Operní panorama Heleny Havlíkové (413) – Dvakrát Falstaff: z MET a z Brna
- Falstaff se do kuchyňské linky 50. let ani v rozlehlé MET nevejde
- Alžbětinský Falstaff s naroubovanou klaunérií v Brně
Falstaff se do kuchyňské linky 50. let ani v rozlehlé MET nevejde
Jakkoliv dle propagačních materiálů k přenosům z Metropolitní opery mělo jít o novou inscenaci, brzy bylo zřejmé, že tuto produkci z kinopřenosů znám. Tato koprodukční inscenace s londýnskou Královskou operou, milánskou Scalou, torontskou Kanadskou operní společností a amsterdamskou Nizozemskou operou měla v MET premiéru v roce 2013 ještě s Jamesem Levinem za dirigentským pultem a Ambrogiem Maestrim, „legendárním“ Falstaffem mnoha operních scén. A vzápětí se dostala do přenosů. Pro další sérii představení byla tato inscenace obnovena v roce 2019. Nynější uvedení deset let staré inscenace prezentované jako novinka zrovna na prvního dubna tak dostalo i příchuť „aprílu“, což ovšem s Falstaffem může souznít.
Falstaffem Verdi impozantně završil své dílo, když ho ke zpracování Shakespearovy komedie Veselé paničky windsorské vyprovokoval libretista Arrigo Boito. Osmdesátiletý skladatel v něm zúročil své kompoziční mistrovství i životní moudrost. Příběh obtloustlého poživačného milovníka a také příživníka života, rytíře jakkoli již obstarožního, končí smířlivě a Falstaffovi přes všechny poklesky, zesměšnění, hořkost výsměchu i opovržení ostatními ponechává nadhled. Boitův a Verdiho Falstaff není jen politováníhodný věčně zadlužený chvástavý tlučhuba, pijan, šizuňk a svůdník, kterému není cizí žádná špatnost, ale je i svérázný filozof, který dokáže svou bizarní pozemskou pouť nazírat s přívětivým vylehčeným odstupem.
Kanadského režiséra Roberta Carsena si velmi považuji, protože v dnes módním často umanutém režisérismu dokáže nový pohled a soudobé inscenační postupy skloubit s respektem k dílu tak, že jeho výklad operu ve výsledku ozvláštní (nebo jí alespoň neškodí). V případě Falstaffa se Carsen rozhodl opustit alžbětinský Windsor konce 16. století (kam ho, do své současnosti, přesunul už Shakespeare, ačkoli se jeho hry o Jindřichovi IV., do nichž komickou postavu Falstaffa poprvé zařadil, odehrávají o dvě stě let dříve). Carsen se se svým scénografem Paulem Steinbergem a výtvarnicí kostýmů Brigitte Reiffenstuel rozhodl děj přenést do poválečných padesátých let. Inscenací tak probleskovaly náznaky, že tímto časovým přesunem snad chtěl Carsen ilustrovat úpadek britské aristokracie střídané bohatnoucí střední vrstvou „Fordů“ nebo poukázat na to, jak se kodex rytířské morálky v té době stal obstarožní a bezobsažný. Celkově ale nakonec nad inscenací převážil vnějškový scénografický efekt, jehož spád ovšem narušovaly přestavby – zdlouhavé i přesto, že se na ně vrhala celá „armáda“ (u nás nepředstavitelných) desítek kulisáků.
Na scéně Paula Steinberga se renesanční hostinec U podvazku proměnil v obrovský, do posledního detailu vycizelovaný luxusní hotel 50. let 20. století. Nejdřív z něj vidíme Falstaffovo apartmá s obrovitou postelí a spoustou stolů, špinavými ubrusy a zbytky jídla po nočním flámu. Pokoj je naddimenzovaný tak, že se v něm ztrácí i do patřičných XXL rozměrů vycpaný Falstaff v až nechutně ušmudlaných podvlékačkách. A nezaplní ho ani neustálé pobíhání jeho dvou sluhů, kteří okradou každého, kdo se namane, nebo nesmyslná Falstaffova střelba z brokovnice. Podobně se postavy ztrácejí i po přestavbě pokoje na hotelovou restauraci, v níž Carsen nedokázal domyslet reakci obědvajících hostů na „vyvádění“ paniček. Z Fentona tu udělal pikolíka, jehož miliskování s Nannettou nikdo z hostů „nevidí“, což působí v jinak důsledně realisticky rozehraných situacích velmi nepravděpodobně. Až hotelová lobby se stěnami obloženými dřevem a obrazy koní působila útulněji a skýtala představiteli Falstaffa během „přijetí“ Mrs. Quickly příležitost pro rozehrání hereckých etud při vstávání z nízkého koženého křesla. Z lobby se pak dostáváme ještě na hotelový dvůr se stájí, kde se znectěný Falstaff po vyklopení z prádelního koše na hromadě sena se svou neutěšenou situací a povzdychy nad mizejícími ctnostmi zlého světa svěřuje opravdovému koníkovi, který si pochutnává na seně.
Z Fordova domu inscenátoři zvolili moderní „procovskou“ kuchyni, která zabírá celé jeviště, nahrazující snad „neurozeným“ paničkám jejich „království“. Na lince nechybí tranzistorák, ze kterého Alice pustí loutnový doprovod k Falstaffově galantnímu vyznání. „Hledání“ Falstaffa v poličkách skříněk kuchyně s vyhazováním nádobí i jídla sice dodalo scéně dynamiku zmatku se spoustou nepořádku, ale ve vztahu k hledanému působilo nepatřičně – takový tlusťoch by se do horních skříněk sotva vešel.
Závěrečná noční maškaráda, do níž se Falstaff nechá vlákat, dle libreta ve windsorském parku u Hernova dubu, se v Carsenově inscenaci odehrává v tmavém prostoru, do kterého se rozevřou vysoké stěny hotelového „dvora“, s hvězdami na horizontu a stoly na kolečkách pokrytými bílými ubrusy. Společnost se nemaskuje jako víly, duchové či skřítci, jak si představoval Boito a ve své „štípací“ hudbě i Verdi, ale stejně jako Falstaff má černé pláště s kapucemi a helmice s parohy, takže oběť jejich hněvu v tom mumraji zaniká. Falstaffa pošťuchují příbory, kterými se vybavili nejspíš už předem v očekávání svatby. A nakonec všichni přebírají i Falstaffovy manýry, když se stejně jako on projdou jako na přehlídkovém molu po dlouhém stole s bílým ubrusem. Ve finále pak Carsen posílil vyznění závěrečné fugy „Všechno na světě je fraška“ tím, že Falstaff ukazuje prstem do rozsvíceného hlediště – i publikum tak činí součástí předváděné taškařice.
I když Carsen přesunem děje do padesátých let minulého století získal spíše jen vnějškový efekt, charaktery jednotlivých postav rozehrál plně v duchu Verdiho partitury – i díky hereckým dispozicím sólistů, kteří zároveň naplnili obrovské nároky na koordinovanost a sezpívanost této mistrovsky prokomponované opery s brilantními ansámbly. K souhře se s tradičně znamenitým orchestrem MET dopracoval italský dirigent Daniele Rustioni a zúročil tak zkušenosti, které nejprve získával jako asistent Antonia Pappana v Covent Garden a rozvinul v mnoha evropských divadlech i v MET, kde debutoval už v roce 2017 v Aidě, řídil novou inscenaci Rigoletta v roce 2021 a zapojil se i do repríz Figarovy svatby.
Roli Falstaffa suverénně zvládl německý barytonista Michael Volle, který exceluje především ve Wagnerových operách nejen jako Wotan/Poutník v Prstenu Nibelungově nebo Bludný Holanďan, ale zejména v roli Hanse Sachse v kongeniální inscenaci Barrie Koskyho s propojením postavy Sachse s Richardem Wagnerem (Bayreuth 2007). V roli poživačného stárnoucího záletníka, obžery, ješitného žvanila i osobitého filozofa Sira Falstaffa uplatnil nejen svůj hutný baryton, ale také herecké mistrovství rozehrané s přesně dávkovanou komikou do posledních detailů gest ruky a prstů i mimiky s mimořádnou škálou výrazu očí nebo úst, jak je zprostředkovaly kamery. Odpudivě ušpiněné podvlékačky, do nichž ho inscenátoři navlékli, se ovšem dostávaly za hranici takto pojatého šlechtice.
V roli Forda, kterému chce Falstaff nejen nasadit parohy, ale i vyprázdnit pokladnu skrze jeho pohlednou manželku Alici, Vollemu „sekundoval“ britský barytonista Christopher Maltman, který si všestranný repertoár barytonových rolí vybudoval v Covent Garden a prestižních operních domech Evropy i Ameriky (v MET se osvědčil v desítce rolí od mozartovských přes Straussova operetního Netopýra po soudobou novinku Marnie). Inscenátoři ho pro proměnu ve Fontanu stylizovali jako bohatého Texasana, který si suverénně v noblesní hotelové lobby „vyloží“ nohy na stůl. Český divák mohl z takového převleku usoudit, že do Falstaffa zabloudil náš Limonádový Joe. Po převleku zpět na Forda však v mumraji desítek statistů při hledání Falstaffa v jeho domě splynul s ostatními a jakkoli zpíval dobře, jako postava zanikal.
Vyrovnané bylo obsazení ženských rolí, jimž dominovala americká sopranistka Ailyn Pérez jako Alice s energickým hereckým projevem i sopránem, k němuž se prozpívala od Verdiho Violetty přes Bizetovou Micaëlu a od roku 2016 se stala oporou MET jako Pucciniho Mimi, Massenetova Thaïs, Mozartova Hraběnka Almaviva, Gounodova Julie, Čajkovského Taťána i Blanche v Poulencových Dialozích karmelitek. Alici v MET zpívala už při obnovení Carsenovy inscenace v roce 2019. Meg Page, další windsorskou paničku, kterou si vyhlédne Falstaff (a pošle jí stejný milostný dopis jako Alici), zkušeně vytvořila americká mezzosopranistka Jennifer Johnson Cano, kterou MET obsazuje do menších mezzosopránových rolí a Meg zná už ze sérií představení v roce 2013 i 2019. Z trojice windsorských paniček plně využila komickou nadsázku, kterou Verdi obdařil dohazovačku paní Quickly, Marie-Nicole Lemieux s báječně znělým, barevným, vskutku hlubokým kontraaltem a obřadným pukrletem.
Nové bylo obsazení mladého mileneckého páru Nannetty a Fentona. Z reprodukce v kinech nebylo zřejmé, jak subtilní mladičká severokorejská sopranistka Hera Hyesang Park, která se v MET k Nannettě prozpívala přes první žínku v Dvořákově Rusalce, Barbarinu v Mozartově Figarově svatbě, Amora v Gluckově Orfeovi a Eurydice a Paminu v Mozartově Kouzelné flétně, obsáhla prostor Metropolitní opery – a nakolik jí při přenosu pomohli zvukaři. A Fenton ukrajinského tenoristy Bogdana Volkova, který se v MET uvedl v roce 2018 rolí Tybalta v Gounodově Romeovi a Julii, působil příliš v celém tom ballabile submisivně.
Obnovené nastudování Verdiho Falstaffa v produkci z roku 2013 přineslo výborné pěvecké výkony, ale ty jsou, stejně jako vynikající orchestr a sbor v produkcích MET standardem. Ani opakovaný přenos Carsenovy inscenace nepřesvědčil, že by tento vyhlášený režisér vnesl do Verdiho posledního mistrovského díla výraznější vklad a výklad.
Giuseppe Verdi: Falstaff
Dirigent Daniele Rustioni, režie Robert Carsen (režie obnoveného nastudování Gina Lapinski), scéna Paul Steinberg, kostýmy Brigitte Reiffenstuel, světelný design Robert Carsen / Peter Van Praet.
Osoby a obsazení: Falstaff – Michael Volle, Alice Ford – Ailyn Pérez, Ford – Christopher Maltman, paní Quickly – Marie-Nicole Lemieux, Nannetta – Hera Hyesang Park, Fenton – Bogdan Volkov, Meg Page – Jennifer Johnson Cano, Dr. Caius – Carlo Bosi, Bardolfo – Chauncey Packer, Pistola – Richard Bernstein.
Orchestr a sbor Metropolitní opery.
Přímý přenos z Metropolitní opery, Praha, kino Světozor, 1. dubna 2023.
Alžbětinský Falstaff s naroubovanou klaunérií v Brně
Brněnský soubor sám sobě nastavuje laťku hodně vysoko, když se pod vedením ředitele Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana vypracoval do čela našich operních divadel. Při hodnocení premiéry Verdiho Falstaffa v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Ondřeje Havelky záleží na úhlu pohledu. Srovnávám-li nové nastudování Falstaffa v kontextu těch nejlepších brněnských produkcí z posledního období, za mimořádnou inscenaci ho nepovažuji. Händelova Alcina, Janáčkova opera Z mrtvého domu, Brittenův Peter Grimes, ale i Řecké pašije Bohuslava Martinů, Janáčkova Věc Makropulos nebo Láska na dálku Kaiji Saariaho jsou v režiích Jiřího Heřmana a Davida Radoka inscenace, které výrazněji vyprofilovaly čelné postavení Brna. Ovšem do toho úctyhodného výčtu mohu přidat i letitou „masopustní“ inscenaci Prodané nevěsty v režii Ondřeje Havelky, která si stále udržuje svůj půvabný humor. A Falstaffem jsem si napravila dojem z předchozí brněnské premiéry Lehárovy Veselé vdovy, ze které bylo bez operetního šmrncu spíš smutno. A shodou okolností jsme pár dnů před brněnskou premiérou mohli vidět brilantního Falstaffa v kinopřenosu z Metropolitní opery. Ale tohle srovnání by nebylo úplně fér – nejen kvůli propastnému rozdílu rozpočtů a možností těchto divadel, ale i kvůli velkým rozdílům mezi kinopřenosem, byť online, a představením zhlédnutým v divadle.
V kontextu současné operní produkce u nás ovšem rozhodně nová brněnská inscenace Falstaffa patří k tomu lepšímu. Velké očekávání i díky vtipným předpremiérovým rozhovorům vyvolávala osobnost Ondřeje Havelky, který se zdál být právě pro Verdiho Falstaffa optimální režisérskou volbou. Tím spíš, když připomenu, jak skvěle si nedávno poradil třeba s inscenačně komplikovanou hudební komedií – ostravským objevem pozapomenuté opery Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, které dal eleganci prvorepublikových filmů pro pamětníky a rozehrál a roztančil ji s noblesou a přesně dávkovanou satirou a ironií.
Před Verdiho vrcholnou operou ale jako by měl Havelka respekt. Jistě mnozí přivítali, že se neuchyloval k časovým posunům a dalším aktualizacím. Jakkoli mohou být vtipné, jak jsme mohli vidět před pěti lety v Opavě, kde se v režii Lubora Cukra Falstaff coby volební lídr zvesela ucházel nejen o přízeň paniček, ale i soudobých voličů. V pařížské inscenaci režiséra Dominiqua Pitoiseta, které dominoval luxusní „dědeček-automobil“ se Falstaff ocitl nikoli ve Windsoru, ale Chicagu z dob Někdo to rád horké. A ve zmíněném přenosu z Metropolitní Robert Carsen děj přenesl spíše jen s vnějškovým efektem do poválečných padesátých let minulého století.
Ondřej Havelka se scénografem Martinem Černým a kostýmní výtvarnicí Janou Zbořilovou ponechali Falstaffa ve stylu shakespearovské renesance. Točnu rozhlehlého jeviště Janáčkovy opery lemovali po stranách vysokými neomítnutými cihlovými zdmi s mnoha průchody a schodišti na terasu v „prvním patře“. Stěny pak přes celou šířku scény propojovala další zeď, kterou pro závěrečnou scénu nahradil mohutný kmen stromu. Při „pošmourném“ svícení Přemysla Jandy skýtala taková scéna útočiště pro nejrůznější schovávačky, z jedné strany vymezovala prostor pro dlouhý Falstaffův stůl s robustním křeslem, po otočení stěny ohraničovaly „dvůr“ na kterém paničky věšely prádlo.
Ovšem při vší úctě k Verdimu se ukázalo, že to Havelkovi přece jen nedalo a na tento alžbětinský základ narouboval, pro mě neústrojně, klaunská čísla vycházející z amerických filmových grotesek němé éry. Z Falstaffových sluhů – a zdůrazněné němé role hostinského – udělal klauny. Lze sice obdivovat, jak si Vít Nosek coby Bardolfo poradil s mrštností Augusta s velkými botami, červeným nosem a buřinkou, a Jan Šťáva v roli Pistola s klaunským typem vytáhlého nemehla. Jenže odlišným stylem svých cirkusově hrubozrnných gagů Verdiho shakespearovskou komedii spíš jen vnějškově kolorovali.
Nakolik se do této stylizace filmové grotesky mimikou, pro zpívající sólisty obtížnou, zapojili i ostatní sólisté, bylo bohužel z místa, kde jsem seděla, nepostřehnutelné. Přitom ze smíchu diváků v přední části rozlehlého hlediště Janáčkova divadla jsem mohla usuzovat, že právě mimika ozvláštňovala pohybové charakteristiky postav, ze vzdáleného pohledu upadající ale postupně do stereotypu, zejména v případě neustále rádoby komicky cupitajících, v pase předkloněných paniček.
Největší nároky klade ovšem tato opera na titulní roli Falstaffa. V Brně do této role pozvali španělského barytonistu Luise Cansina (v Brně se už dříve představil ve Verdiho operách jako Nabucco, Amonasro a sicilský guvernér Guido). Cansino je dozajista vhodným typem pro stárnoucího poživačného bonvivána, který si při své korpulentnosti získal obdiv svou taneční kreací. Zřejmá ale už tolik nebyla rafinovanější vrstva této postavy s melancholií stárnoucího fauna a svérázného filozofa, který si dokáže udělat sám ze sebe legraci a svou (ne právě nejskvělejší) životní pouť nazírat s moudrým nadhledem.
Druhou důležitou roli Forda, opakovaně napáleného svou manželkou Alicí, ztvárnil další speciální host, italský barytonista Damiano Salerno, který se ale při premiéře mezi ostatními aktéry příliš neprosadil.
K tomuto brněnskému obsazení ve vazbě na volbu titulu mám v tomto případě spíše komentář, než vysloveně výtku. Janáčkova opera si udržuje velmi kvalitní sólistický ansámbl a stálý okruh hostů, dokáže na něm skvěle stavět repertoár a poskytovat tak sólistům v pravou chvíli odpovídající role a rozvíjet jejich kariéry. Jenže Falstaffem v Brně nasadili titul, pro jehož dvě hlavní role – Falstaffa a Forda – si z toho okruhu sólisty nevybrali. Připomenu, jak si v Opavě jako Falstaffa našli Richarda Haana, v Olomouci Jiřího Přibyla – a když se vrátíme ještě hlouběji do historie tohoto moravského divadla, pro roli Falstaffa měli v roce 1981 nejen Pavla Stejskala, ale i Jaroslava Majtnera, který pak v roce 1985 vytvořil vynikajícího Falstaffa i v pražském Národním divadle.
Pavla Vykopalová, sopránová opora brněnského souboru, která nedávno vytvořila skvělou Händelovu Alcinu, tentokrát plně nevyužila pěvecky ani herecky příležitosti, které skýtá role rázné Alice coby nápadité a vtipné zosnovatelky pastí, do nichž chytí nejen nafoukaného svůdce Falstaffa, ale i svého žárlivého manžela Forda. S vervou a divokým vrtěním kabelky se ovšem do role dohazovačky Mrs. Quickly pustila se svým tmavým mezzosopránem Jana Hrochová – až tak, že její opilecké výstupy z této postavy dělaly spíše bordelmamá. Markéta Cukrová vtipně ozvláštnila roli Meg hrou s lorňonem a svým vyrovnaným mezzosopránem stmelovala ansámbly.
Půvab zamilovaného páru do inscenace vnesli sopranistka Doubravka Součková a tenorista Daniel Matoušek, který se však místy nechával strhnout k přepínání hlasu. S lyrikou kultivovaného pěveckého projevu Doubravky Součkové ale nesouzněla herecky příliš explicitní erotika v pózách na zemi.
Dirigent Ondrej Olos přistupoval k sólistům velmi ohleduplně. Lze kvitovat, s jakou uvážlivou opatrností volil tempa. Hudební nastudování tak sice připravil o brilantnost ansámblů zejména štěbetavých paniček nebo závěrečného sboru, ale bylo lepší zvolit tempa, která soustředěně hrající orchestr a sólisté koordinovaně zvládali, než aby se souhra rozpadala. A zůstal i prostor pro dostatečnou škálu dynamiky.
Giuseppe Verdi: Falstaff
Hudební nastudování Ondrej Olos, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová, světelný design Přemysl Janda, pohybová spolupráce Jana Hanušová, Pavol Seriš, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Pavel Koňárek.
Osoby a obsazení: Sir John Falstaff – Luis Cansino, Ford – Damiano Salerno, Alice Ford -Pavla Vykopalová, Nannetta – Doubravka Součková, Meg Page – Markéta Cukrová, Mrs. Quickly – Jana Hrochová, Fenton – Daniel Matoušek, Dr. Cajus – Berk Dalkiliç, Bardolfo – Vít Nosek, Pistola – Jan Šťáva, Hostinský – Pavol Seriš.
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.
Brno, Janáčkovo divadlo, premiéra 5. dubna 2023.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
