Fjodor Šaljapin a Československo

Ač hlasový typ Fjodora Šaljapina nebyl typický ruský hluboký basso profondo (jak je v mnohé literatuře jeho hlasový profil označován), šlo spíše o vyšší bas či basbaryton s velkým rozsahem i objemem a pohyblivostí. Zpěvák bez problémů zvládal i ryze barytonové party. Šaljapin nastavil díky svým výkonům a světovým hostováním měřítka v některých operních rolích. Po odchodu z neklidného Ruska na počátku 20. let 20. století se ale soustředil v podstatě na několik vybraných rolí, se kterými hostoval na mnoha světových jevištích. Mnohokráte vystupoval v Monte Carlu, které se po Paříži stalo jeho druhou uměleckou základnou. Osou jeho repertoáru se bezesporu stala role Borise Godunova v Musorgského stejnojmenné opeře, poprvé ztělesněná v Moskvě roku 1899 a naposledy roce 1937 v Monte Carlu. Part zpíval více než 330krát a rolí se proslavil na scénách pařížské Opery (od 1908) i milánského Teatro alla Scala (poprvé 1909). Na scénách v Petrohradě a v Moskvě byl především hvězdou ruského repertoáru. Umělecké a pěvecké standardy zde nastavil také například v rolích Mlynáře v Dargomyžského opeře Rusalka, kde ve výstupu zešílevšího otce hlavní hrdinky předváděl uchvacující výkon mezi naturalismem a čirou poezií. Vedle krutovládce Borise proslul ovšem i dalšími panovnickými rolemi, zejména Carem Ivanem Hrozným v Pskovance Rimského-Korsakova, Knížetem Ivanem Chovanským v Musorgského Chovanštině, Knížetem Vjaminským v Čajkovského Opričníkovi nebo Galickým v Borodinově Knížeti Igorovi. Role ambiciosních intrikánů vysoce vyhovovaly jeho hereckému naturelu. Pověstná byla i jeho interpretace role zlověstného Démona v Rubinštejnově stejnojmenné opeře (ve které ale zpočátku vystupoval v basové roli Knížete Gudala). Z dalších ruských rolí je třeba jmenovat Serovovu operu Judit, ve které vytvořil roli Holoferna, Verstovského Askoldovu mohylu (role Cizince) a samozřejmě dvě role v zakladatelských dílech moderní ruské opery, v Glinkových operách Život za cara (Ivan Susanin) a Ruslan a Ludmila (Farlaf).

S některými domácími skladateli měl ovšem Šaljapin osobní a umělecké rozpory. Z důvodů názorových nesouladů například nezpíval světové premiéry dvou Rachmaninových jednoaktových oper Skoupý rytíř a Francesca da Rimini, ve kterých skladatel pro něj zkomponoval role lakomého Barona a ohyzdného Malatesty. Ač ještě dva týdny před premiérou zpíval v soukromém provedení obou oper při klavírním doprovodu oba party za řízení skladatele, vzhledem k neshodám byl po divadelní premiéře nahrazen G. Baklanoffem (ostatně jeho pozdějším konkurentem v dalších rolích na světových jevištích). Rachmaninov dle jeho vzpomínek přesto velmi obdivoval Šaljapinovo pojetí Aleka z jeho první opery, což je mimochodem ryze barytonový part. Ani Šaljapin na Rachmaninova nezanevřel a na koncertech zařazoval jeho romance a písně až do konce kariéry. Naopak velmi vřelý vztah ho poutal s N. Rimským-Korsakovem, který pro něho například složil part Salieriho v psychologické operní jednoaktovce Mozart a Salieri.

Světový repertoár byl Šaljapinem pěstován jen omezeně. I když od počátku kariéry slavil úspěchy například jako Bertram v Meyerbeerově velké opeře Hugenoti, záhy se začal soustředit jen na několik profilových rolí. Především základními rolemi pro hostování se staly role obou Mefistů, jak v Gounodově Faustovi, tak v Boitově Mefistofelovi. Především jako Gounodův ďábel určil pro francouzská jeviště interpretační limity i pravidla takřka na půl století (tedy na období, pokud si ho ještě očití diváci mohli pamatovat). Tragická role Filipa II. ve Verdiho Donu Carlosovi mu umožňovala předvést řadu psychologických nuancí od nejintimnějších až po obraz velkého vládce. Jedním z vrcholů Šaljapinovy kariéry se pak stala premiéra Massenetovy opery Don Quijote roku 1910 v Monte Carlu. Roli rytíře smutné postavy pak ostatně ztělesnil i ve filmu roku 1932 v režii významného německého expresionistického režiséra G. W. Pabsta (1933). Film přes vysoké hodnocení kritikou vedl ale po obrovské finanční ztrátě 100.000 liber k následnému zániku produkční firmy Nelson Films. Podle posledních výzkumů a po publikaci Massenetových dopisů ale Šaljapin nebyl skladatelovým vysněným interpretem této postavy. Skladatel doufal, že roli vytvoří francouzský basbarytonista Vanni Marcoux. Vedle vážných a tragických rolí ovšem Šaljapin vystupoval v zahraničí ve dvou vysoce propracovaných komických rolích – jako Leporello v Mozartově Donu Giovannim a jako Don Basilio v Rossiniho Lazebníku sevillském.