Operní panorama Heleny Havlíkové (322) – Spor o hubičku jako šťavnaté sousto u sousedského stolu

Po dlouhých osmi měsících, kdy jsme byli odkázáni na opery ze záznamů, je to už třetí týden, kdy se divadla, včetně těch operních, u nás otevřela publiku a přicházejí i s novými inscenacemi. K operním souborům v Liberci (Dcera pluku), Brně (Evžen Oněgin a Bohéma) a Plzni (Italka v Alžíru) minulý týden přibyl také ostravský s Hubičkou Bedřicha Smetany. A neodpustím si poznámku, nebo spíš povzdech, že pražské Národní divadlo sice také otevřelo své čtyři scény pro diváky, jenže do konce sezony žádnou novou operu nepřinese a odebere se v netradiční době na tradiční prázdniny, a to má operní soubory dva. Uvádějí sice koncerty, ale to by měla být jen doplňková činnost, vyhrazená především jiným.

Hubička v Ostravě je součástí projektu, se kterým přišel ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil díky dlouhodobě a koncepčně promyšlené dramaturgii už v roce 2014. Má plán postupně nastudovat všechny opery Bedřicha Smetany tak, aby ve výročním roce dvou set let od Smetanova narození a 140 let od jeho úmrtí, tedy v roce 2024, ostravská opera uvedla kompletní cyklus všech jeho osmi dokončených oper. Je to nejen ambiciózní, ale téměř hrdinsky odvážný počin, protože domácí bilance uvádění oper tohoto zakladatele české národní hudby a skladatele, který právě v tomto žánru zanechal tak mimořádný odkaz, je v posledních patnácti letech žalostná.

Když se podíváme na premiéry našich deseti stálých divadel, které za rok uvedou kolem čtyřicítky nových inscenací, tak na některou ze Smetanových oper se dostane tak dvakrát do roka. Ty tam jsou doby, kdy u nás každý operní soubor měl na repertoáru běžně hned několik Smetanových, ale i Dvořákových oper a smetanovské cykly bývaly v módě nejen v 19. i ve 20. století. Třeba právě v Ostravě se o cyklus všech Smetanových oper včetně Violy zasloužil v roce 1956 Rudolf Vašata a v roce 1984 zde zazněl z iniciativy tehdejšího šéfa opery Václava Návrata. Lze rozumět tomu, že po sametové revoluci si v nových podmínkách kamenná divadla potřebovala „odpočinout“ od „povinného“ klasika, ale přetrvávající minimální zájem, spíše divadel než diváků, o Smetanovy opery svědčí hlavně o malé odvaze současné generace interpretů. Ale abych nebyla nespravedlivá, jsou výjimky – třeba adaptace Dalibora od Miloše Formana v Českých Budějovicích, nebo brněnská Libuše, kterou režisér Jiří Heřman zasadil do defilé československých a českých prezidentů, ale taky původní verze Prodané nevěsty s mluvenými dialogy a snahou o historicky poučenou interpretaci dirigenta Vojtěcha Spurného v Opavě. Poněkud méně povedený byl tenisový zápas Dvou vdov v Liberci.

Pro Smetanův cyklus v Ostravě už v roce 2014 nastudovali Čertovu stěnu (dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil), o dva roky později následovali Braniboři v Čechách (dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil), v roce 2017 to bylo Tajemství (dirigent Jakub Klecker, režie Tomáš Studený). Nyní měla premiéru, resp. předpremiéry s různým obsazením Hubička. Zazní také na festivalu Smetanova Litomyšl a 1. července inscenaci také zprostředkuje televize Noe, která z Ostravy ještě v době uzavření divadel vysílala obě premiéry Tosky a z Olomouce Fidelia.

Hubičku připravili ti, kteří stojí v čele Národního divadla moravskoslezského – hudební ředitel opery, dirigent Marek Šedivý v režii Jiřího Nekvasila, ředitele divadla. Marek Šedivý, který se v Ostravě skvěle uvedl nastudováním Fibichovy Bouře, v Hubičce, jak se na šéfa patří, zkáznil orchestr po intonační stránce a dařilo se mu vést partituru k mnohotvárné dynamice s gradacemi do plně rozehraného zvuku. Z tohoto základu vystavěl operu na kontrastech dramaticky vyhrocených střetů tvrdohlavých milenců Vendulky a Lukáše a lyrických částí, ať už ve Vendulčiných ukolébavkách, v milostném duetu Vendulky a Lukáše Jsme svoji nebo Lukášově kajícné árii Kdybych věděl, jak svou vinu smýt. To vše okořenil rozjásanou Skřivánčí písničkou Barči a decentně rozvernými komickými scénami. Ona typická smetanovská vroucnost, která je ovšem právě pro Hubičku tak charakteristická a důležitá, však v hudebním nastudování Marka Šedivého zatím jen tu a tam probleskovala.

Vřelost milostných scén, ale i přemítání a zpytování svědomí postav v áriích tak navozovalo hlavně svícení, které jakoby zastavilo čas, abychom se mohli soustředit na rozjitřené emoce protagonistů. Jinak se ale Jiří Nekvasil nějaké sentimentální idylce vyhýbal. Ve spolupráci s výtvarníkem scény Jakubem Kopeckým založil inscenaci na rozpustile provokativní nadsázce, když namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku doslova naservíroval okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto na obrovský stůl skoro přes celou plochu jeviště s desítkami bytelných vyřezávaných židlí kolem. A někteří si na tu „hostinu“ přinesou makety „svých“ stavení, ba i kostela. Kostýmy Simony Rybákové ve výstižné „prostonárodní“ stylizaci ale toto režijní východisko poněkud zastřely: Včetně šátků, čepců, klobouků a dalších pokrývek hlavy jsou ve stejném světlém designu s dekorem smrčků jako stěny obklopující onen obří stůl, takže reakce venkovské komunity na spor Vendulky a Lukáše do značné míry splývají s pozadím a vizuálně zanikají. Sbormistr Jurij Galatenko ovšem připravil všechny sborové scény výborně.