Operní panorama Heleny Havlíkové (345) – Černo/bílý Mefistofeles

Arriga Boita (1813–1918) má operní publikum spojeného spíše s Verdim jako vynikajícího libretistu jeho vrcholných oper Otello a Falstaff, přepracovaného Simona Boccanegry nebo jako autora textu Ponchielliho Giocondy. V mládí byl Boito bohémský rebel, čelný představitel italské scapigliatury, s velkými skladatelskými plány, jak obrodit italskou operu. A vymezoval se tak i vůči Verdimu. Vstupoval ovšem do silné konkurence nejen vůči Verdimu a jeho neotřesitelnému postavení upevňovanému v té době Donem Carlosem (1867) a Aidou (1871) i revizemi starších oper (Síla osudu, Simon Boccanegra), ale i Richardu Wagnerovi, který pokračoval s koncepcí opery jako prokomponovaného hudebního dramatu Tristanem a Isoldou (1865), Mistry pěvci norimberskými (1868) a pracoval na svém monumentálním Prstenu Nibelungově. A byl to Boito (pod anagramatickým pseudonymem Tobia Gorrio), kdo dopomohl k úspěchu Ponchielliho Giocondě ve Scale (1876). Ve Francii se Faustem a Romeem a Julií prosadil Charles Gounod a o pozornost se hlásil Georges Bizet. (Pro český kontext přidejme, že Bedřich Smetana měl za sebou premiéry Braniborů v Čechách (1866), první verze Prodané nevěsty (1866) a chystalo se uvedení Dalibora (1868)).

Boito s Mefistofelem ovšem nejdřív utrpěl ve Scale v roce 1868 skandální fiasko, které si do určité míry zavinil i tím, že uvedení sám dirigoval, ačkoli v tomto oboru, na rozdíl od svých literárních schopností, neměl dostatek zkušeností. Stal se dalším z plejády skladatelů odsuzovaných kvůli napodobování Wagnera (ačkoli Boito sám například Valkýru přirovnal k lokálce, která potřebuje nekonečně dlouhou dobu, než se dokodrcá do cílové zastávky). A Verdi na margo operního buřiče poznamenal, že touží po originalitě, ale daří se mu jen být zvláštní. Až o sedm let později se Boito dočkal v Boloni kýženého bouřlivého úspěchu se zásadně přepracovaným a razantně zkráceným zněním (Fausta změnil z barytonu na tenor), takže po mnoha zahraničních uvedeních byl návrat do Scaly s definitivní verzí Mefistofela v roce 1881 již vítězný.

Boito se musel vyrovnat s tím, že faustovské téma, respektive zhudebnění veršovaného dramatu Johanna Wolfganga Goetha Faust, už bylo „obsazeno“ hlavně Berliozovou dramatickou legendou Faustovo prokletí (1846) a Gounodovou operou Faust (1859) – k té se Boito vyjadřoval velmi kriticky. Boito se ale odlišoval tím, že do své monumentální opery zahrnul i Mefistovu sázku s Bohem o duši Fausta a druhý díl Goethova románu, kdy po Markétce ani nejkrásnější žena na zemi, Helena Trójská, nedokáže přimět Fausta k oné fatální větě, aby se zastavil okamžik nejvyššího štěstí. Tím je v epilogu opery dělná práce lidí a splynutí s Bohem. Další vývoj opery ukázal, že se Boito vedle tak mocné konkurence, jakou byli v jeho době o generaci starší Verdi a Wagner, neprosadil. A nepomohlo mu ani literární nadání, se kterým psal libreta sobě i ostatním, ani tak silné téma, jakým je Goethův Faust. Z jeho Mefista jsou dnes koncertně uváděny pouze árie (velká Markétčina árie s koloraturami, když ve vězení blouzní o smrti dítěte i matky L’altra notte in fondo al mare nebo Mefistovo vzývání zla a zmaru Son lo Spirito), dueta (Fausta a Markétky Lontano, lontano, lontano s vidinou života na kouzelném ostrově) nebo sbory (velebný oslavný hymnus Ave, Signor degli angeli e dei santi s kontrastem výsměšného vstupu Mefistofela nebo do nebeských výšin stoupající Salve Regina!). Jinou operu ambiciózní a vznětlivý rebel nedokončil – z Nerona o pronásledování křesťanů, na kterém pracoval víc než padesát let, zůstalo torzo bez posledního, pátého dějství. (Nerone byl u nás uveden v české premiéře v roce 1998 ve Státní opeře Praha v období, kdy byl jejím uměleckým šéfem a dramaturgem Jiří Nekvasil).

Nicméně připomínat si tu a tam Boitova Mefistofela smysl má. Při jeho plzeňském uvedení v roce 1999 režisérka Nina Vangeli překlenula tezovitost Boitovy opery vtipnou nadsázkou a ironií. Doménou inscenace ve Státní opeře v roce 2015 bylo obsazení Mefista basistou Štefanem Kocánem a Markétky sopranistkou Christinou Vasilevou. A Slovenské národní divadlo přivezlo v roce 1999 do Prahy inscenaci, v níž režisér Miroslav Fischer operu o hledání smyslu života umístil do obřího glóbu, který předepsal Mefistofelovi Boito v Baladě o světě.

Výběr Boitova Mefistofela byl pro budějovickou operu pod novým vedením režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře ambiciózní záměr – v našich podmínkách patří k těm menším souborům. Zvolené, byť kompromisní, řešení vyšlo.

Boito instrumentoval Mefista nejen pro velký orchestr, ale ještě předepsal žesťovou scénickou hudbu a požaduje velké dělené sbory, včetně dětského. A třebaže Boito původních pět a půl hodiny opery zredukoval ani ne na polovinu, je to rozsáhlé dílo o prologu, čtyřech dějstvích a epilogu. Boito v podrobném scénickém rozpisu předepsal nebesa, která celou operu rámují, Frankfurt o Velikonoční neděli, Faustovu pracovnu, zahradu Markétčina domu, čarodějnický sabat na vrcholu hory, Markétčino vězení a antický chrám se sfingami a perleťovou a stříbrnou lodí obklopenou Sirénami.

Budějovický kompromis spočíval především v krácení z délky například 2:26 h (nahrávka Oliviera de Fabritiis s Nikolajem Gjaurovem a Lucianem Pavarottim, Mirellou Freni a Montserrat Caballé) o zhruba třetinu na 1:45 h. Krácení postihlo hlavně prolog vypuštěním vokálního scherza, 2. scénu 1. dějství při seznámení Fausta s Mefistem, když Mefisto ze svých tří velkých výstupů přišel o jednu sloku ve slavném Son lo spirito s pronikavým hvizdem, ve kterém se představuje Faustovi jako ten, který chce zkázu všeho. Ve 3. dějství byl vykrácen sbor při sabatu a ve 4. dějství s Helenou Trójskou nezazněla stížnost Mefista, že ho antický svět nudí (Al Brocken, fra le streghe del Nord) a výstup Heleny s hrůznými vidinami dobytí Tróje (Notte cupa, truce, Senza fine, funebre!). Třetí dějství s Markétkou ve vězení a epilog zůstaly komplet. Ctitelé Boita dozajista litovali zejména chybějících sloky v Mefistově árii a Helenina trójského výstupu, nicméně ostatní škrty byly akceptovatelné a napomohly v budějovických podmínkách spádu inscenace.

Právě prostorové podmínky byly dalším kompromisem, na který budějovičtí inscenátoři – dirigent Mario De Rose a režisér Tomáš Ondřej Pilař – přistoupili. Inscenace je uváděna v Domě kultury Metropol, kde byl kvůli akustice, velmi nevhodné pro operu, nainstalován elektronický systém prodlužování dozvuku. Inscenátoři se tentokrát rozhodli všechny sólisty i sbor nazvučit tak intenzivně, že jejich hlasy zněly velkolepě, téměř jako v jakémsi chrámovém prostoru. To samozřejmě velmi pomohlo vůči hutnému orchestru sólistům, když navíc při druhé premiéře, kterou jsem viděla, byla ohlášena indispozice představitele Fausta, tenoristy Philippa Castagnera. Nicméně zvládl všechny tři vypjaté árie a velké duety jak s Markétkou, tak Helenou Trójskou zdařile a obdivuhodně! Výstižně pojal Fausta spíše jako učence, filozofa přemítajícího o duchovním světě, jako snílka, než muže hnaného tělesnou touhou po ženách. S pomocí amplifikace dokázala se svým hlasem skvěle hospodařit také Soňa Godarská a obě její velké árie zrazené Markétky ve vězení měly potřebnou jímavost i dramatické gradace touhy po smilování. A hlasy Castagnera a Godarské se propojily ve slavném, až sentimentálním duetu Lontano, v němž touží po přístavu niterného klidu na azurovém ostrůvku orámovaném duhou uprostřed širých vln oceánu.

Vedle nich ovšem zpívali sólisté, kteří by nejspíš nazvučení ani nepotřebovali. Především Jan Hnyk v titulní basové roli Mefistofela. V tomto sólistovi s každou další rolí roste mimořádný talent a z jeho pojetí Mefista – padlého anděla, který se sebejistě vysmívá všem, až mrazilo. Dalším velkým talentem je sopranistka Doubravka Součková, která se mohla blýsknout ve zredukovaném antickém dějství skutečně jako krásná Helena s vábivým zpěvem podobným Sirénám, které v duetu s Panthalis povolává, i s vášnivou ódou na lásku s Faustem. V menších rolích se dobře uplatnili Jana Piorecká jako Marta i Panthalis a Michal Bragagnolo jako Wagner i Nereus. A pokud jde o sbor, ten budějovický má své limity, nicméně v prologu a epilogu byly sbory nebeských zástupů, cherubů i kajícníků dostatečně velebné.

Tomáš Ondřej Pilař zůstal věrný svému režijnímu stylu a se svým scénografem Petrem Vítkem ve světelném designu zkušeného Daniela Tesaře přistoupil k Mefistofelovi jako k monumentálnímu efektnímu tableau s bělostným dobrem a černým zlem, mezi kterými si padlý anděl Mefisto bílou halenu, kalhoty i ruce umazal černí. Pro celou operu si inscenátoři vystačili s působivou scénou jako průhledem skrze obrovská oblaka – podpořenou citátem z Danta Alighieriho „Nejlepší pohled na Nebe je z Pekla“. Tento základ doplňuje jen Markétčina světnička a trójský kůň, idylu Velikonoční neděle podtrhují makety motýlů na tyčkách. Samozřejmě nechybí balet – šestice Mefistových „ďábelských“ pomocníků. Bílá tylová opona při prologu a epilogu navozuje dojem mlhoviny, ze které vystupují nebeští zástupové. Sice se v závěru nepodařilo scénicky vyjádřit klíčový okamžik, kdy Faust, po vyzkoušení veškerých tajemství smrtelníků a zklamání z ideálů lásky panny i bohyně, vidí štěstí v tom, „aby se zrodili po tiscích a tisících lidé i stáda, domy, pole a obce“, nicméně závěrečná gradace Faustovy extáze v okamžiku, který se přeje zastavit ve splynutí s Bohem, a prohra Mefista za zpěvu nebeských chórů vyzněla úchvatně.

Budějovická opera v Mefistofelovi nabízí divákům nejen zřídka uváděné dílo vrcholného italského romantismu, ale i velkolepou efektní podívanou.

Arrigo Boito: Mefistofeles

Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Aleš Valášek, světlený design Daniel Tesař, choreografie Martin Šinták, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Tomáš Studený.

Osoby a obsazení: Mefistofeles – Jan Hnyk / František Zahradníček, Faust – Philippe Castagner / Paolo Lardizzone, Markéta – Soňa Godarská / Jana Šrejma Kačírková, Helena Trojská – Marie Schmidtová / Doubravka Součková, Marta / Panthalis – Markéta Cukrová / Jana Piorecká, Wagner / Nereus – Peter Malý / Michael Bragagnolo.

Orchestr a sbor Opery Jihočeského divadla, Balet Jihočeského divadla, Dětský pěvecký sbor Jitřenka, sbormistryně Elvíra Gadžijeva.

Jihočeské divadlo, DK Metropol, premiéry 5. a 6. listopadu 2021. Recenzována 2. premiéra (obsazení 6. listopadu vyznačeno tučně).