Operní panorama Heleny Havlíkové (345) – Černo/bílý Mefistofeles

  1. 1
  2. 2

Budějovický kompromis spočíval především v krácení z délky například 2:26 h (nahrávka Oliviera de Fabritiis s Nikolajem Gjaurovem a Lucianem Pavarottim, Mirellou Freni a Montserrat Caballé) o zhruba třetinu na 1:45 h. Krácení postihlo hlavně prolog vypuštěním vokálního scherza, 2. scénu 1. dějství při seznámení Fausta s Mefistem, když Mefisto ze svých tří velkých výstupů přišel o jednu sloku ve slavném Son lo spirito s pronikavým hvizdem, ve kterém se představuje Faustovi jako ten, který chce zkázu všeho. Ve 3. dějství byl vykrácen sbor při sabatu a ve 4. dějství s Helenou Trójskou nezazněla stížnost Mefista, že ho antický svět nudí (Al Brocken, fra le streghe del Nord) a výstup Heleny s hrůznými vidinami dobytí Tróje (Notte cupa, truce, Senza fine, funebre!). Třetí dějství s Markétkou ve vězení a epilog zůstaly komplet. Ctitelé Boita dozajista litovali zejména chybějících sloky v Mefistově árii a Helenina trójského výstupu, nicméně ostatní škrty byly akceptovatelné a napomohly v budějovických podmínkách spádu inscenace.

Právě prostorové podmínky byly dalším kompromisem, na který budějovičtí inscenátoři – dirigent Mario De Rose a režisér Tomáš Ondřej Pilař – přistoupili. Inscenace je uváděna v Domě kultury Metropol, kde byl kvůli akustice, velmi nevhodné pro operu, nainstalován elektronický systém prodlužování dozvuku. Inscenátoři se tentokrát rozhodli všechny sólisty i sbor nazvučit tak intenzivně, že jejich hlasy zněly velkolepě, téměř jako v jakémsi chrámovém prostoru. To samozřejmě velmi pomohlo vůči hutnému orchestru sólistům, když navíc při druhé premiéře, kterou jsem viděla, byla ohlášena indispozice představitele Fausta, tenoristy Philippa Castagnera. Nicméně zvládl všechny tři vypjaté árie a velké duety jak s Markétkou, tak Helenou Trójskou zdařile a obdivuhodně! Výstižně pojal Fausta spíše jako učence, filozofa přemítajícího o duchovním světě, jako snílka, než muže hnaného tělesnou touhou po ženách. S pomocí amplifikace dokázala se svým hlasem skvěle hospodařit také Soňa Godarská a obě její velké árie zrazené Markétky ve vězení měly potřebnou jímavost i dramatické gradace touhy po smilování. A hlasy Castagnera a Godarské se propojily ve slavném, až sentimentálním duetu Lontano, v němž touží po přístavu niterného klidu na azurovém ostrůvku orámovaném duhou uprostřed širých vln oceánu.

Arrigo Boito: Mefistofeles – Sbor opery Jihočeského divadla, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)
Arrigo Boito: Mefistofeles – Sbor opery Jihočeského divadla, Jihočeské divadlo (foto Martina Root)

Vedle nich ovšem zpívali sólisté, kteří by nejspíš nazvučení ani nepotřebovali. Především Jan Hnyk v titulní basové roli Mefistofela. V tomto sólistovi s každou další rolí roste mimořádný talent a z jeho pojetí Mefista – padlého anděla, který se sebejistě vysmívá všem, až mrazilo. Dalším velkým talentem je sopranistka Doubravka Součková, která se mohla blýsknout ve zredukovaném antickém dějství skutečně jako krásná Helena s vábivým zpěvem podobným Sirénám, které v duetu s Panthalis povolává, i s vášnivou ódou na lásku s Faustem. V menších rolích se dobře uplatnili Jana Piorecká jako Marta i Panthalis a Michal Bragagnolo jako Wagner i Nereus. A pokud jde o sbor, ten budějovický má své limity, nicméně v prologu a epilogu byly sbory nebeských zástupů, cherubů i kajícníků dostatečně velebné.

Tomáš Ondřej Pilař zůstal věrný svému režijnímu stylu a se svým scénografem Petrem Vítkem ve světelném designu zkušeného Daniela Tesaře přistoupil k Mefistofelovi jako k monumentálnímu efektnímu tableau s bělostným dobrem a černým zlem, mezi kterými si padlý anděl Mefisto bílou halenu, kalhoty i ruce umazal černí. Pro celou operu si inscenátoři vystačili s působivou scénou jako průhledem skrze obrovská oblaka – podpořenou citátem z Danta Alighieriho „Nejlepší pohled na Nebe je z Pekla“. Tento základ doplňuje jen Markétčina světnička a trójský kůň, idylu Velikonoční neděle podtrhují makety motýlů na tyčkách. Samozřejmě nechybí balet – šestice Mefistových „ďábelských“ pomocníků. Bílá tylová opona při prologu a epilogu navozuje dojem mlhoviny, ze které vystupují nebeští zástupové. Sice se v závěru nepodařilo scénicky vyjádřit klíčový okamžik, kdy Faust, po vyzkoušení veškerých tajemství smrtelníků a zklamání z ideálů lásky panny i bohyně, vidí štěstí v tom, „aby se zrodili po tiscích a tisících lidé i stáda, domy, pole a obce“, nicméně závěrečná gradace Faustovy extáze v okamžiku, který se přeje zastavit ve splynutí s Bohem, a prohra Mefista za zpěvu nebeských chórů vyzněla úchvatně.

Budějovická opera v Mefistofelovi nabízí divákům nejen zřídka uváděné dílo vrcholného italského romantismu, ale i velkolepou efektní podívanou.

Arrigo Boito: Mefistofeles

Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Aleš Valášek, světlený design Daniel Tesař, choreografie Martin Šinták, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Tomáš Studený.

Osoby a obsazení: Mefistofeles – Jan Hnyk / František Zahradníček, Faust – Philippe Castagner / Paolo Lardizzone, Markéta – Soňa Godarská / Jana Šrejma Kačírková, Helena Trojská – Marie Schmidtová / Doubravka Součková, Marta / Panthalis – Markéta Cukrová / Jana Piorecká, Wagner / Nereus – Peter Malý / Michael Bragagnolo.

Orchestr a sbor Opery Jihočeského divadla, Balet Jihočeského divadla, Dětský pěvecký sbor Jitřenka, sbormistryně Elvíra Gadžijeva.

Jihočeské divadlo, DK Metropol, premiéry 5. a 6. listopadu 2021. Recenzována 2. premiéra (obsazení 6. listopadu vyznačeno tučně).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.4 5 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments