Operní panorama Heleny Havlíkové (35)

  1. 1
  2. 2

Týden od 30. května do 5. června 2011

° Nebezpečné (ne)známosti/hrátky s čertem v Rudolfinu
° Orchestr a sólisté Národního divadla na Pražském jaru
° Poctivě odehraný Rossini v Plzni zatím bez espritu
° Inspirace na dny příští

***

Nebezpečné (ne)známosti v Rudolfinu

Velmi očekávanou událostí Pražského jara byla Pekelná komedie, v programu uvedená jako krimi-melodram pro dvě zpěvačky, herce a barokní orchestr na text a v režii Michaela Sturmingera s hudbou Gluckovou, Boccheriniho, Gaspariniho, Haydna, Mozarta, Beethovena. Za hlavní atrakci byla ovšem médii považována účast „opravdové“ hollywoodské hvězdy Johna Malkoviche, známého u nás hlavně z filmu Nebezpečné známosti. V té souvislosti stojí za připomenutí program Strun podzimu v roce 2009, na němž také vystoupila filmová celebrita, tehdy Michael York (známý hlavně jako filmový d’Artagnan) ve Straussově melodramu Enoch Arden.

Jako melodram je označováno básnické dílo, drama určené k deklamaci ve spojení s hudbou. Netřeba škatulkovat, spíše než melodramem byla Pekelná komedie pásmem árií žen klamaných, sužovaných, trýzněných a podváděných muži – které přesto takové darebáky milují, touží po nich, ba jsou ochotny pro ně zemřít. Patřilo už k oblíbené praxi barokního hudebního divadla sestavovat oblíbené árie do pasticcií neboli paštik, nových směsek. A barokní afektové teorie měly pro takové zhrzené ženy vypracované působivé hudební rétorické figury lítosti a nářku i rozhořčení, vášně, touhy. Po děsivé hudbě Gluckova Pekla z baletu Don Juan byly v Pekelné komedii takové árie vsazovány do Sturmingerova textu, který vychází ze skutečného příběhu rakouského vraha Johanna Unterwegera. Ve vězení sepsal své memoáry a stal se celebritou. Petici za propuštění tohoto doživotně odsouzeného zločince podepsala třeba nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková. Když se Unterweger jako domněle „napravený zločinec“ vyhříval na výsluní slávy, začal opět vraždit – vrazi jsou už prostě takoví. Ve vězení pak v roce 1984 spáchal sebevraždu. Intelektuály, okouzlené nejrůznějšími boji za „lidská práva“ pohříchu více zajímají nejrůznější „Unterwegerové“ a jejich zvrácené choutky (a pobíhá jich díky jim na svobodě spousta) než jejich oběti a jejich právo na život. Tím, že je reálný příběh lidské i mediální zvrácenosti korektně „přeznačkován“ jako „morytát“ (jarmareční píseň o vraždě) není ale cynický vrah omilostněn.


Z této Pekelné komedie jsme se o Unterwegerových motivech nedozvěděli mnoho nad rámec jeho cynicky pragmatického návodu, jak získávat ženy, přiznání, že vraždil chladnokrevně a vraždu bral jako vstupenku do VIP zločinecké lóže. Obludnou zvrácenost současného mediálního světa rozkryl kontatováním, že jeho nakladateli bylo jedno, kolik lidí zavraždil, záleželo mu jen na počtu prodaných výtisků jeho knihy.

Je to možná příliš tvrdý odsudek, ale Sturminger spíše jen surfuje na bulvární vlně zájmu, který podobní vrazi a násilníci spolehlivě vyvolávali a stále vyvolávají – pokud se ovšem nestaneme jejich oběťmi. Pak se z okouzlení stane škleb, bolí to, ale už je pozdě – a vciťování se do duše vraha jaksi nepomůže.

Velmi dobře se uplatnil barokní orchestr Vídeňské akademie pod vedením Martina Haselböcka, který dal vyniknout zpěvu sopranistek Bernardy Bobrové a Aleksandry Zamojské – pokud by to byl jejich recitál na téma „trápených žen“, jistě by obstál sám o sobě – i bez „přílepku“ vražedného příběhu z černé kroniky. Malkovich potvrdil, že je zkušený herec světového formátu – ale podezření, že jeho angažmá je neseno stejnou prodejní strategií jako strategie nakladatele Unterwegerovy knihy v průběhu produkce jen narůstalo, jakkoliv publikum nakonec tleskalo vestoje.

***

Orchestr a sólisté Národního divadla na Pražském jaru

Součástí programu Pražského jara byl i koncert mladé generace pěvců Národního divadla s dirigentem Tomášem Netopilem a orchestrem Národního divadla. Přinejmenším se ukázalo, že šéfdirigent Tomáš Netopil vzal svou funkci vážně a podařilo se mu vytvořit z repertoáru oper 20. století excelentní program, v němž především v předehře k Bernsteinovu Candidovi a Brittenových interludiích z Petera Grimese zazářil orchestr Národního divadla – podobně jako nedávno orchestr Státní opery Praha minulý týden při premiéře Trubadúra pod taktovkou Jana Lathama-Koeniga – bez rekonkurzů, které chce dentista a shodou okolností také ministr kultury Jiří Besser naordinovat jako údajný lék na kvalitu.


Zda všech sedm sólistů večera lze zahrnout pod mladou generaci pěvců Národního divadla, je otázka stejně jako to, jak by obstáli vedle generace 50., 60. let. Simona Houda-Šaturová dnes patří k vyzrálým koloraturním sopranistkám a propojuje zvládnutou pěveckou techniku s uměním vyjádřit výrazovou hloubku výstupu především Martinů Ariadny. Kontrast rozverného diblíka si vychutnala Jana Kačírková jako brilantní Bernsteinova Cunegonda. A v mezzosopranistce Kateřině Jalovcové také roste zpěvačka, která ve výstupu Baby z Menottiho opery Medium ukázala, že ví, že talent, a znělý, technicky zvládnutý hlas je dnes předpoklad, ze kterého je třeba vyjít pro výrazově hutné a komplexní vyjádření role. K tomu Svatopluk Sem, Jiří Hájek nadějně směřují. Pro Alžbětu Poláčkovou byl výstup Káti ve scéně s Varvarou z 1. jednání zatím na hranici jejích možností. A tenorista Richard Samek se v písní Esexe v Brittenovy Gloriany soustředil více na vytváření tónů než sdělovaní zpívaného textu.

Zklamáním bylo, že sólisté na tak prestižním koncertu v rámci Pražského jara zpívali většinou z not – ve chvíli, kdy je Kateřina Jalovcová a Jana Kačírková odložily, jejich výstupy najednou dostaly úplně jinou energii, na kterou publikum nadšeně reagovalo.

***

Poctivě odehraný Rossini v Plzni zatím bez espritu

Plzeňská opera uzavřela letošní sezónu Rossiniho komickou operou Turek v Itálii.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
plzeňák

Jen malou poznámku k plzeňskému Turkovi: Režie otřesná a bez nápadu. Publikum se nudilo k uzoufání celou první polovinu. Nesmylsy bve formě do kabátů navlečených cikánů na pláži a bílé paní a také to, že se zpívalo v češtině jen podtrhly, jak dúležitá je režie, když pokulhává libreto. Vedle mne se jen ozývalo, proboha tak stuidní libreto, proč neponechali originál. Mimo jiné by se zpěvákm staccata také lépe zpívala v italštině než ve tvrdé češtině, kde se to souhláskami jen hemží…

Anonymous

Opera v Plzni, ach ach, Rossini česky ach ach, Burian – Pánek – Pařík …

Anonymous

ad KOncert orchestru ND v Rudolfinu:
koncert měl bouřlivou atmosféru, dlouho jsem nezažila takové spontánní ovace a báječnou náladu a k Alžbětě Poláčkové:ještě den před koncertem téměř nemluvila, takže zpívala do dost těžké indispozice, myslím tedy, že hodnocení pí Havlíkové se tímto stává méně objektivní. Naopak, v citlivém tvoření tónů a barvě hlasu slyším mladou G. Beňačkovou..R.K.

Richard

Ten kdo nic neví o tom, za jakých podmínek vznikají produkce v ČR a za jakých v MET (potažmo tam, kde umělec nedotuje kulturu) a podvědomě srovnává, je divadelní kibic. Sednout si a chválit hvězdu umí i průměrně vycvičený dobrman za kostku cukru. Shazovat velmi slušné výkony "made in CZ" umí jen český kritik. Richard Samek.