Operní panorama Heleny Havlíkové (376) – stále ještě léto s operou

Dalším z prázdninových festivalů, který uvádí i operní produkce, jsou Olomoucké barokní slavnosti. S novým vedením v produkci Studia Volantes, které loni převzalo osvědčenou značku OBS po Tomášovi Hanzlíkovi, tentokrát padla volba na Dráteníka Františka Škroupa v hudebním nastudování Marka Čermáka a v režii Kateřiny Křivánkové.

Svěží návrat Škroupova Dráteníka v Olomouci

Výběr Dráteníka do programu Olomouckých barokních slavností byl dobrý nápad. Nejen díky dramaturgii, protože vidět dnes tuto Škroupovu operu na jevišti je vzácnost. Pokud si vzpomínám, naposledy jsem ho viděla před dvaceti čtyřmi lety v Českých Budějovicích. A v osmdesátých letech dvacátého století ho nastudovala operní studia pražské i brněnské akademie múzických umění. Dalším důvodem k radosti byla dramaturgická a režijní koncepce Kateřiny Křivánkové, také výkony sólistů a do značné míry i hudební nastudování dirigenta Marka Čermáka. Potěšení z inscenace zjevně sdíleli i diváci zaplněného sálu olomouckého Domu u parku.

Dráteník dnes zůstal spíše jen položkou v operních průvodcích na začátku pojednání o dějinách české opery. Přitom se stal po premiéře ve Stavovském divadle v roce 1826 velmi oblíbeným titulem, postupně přešel do repertoáru Prozatímního divadla a pak i Národního divadla a uváděly ho i amatérské soubory. Pro časový kontext – první opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách je až z počátku šedesátých let devatenáctého století, premiéru měla v Prozatímním divadle v roce 1866.

Dráteník je singpiel s mluvenými dialogy a hudebními čísly. Libreto Josefa Krasoslava Chmelenského, významné osobnosti českých kulturních dějin první třetiny devatenáctého století jako soudce, historika, spisovatele, kritika a vydavatele vlasteneckých almanachů, čerpá z osvědčených vzorů. Otcové, dva bohatí kupci a obchodní partneři Květenský a Lána, chtějí určit svým dětem, Růženě a Vojtěchovi, snoubence. Jenže Růžena i Vojtěch, kteří se vzájemně neznají, se vehementně vzpírají, protože se už zamilovali, jak říkají, každý do někoho jiného. A do boje za své štěstí proti příkazu otců zapojí i slovenského dráteníka. Ten zrovna u Květenského spravuje hrnce a Vojtěch si vypůjčí jeho šaty, aby se dostal ke své milované Růženě, kterou její otec v domě zavírá. Po různých peripetiích, na nichž se podílí i Květenského sloužící Kůl a Liduška, se ukáže, že těmi otci určenými nápadníky jsou právě Růžena a Vojtěch.

Třebaže partitura Dráteníka sama o sobě usedle zastaralá není, bylo dobře, že v olomoucké inscenaci nezůstalo u pouhého scénického „převyprávění“ děje před jednoduchou scénou. Tu pro první dějství tvořila maketa průčelí Květenského domu a pro druhé dějství jí byla místnost uvnitř s lavicí a stolem s židlemi, nad nimiž visí na stěně vyšívaný ubrus. Kateřina Křivánková, velmi talentovaná studentka operní režie na JAMU, respektovala půvabnou „starosvětskost“ díla, ovšem inscenaci vtipně dodala další plán: Do příběhu zapojila jako přidané postavy skladatele Františka Škroupa, který v inscenaci hrál právě Dráteníka (jak tomu bylo ostatně i při premiéře ve Stavovském divadle), a libretisty Josefa Krasoslava Chmelenského, ten v opeře hrál mluvenou roli drába. Aniž se Křivánková ve své dramaturgické úpravě uchýlila k zesměšňování Chmelenského kvůli jeho drsně kritickému odmítnutí Máchova Máje, režisérka vytěžila spoustu komických situací z protikladných charakterů submisivního skromného Škroupa a sebestředně ješitného Chmelenského, který se snaží operu také režírovat a komanduje sólisty.

Navíc to bylo i ryze praktické řešení, protože dlouhé mluvené texty určené zpěvákům tak mohla svěřit představiteli Chmelenského, činoherci Martinu Mihálovi. Ten si s komickou nadsázkou poradil i s velmi šroubovanými větami Vojtěcha: „Ó že nesmím zrovna na perutěch mé nejvroucnější lásky k ní letěti, žeť se k ní teprve po cestě klikaté slušnosti poklonami prodrati musím! A pak můj otec? Ponejprve se lekám otcovské tváře. Jindy – ó jindy, jak jsem jen z vozu vyskočil, s rozpjatou náručí jsem na srdce otcovo spěchal, touže obličej drahý, dávno neviděný spatřiti. A teď již dlouho městem bloudím k němu jíti se boje; nebo první slova přivítání jeho – druhdy tak lahodící srdci synovskému – tentokráte by mi snad ortelem smrti byly. S dcerou otcova společníka se mám zasnoubiti?“ Křivánková pro to vymyslela vhodné situace, třeba když Chmelenský spílá tenoristovi, představiteli Vojtěcha, že se nenaučil texty, a bere je za něj, nebo když není spokojený s tím, že zpěváci bez patřičných emocí a gest interpretují jeho text, o jehož nejvyšších kvalitách je skálopevně přesvědčený.

Sólisté tak mohli ozvláštnit svoje výkony tím, že z rolí opery přecházeli do „civilu“. Herecky těchto „zcizovacích“ situací s vtipem využívali, když se při Chmelenského nabubřele patetických pajánech ostentativně nudí a jen neochotně se podvolují některým Chmelenského „režijním“ pokynům, nebo třeba když jim určuje stát na značce, kterou vybral jako akusticky nejlepší místo na jevišti.

I po pěvecké a také typové stránce byla inscenace obsazena výborně – party nejsou nijak triviální a sólisté dobře zvládali i deklamaci přece jen krkolomných veršů, například když Vojtěch zpívá noční dostaveníčko pod Růženčiným oknem: „Noci dále ode mě se ber tmavá! Kaž se ve krásotě hvězdo nebeská! Ty milencova vůdkyně laskavá, veď mne ty, naděje rozmilobleská! Ach! Osloň mi do budoucna zrcadla má, zdaž se mi tam blaho volně podává. Před okem to mi ať čarodějně plá – pro mne co láska ve lůnu schovává!“