Píseň pro Viktorku jako vnitřní dialog ženského hlasu

Komorní drama v sobě slučuje několik žánrů a několik literárních pramenů a přivádí k životu verše Jaroslava Seiferta a postavy Viktorky a Černého myslivce v konfrontaci se samotnou Boženou Němcovou a jejím mužem. Režisér a choreograf Martin Dvořák sahá po krásné literatuře, poezii i osudech skutečných historických postav pravidelně. V jeho projektech už zazněl v novém podání odkaz básníků, jako jsou Ivan Blatný nebo Vladimír Holan, osudy umělců, jako byli Fryderyk Chopin nebo I. V. Psota a bratři Haasové, zviditelňuje i osudy lidí méně slavných, ale s nemenším odkazem.

Ve své nové inscenaci, jejíž název je drobnou parafrází na slavnou báseň Jaroslava Seiferta Píseň o Viktorce, citlivým způsobem zkombinoval text samotné balady s výňatky z korespondence Boženy němcové a vytvořil inscenaci pro čtyři interprety o dvou vzájemně se prolínajících linkách. Linie se obsahově dotýkají v pravidelných klíčových okamžicích a postavy se během nich dotýkají i fyzicky svých životů, protože ty literární jsou svého druhu odrazem oněch živoucích. Režisér tak respektuje někdejší záměr básníka, který sice napsal báseň o Viktorce, ale vyjadřoval v ní paralelu ke spisovatelčině životu.

Průvodcem je herec recitátor a jeho text, Seifertovy verše, udává rytmus díla. Dušan Sitek svým zralým znělým hlasem přebírá roli komentátora, který prochází i fyzickým prostorem a vytváří určitý rámec ději. Křehkou Viktorku ztvárňuje Lucie Hrochová, v černé stylizované šaty oděnou Boženu Němcovou Kateřina Janečková. Martin Dvořák ztvárňuje dvojroli Josefa Němce a Černého myslivce, textu přebírá jen zlomek a zásadní je jeho fyzická prezence. Nutno především podtrhnout, že žádná z postav nenese stopy onoho zúžení, oné stereotypizace, kterou de facto všechny čtyři – ať skutečné či reálné – nesou pod tlakem popkultury. Popularizace je jistě pro starší literaturu prospěšná a ze své podstaty musí zúžit člověka na „typ“, který lze lehko vykreslit (a někdy i prodat). Avšak časem ho někdy zploští docela. Dnes je dosti populární výklad manželství Boženy Němcové jako ženy trpící pod jhem diktátorského až krutého manžela, kvůli němuž přišla o několik životních lásek. Přitom i z její korespondence je zřejmé, že vztah těchto osobností je mnohem hlubší a komplikovanější a jejich příběh je spíše velkým nedorozuměním než variací na realistický vesnický román…

Křehká Viktorka prožívá svou lásku a sebezničení, Božena v ní částečně spatřuje samu sebe v dívčích letech. Obě se doplňují jako dvě tváře jedné osobnosti, jako když člověk ve vnitřním dialogu hovoří ke svému ztracenému já, které by z propasti desetiletí chtěl utěšit či uklidnit svou rozvahou, k níž dospěl někdy příliš pozdě. Jako diváci máme možnost ztotožnit se s jedním z těchto příběhů, s jednou z těchto životních fází: s Viktorkou, která v dětské nevinnosti touží po nikdy nekončící lásce, jež v jejích představách nezahrnuje příliš mnoho reálného fyzična, nebo s Boženou, lehce zcyničtělou a poučenou, ale zato sebevědomou ženou, která nachází své poslání, ale přesto se téměř labužnicky noří do vzpomínek na život, jehož radostí se nezříkala. Je vykreslena jako žena toužící po naplnění smyslu života ve velkých myšlenkách, velkých příbězích, což se nám snad dnes zdá samozřejmostí, ale v dobovém kontextu, kdy ideálem života mladé ženy mělo být věrnou a poslušnou manželkou, byly tyto tužby excentrické a Božena Němcová může být právem vnímaná jako jedna z prvních žen snažících se vědomě o emancipaci.

Martin Dvořák vstupuje do interakce s oběma ženami, interpretkami: jako Němec je spíše postava symbolická a zástupná, nenese znaky, které by ho ztotožňovaly přímo s mužem, o kterém toho víme mnoho, a přece málo. Ani jako Černý myslivec se nesnaží stylizovat do démonických postav známých nám z kinematografie (kde by nutně ztroskotal). Zdá se, že střet Viktorky s fyzickou láskou vykládá podobně jako střet Boženy a Jana – nepochopení, nebo možná setkání ve špatný čas a na špatném místě, s příslušně tragickými následky. Neboť Černý myslivec není zločinec, ale také jen životem ve válce zkoušený a vlivem okolností zhrublý muž.

Choreografie ustupuje sice slovu, ale není dekorativní složkou. Je funkční a zcivilněná, také proto, aby zůstal zachován přirozený projev obou hereček. V některých okamžicích je součástí scény či obrazu, jako když se Viktorka a vzpomínající Božena chystají na vesnickou tancovačku, jindy je její rolí dotváření významu a charakterizace vztahů. V tom je rozdíl od mnoha jiných projektů, kde choreografie přímo reagovala na hudbu nebo básnické texty a žila více sama v sobě – postavena obvykle na tvarosloví směru, který dnes můžeme nazývat tradiční nebo klasickou modernou. Ve Viktorce je ale plně podřízena obsahu, konkretizovaná a zhuštěná do výrazové akce, nikoli do abstraktních gest, spirál a plié… Stala se organičtější součástí inscenace. Minimalistická hudba všechny složky podporuje svou ambientní atmosférou a obdobně jako choreografie se střeží strhnout na sebe pozornost, rovněž plní funkci být přiměřenou součástí celku.

Míra stylizace pohybového projevu i jevištní mluvy je otázkou, o níž diskutovalo i publikum. Viktorka Lucie Hrochové je bezprostřední a současná, ve slovu i zpěvu. Při vrcholném výstupu před utonutím děťátka z jejího vnitřního výrazu mrazí. Božena Kateřiny Janečkové promlouvá lahodným sytým hlasem s delšími pauzami. Stále jde o interpretaci literatury, byť dramatizované, nikoli živého dialogu postav, proto je střízlivost a důraz na jednotlivá slova a věty jako v heroickém monologu zvolená přiměřeně. Nebylo by vhodné citovat promyšlená spisovatelčina slova s rozvášněnou dikcí rozhovoru tête-à-tête.

Inscenace není experimentem ve smyslu performance nebo konceptualismu, nepřináší drásavé emoce, není to však ani salónní šablonovitá konverzačka. Je to divadelní hra, ústrojně propojená choreografií, která nabízí katarzi mírumilovnou cestou, osloví tedy tradičně založené diváky a milovníky literatury. Prostředí Werichovy vily, kde proběhla pražská premiéra, z ní dělá de facto bytové divadlo, kdy publikum dělí od interpretů jen délka natažené ruky, kdy je slyšet každý nádech a výdech. A emoce spolu s nimi prožije také, pokud je formě otevřen.

Píseň pro Viktorku
Autoři: Božena Němcová, Jaroslav Seifert, Martin Dvořák
Režie a choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Irena a Vojtěch Havlovi
Kostýmy: Jindra Rychlá
Námět a koncept: Lukáš Novák
Účinkují: Kateřina Janečková, Lucie Hrochová, Dušan Sitek a Martin Dvořák
Jazyková spolupráce: Pavel Michele
Asistent režie: Klára Lidinská
Premiéra: 21. listopadu 2022, Werichova vila.