Operní panorama Heleny Havlíkové (356) – Ostravské Zásnuby už nejen ve snu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Premiéra Zásnub ve snu Hanse Krásy zahájila novou dramaturgickou řadu nazvanou Opery terezínských skladatelů, kterou chce záslužně Národní divadlo moravskoslezské připomenout odkazy vzrušující rozmanitosti meziválečné hudební kultury tehdejšího Československa. Ostravské provedení Zásnub ve snu sice nepovznášela výjimečnost novodobé premiéry domněle ztraceného díla, jako tomu bylo v roce 1994 ve Státní opeře, nicméně Marek Šedivý a Adam Sedlický hudebním nastudováním s režisérem Jiřím Nekvasilem v synergickém efektu vzájemné spolupráce celého inscenačního týmu svrchovaně prezentovali nejen uměleckou oprávněnost takových návratů, ale i způsob, jak tehdejší modernu převést na dnešní jeviště a zaujmout současného diváka.

Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

Jakkoli bylo přijetí premiéry Zásnub ve snu v roce 1933 v Novém německém divadle s hudebním nastudováním Georga Szella příznivé, nacistický a následně komunistický režim se snažily uvrhnout do zapomnění a vymazat z historie nejen Hanse Krásu, ale i další skladatele z okruhu meziválečné německé židovské kultury v českých zemích – Ervína Schulhoffa, Viktora Ullmanna, Gideona Kleina, Pavla Haase. Řadu let to vypadalo, že se to v případě Zásnub ve snu podařilo. A to než partituru, považovanou za ztracenou, po šedesáti letech objevil v archivu Universal Edition dirigent Israel Yinon. Novodobá premiéra 27. března 1994 ve stejné budově, v té době s názvem Státní opera Praha, se stala událostí sezony. Jako součást koncepčně promyšleného navazování na tradici Nového německého divadla tehdy osamostatněného souboru pod vedením Karla Drgáče vyvolala také mimořádnou mezinárodní pozornost.

Z tvorby Hanse Krásy (1899–1944), která v oblasti opery obsahuje pouze dva opusy, je známá především pohnutá historie jeho dětské opery Brundibár z roku 1937. Zhruba půlhodinové dílko pro dětské interprety a baryton (zmrzlinář Brundibár) o sourozencích, kteří shánějí pro svoji nemocnou maminku peníze na mléko, je replikou meziválečné tvorby školských oper brechtovského nebo hindemithovského typu. Ovšem provedení tohoto díla po premiéře v židovském sirotčinci pražského Hagiboru, jakkoli s více než padesáti reprízami, se uskutečnilo v tragických souvislostech terezínského ghetta v roce 1943, kam byl Krása deportován, než byl jeho život násilně přerván v plynové komoře osvětimského koncentračního tábora v roce 1944.

Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

Na své operní prvotině Zásnuby ve snu pracoval Krása soustředěně v letech 1928–1930. O libretní ztvárnění předlohy, novely Fjodora Michajloviče Dostojevského Strýčkův sen, požádal Rudolfa Fuchse a Rudolfa Thomase, své přátele, novináře a literáty z deníku Prager Tagblatt. Ti zkoncentrovali (v němčině) do dvou stručných jednání ruskou variantu archetypálního příběhu pošetilého starého bohatého ženicha, dohazovače/dohazovačky, intrikánů a půvabné mladé dívky, která však miluje jiného.

Dostojevský pravzor časově zasadil do poloviny devatenáctého století a lokalizoval do ruského maloměsta s metaforickým názvem Mordasov jako groteskní historku o podivínském obstarožním knížeti, jehož bohatství a postavení přiměje měšťanskou vdovu, aby se mu pokusila vnutit za ženu svoji krásnou mladou dceru Zinu. Prolog a epilog archiváře městečka rámuje děj, v němž se splétají protichůdné zájmy postav: Zina s lyrickou zádumčivostí miluje na smrt nemocného chudého učitele s revolučními ideály Feďu, ale nechá se přesvědčit k sňatku se starým bohatým knížetem vydírajícím argumentem své chamtivě ctižádostivé a intrikánsky lstivé matky, že jako bohatá dědička získá peníze na léčbu Fedi. Do jejího plánu ovšem zasáhne Pavel, diplomatický úředník, který tvrdí, že je příbuzným knížete, a ve snaze získat Zinu pro sebe s krutým výsměchem chystané zásnuby překazí. Záměrům Zininy matky nepřeje ani její švagrova Nastasja, která se už konečně potřebuje provdat a kníže by pro ni byl „výhra“. Rozuzlení takto rozehrané partie protichůdných zájmů přinese Pavlův nápad, že příslib sňatku knížete byl jen sen a drbny mají zase o čem klevetit. Ze závěrečného archivářova epilogu však až zamrazí. Všechny figurky postupně zmizí, zůstane jen bolest – a Zinino srdce, bez lásky ztvrdlé na kámen.

Krása, který měl zkušenosti korepetitora v Novém německém divadle, při kompozici opery nezapřel, že je dítětem kvasu meziválečného střídání škol, směrů, stylů a mód, které mísily staré s novým, jednoduché s komplikovaným, minulé s přítomným. Vždyť na přelomu dvacátých a třicátých let v opeře vrcholila tvorba Leoše Janáčka, uzavíralo se veristické dílo Giacoma Pucciniho, Wagnerovi oponovali atonalitou a dodekafonií Arnold Schönberg a Alban Berg, zatímco Paul Hindemith se vracel k bachovskému využívání polyfonních postupů, inspirace americkým jazzem zužitkovali Kurt Weill, Ernst Křenek, ale také Bohuslav Martinů nebo Jaroslav Křička, k principům klasicismu se vracel Sergej Prokofjev, dadaismus zaujal Šostakoviče, surrealismus Bohuslava Martinů, expresionisticky vyhrocená témata zpracovali v opeře Prokofjev nebo Šostakovič. To je jen letmý pohled na cesty, cestičky a křižovatky, na kterých skladatelé hledali další možnosti operního žánru, jak připomíná tradičně informačně hutný a výborně zpracovaný program k ostravské inscenaci včetně překladu libreta i se scénickými poznámkami.

Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Hans Krása: Zásnuby ve snu, Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

Krásově kompozičnímu naturelu však byly cizí jednostranné kompoziční výstřelky. Byl spíše syntetikem, který pestrou směs podnětů Arnolda Schönberga, Richarda Strausse, Igora Stravinského nebo Alberta Roussela a Daria Milhauda, ale i jazzových a kabaretních inspirací či vídeňské operety podřídil sdělnosti a vynalézavé hudební charakteristice situací a postav. „Jsem dosti odvážný, abych i jako moderní skladatel psal melodickou hudbu“, vystihl sám skladatel velmi přesně hlavní doménu své opery. Velmi účinně v ní využívá specifické možnosti tohoto žánru, totiž ansámbly s proplétáním vokálních linií jednotlivých „protihráčů“. Takový je například kvintet, v němž Zina zpívá slavnou árii Casta diva z Belliniho Normy, která poblázní knížete k výlevům zamilovanosti, Pavla přivede k bědování nad vývojem situace, švagrovou popudí ke vzteku, zatímco matka si mne ruce, jak snadno se dal kníže lapit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments