Operní panorama Heleny Havlíkové (340) – dvě národní divadla, dvě premiéry

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Svěží „vítr“ ovšem vneslo do inscenace méně obvyklé řešení slavné Rossiniho bouřky, kdy se nedíváme, jak se Figaro s Almavivou potácejí s deštníkem a celí zmáčení lezou po žebříku na balkón, ale sledujeme bouři v duši Rosiny, když se domnívá, že ji její milovaný Lindoro zradil. Tomu napomohla jednoduchá, a přitom funkční scéna Davida Janoška – po prvním obrazu, při kterém na „ulici“ před domem s Rosininým balkónem nechává zamilovaný hrabě Almaviva zahrát serenádu (vzhledem k situaci naddimenzovaným počtem sboristů ve fracích, kteří simulují hru na nástroje) se jednoduše zvednutím stěny otevře pohled na interiér Bartolovy domácnosti. A schody, které vedou do Rosinina pokoje v patře, lze odsouvat, takže přímo vidíme, jak je Rosina Bartolem uzavřena do „domácího vězení“ a skutečně nemůže ze svého pokoje uniknout.  

Při hodnocení nové inscenace Lazebníka sevillského záleží na tom, s čím ji porovnáme. Pokud s inscenacemi opery Národního divadla z poslední doby, zejména s předchozím debaklem Dona Giovanniho, pak je Lazebník titulem, který takto nízko položenou laťku překračuje. Pokud bychom ji zařadili do kontextu našich operních divadel, pak se vřazuje do plejády nekonfliktních tradičních nastudování pro celou rodinu, aniž hledá za archetypálním příběhem s Rossiniho jiskrnou hudbou významy, které by uvedení zdůvodnily ve vztahu k dnešku nad rámec poklidné rodinné zábavy. Nebo aby inscenace hýřila skutečným ohňostrojem humoru, s nímž dříve rozehrával Rossiniho komedie Jozef Bednárik.

Když rozšíříme porovnání pražského Lazebníka se zahraničními produkcemi této opery z poslední doby, vedle brilantně „filmově“ vypointovaného Lazebníka, jak ho známe například z nedávného nastudování Pařížské národní opery, nebo dublinské inscenace stylizované do éry hippies, nastudování naší první scény obstojí alespoň díky sólovým výkonům. Adama Plachetky v titulní roli Figara je skutečně všude plno, a to objemem hlasu. Až se blíží k limitům rossiniovské vylehčenosti v porovnání s méně průbojným Figarem Pavola Kubáně.

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Lucie Hájková - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Lucie Hájková – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

Petr Nekoranec při svém debutu v Národním divadle mohl jako Almaviva zajiskřit svým světlým pohyblivým tenorem hlavně ve střední poloze, ale ani on si netroufl zařadit velkou závěrečnou árii hraběte Cessa di più resistere. Vedle Nekorancovy pohybové mrštnosti působil Almaviva alternujícího Martina Šrejmy v hereckém i pěveckém vyznění usedleji. S osvědčenou typologií starého věčně podezřívavého Bartola s „ubrebentěnými“ pasážemi si poradili jak Jiří Sulženko, tak Jiří Horák. Z obou představitelek Rosiny v mezzosopránové verzi vsadila Arnheidur Eiríksdóttir na technickou zdatnost koloratur (a mohla si dovolit převlek na scéně před zraky diváků), zatímco Michaela Zajmi byla ve své ženskosti a ozdobách pěveckého partu rafinovanější. A zatímco Lucie Hájková využila jedinou árii Berty k ironické nadsázce „superženy“ při fitness tréninku, když předvádí, jak s ní „cvičí“ krize ženy středního věku bez milostného vztahu, ani Zdeněk Plech ani Roman Vocel árii intrikána Basilia o pomluvě výrazněji neozvláštnili.

Výsledkem nového nastudování je Lazebník spíše než rossiniovsky brilantní nebo aspoň kaktusově ježatý, poklidně zábavný i pro prarodiče s vnoučátky.

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský
Národní divadlo, premiéry 7. a 9. října 2021

Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Magdalena Švecová, scéna David Janošek, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Martin Pacek, světelný design Pavla Beranová, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut.

Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva – Petr Nekoranec/Martin Šrejma, Bartolo – Miloš Horák/Jiří Sulženko, Rosina – Arnheidur Eiríksdóttir/Michaela Zajmi, Figaro – Pavol Kubáň/Svatopluk Sem/Adam Plachetka, Basilio – Zdeněk Plech/Roman Vocel, Berta – Lucie Hájková/Yukiko Kinjo, Fiorello – Lukáš Bařák/Daniel Kfelíř, Ambrogio – Anton Eliáš.
Sbor a Orchestr Národního divadla

Znovuobjevení Grimese v brněnském Národním

I když je Benjamin Britten autorem dvanácti oper a Peter Grimes, jeho první opera z roku 1945, patří k těm nejznámějším a ve světě nejčastěji uváděným, u nás v poválečné éře zůstává nejhranější jeho komická opera Albert Herring – docela překvapivě díky mnoha inscenacím v 60. letech, kdy byly opery Albert Herring a Sen noci svatojanské jedny z mála, které socialistická kulturní politika povolila od skladatele na západ od našich hranic. Vedle těchto dvou oper se tu a tam objevila Brittenova adaptace Gayovy Žebrácké opery a dětské opery Kominíček a zcela ojediněle inscenace Utahování šroubu, Zneuctění Lukrécie, Gloriana, Smrt v Benátkách nebo Billy Budd – a bývaly to vždy mimořádné události. Pokud jde o Petera Grimese, v našich divadlech byl prvně uveden v Brně v roce 1947, tedy hned o dva roky po londýnské premiéře, a v Praze v tehdejším Smetanově divadle v roce 1979. Pak se uskutečnila už jen dvě hostování v Praze – v roce 1965 londýnské Sadler’s Wells Opery a v roce 2006 Slovenského národního divadla v titulní roli s Janem Vacíkem. Brněnské nastudování je tedy teprve třetí u nás, takže ho lze vyzdvihnout jako výrazný dramaturgicky počin v celkově dlouhodobě promyšlené dramaturgii brněnské opery pod vedením Jiřího Heřmana v názorové spřízněnosti s ředitelem Martinem Glaserem.

Návrat Petera Grimese do Brna po těch bezmála pětasedmdesáti letech byl triumfální. Nikoli ve smyslu vnějškové okázalosti, ale jako hudebního dramatu strhujícího komplexním propojením všech – hudebního nastudování Marko Ivanoviće, pěveckých výkonů včetně sboru pod vedením Pavla Koňárka a Kláry Složilové Roztočilové a režie Davida Radoka. Peter Grimes je dalším pokračováním spolupráce Davida Radoka s brněnskou operní scénou, která se osvědčila už při Věci Makropulos, při kombinaci Bartókovy opery Modrovousův hrad se Schönbergovým Očekáváním, další kombinaci Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů a Poulencova Lidského hlasu do jednoho večera a při novince Monument s hudbou Marko Ivanoviće, k níž David Radok napsal libreto.

Benjamin Britten: Peter Grimes, Janáčkova opera, Národní divadlo Brno (zdroj Janáčkova Opera, Národní divadlo Brno)
Benjamin Britten: Peter Grimes, Janáčkova opera, Národní divadlo Brno (zdroj Janáčkova Opera, Národní divadlo Brno)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.6 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments