Operní panorama Heleny Havlíkové (401) – Gratulační serenata v lesku Španělského sálu

Zasadit plně do širšího kontextu virtuózní zpěv a chvalozpěvy textu libreta Caldarovy Harmonie planet ve třpytu lustrů Španělského sálu s dámami ve velké večerní předpokládalo ovšem rychlé „opáčko“ z historie českých zemí a rodu Habsburků. Karel VI. (1685–1740), císař Svaté říše římské, král český, uherský, neapolský, sardinský a sicilský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský a do roku 1711 také císař španělský, měl i hudební nadání (dokonce skládal opery) a na svém dvoře zaměstnával znamenité hudebníky. Už v době, kdy coby pretendent španělského trůnu sídlil v Barceloně, vstoupil do jeho služeb italský violoncellista a skladatel Antonio Caldara (1670–1736), který pak od roku 1716 až do své smrti sloužil jako císařský dvorní vicekapelník.

Z této pracovní pozice byl Caldara výrazně „zaúkolován“ i na pražských korunovačních oslavách v roce 1723. Korunovace císaře Karla VI. na českého krále i jeho manželky Alžběty Kristýny se konala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě v září 1723. Předcházela jí 28. srpna oslava 32. narozenin Alžběty Kristýny: po slavnostní večeři ve Španělském sále Caldara v prostoru letní jízdárny Pražského hradu řídil divadelní slavnost / festa teatrale Constanza e Fortezza / Stálost a síla – pro tuto příležitost složenou vrchním dvorním císařským kapelníkem Johannem Josephem Fuxem, který se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů. V tehdejších politických okolnostech mocenských bojů evropských panovníků velkolepá festa teatrale obsahovala i „jinotaje“, zdůrazňující nedotknutelnost českých zemí coby dědictví Karlových dcer (a tím související význam Karlovy Pragmatické sankce o nedělitelnosti habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské). Caldara se na korunovačních slavnostech v Praze ovšem skladatelsky podílel také – komorní operou/servizio di camera La Contesa de’Numi.

V listopadu 1723 se císařský pár s dětmi (šestiletou Marií Terezií a pětiletou Marií Annou) při návratu z Prahy do Vídně zastavil ve Znojmě, kde se Karel VI. rozhodl oslavit jmeniny své (tehdy opět těhotné) manželky s nadějí na mužského potomka gratulační hudební slavností. Tohoto úkolu se vicekapelník Antonio Caldara a dvorní císařský básník Pietro Pariati zhostili „divadelní slavností“ La concordia de’ pianeti/Harmonie planet. Velkolepá oslava, během které prý z kašny na útraty města proudilo víno, se konala na znojemském Horním náměstí, prameny uvádějí, že císařskou dvorní kapelu do počtu 144 doplnili hudebníci z okolních klášterů, produkci na vyzdobených triumfálních vozech za svitu pochodní nadšeně přihlíželo celé město. Dodejme, že poslední potomek Karla VI. se narodil v dubnu 1724 – a byla to opět dcera, Marie Amálie. Mužského dědice se císař už nedočkal a po jeho smrti se skrze Pragmatickou sankci v roce 1740 ujala vlády v dědičných habsburských zemích jeho nejstarší dcera – Marie Terezie.

Harmonie planet je typickou ukázkou specifického žánru holdovacích nebo gratulačních serenat. K nějaké významné společenské události (korunovace, narozeniny, svatby) si je objednávali panovníci nebo jiní zadavatelé, kteří si to mohli dovolit, v našich zemích mimo jiné například hudbymilovný Jan Adam z Questenberka, pro kterého skládal serenaty František Antonín Míča, ale právě i Antonio Caldara. Byly tedy určeny k jednorázovému použití, mimo jehož rámec vlastně ztrácejí důvod k opětovnému provádění. Nejde o „plnohodnotná“ hudební dramata se zápletkou a dějem. Jejich smyslem bylo oslavit konkrétní osobu nebo událost – podobně jako obdarovat ji klenotem. I gratulační serenaty jsou tak jakýmsi hudebním „šperkem“, kdy jako drahé kameny v náhrdelníku jsou „navěšeny“ virtuosní da capo árie, prováděné tehdy pěvci vycvičenými právě pro tento styl barokního belcanta ve stylu pozdně benátské opery se začínajícím kultem primadon a kastrátů. Libreto takové serenaty bylo podřízeno charakteru oslavované události. V případě Harmonie planet Caldara a libretista Pietro Pariati použili tehdy oblíbený topos harmonie sfér v kombinaci s mytologickým příběhem o krásné pozemšťance Psyché, na kterou žárlila Afrodita: Na jakémsi „summitu“ bohů Venuše, Diana, Apollon, Mars nejprve pochybují o tvrzení Merkura, Jupitera a Saturnu, že se nějaká pozemská smrtelnice může vyrovnat jim, bohům, než je jim odhalena identita oné ženy. Všichni tak uznají její ctnosti hodné nebeských poct a skládají hold „božské“ oslavenkyni Elise a jejímu mateřství. Množství pajánů, které Pietro Pariati snesl ku štěstí a velikosti Elisy od smrtelníků i od bohů s harmonií planet, nemá konce: chvály se dostává jejímu překrásnému nitru, statečnosti, moudrosti, skromnosti, bystrosti, kráse i mateřství, září jako dokonalý drahokam, ojedinělý skvost, její krásné vlasy jiskří, z jejích rukou jdou činy jemné, z mírných paprsků očí poklidný pohled, z ušlechtilého srdce vznešené myšlenky, nejjasnější hvězdy mají zdvojnásobit ve slavný den svit svých paprsků a až se Císaře Dědic zjeví, bude stejně jako Ona skvělý, spravedlivý, milostivý, odvážný a dobrotivý.

Antonio Caldara na šňůrku náhrdelníku Harmonie planet navlékl pro sedm sólistů po dvou virtuózních koloraturních áriích, Venuši dopřál tři. Propojil je stručnými recitativy. Při znojemské císařské slavnosti tehdy vystoupili pěvci císařského dvora – ve většině rolí kastráti, basista coby Saturn, tenorista v roli Merkura a altistka zpívala part Venuše.

Pro současné provedení, kdy tomu pražskému o den dříve předcházel koncert v brněnském Besedním domě, se podařilo angažovat velmi kvalitní obsazení. Kastráty nahradili dle zavedené současné praxe kontratenoristé a sopranistka. Ve zrádně nevyrovnané akustice Španělského sálu se nejmarkantněji prosadil sopránový kontratenorista Valer Sabadus jako Apollo i díky adekvátnímu zdobení opakovaných částí a brilantním kadencím. Andreas Scholl v partu Jupitera uplatnil svou velkou praxi s barokním repertoárem i zkušenost s Czech Ensemble Baroque, nicméně jeho kultivovaný altový kontratenor nezněl ve Španělském sálu tak transparentně, jak jsme ho mohli slyšet ve znojemské festivalové produkci jako Davida s Händelově Saulovi nebo na koncertech Letní školy barokní hudby v Holešově, kde tento renomovaný sólista vede mistrovské pěvecké kurzy. Do určité míry zanikal také kontratenor Franka Klisoviće, který přitom měl v altovém partu boha války Marta s holdem vavříny a palmami ověnčeným hrdinům neporaženého Rakouska dost možností svůj kontratenor s podporou sólové trubky energicky prosadit. Ačkoli také kariéra sopranistky Hany Blažíkové je spjata se starou hudbou, její doménou je přece jen styl dřívějších období a lyričtější obor, takže v koloraturách da capo árií Diany sebejistota této bohyně lovu neměla plnou odhodlanost. Technicky suverénní mezzosopranistka Dagmar Šašková ovšem hudební afekty nedůvěřivě žárlivé Venuše, která nejdéle odmítá přiznat Elise božské pocty, využila výrazově zřetelně. I hluboký mužský part Caldarovy serenaty vyžaduje virtuózní pohyblivost – basbarytonista Adam Plachetka, který v posledních letech své kariéry rozšířil svůj původně mozartovský stylový záběr, part Saturna přece jen zatěžkal. A jakkoli je obdivuhodné, že se tenorista Jaroslav Březina dokáže špičkově předvést třeba jako Janáčkův Tichon, dokonce v inscenaci loňské Káti Kabanové na prestižním Salcburském festivalu, a zároveň uzpívat koloraturní part ve stylu pozdně benátské opery, vedle specialistů na barokní hudbu vyzněla jeho interpretace role Merkura toporněji.

Úloha sboru sice není v Harmonii planet významná svým rozsahem, ale tím, že serenatu otevírá a uzavírá, mohl se dvacetičlenný Czech Ensemble Baroque Choir prezentovat pod vedením Terezy Válkové jako sezpívané těleso s vyrovnanými hlasy a jasnými soprány pro patřičný lesk oslavných tirád. Jeho roli sboru posílilo s bubnováním a vytrubováním doplnění sborů Johanna Josepha Fuxe, které otevřely dostatečně radostně druhou část koncertu, který by jinak začínal „pouhým“ recitativem.

Czech Ensambe Baroque s žesťovou sekcí o čtyřech trubkách pod vedením svého šéfa a dirigenta Romana Válka si zachoval svůj vysoký standard, jak ho při propojení historicky poučené interpretace s Válkovým muzikantským temperamentem známe z každoročních inscenací Znojemského hudebního festivalu. Třebaže Caldarova holdovací serenata neoplývá hudební vynalézavostí a lze ji řadit spíše do kategorie brilantně zvládnutého řemesla, podařilo se Válkovi odstínit nuance výrazových afektů.

Na rozdíl od Jízdárny Louckého kláštera, kde se v posledních letech znojemské festivalové divadelní produkce na vyvýšeném jevišti odehrávají, ve Španělském sál byl na pódiu umístěn pouze Czech Ensemble Baroque Choir, za kterým byl na plátno promítán český překlad. Sólisté přicházeli odzpívat své party před orchestrem bez elevace. Pro diváky, kteří neseděli v prvních deseti řadách, zůstali prakticky neviditelní. I když při koncertě je podstatný audio vjem, přece jen by situování orchestru i sólistů nad úroveň podlahy ještě posílilo slavnostní dojem, který podpořilo i publikum potleskem po áriích a nadšenými ovacemi na závěr.

To podstatné ovšem dodala atmosféra přítomnosti „genia loci“ Pražského hradu. A tak i bez císařského oslavence mělo uvedení této gratulační serenaty smysl. Nejenže vyzývalo k bilančnímu zamyšlení se nad naší vlastní minulostí, ale Hudební festival Znojmo vedený od svého založení v roce 2005 Jiřím Ludvíkem, učitelem a primášem cimbálové muziky, a dirigentem Romanem Válkem pod patronátem houslisty Pavla Šporcla mohl i v Praze ukázat, na jak vysoké úrovni se v „dalekém“ a „malém“ Znojmě každoročně konají scénické produkce. Inscenace se zaměřují především na díla období baroka, případně klasicismu – hudebně hledají cesty historicky poučené interpretace, ovšem bez zmrtvění ve vztahu ke zkušenostem dnešního posluchače, což synergicky podtrhují vynalézavá a vizuálně atraktivní scénická řešení, která přibližují poselství „starých“ oper současnému člověku. Tak tu zazněla například kompletní verze Purcellovy semiopery Král Artuš, objevně Myslivečkův Montezuma, za svitu hvězd pod noční oblohou Haydnův Svět na měsíci, při Rameauově Platée bohové vtipně sjížděli po skluzavce. Pro festivalové publikum tu obejvili Cavalieriho Svár duše s tělem, Vivaldiho Dorillu in Tempe nebo scénicky oratoria Georga Friedricha Händela Saul či Návrat Tobiáše Josepha Haydna. Většina z těchto inscenací zazářila v kontextu naší operní krajiny jako objevy. Vedle těchto velkých výpravných produkcí znojemský festival uvádí v kostele sv. Michala scénická provedení i jiných než operních žánrů. Tak dostala divadelní podobu oratoria Georga Philippa Telemanna Daniel v jámě lvové a Den posledního soudu a netradiční žánr hudební pantomimy s vypravěčem překvapil ve Snu Michaela Haydna.

Operní večer ve Španělském sále tak byl současně pozvánkou do Znojma, kde Harmonií Planet ve scénické podobě v režii Tomáše Ondřeje Pilaře v červenci vyvrcholí zdejší hudební festival. Jistě nejen já si takové „opáčko“ ráda zopakuji. Přidanou hodnotu půvabů Znojma a okolního Podyjí, festivalové atmosféry a nadšení i nezaměnitelně přívětivé vlídné hostitelství celého organizačního týmu je nejlépe zažít přímo na místě. Svrchované hudební zážitky tu v nápaditě sestaveném programu pro všechny generace mají přesahy do objevování mladých talentů, získávání finančních prostředků na opravu zámku v Uherčicích, ale i do gastronomie a životního stylu. Ve Znojmě nemůže chybět víno, ostatně jeden z výstižných podtitulů tohoto ojedinělého svátku hudby, divadla, happeningů, karnevalu, dílen či jarmarku napříč styly a žánry je v tomto smyslu více než výmluvný: festival jako víno.

Antonio Caldara: Harmonie planet (La concordia de‘ pianeti)
Španělský sál Pražského hradu 8. února 2023, 19:00 hodin

Osoby a obsazení: Venuše (mezzosoprán) – Dagmar Šašková, Diana (soprán) – Hana Blažíková, Jupiter (kontratenor) – Andreas Scholl, Apollon (kontratenor) – Valer Sabadus, Mars (kontratenor) – Franko Klisović, Merkur (tenor) – Jaroslav Březina, Saturn (baryton) – Adam Plachetka.

Czech Ensemble Baeoque Orchestra, Czech Ensemble Baroque Choir.

Dirigent Roman Válek, sbormistryně Tereza Válková, koncertní mistr Josef Žák.