Operní panorama Heleny Havlíkové (390) – Meze klonování v opeře

Americký skladatel Steve Reich (*1936) je spojován hlavně s minimalismem a mezi žijícími skladateli řazen k těm, kteří „změnili běh hudebních dějin“. Jeho manželka Beryl Korot (*1945) se stala průkopnicí v oblasti videoartu a počítačových vizuálních kompozic. Oba mají blízko k využívání moderních technologií v umění a z jejich spolupráce vznikla díla propojující hudbu a zpěv se souběžně promítanou videoprojekcí.

Reich byl zpočátku k opeře značně nedůvěřivý. Považoval ji za přežitek. Nakonec ale neodolal vábení vizuální složky. Přidal video ke svým minimalistickým hudebním kompozicím založeným na mnohonásobném opakování stručného melodicko-harmonického patternu s detailními změnami v jeho monotónní statičnosti. V obrazové vrstvě je sice také použit princip repetitivnosti záběrů a jejich rytmizace, ale vnáší do původního čistého minimalismu „story“, jakkoli fragmentarizovanou. Reich a Korot se tak ve vzájemné inspiraci pokusili vytvořit jakýsi „Gesamtkunstwerk“ posledního desetiletí dvacátého století, hudební divadlo, multimediální syntézu, která kombinuje živě hranou hudbu v přesné synchronizaci s videem.

Na tomto principu nejprve vznikla v roce 1993 na objednávku Wiener Festwochen jejich dokumentární multimediální opera The Cave/Jeskyně s ponorem do hloubek lidské historie a samotného původu abrahámovských náboženství, kdy videoscénář Beryl Korot konfrontuje tento prastarý příběh s výpověďmi současníků, lidí tří hlavních náboženských a kulturních okruhů a jejich interpretacemi příběhu Abrahama a jeho rodiny. Název Jeskyně odkazuje na posvátnou Jeskyni patriarchů v Hebronu, kde se v mešitě modlí muslimové, křesťané i Židé. U nás Jeskyni poprvé záslužně uvedl soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením Petra Šnajdra na festivalu Janáček Brno v roce 2016.

Reich a Korot pak byli opět Vídeňským festivalem osloveni, aby podobným způsobem pojednali i téma dvacátého století. Shodli se, že ho charakterizuje hlavně rozvoj technologií – a vybrali si tři mezníky, které podle nich poznamenaly jeho průběh a které v sobě obsahují i hranice a kontroverznost možností lidského poznávání. Po čtyřech letech kompozice (1998–2002) vznikly Three Tales/Tři příběhy a premiéru měly na Wiener Festwochen 12. května 2002. Postupně pak byly uváděny se stejně mimořádným ohlasem po celém světě.

Reich a Korot ve Třech příbězích přetavili do svébytné zhruba hodinové multimediální performance pro ně klíčové události z počátku, středu a závěru dvacátého století. Jako první vybrali katastrofu německé vzducholodi Hindenburg při přistávacím manévru nad letištěm Lakehurst ve státě New Jersey po přeletu Atlantiku v roce 1937. Druhým „příběhem“ jsou pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini ve čtyřicátých a padesátých letech jako demonstrace technologie schopné zničit planetu v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu. Videooperu uzavírá naklonování ovce Dolly Skotským výzkumným ústavem v roce 1997.

Obrazové sekvence jsou v různém tempu multiplikovány, filtrovány, přetvářeny (Bikini do stylu Gauguinových obrazů), kombinovány, sestřihávány, znovu a znovu opakovány ve zrychlení i zpomalení, až zastavení. V rámci tohoto základního modelu „patchworku“ však mají jednotlivé příběhy svou strukturu.

První část Hindenburg o řiditelné vzducholodi, největším objektu, který do té doby vzlétl, je založena na dobových filmových materiálech, dobových zprávách v rozhlasu a ve filmovém zpravodajství a současně na reflexi této události. Příběh začíná od konce – obrazy zkázy 6. května 1937, na které navazují záběry přípravy a slavnostního vzletu, majestátní pohledy letu „stříbrného doutníku“ nad mrakodrapy Manhattanu a na závěr se opět vracejí záběry katastrofy.

Bikini střídají několik úhlů pohledu – výrobu bomby a odpočítávání jejího svržení, dobové zprávy z médií, život a nucený odchod obyvatel tohoto ostrova, kterým americký důstojník vysvětluje význam atomového pokusu, a úryvky z biblické knihy Genesis o stvoření člověka. Po mnohonásobném „roztažení“ posledních pěti vteřin před výbuchem a černo-bílých záběrech se v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu v samotném závěru objeví žlutá barva, což dodává demonstraci sofistikované technologie schopné zničit planetu sílu naléhavosti mementa mori.

Dolly kombinuje a vrství útržky rozhovorů, které Reich a Korot vedli na téma genetického inženýrství a umělé inteligence robotů s vědci z oborů lékařství, zoologie, sociologie, robotiky, psychologie, biologických věd, kybernetiky, práva, mediálních umění, biofyziky, s rabínem Adinem Steinsaltzem i s novinářkou Ginou Kolatou, která se naklonování ovce Dolly a jeho důsledkům věnovala publikačně.

Hudební složku tvoří amplifikované dva sopránové a tři tenorové hlasy, smyčcový kvartet, dva klavíry, dvě baterie bicích, dva vibrafony a audionahrávka s bzukotem vzducholodi, hlukem motoru letadla, tikotem metronomu a dalšími zvuky. Hudba je založena na repetitivních technikách, statičnosti a cyklických formách (meditace v části Bikini, jakési rondo v Dolly) s jejich obsedantností, naléhavostí, neústupností, tvrdošíjností. Jednotlivé patterny často napodobují melodiku a rytmus promluv – Reich ostatně přiznává svou inspiraci Janáčkovými nápěvky mluvy.

Jistě lze polemizovat, že příběhy, které oslovily Reicha a Korotovou, jsou jen jedněmi z mnohých, které zasáhly do novodobého vývoje lidstva. A legitimní je otázka, nakolik jsou postavení mezníků historie, nebo jen epizod, které postupně upadají v zapomnění, překrývány dalšími katastrofami. Určitě najdeme desítky jiných událostí, které jiní považují za přelomové, vryly se jim do paměti nebo postihly jejich osudy hlouběji. Podstatné ale je, že právě Hindenburg, Bikini a Dolly inspirovaly Reicha a Korotovou k vytvoření hudebního celku, v němž se jim podařilo navodit sílu „poslední vteřiny“. Dali nám pocítit její nevyhnutelnost i děsivost pro pokračování lidského údělu.

V České republice se uvedení Tří příběhů poprvé ujal na druhém ročníku festivalu Hudební fórum v Hradci Králové v roce 2006 dirigent Tomáš Hanzlík a jeho Ensemble Damian – ve spolupráci se souborem bicích nástrojů Dama Dama. Obohatili tak tehdejší tuzemský vzestup zájmu o uvádění minimalistických oper Reichových souputníků – Glassova Pádu domu Usherů ve Státní opeře Praha v roce 1999, jeho Krásky a zvířete v Národním divadle (2003) i Adamsovy Smrti Klinghoffera v Národním divadle (2003). Tři příběhy pak v roce 2016 prosadil tehdejší umělecký ředitel oper Národního divadla Petr Kofroň na Novou scénu. A nyní dvacáté výročí světové premiéry Tří příběhů připomněl Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela. Velký sál Divadla Archa byl zaplněn vstřícně naladěným publikem doslova po strop.

Při uvedení Tří příběhů vyvstává téma vkladu interpretů do tohoto díla – samozřejmě kromě toho, zda dokážou správně zahrát předepsané noty a nepřepočítat se v kvantu opakování patternů. Tempo i rytmus jsou pevně dané nutností přesné synchronizace s obrazem. To se dirigentu Petru Vrábelovi, všem sólistům – Alici Bauer, Veronice Vítové, Vojtěchu Semerádovi, Tomáši Lajtkepovi a Ondřeji Benekovi – stejně jako hráčům Orchestru Berg podařilo. Mezi interprety je ovšem v tomto případě nutné zahrnout i zvukovou designérku Elišku Bejčkovou za technické podpory Jiřího Lukeše. Jejich vybalancování zvuku s vysokou hladinou bicích nástrojů především na úkor sólistů, umístěných za orchestrem v temnu jeviště, sice posílilo iritující účinek této složky kompozice až na hranici úzkosti, ale touha, aby už tato plocha skončila, se stala při vnímání příliš dominantní.

Otevřená zůstala otázka českých titulků, když zpívaným slovům v angličtině nebylo (a vzhledem ke způsobu zhudebnění většinou ani nemohlo být) rozumět. Třebaže Národní divadlo tehdy na Nové scéně český překlad mělo, lze přitakat ředitelce Orchestru Berg Evě Kesslové, která večer uváděla, že by odkláněly pozornost a rušily soustředění.

Tři příběhy připomínají, kam se před koncem tisíciletí posouvaly principy hudebního divadla, přičemž wagnerovské snění o operním Gesamtkunstwerku může při přemýšlení o vztahu mezi člověkem a jím vytvořenými technologiemi dnes tak intenzivně rezonovat v souvislosti s rozmachem umělé inteligence, která dnes vstupuje i do uměleckých tvůrčích procesů. Hledání hranice mezi pokorou a zpupnou arogancí lidského rodu ovšem stále setrvává.

Přes velmi kvalitní interpretaci Petrem Vrábelem, Orchestru Berg a sólistů mě Tři příběhy – s časovým odstupem od jejich vzniku a po předchozí dvojí zkušenosti s jejich uvedením – už tolik nestrhly. Postupy, které byly v době jejich vzniku nové a svěží, se dnes staly běžnou součástí inscenací hudebního divadla a často narážejí na své meze. Ostatně i naklonovaná Dolly v sobě měla buňky, které odpovídaly spíše stáří její genetické předchůdkyně – a z tohoto pohledu jsou Tři příběhy jakýmsi klonem Jeskyně. A dnešní hektická doba si nad tématem ambivalence významu objevů pro lidstvo odpočítává nové mezníky své šílenosti.

Steve Reich & Beryl Korot: Three Tales
Dirigent Peter Vrábel
Zpěv – Alice Bauer, Veronika Vítová, Vojtěch Semerád, Tomáš Lajtkep, Ondřej Benek
Zvukový design Eliška Bejčková
Elektronika a technická podpora: Jiří Lukeš
Orchestr BERG
Divadlo Archa, 9. listopadu 2022