z programu k ostravské inscenaci se u nás Fedora hrála jen dvakrát: nedlouho po své italské premiéře v Praze a v Brně. Tím více zaslouží ředitel ostravského divadla Jiří Nekvasil uznání za to, že poskytl příležitost poznat operu, která za uvedení určitě stojí. Oceněním za dramaturgické ozvláštnění pochvala zdaleka nekončí. Podobně jako v další zajímavé premiéře letošní sezóny – Massenetově Wertherovi – vznikla i výborná inscenace. Základem je zvládnuté hudební nastudování Zbyňka Müllera, kterému se podařilo dát této dosti upovídané opeře spád. Müller zároveň nechal vyznít Giordanovu italskou zpěvnost a srozumitelně vyšla i pro Giordana charakteristická, někdy až prvoplánová hudební ilustrace situací a prostředí.

Fedorou se v opeře dobře uvedl dosud výlučně činoherní režisér Peter Gábor, který na jednoduché scéně (Jozef Ciller), jíž dominuje klavír a doplňuje ji základní mobiliář, navodil i díky kostýmům Kataríny Holkové noblesu, eleganci, vyzývavou koketérii bližší spíše fin du siècle, ale i atmosféru podezřívavosti a špiclování. Do této koncepce vhodně zapadala i on-line projekce detailů dění na scéně promítaná na zadní prospekt.

V programu – záslužně s kompletním českým překladem libreta (včetně důležitých scénických poznámek) – je inscenace uváděna jako „skvost italského operního verismu“. Netřeba přehánět, ale Fedora je bezesporu opera, která stojí za připomenutí, zejména pokud se ji podaří inscenovat tak jako v Ostravě.

***

Houstone, máme problém

V sobotu se uzavřela letošní sezóna přímých přenosů z Metropolitní opery Valkýrou, druhou částí Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, jejíž Zlato Rýna sezónu zahajovalo. Ve třicítce kin ji mohli sledovat i diváci u nás.

Projekt technologicky a finančně náročný i pro MET se připravoval několik let: režisér celého cyklu (s pokračováním v sezóně příští) Robert Lepage umístil na scénu jakýsi monstrózní stroj, složený z desítek lamel, které, vztyčeny, zaplňují celou výšku i šířku rozlehlého jeviště MET. A mohou se kolem své osy naklánět a lomit do nejrůznějších úhlů a tvořit plochu pro projekce. „Stroj“ je pochopitelně řízen počítači a jeho komplikovanost by se dala přirovnat k raketoplánu: sobotní přenos to připomínal několikerým odkládáním „startu“; začalo se nakonec o tři čtvrtě hodiny později a příčinou byly právě technické problémy s ovládáním lamel počítači.

Těžko odhadnout, nakolik tento obrovitý scénický mechanismus s variabilitou nastavení lamel, která v prvních dvou dílech tetralogie zdaleka nebyla vyčerpána, v kombinaci s projekcemi ohromuje přímo v divadle. Ve Valkýře vytvářel hustý les, monumentální střechu Hundingova obydlí i mohutný kmen s mečem Nothungem, zvlněnou krajinu bohů i Valkýr, které na jednotlivé lamely také nasedly jako na oře, ze kterých pak jako na klouzačce sjížděly dolů. Pod diktátem stroje se ocitl citově extrémně vyhrocený závěr, než Wotan naaranžuje na centrální lamelu Brünnhildu hlavou dolů, která pak, zalita rudým mihotáním, stoupá do výše, dostižné pouze pro zhmotněnou Wotanovu vizi ničím nespoutaného hrdiny.

V přenosech s detailními závěry se ovšem hi-tech pojetí dostává do rozporu s pohádkově barvotiskovými kostýmy a realistickými rekvizitami, kdy lebky a hnáty, které vytahují valkýry ze svých tlumoků nebo catering, který Sieglinda (včetně novodobých příborů) přičinlivě servíruje v Hundingově domácnosti, působí až směšně.

Podobně jako stínohry polopatisticky ilustrující bitky, o nichž vypráví Siegmund. V kině tato mašinérie svou daností a neustálou přítomností limituje to podstatné – výklad Wagnerova mnohovrstevného monumentu. Po Zlatu Rýna i ve Valkýře zůstal redukovaný na „počítačovou“ hru s vizuálními efekty. To je zřetelné při porovnání zejména se Zlatem Rýna z legendárního dnes už třicet let „starého“ Prstenu století Patrice Chéreaua, ale též s provokativně odvážnou interpretací katalánské skupiny La Fura dels Baus, které se v hypermoderním Paláci umění ve Valencii podařilo dodat využití nejnovějších zázraků scénických technologií i hlubší smysl.

Do operního nebe tak diváky nevynesl stroj scény, ale hudební nastudování Jamese Levina s dokonale hrajícím orchestrem a výkony sólistů. Jejich umění modelovat významy a hlavně podtexty slov, hudby, vztahů a reakcí dávalo Valkýře z MET v přenosu do kin energii a napětí. Bryn Terfel jako vládce bohů, jemuž se jeho světovládné dílo rozpadá pod rukama, prohloubil charakteristiku Wotana v jeho moudré velkoleposti i vrtošivé pýše, otcovské lásce i zlosti, s níž se podřizuje své žárlivé panovačné korpulentní manželce (Stephanie Blythe). Podobně Jonas Kaufmann byl Siegmundem mužně odhodlaným i něžně milujícím, který s Evou-Marií Westbroek jako Sieglindou vystoupal do mámivé apoteózy lásky. Scéna, kdy se Siegmund pro lásku vzepře Brünnhildině výzvě, aby ji následoval na Walhallu, jistě dojala nejen tuto Valkýru, která byla v podání Deborah Voight zatím spíše dívkou divoce rozjařenou, s očima navrch hlavy užasle hltající Wotanovu bilanční zpověď i ustrašenou z otcova hněvu. I tak ale scény s jejím otcem, Terfelovým Wotanem, který na ni přenese své neřešitelné dilema, aby ji poté, co ona naplní jeho vůli, odsoudil k zatracení, patřily k vrcholům sobotního přenosu.

Rušivě ovšem působily české titulky s překladem Josefa Vymětala z roku 1916, který svou archaičností slov i stavby vět předčí i jazyk Wagnerova libreta a je vhodný spíše pro studium vývoje češtiny a rozšíření slovní zásoby, než aby plnil funkci titulků, které mají především pomáhat divákům v orientaci.

Nové nastudování MET přesvědčilo hlavně hudebně a pěvecky, že se lze těšit i na zbývající dva díly. Přejme Mistrovi Levinovi, aby mu zdraví vydrželo.

Jak bylo zřejmé i z Capriccia s Renée Fleming jako dnes kongeniální představitelkou duchaplné ženy v sofistikovaně virtuózním Straussově salónním operním dovětku nebo v Rossiniho taškařici Hrabě Ory, v jehož belcantové virtuozitě exceloval Juan Diego Flórez, síla přenosů z MET (za přispění mágů zvukové techniky) je ve špičkovém obsazení, v němž se propojuje pěvecké i herecké mistrovství s dokonale hrajícím orchestrem. Nahlédnout pod efektně ilustrovaný povrch, vypiplaný do sebemenších detailů, se při inscenačních výkladech uváděných oper v sezóně 2010/11 příliš nedařilo.

Právě inspirativnost a kreativita režijních přístupů je ale doménou analogického projektu evropských operních domů. Americké výzvě směle konkurují i kvalitou obsazení, u nás však bohužel méně péčí, kterou věnují přenosům zdejší distributoři, včetně poskytovaných informací a hracích plánů. Doufejme, že noví majitelé sítě Palace Cinemas budou pokračovat ve zprostředkování produkce prestižních evropských divadel i pro české diváky, včetně přímých přenosů z dalšího prestižního divadla, které po prvních dvou dílech kompletuje Wagnerovu tetralogii – milánské La Scaly.

Přímé přenosy nebo záznamy do kin ve vysokém obrazovém rozlišení a prostorovém zvuku se staly novým celosvětovým fenoménem posledních let. U nás přesahují (včetně sérií Přidáváme) stotisícovou návštěvnost v průběhu jedné sezóny. Přímý divadelní zážitek v žádném případě nahradit nemohou, otevřít obzory a poskytnout srovnání ano.

***

Inspirace na dny příští

Většina kin právě zahájila.předprodej na pátou sezónu přímých přenosů z MET, v němž svěřenci Petera Gelba dokončí Siegfriedem a Soumrakem bohů svůj ambiciózní projekt Prsten Nibelungův: uvidíme, zda se režiséru Robertu Lepageovi podaří využít zázraky důmyslných high-tech scénických vymožeností pro nový výklad závěrečných dílů Wagnerovy tetralogie o ničivé síle nástrah moci. Dirigent James Levine, ale i Deborah Voight (Brünnhilda) nebo Gary Lehman (Siegfried) jsou předpokladem vysokých hudebních kvalit.

Celkově šestá (u nás pátá) sezóna přináší nabídku pestrou dramaturgicky i žánrově s osvědčenými hvězdami i novými talenty, jistotou Jamese Levina i dirigenty, které MET teprve „testuje“. Menu této luxusní operní hostiny slibuje Annu Netrebko nejen jako Donizettiho Annu Bolenu, ale v původně londýnském nastudování Laurenta Pellyho i jako Massenetova Manon, kde bude jejím rytířem polský tenorista Piotr Beczala. Mezi sopránovými stálicemi MET nebude chybět Renée Fleming, tentokrát ve víru pěvecké virtuozity Händelovy Rodelindy v pojetí britského specialisty na barokní hudbu Harryho Bicketa.

Příležitostí vychutnat si umění uhrančivého německého tenoristy Jonase Kaufmanna bude Gounodův Faust s Marinou Poplavskou jako Markétkou. Divácky „spolehlivým“ titulem je ovšem i Traviata, jako další příležitost pro temperament a brilantní koloratury Natalie Dessay ve vyhlášeném nastudování Willyho Deckera, přeneseném ze salcburského festivalu. Očekávání vzbuzuje i nové nastudování Mozartova Dona Giovanniho v MET debutujícím britským činoherním a muzikálovým režisérem Michaelem Grandagem. V roli prostopášníka a trestajícího komtura vystoupí pěvci, které známe i z jejich pražských vystoupení – polský barytonista Mariuscz Kwiecien a slovenský basový talent Štefan Kocán. Z barytonových hvězd současnosti se v příští sezóně znovu objeví Dmitri Hvorostovsky jako don Carlos ve Verdiho Ernanim nebo otec Germont v Traviatě.

MET na sezónu 2011/12 zařadila i dvě zajímavosti. Inscenace s názvem Kouzelný ostrov přiblíží zábavu diváků 18. století, kteří si libovali ve „směskách“, kdy se do jednoho večera jako do paštiky (pasticcia) namíchaly oblíbené „kousky“ z nejrůznějších oper. V příběhu, který kombinuje motivy Shakespearova Snu noci svatojanské a Bouře zazní hudba Händelova, Rameauova i Vivaldiho. A jednu z cest v labyrintu současné opery bude zastupovat Glassova Satyagraha (Pravdivá síla) na motivy ze života indického filozofa a politika Mahátmy Gándhího. Pád domu Usherů nebo Krásku a zvíře tohoto amerického minimalisty známe i z našich nastudování.

Zpátky ale k tomu nejbližšímu: Na úterý je připravena Straussova Salome z Barcelony s Erikou Sunnegardh (Salome), Markem S. Dossem (Jochanaan), Robertem Brubakerem(Herod) a Daliou Schaechter (Herodias). Dirigentem představení je Nicola Luisotti, režisérem Gabriele Lavia. Gabriele Lavia

Pro zájemce o opery italských skladatelů, které zastínil věhlas trojice vrcholných představitelů belcanta Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, na svůj tradiční sobotní operní večer připravil Český rozhlas 3 – Vltava lyrickou tragédii Virginia Saveria Mercadanta ze záznamu provedení v irském Wexfordu.

Umberto Giordano:
Fedora
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Peter Gábor
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Katarína Holková
Pohybová spolupráce: Kristýna Černá
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Premiéra 14.dubna 2011 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 6.5.2011)

Kněžna Fedora Romazoff – Nana Miriani
Komtesa Olga Sukarev – Agnieszka Bochenek-Osiecka
Kníže Loris Ipanoff – Tomáš Černý
De Siriex, diplomat – Roman Janál
Dimitri, chlapec – Tatiana Pituchová
Desiré, komorník – Josef Moravec
Baron Rouvel – Pavel Ďuríček
Cirillo, kočí / Boroff, lékař – Michal Křístek
Gretch, policejní inspektor – Martin Gurbaľ
Loreck, chirurg – Václav Živný
Nicola, podkoní – Pavel Kozel
Sergio, podkoní – Petr Němec
Michele, dveřník – Jan Rychtář
Boleslao Lazinski, klavírista – Jozef Katrák
Malý Savojan – Jakub Jendřejek

www.ndm.cz

***

Richard Wagner:
Die Walküre
(Valkýra)
(Der Ring des Nibelungen – Prsten Nibelungův)
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Lepage
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 22.dubna 2011 The Metropolitan Opera New York
Met :Live in HD Live 14.4.2011

Brünnhilde – Deborah Voigt
Siegmund – Jonas Kaufmann
Sieglinde – Eva-Maria Westbroek
Wotan – Bryn Terfel
Fricka – Stephanie Blythe
Hunding – Hans-Peter König
Gerhilde – Kelly Cae Hogan
Grimgerde – Mary Ann McCormick
Helmwige – Molly Fillmore
Ortlinde – Wendy Bryn Harmer
Rossweisse – Lindsay Ammann
Schwertleite – Mary Phillips
Siegrune – Eve Gigliotti
Waltraute – Marjorie Elinor Dix

www.metopera.org
www.metinhd.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltavou
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde