Operní panorama Heleny Havlíkové (390) – Meze klonování v opeře

Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela připomněl v divadle Archa dvacáté výročí dokumentární videoopery Steva Reicha a Beryl Korot Three Tales. Bylo užitečné hlavně tím, jak nesmlouvavě obnažilo otázky hranic mezi pokorou a zpupnou arogancí lidského rodu v hektickém víru kontroverzního rozvoje umělé inteligence.

Americký skladatel Steve Reich (*1936) je spojován hlavně s minimalismem a mezi žijícími skladateli řazen k těm, kteří „změnili běh hudebních dějin“. Jeho manželka Beryl Korot (*1945) se stala průkopnicí v oblasti videoartu a počítačových vizuálních kompozic. Oba mají blízko k využívání moderních technologií v umění a z jejich spolupráce vznikla díla propojující hudbu a zpěv se souběžně promítanou videoprojekcí.

Reich byl zpočátku k opeře značně nedůvěřivý. Považoval ji za přežitek. Nakonec ale neodolal vábení vizuální složky. Přidal video ke svým minimalistickým hudebním kompozicím založeným na mnohonásobném opakování stručného melodicko-harmonického patternu s detailními změnami v jeho monotónní statičnosti. V obrazové vrstvě je sice také použit princip repetitivnosti záběrů a jejich rytmizace, ale vnáší do původního čistého minimalismu „story“, jakkoli fragmentarizovanou. Reich a Korot se tak ve vzájemné inspiraci pokusili vytvořit jakýsi „Gesamtkunstwerk“ posledního desetiletí dvacátého století, hudební divadlo, multimediální syntézu, která kombinuje živě hranou hudbu v přesné synchronizaci s videem.

Na tomto principu nejprve vznikla v roce 1993 na objednávku Wiener Festwochen jejich dokumentární multimediální opera The Cave/Jeskyně s ponorem do hloubek lidské historie a samotného původu abrahámovských náboženství, kdy videoscénář Beryl Korot konfrontuje tento prastarý příběh s výpověďmi současníků, lidí tří hlavních náboženských a kulturních okruhů a jejich interpretacemi příběhu Abrahama a jeho rodiny. Název Jeskyně odkazuje na posvátnou Jeskyni patriarchů v Hebronu, kde se v mešitě modlí muslimové, křesťané i Židé. U nás Jeskyni poprvé záslužně uvedl soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením Petra Šnajdra na festivalu Janáček Brno v roce 2016.

Reich a Korot pak byli opět Vídeňským festivalem osloveni, aby podobným způsobem pojednali i téma dvacátého století. Shodli se, že ho charakterizuje hlavně rozvoj technologií – a vybrali si tři mezníky, které podle nich poznamenaly jeho průběh a které v sobě obsahují i hranice a kontroverznost možností lidského poznávání. Po čtyřech letech kompozice (1998–2002) vznikly Three Tales/Tři příběhy a premiéru měly na Wiener Festwochen 12. května 2002. Postupně pak byly uváděny se stejně mimořádným ohlasem po celém světě.

Reich a Korot ve Třech příbězích přetavili do svébytné zhruba hodinové multimediální performance pro ně klíčové události z počátku, středu a závěru dvacátého století. Jako první vybrali katastrofu německé vzducholodi Hindenburg při přistávacím manévru nad letištěm Lakehurst ve státě New Jersey po přeletu Atlantiku v roce 1937. Druhým „příběhem“ jsou pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini ve čtyřicátých a padesátých letech jako demonstrace technologie schopné zničit planetu v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu. Videooperu uzavírá naklonování ovce Dolly Skotským výzkumným ústavem v roce 1997.

Obrazové sekvence jsou v různém tempu multiplikovány, filtrovány, přetvářeny (Bikini do stylu Gauguinových obrazů), kombinovány, sestřihávány, znovu a znovu opakovány ve zrychlení i zpomalení, až zastavení. V rámci tohoto základního modelu „patchworku“ však mají jednotlivé příběhy svou strukturu.

První část Hindenburg o řiditelné vzducholodi, největším objektu, který do té doby vzlétl, je založena na dobových filmových materiálech, dobových zprávách v rozhlasu a ve filmovém zpravodajství a současně na reflexi této události. Příběh začíná od konce – obrazy zkázy 6. května 1937, na které navazují záběry přípravy a slavnostního vzletu, majestátní pohledy letu „stříbrného doutníku“ nad mrakodrapy Manhattanu a na závěr se opět vracejí záběry katastrofy.

Bikini střídají několik úhlů pohledu – výrobu bomby a odpočítávání jejího svržení, dobové zprávy z médií, život a nucený odchod obyvatel tohoto ostrova, kterým americký důstojník vysvětluje význam atomového pokusu, a úryvky z biblické knihy Genesis o stvoření člověka. Po mnohonásobném „roztažení“ posledních pěti vteřin před výbuchem a černo-bílých záběrech se v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu v samotném závěru objeví žlutá barva, což dodává demonstraci sofistikované technologie schopné zničit planetu sílu naléhavosti mementa mori.

Dolly kombinuje a vrství útržky rozhovorů, které Reich a Korot vedli na téma genetického inženýrství a umělé inteligence robotů s vědci z oborů lékařství, zoologie, sociologie, robotiky, psychologie, biologických věd, kybernetiky, práva, mediálních umění, biofyziky, s rabínem Adinem Steinsaltzem i s novinářkou Ginou Kolatou, která se naklonování ovce Dolly a jeho důsledkům věnovala publikačně.

Hudební složku tvoří amplifikované dva sopránové a tři tenorové hlasy, smyčcový kvartet, dva klavíry, dvě baterie bicích, dva vibrafony a audionahrávka s bzukotem vzducholodi, hlukem motoru letadla, tikotem metronomu a dalšími zvuky. Hudba je založena na repetitivních technikách, statičnosti a cyklických formách (meditace v části Bikini, jakési rondo v Dolly) s jejich obsedantností, naléhavostí, neústupností, tvrdošíjností. Jednotlivé patterny často napodobují melodiku a rytmus promluv – Reich ostatně přiznává svou inspiraci Janáčkovými nápěvky mluvy.