Operní panorama Heleny Havlíkové (357) – Svět za okny Zemanovy kavárny

Kdo by se pokoušel pochopit zíráním na brněnský orloj, kolik je hodin, přesný čas nezjistí – v Brně prostě plyne jinak, a pokud i tak chcete vědět, kolik těch hodin je, musíte se zeptat místních. Bezezbytku to platí o novém hudebně-dramatickém dílku Věčná slečna bledá skladatelského tandemu Markéty Dvořákové a Ivo Medka na libreto Josefa Škarky. Tato autentická site specific hudebně-dramatická produkce je svým rodným listem vázána na Brno – na vyhlášenou Zemanovu kavárnu v meziválečném funkcionalistickém stylu na Josefské ulici a pobývání členů spolku Hausopera, především jejího manažera, ale i libretisty a sólisty v jedné osobě – Josefa Škarky, v ní.

V tomto smyslu potvrzuje festivalové uvedení v Praze v Kavárně Adria (ve stylu art deco) jednu z vlastností site specific projektů – totiž specifičnost a obtížnost přenosnosti magie silokřivek těchto prostorů, které se na jiných místech dějí jinak, kde se zákruty paměti přeformátují vlivem jiných časoprostorových vln. Na sobotní festivalové představení jsem šla přes Václavské náměstí, kde se scházeli demonstranti na podporu Ukrajiny. V tomto kontextu surreální vize protagonisty opery s apokalypsou nekonečného proudu ptačích těl na římse kostela (v Brně sv. Josefa, v Praze chrámu Panny Marie Sněžné) svou mrazivostí odvedly myšlenky jinam, než tvůrci ještě loni při kompozici a přípravě této inscenace mohli zamýšlet.

Věčná slečna Bledá je závěrečným dílem Trilogie pro město, který Brnu spřízněný tým Hausopery „psal na tělo“. Už v roce 2018 se bazén Lázeňského a relaxačního centra Rašínova rozezněl operou Poslední pólo skladatele Marko Ivanoviće a libretisty Josefa Škarky. Půvabné akvabely v ní rámovaly rozhovor dvou přátel, postarších, šťastně ženatých bodrých Moraváků, během kterého při hře s míčem v bazénu „vyplave“ na povrch dlouho potlačované černé svědomí kvůli jejich někdejšímu soupeření o stejnou dívku. Pak ve vyhlášeném brněnském knihkupectví Michaela Ženíška v pasáži Alfa následovala Hra o Malinu skladatele Lukáše Sommera, opět na libreto Josefa Škarky. Diváci se sluchátky na uších „šmírovali“ za výlohou knihkupectví vzrušenou debatu manželského páru o těžkém živobytí idealistického knihkupce, z níž, podobně jako v Posledním pólu, vyjde na povrch dávná tragická událost. A trilogii uzavřela Věčná slečna Bledá Ivo Medka a Markéty Dvořákové v Zemanově kavárně. Pro nebrňáky: Zemanova kavárna a cukrárna na Josefské ulici z 30. let minulého století ve funkcionalistickém stylu s výkyvnými okny, travertinovými obklady, mramorovou dlažbou a chromovaným zábradlím u schodiště do druhého podlaží je nejstarší stále fungující kavárna v Brně. A pro ty z Brna: Kavárna pražského paláce Adria na rohu Národní třídy z 20. let minulého století je postavená ve stylu art deco, považovaném některými za přezdobený kýč.

Opera Věčná slečna Bledá má podtitul „Operní nejistota pro široké masy“. Lze mu rozumět jako nadsázce, která ale není tak vzdálená této hříčce, když v duchu meziválečné avantgardy s významově „nejistými“ asociacemi dadaismu a surrealismu balancuje na „nejistých“ hranicích operního žánru a je otevřená v pro ni neobvyklém prostředí kavárny i jinému než tradičnímu opernímu publiku.

Jevištěm i hledištěm zároveň byl prostor kavárny, v Praze kavárny Adria, diváci seděli u stolků. Aranžmá, upravené režisérem inscenace Jiřím Nekvasilem a scénografem Tomášem Rusínem, už při vstupu vzbuzovalo zpočátku blíže neurčité pochybnosti s nádechem zlověstnosti: hosty sice zvesela vítala dvojice dětí (pozdějších Vypravěčů) v oblečení uličníků meziválečných let s typickými kšiltovkami a s velkými veselými lízátky (kostýmy Zuzana Rusínová). Ale na každém kavárenském stolku nehybně stál černý plastový havran s výhružným zobanem a „hlídal“ dosud nezapálené červené svíčky, jak je známe ze hřbitovů. Za barem obsluhovala půvabná slečna Bledá s apartním kloboučkem ve tvaru zákusku a její havran na pultu koukal do kulatého akvária, v němž však neplavala rybička, ale už zpracovaná sardinka v plechovce. U zadní stěny kavárny byl umístěn komorní orchestřík ve složení akordeon, violoncello, flétna a baterie bicích s bubny, činelem, xylofonem, gongem, dešťovou holí a sadou nejrůznějších paliček a metliček. Hudebně celou produkci s ostražitým přehledem řídil dirigent Michal Jančík, umělecký vedoucí brněnského dětského sboru Kantiléna.

Vlastní příběh začal jako docela všední „momentka“ z kavárny, v níž k poslechu nevtíravě hraje kavárenská kapela. Iniciativu pak převzali dva Vypravěči (v rytmicky i melodicky nesnadných partech vynikající, teprve jedenáctileté děti z dětského sboru Kantiléna): Lucie Matulová a Matěj Pytluk. V rohu jako inventář seděl Věčný zákazník (v němé roli Petr Šístek), nápadný jen tím, že po celou dobu pojídal obrovskou porci dortu. A pak jsme sledovali, jak vstupuje do kavárny uhlazený pan Bartoš ve světlém obleku (basista Josef Škarka), který servírce (sopranistce Anetě Podracké Bendové) důtklivě vysvětluje, že se kvůli velkolepému obchodu potřebuje setkat s majitelem kavárny. Postupně se ale ukazuje, že silokřivky toho dne nejsou takovému plánu nakloněny, komunikace pana Bartoše a servírky vázne, mluvený text se rozostřuje do sprechgesangu, který prorůstá do vzrušených melodií, obsahy replik se „kafkovsky“ míjejí. A pohodlí kavárny s lahodnými melodiemi prostupují zneklidňující rytmy a harmonie, zpoza oken „hledí“ výstražné siluety dravců a dění se vymyká pravidlům, s nimiž pan Bartoš do kavárny vešel. V závěru Vypravěči nad ležícím tělem pana Bartoše začnou rozhazovat mezi hosty černé papírové vlaštovky.

Pěvecké i herecké výkony nejen dětí, ale i obou dospělých sólistů a komorního orchestříku výborně postihly atmosféru kabaretů, salonů a kaváren meziválečných let – nahlíženou ale dobou, kdy už známe „pokračování včerejška“ – ale ještě nevíme, co čeká nás. Tato hudebně-dramatická koláž na pomezí opery, kabaretu nebo hudebního pásma, jejíž součástí se v prostoru kavárny stávají i diváci, jistě může být zárodkem hledání soudobého operního výrazu a snad i toužebně očekávané syntézy dnešního operního gesamtkunstwerku. Evidentní nadšení všech účinkujících pro společnou věc se přeneslo i na publikum, které si navíc pochutnalo na věnečcích – s tajemným úsměvem a nádechem morbidnosti při zapalování svíček nad ležícím panem Bartošem je roznášela všem servírka Bledá. Rakvičky se už nepodávaly.

Soubor Opera Povera s komorní inscenací Za zahradou inspirovanou životem Almy Mahlerové a její dcery Manon, dívčí Isha Trio s performancí na ženská témata, uskupení Run OpeRun a jejich Logika chaosu jako hudební vyjádření obsesí a neuróz při neschopnosti komunikace, brněnská Hausopera a její dadaistická hříčka. To byly inscenace, kterými zatím festival obohatila díla současných skladatelů a souborů mimo síť stálých operních divadel. Můžeme se těšit, jak tuto hledačskou linii rozšíří ještě brněnský Ensemble Opera Diversa Městskými strašidly, cyklem tří minioper Časožrout v obchoďáku, Lebka v parku a Tramvajový upír, a olomoucký Ensemble Damian s Piráty v (neo)barokních vodách Tomáše Hanzlíka.

Markéta Dvořáková & Ivo Medek: Věčná slečna Bledá
aneb Operní nejistota pro široké masy
Festival Opera 2022, Kavárna Adria, 26. února 2022

Libreto Josef Škarka, režie Jiří Nekvasil, dirigent a hudební nastudování Michal Jančík, sbormistryně Veronika Novosádová & Anna Řiháčková, scéna Tomáš Rusín, light design Barbora Jágrová & Daniel Peprník, kostýmy Zuzana Rusínová.

Osoby a obsazení: Bledá – Aneta Podracká Bendová, Pan Bartoš – Josef Škarka, Vypravěč 1 – Lucie Matulová, Vypravěč 2 – Matěj Pytluk, Věčný zákazník – Petr Šístek.
Akordeon – Ondřej Zámečník, violoncello – Lukáš Svoboda, flétna – Kristina Vaculová, bicí – Kristýna Švihálková.