Operní panorama Heleny Havlíkové (400) – Návrat Armidy, u nás zatím plzeňský

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v koprodukci s wexfordským festivalem Armidu Antonína Dvořáka. Ve Velkém divadle ji hudebně nastudoval Norbert Baxa v režii Martina Otavy. Recenze je psána z druhé premiéry 4. února 2023.

Ačkoli je Antonín Dvořák autorem deseti dokončených oper, z nichž některé existují ve více odlišných verzích, světově se prosadil „pouze“ Rusalkou. Ovšem tak suverénně, že v posledním pětiletí patří do první třicítky ve světě nejfrekventovanějších operních titulů. Po plzeňském uvedení opery o kouzelnici Armidě se vnucuje otázka, jaké „zlé kouzlo“ očarovalo tuto poslední Dvořákovu operu, že se jí zatím nedostává větší pozornosti. Prakticky od prvního uvedení Armidy se nedaří udržet ji na orbitě světových oper tradičního repertoáru.

Armida poprvé zazněla v pražském Národním divadle 25. března 1904 a skladatel, nespokojený z průběhu zkoušek, z ní odešel – kvůli zdravotním potížím. Úspěch však vlivem mnoha nepříznivých okolností, především vlivem nedostatečné přípravy a nedotaženého hudebního provedení, neměla. Dvořák to těžce nesl. Krátce na to 1. května zemřel, takže zůstává otázka, zda by se (jako u mnoha svých předchozích oper) pustil do revize. V poslední době se u nás k Armidě vrátilo pražské Národní divadlo v roce 1987, pouze koncertně brněnská opera (1994) a pak už jen Národní divadlo moravskoslezské – dokonce dvakrát, vždy s Evou Dřízgovou-Jirušovou v titulní roli: v roce 1991 (dirigent Václav Návrat, režie Miloslav Nekvasil) a pak v roce 2012 v režii Jiřího Nekvasila a v hudebním nastudování Roberta Jindry. Robert Jindra, nynější hudební ředitel pražského Národního divadla v Praze, chystá Armidu za tři měsíce v květnu – v režii Jiřího Heřmana.

Šedesátník Dvořák byl světově uznávanou osobností, když v roce 1902 po dlouhém váhání zvolil námět, který se osvědčil v mnoha operních verzích včetně Lullyho, Händela, Vivaldiho, Glucka, Haydna nebo Rossiniho. Básnické zpracování libreta Jaroslavem Vrchlickým (1888) s květnatým, už tehdy archaickým jazykem a poněkud rozvláčnou dramatickou stavbou vychází z pozdně renesančního rytířského eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1580). Skutečné historické kontexty první křižácké výpravy jsou v Tassově eposu, tím spíše ve Vrchlického romantizující operní adaptaci, podány s volnou stylizací. Dějinné reálie tak tvoří základní cizokrajný rámec pro vášnivý příběh střetu milostného vzplanutí rytíře křižácké výpravy Rinalda k damašské princezně Armidě s povinnostmi křesťanského válečníka, vázaného rytířským kodexem. Vrchlický ve svém zpracování tento příběh Rinalda a Armidy završuje adaptací jiné epizody z Osvobozeného Jeruzaléma: soubojem jiného rytíře – Tancreda, který smrtelně zraní pohanskou Clorindu, ta přijímá z jeho rukou křest. Dramatickou stavbu Vrchlický ještě rozšířil tím, že obdařil vládce Sýrie a kouzelníka Ismena jako protihráče Rinalda milostným citem k Armidě, která ho však sveřepě odmítá.

Dvořákova Armida zapadá do umělecké atmosféry přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, verismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu. Je obklopena Schönbergovou Zjasněnou nocí (1899), Pucciniho Toskou (1900), Debussyho Pelléasem a Mélisandou (1902), Janáčkovou Její pastorkyní (1904) nebo Straussovou Salome (1905). Dvořák ale zůstal i ve své poslední opeře romantikem: Armida rozvíjí wagnerovský princip příznačných motivů a inspirací (především Tannhäusera a Parsifala, ale i Lohengrina nebo Tristana a Isoldy) v základním kontrastu vznešeného křesťanského světa s chorálními modlitbami i vojenskými žesťovými fanfárami a světa muslimského v orientálně exotickém, kouzelně pohádkovém opojení s barvitou instrumentací.

Plzeňská inscenace vznikla v koprodukci s festivalem v irském Wexfordu, na jehož 71. ročníku byla uvedena loni v říjnu s Jennifer Davis jako Armidou, Gerardem Schneiderem v roli Rinalda a Stanislawem Kuflyukem coby Ismenem. Tento významný festival je proslulý právě svou dramaturgií méně známých oper, z těch našich zde vedle Smetanovy Hubičky a Dvou vdov, Dvořákova Čerta a Káči, Rusalky a Jakobína nebo Janáčkovy Káti Kabanové (už v roce 1972) provedli například Fibichovu Šárku (1996), Haasova Šarlatána (1998), Mirandolinu Bohuslava Martinů (2002), Weinbergerova Švandu dudáka (2003) nebo Foersterovu Evu (2004). Většina uváděných oper je pak také dostupná na nahrávkách. Wexfordskou produkci Armidy odvysílalo také ze záznamu BBC Radio 3. A dle zahraničních ohlasů byla inscenace přijata vstřícně, s výhradami především k libretu, ovšem s oceněním Dvořákovy hudby. Ze sólistů wexfordské inscenace v plzeňské zůstali Jozef Benci, Jan Hnyk, Josef Moravec a Josef Kovačič. Andrii Kharlamov, Ismen plzeňského nastudování, byl ve Wexfordu obsazen do role rytíře Gernanda a Libuše Santorisová, která v Plzni alternuje titulní roli, ve Wexfordu zpívala Sirénu.

Třebaže měl Norbert Baxa se svým hudebním nastudováním ve Wexfordu dle ohlasů úspěch, při druhé premiéře v Divadle J. K. Tyla plzeňský orchestr pod jeho vedením postihoval bohatství Dvořákovy symfonicky plné partitury jen v základním nástinu – bez propracovanější dynamiky a především romanticky vzrušené agogiky, které jsou pro vyznění díla podstatné. Hudební specifikum této Dvořákovy opery – orientální kolorit, neměl patřičnou exotiku táhlých melismat. Bohužel se to týkalo i sboru vedeného Jakubem Zichou. Jak vyplývá z děje, sbor je často rozdělený na samostatný mužský, křižácký a ženský se sirénami, nymfami a vílami, což vedlo k tomu, že byly příliš zřetelné nestmelené hlasy.