Operní panorama Heleny Havlíkové (343) – V Ostravě straší, ale nebojte se!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Repertoár Národního divadla moravskoslezského obohatila komická opera Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší v hudebním nastudování Davida Švece a v režii Ondřeje Havelky. V Ostravě tak nápaditě znovuobjevili operu, z níž se po inscenačním boomu v sérii zahraničních provedení na počátku 30. let minulého století stalo jen slovníkové heslo.

Jaroslav Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Národní divadlo moravskoslezské, premiéry 28. a 30. října 2021 (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)
Jaroslav Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Národní divadlo moravskoslezské, premiéry 28. a 30. října 2021 (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)

Jaroslav Křička (1882–1969), jehož dílo je za téměř sedmdesát let jeho uměleckého působení velmi rozsáhlé a rozmanité, zůstává dnes v povědomí diváků hlavně díky svým zpěvohrám pro děti (Ogaři ze života valašských dětí se zlidovělým Bábinčiným maršovským valčíkem, Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové na libreto Karla Čapka, Král Lávra podle Karla Havlíčka Borovského). Operní soubory se tu a tam vracejí k jeho vánoční zpěvohře České jesličky podle českých lidových vánočních her a národních koled (z roku 1936, premiéra v roce 1949 v Divadle 5. května). Po dokončení Zahořanského honu se v 50. letech minulého století několik divadel ujalo této hudební komedie podle povídky Aloise Jiráska a popularitu z ní získaly Zastaveníčko letní noci a Myslivecký valčík.

Občas se objeví Křičkova opereta Tichý dům podle námětu z Malostranských povídek Jana Nerudy a loutkové soubory využívají jeho malou zpěvohru Psaníčko na cestách podle Pošťácké pohádky Karla Čapka. Jen málokdo ví, že Jaroslav Křička je autorem hudby k prvnímu dílu animované pohádky o krtečkovi Zdeňka Milera Jak krtek ke kalhotkám přišel. A dirigent a skladatel Jan Kučera v roce 2010 zrekonstruoval a nahrál Křičkovu (a Nedbalovu) hudbu k němému historickému filmu Svatý Václav z roku 1930.

Paradoxně Křičkova nejslavnější opera – Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší (op. 50) – upadla po neuvěřitelném boomu 30. let do zapomnění, ať už v důsledku historických událostí nebo ji postihl osud mnoha hudebních děl z tohoto období, která na své znovuobjevení teprve čekají. Tu smršť inscenací druhé upravené verze po premiéře v roce 1931 v Breslau (Vratislavi) v Novém německém divadle (1932), Lipsku (1932), Ostravě (1932), Vídni (1932), pražském Národním divadle (1933), Antverpách (1934) a Plzni (1937) připomínají dobové fotografie v informačně hutně zpracovaném programu k inscenaci, včetně libreta upraveného podle režijního a dramaturgického záměru ostravské inscenace.

Jaroslav Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Národní divadlo moravskoslezské, premiéry 28. a 30. října 2021 (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)
Jaroslav Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Národní divadlo moravskoslezské, premiéry 28. a 30. října 2021 (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)

O to záslužnější je nynější ostravské nastudování. Ředitel ostravského divadla Jiří Nekvasil měl v plánu připomenout Bílého pána už během svého působení ve Státní opeře Praha v zamýšleném triptychu oper 20. let s prvky dobové taneční hudby, z něhož tehdy stihl objevit ve světové premiéře operu Emila Františka Buriana Bubu z Montparnassu (premiéra 1999) a připomenout Vojáka a tanečnici Bohuslava Martinů (premiéra 2000).

Křičkova opera Bílý pán je typickým „dítětem“ své doby. Ostatně sám Křička k ní poznamenal: „Nenapadá mi poučovat a hrát si na vynálezce.“ Stylový kvas v operách meziválečného období nastiňuje alespoň letmý (a nutně zjednodušující) náhled: zatímco Puccini uzavírá své dílo Triptychem a Turandot, Richard Strauss setrvává u pozdního romantismu, sedmdesátník Janáček chrlí své vrcholné dramaticky zhuštěné opery, inspiraci ve španělské lidové hudbě nachází Manuel de Falla, Schönberg a Berg hledají východisko v dodekafonii. Darius Milhaud provokuje sedmiminutovými operami a jeho druhové z Pařížské šestky – Arthur Honegger a Francis Poulenc – se ve svém vzdoru proti wagnerismu a impresionismu vydali různými cestami.

Na grotesku s fantaskními rysy v operách zacílili Sergej Prokofjev (Láska ke třem pomerančům) a Dmitrij Šostakovič (Nos), který se pak za velké sociální hudební drama Lady Macbeth Mcenského újezdu ocitl v klatbě formalismu. Stravinskij po příklonu k folklorismu prochází neoklasickým obdobím, zatímco revolucionář Paul Hindemith se pokorně vrací k tradici svým Cardillacem. V poválečné euforii jsou jazzem okouzleni Maurice Ravel, Bohuslav Martinů i George Gershwin. V kombinaci s civilistickými náměty ze současného života v operách Ernsta Křenka a Kurta Weilla se pro tuto antiromantickou revoltu s ideály Nové věcnosti vžilo označení Zeitoper. U nás dozníval pozdní romantismus v dílech Vítězslava Nováka (Lucerna), nástup moderny s harmonickou uvolněností se hlásil například operami Honzovo království Otakara Ostrčila nebo Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše, zatímco se Alois Hába uchýlil k mikrointervalům, Emil František Burian jako komponující divadelník k voicebandu a podobně jako Křička k jazzu, Jaromír Weinberger s úspěchem vsadil na české lidové muzikantství ve Švandovi dudákovi a Pavel Bořkovec tíhl k neoklasicismu.

Právě multi-stylová i multi-žánrová křižovatka je princip, na kterém Křička svého Bílého pána vystavěl, jak je zřejmé hned z pestrého pasticcia rozsáhlé předehry s kontrastním sledem hudebních a tanečních čísel opery. Křička spojil romantickou operu s folklorem, taneční hudbou 20. let a poevropštěnou verzí amerického jazzu. Smetanovské milostné árie a duety doplňuje česká lidová písnička v kombinaci s revuálním stylem vaudevillových šlágrů a tanečními rytmy foxtrotu, one-stepu či black-bottomu. Tomu odpovídá i instrumentace, v níž symfonický orchestr doplňují saxofony, banjo a souprava bicích, ale i „nástroje“ pro konkrétní zvuky – vichrostroj, bedna na zlověstné rány v nočním zámku, mechanický psací stroj s přesně vypsanými úhozy pro údery a posuvník, zvuk parní lokomotivy navozují bicí. Mísení zpěvu a mluvené řeči žánrově staví Bílého pána na pomezí opery a operety s prvky kabaretu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments