Božský The Dante Project Wayna McGregora

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ve čtvrtek 14. října měl v londýnské opeře Covent Garden premiéru dlouho a na několikrát odkládaný, pročež netrpělivě očekávaný balet residenčního choreografa Wayna McGregora The Dante Project inspirovaný Božskou komedií Dante Alighieriho, jehož 700. výročí narození si v letošním roce připomínáme. A bez dalších cavyků lze prozradit, že pouť kruhy pekla, očistcem i rájem byla vpravdě božská.

Fumi Kaneko, Edward Watson, The Dante Project Inferno (foto Andrej Uspenski)

The Dante Project, velkolepá inscenace, na jejímž vzniku se kromě The Royal Ballet produkčně podílel i balet Opéra National de Paris a Los Angeles Philharmonic, odstartovala první upoutávkou, úvodním dějstvím Inferno, již v červnu 2019 v americkém LA. Premiéra celovečerního kusu byla naplánována na přelom jara a léta 2020 a mělo se jednat mimo jiné i o poctu ústřednímu interpretovi tohoto baletu a po dvacet let přední McGregorově múze, Edwardu Watsonovi, jenž se plánoval rolí Danteho rozloučit s kariérou prvního sólisty. Všichni ale víme, co se na jaře toho roku stalo. Následoval tedy nucený odsun na zimu 2020. A poté, nakonec šťastně do třetice, na podzim letošního roku. Balet se tedy pekl velmi dlouho a je vždy otázkou, zda takové množství času nad plán bude výslednému dílu k užitku či spíše poslouží jeho zkáze, jelikož své autory uzavře do nevypočitatelné spirály, z níž není úniku. K tomu nutno připočíst, že tlak očekávání na tvůrce byl nemalý už sám o sobě, vzhledem k tomu, že se jednalo o druhý tříaktový McGregorův balet po kriticky i divácky veleúspěšné prvotině Woolf Works z roku 2015 (záznam byl ke zhlédnutí i v rámci předloňského ročníku festivalu Zlatá Praha).

McGregor přiznává, že jeho dílo přirozeně ovlivnila situace, v níž se celý svět ocitl. Druhé a třetí dějství, tedy Purgatorio (Očistec) a Paradiso (Ráj) vznikaly během letošního léta, v období, kdy se většina společnosti vyrovnávala se zkušeností ze svých osobních očistců, jimž byli karanténami a lockdowny vystaveni, a s nadějí se upínali k dosažení vytouženého ráje. Nedá se popřít, že díky této sdílené zkušenosti získal The Dante Project další vrstvou na silnější aktuálnosti a metaforickém přesahu, ne snad ale, že by si nevystačil bez problému i bez nich.

Strukturou se The Dante Project v lecčems podobá Woolf Works. Mluvíme sice o tříaktovém celovečerním díle (bez přestávek zhruba dvě hodiny čistého času), nikoli však o dějovém baletu na téma Božské komedie. Kontury vyprávění se dějství od dějství rozostřují a dochází k čím dál větší abstrakci inspirované vybranými klíčovými motivy Danteho básně. Každé jednání má svůj jedinečný, jasně čitelný rukopis odlišující jej od ostatních dvou – a to především ve scénografii a hudbě, dvou elementech, které pozvedají balet do oněch příslovečných nadpozemských výšin. Současně však tvoří koherentní celek, mimo jiné samozřejmě i díky průvodci Dantemu, což je na výsledku asi nejpozoruhodnější.

Calvin Richardson, The Dante Project – Inferno (foto Cheryl Mann)

McGregor je znám svou schopností přizvat do tvůrčího týmu vynikající umělce a osobnosti, tentokrát byla jeho ruka mimořádně úspěšná. Světově uznávaná výtvarnice Tacita Dean, která stojí za scénografií a návrhy kostýmů, tvořila pro svět baletu a divadla vůbec poprvé. Inferno opatřila obrovským panoramatickým obrazem tvořícím zadní plán scény, její Peklo je výjevem jako ze solné či grafitové jeskyně tvořené vrstvami šedobílé křídy na černém pozadí zobrazující na vrcholky převrácené pohoří. Nad scénou se v levém rohu vznáší veliké kulaté zrcadlo, které odráží část podlahy i scénografie a působí tak jako vhled do dalších sfér, odkazujíc na Danteho promyšlenou strukturu posmrtného světa s jeho mnohačetnými patry a pekelnými kruhy. Křídou jsou pokryti i tanečníci, odění do černých, celé tělo zahalujících trikotů. Křída je hříchem, který ulpívá na místech, která k němu byla nejnáchylnější, vzdouvá se v oblacích při sebemenším kontaktu a zalézá do veškerých záhybů. Když se poté objeví křídou téměř bílá Fumi Kaneko coby zhmotněný satan, asociace by tanečnici tak křehkého a něžného vzhledu v první chvíli chtěla přiřknout roli čistého anděla, dokud bližší pohled neprozradí, jak fatálního omylu byste se bývali byli dopustili. Kontrast na principu barevného negativu, který se odráží i na scénografii, je v té chvíli geniální a Kaneko dokonale smrtící. Na druhou stranu, kým byl Lucifer, než jej Bůh nechal padnout…?

Skladatel a dirigent Thomas Adès, který se během premiéry postaral i o vedení orchestru, vytvořil pro The Dante Project zbrusu novou partituru, a jestli ji v budoucnu The Royal Opera nevydá na některém ze zvukových nosičů, to bude ten pravý hřích! Adès přiznal inspiraci u Franze Liszta (ať už u Prvního Mefistova waltzu či celkem nevyhnutelně u jeho Dantovské sonáty a symfonie) a odkazy na tvorbu tohoto skladatele (jakož i Stravinského či Čajkovského) jsou občas dekódovatelné, nejde však o žádné urputné citace. Inferno je v Adèsově podání nekompromisní, hudba se vyřine z orchestřiště s razancí parního válce a tíží se správnou dávkou nevyhnutelnosti i opulentní symfoničnosti. Dokonalá je jeho neúprosná, až šílená gradace téměř v samotném závěru, kdy v mračnech vzdouvajících se mlh freneticky tančí mužský sbor lupičů. Ti nejvíce připomínají šílenstvím posedlý rej samotných ďáblů a svou virtuozitou, z níž McGregor tanečně těží především v násobných velkých piruetách a vysokých skocích (na jeho poměry překvapivě klasických), jsou určitou pokřivenou poctou a parodií na závěry velkých baletních férií zároveň.

Edward Watson, The Dante Project – Purgatorio (foto Andrej Uspenski)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments