Operní panorama Heleny Havlíkové (363) – Massenetova Manon v Ostravě byla správná volba

Dalším kladem ostravského nastudování Manon je obsazení. Vedení ostravské opery správně rozpoznalo, že sopranistka Jana Sibera dospěla ve své více než dvacetileté kariéře od subret, koloraturních a lyrických rolí k Massenetově Manon. Skvěle si rozvrhla síly pro roli s pěti velkými áriemi a samozřejmě spoustou duetů a dalších ansámblů. Obsáhla výrazové rozpětí Manon od koketních koloratur pro mladičkou veselou dívenku, která se s rychle potlačenými výčitkami vzepře příkazu rodičů, aby vstoupila do kláštera, přes lehkomyslné loučení s des Grieux s vidinou nového bohatého milence a rozezpívanou kantilénu dámy velkého světa s jediným cílem užívat si slastí a blahobytu až po úzkostné drama i komorní intimitu umírání.

Italsko-belgický tenorista Mickael Spadaccini, kterého známe například z brněnských inscenací jako Bizetova Dona José v Carmen, Offenbachova Hoffmanna, Verdiho Otella nebo Pucciniho Cavaradossiho, zpočátku jako zamilovaný mladíček des Grieux možná až příliš uplatňoval hutnost svého zvučného tenoru, ale jeho árie v semináři St. Sulpice, v níž se snaží osvobodit od své lásky k Manon, nebo závěrečný duet s umírající Manon, které vyžadují plnou intenzitu hlasu, mu vyšly skvěle.

Hlavní dvojici výborně doplňoval barytonista Aleš Jenis. Sice kvůli škrtu přišel o jednu ze svých árií (Ô Rosalinde), ale i bez ní se prosadil jako bezstarostný oficír, který se víc než péči o svoji sestřenici věnuje své hráčské vášni a využívání Manoniných půvabů ve svůj prospěch. Nicméně v závěru mu věříme, když se zachová jako přítel a pomůže rytíři setkat se s uvězněnou umírající Manon. Nelze pominout ani skvělou sezpívanost tria životem protřelých hereček – Poussette Veroniky Kaiserové, Javotte Evy Dřízgové-Jirušové a Rosette Dominiky Škrabalové. Směšnost Guillota de Morfontaine, obstarožního ctitele Manon, vystihl s přiměřenou nadsázkou buffo tenoru Václav Morys. V menší roli pro přelétavou Manon atraktivního bohatého de Brétignyho se v Ostravě skvěle uvedl barytonista Robin Červinek. Respekt vzbuzoval svým basem Martin Gurbaľ jako Hrabě des Grieux, jehož otcovská uvážlivost sice neodvrátila jeho syna od záměru zaslíbit se církvi (jak se vzápětí podaří Manon), ale je to on, kdo svou autoritou potvrdí policii osudové zatčení Manon iniciované zhrzeným Guillotem. Ocenění ovšem zaslouží pod vedením Jurije Galatenka i sbor v rolích cestujících v Amiensu, honorace o svátečním dnu na pařížské promenádě i hráčů v kasinu. V Manon se uplatnil i ostravský balet v klasicky pojaté taneční scéně v choreografii Reie Masatomiho a Laury Moreno Gasully, když se Guillot pokouší získat přízeň Manon tím, že objedná představení tanečníků z Académie Royale de Musique.

Režie Jiřího Nekvasila v osvědčeném týmu se scénografem Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou se nebýt zkosených výkrojů oken a dveří ve stěně s plakáty pařížské Eiffelovky, Amiensu a Le Havru pro první dějství v Amiensu zdála až usedlá. Vždyť změna doby děje je dnes naprosto běžným atributem inscenačních výkladů oper. Inscenátoři se vymanili z možností, které Manon skýtá – z doby pozdního rokoka, v níž se odehrává Prévostův román a z jejíž hudby v opeře Massenet také tu a tam cituje. Vyhnuli se také konci devatenáctého století, kdy Massenetova opera vznikla. Zasazení do padesátých a šedesátých let minulého století evokovaly hlavně kostýmy cestujících v Amiensu, elegantních měšťanů na pařížské promenádě a smetánky ve večerních šatech v herně. Svou elegancí kostýmy vyvolávaly u hlavně starší generace lehkou nostalgii.

Scéna Daniela Dvořáka přitom zřetelné časové ukotvení neměla. Základ tvořilo velké schodiště přes celou šířku jeviště a teprve postupně získávalo toto tolikrát obehrané scénografické řešení na vizuální zajímavosti a souvztažnosti s inscenovanou operou. Jednak díky nasvícení v různých barvách z velkého světelného panelu nad schody, ale i rozčleněním schodiště soustavou plošin, které ve výstižném náznaku charakterizují místa děje – plakáty s turistickými atrakcemi míst, o kterých opera pojednává, telefonem a jízdním řádem pro první dějství v Amiensu, pohovka a otočné dveře pro skrovný pařížský byt, kazatelna, tradiční socha Panny Marie s Ježíškem a chrámové okno pro St. Sulpice, rulety a větráky pro hernu a rameno jeřábu s hákem a vězeňskou klecí pro Le Havre.

Příběh Manon byl i v tomto časovém posunu uvěřitelný také díky režii, v níž Jiří Nekvasil se sólisty vedenými k přirozenému herectví sledoval ve vztazích postav věrně vývoj příběhu. Nicméně nebyli by to Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák, aby nepřipomněli své dřívější rebelství. Například ve chvíli, kdy des Grieux v kostele znovu podléhá Manon, po celé délce pukne socha Panny Marie s Ježíškem a rozlije se z ní fialové světlo, které lze chápat jako spalující vášeň rytíře k Manon a rozhodnutí opustit kněžskou dráhu. Podobně pukne mramorový kvádr, který slouží jako lavice, a také z této praskliny svítí fialové světlo. Syrovost závěrečné scény v přístavu posílil hák spouštěný z kovového ramene jeřábu, zrezavělého podobně jako kříž v kostele.

I z nadšených reakcí premiérového publika je zřejmé, že inscenace vhodně zapadá do dramaturgické linie ostravské opery a stane se atraktivním rozšířením její repertoárové nabídky.

Jules Massenet: Manon
28. dubna 2022, 18:30 hodin
Národní divadlo moravskoslezské

Obsazení:
Manon Lescaut – Jana Sibera
rytíř des Grieux – Mickael Spadaccini
Lescaut – Aleš Jenis
Hrabě des Grieux – Martin Gurbaľ
Guillot de Morfontaine – Václav Morys
Poussette – Veronika Kaiserová
Javotte – Eva Dřízgová-Jirušová
Rosette – Dominika Škrabalová
hostinský – Roman Vlkovič
dva gardisté – Filip Kasztura, Ihor Maryshkin

Inscenační tým:
Dirigent – Bruno Ferrandis
Režie – Jiří Nekvasil
Scéna – Daniel Dvořák
Kostýmy – Simona Rybáková
Pohybová spolupráce – Jana Tomsová
Pohybová spolupráce baletu – Rei Masatomi, Laura Moreno Gasulla Sbormistr – Jurij Galatenko
Dramaturgie – Juraj Bajús