Operní panorama Heleny Havlíkové (340) – dvě národní divadla, dvě premiéry

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Opera pražského Národního divadla dohání výpadky loňské covidové sezony další premiérou – Lazebníkem sevillským Gioacchina Rossiniho v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a režii Magdaleny Švecové. V brněnském Národním divadle měl premiéru Peter Grimes Benjamina Brittena v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii Davida Radoka.

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský, Opera Národního divadla, premiéry 7. a 9. října 2021, Bartolo (Jiří Sulženko), Figaro (Adam Plachetka) a Hrabě Almaviva (Petr Nekoranec) (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský, Opera Národního divadla, premiéry 7. a 9. října 2021, Bartolo (Jiří Sulženko), Figaro (Adam Plachetka) a Hrabě Almaviva (Petr Nekoranec) (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)

Už zase Lazebník v pražském Národním

Od římské premiéry v roce 1816 Lazebník sevillský velmi rychle dobyl celou Evropu – tuto buffu, vybudovanou na půdorysu tradiční komedie dell‘arte, totiž Rossini (sám milovník života, požitkář a mlsoun) zhudebnil v jiskřivě radostných gejzírech chytlavých melodií, které publikum zbožňovalo a miluje dodnes. A Lazebník stále patří ke spolehlivým dílům světové pokladnice klasické opery – podle portálu Operabase je to světově devátý nejhranější titul posledních let. V Národním divadle byl od roku 1884 uveden ve dvanácti inscenacích a souborem Státní opery třikrát. Jenže to bylo v době, kdy byla repertoárová skladba těchto divadel výrazně pestřejší a ambicióznější při prezentaci dramaturgicky neotřelých titulů.

Podle Rossiniho přání by Lazebník měl publikum hlavně pobavit. Je to konverzační komedie, v níž je pro takový účinek srozumitelnost textu stejně významná, jako kvalita pěveckého a hudebního ztvárnění. V Národním divadle se rozhodli pro italštinu originálu s českými a anglickými titulky. I při odůvodnitelném příklonu k současné praxi uvádění oper v originálních jazycích by v případě Lazebníka stála za úvahu čeština, když je navíc pro většinu sólistů nové inscenace čeština rodným jazykem a když je k dispozici hravý a vtipný překlad libreta Jaromíra Nohavici.

Podobně jako v případě předchozích dvou premiér, Verdiho Rigoletta ve Státní opeře a Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, je ovšem mnohem závažnější otázka, proč byl tento divácký „hit“ znovu zařazen pouhé čtyři roky po derniéře předchozího nastudování. Jistě, operní repertoár Národního divadla se nemusí redukovat pouze na Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů, nicméně za situace, kdy jsou české opery chronicky zastoupené tak stroze, je nasazení Lazebníka „útěkem“ před úkolem Národního divadla (včetně jeho marketingu) udělat „hit“ i z české klasiky.

Navíc – když už působí pod hlavičkou Národního divadla dva operní soubory a naše první scéna má k dispozici čtyři budovy, proč při jejich koordinaci pod jedním vedením byl tento titul určen nikoli souboru Státní opery, ale Národnímu divadlu, a proč nebyl využitý pro takový typ opery mnohem vhodnější prostor Stavovského divadla.

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

V případě opětovného uvedení Lazebníka obstojí alespoň argument obsazení, byť hodně sólistů hlavních rolí známe už z předchozí inscenace nebo dokonce více inscenací (Martin Šrejma, Jiří Sulženko, Michaela Zajmi, Svatopluk Sem). A při první premiéře nového Lazebníka se odůvodnilo do určité míry i nové hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, který po dobře rozvržených tempech předehry však vyostřoval rossiniovská bria až na hranici zpívatelnosti hlavně v ansámblech. Nicméně celkový zvuk orchestru se mu podařilo odlehčit zejména ve smyčcové sekci. Škoda, že v programové brožuře není upřesněno, jaká verze Lazebníka se hraje, respektive v obsahu opery jsou uvedeny části, které v inscenaci nezazní (Rosinina ochota si vzít Bartola, když se domnívá, že ji Lindoro zradil) a škrty nejsou vyznačeny ani v libretu (například rozsáhlá redukce závěrečné scény včetně velké árie Almavivy Cessa di più resistere stejně jako Ah, il più lieto).

Na rozdíl od Jaroslava Kyzlinka režisérka Magdalena Švecová nechávala plynout inscenaci v pozvolném poklidu a špílci spíše šetřila (Figaro svou slavnou vstupní árii zpívá sám bez obvyklého hemžení obdivného davu). Hlavním znakem inscenace byl kaktus v truhlících pod balkonem – další bariéra, kterou poručník brání Rosinu před nevítanými nápadníky. Ostny kaktusů sice skýtají (až příliš častý) důvod pro komické situace, ale proč se o ně píchal nejčastěji strůjce kaktusového zátarasu Bartolo, zůstalo nejasné. Navíc si zrovna kaktus se Sevillou příliš nespojujeme, ale z botaniky víme, že to je velmi přizpůsobivá rostlina. Přizpůsobivý je i humor, který režisérka Magdalena Švecová do inscenace vložila. Ve své koncepci se dovolávala komedie dell’arte. Pokud tím rozumíme mix nejrůznějších lazzi, komických scének, pak ano. V případě Bartola coby Pantalona a Basilia coby Doktora se hodila herecká charakteristika těchto základní typů, aniž bylo v případě Rosiny zřejmé, jaká je spojitost její sukně s harlekýnskými kostkami, typickými pro mazaného a zlomyslného sluhu komedie dell‘arte. Nicméně dobře to vypadalo.

Směsice inspirací obsahovala i obehrané špílce s otáčením not správným směrem, zakopnutím o natažené nohy, sápáním se po penězích nebo uvíznutím muže při přelézání zábradlí s bolestivou grimasou směrem k rozkroku. Nechyběl humor, který vyvolává naivní hlupáček (Ambrodgio Antona Eliáše) nebo situace, kdy někdo usne ve stoje a rámus, který tím spustí, se ozve v tu nejméně vhodnou chvíli. Do ingrediencí režisérka přimíchala ještě chaplinovskou grotesku (do chlapíka s buřinkou, knírkem a s plandavými kalhotami na kšandách je stylizován Almaviva coby nepravý učitel hudby) i parodii na fitko (které dodala říz a nadsázku Lucie Hájková coby služebná Berta).

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Roman Vocel, Adam Plachetka, Arnheiður Eiríksdóttir - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Roman Vocel, Adam Plachetka, Arnheiður Eiríksdóttir – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.6 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments