Operní panorama Heleny Havlíkové (420) – Další úspěch soudobé opery v MET, tentokrát Blanchardova Šampiona

Po předloňském Ohni v kostech zařadila Metropolitní opera 29. dubna 2023 do kinopřenosů další operu současného amerického skladatele Terence Blancharda Šampion. Hudebního nastudování se ujal opět Yannick Nézet-Séguin, hudební ředitel MET. Také režie byla znovu svěřena Jamesi Robinsonovi, od roku 2008 uměleckému řediteli Operního divadla Saint Louis, který tam uvedl světové premiéry obou Blanchardových oper.

Když 27. září 2021 newyorská Metropolitní opera zahájila sezonu 2021/22 Ohněm v kostech, Blanchardovou druhou operu z roku 2019, bylo to v historii Metropolitní opery od roku 1880 poprvé, kdy se na repertoár této prestižní scény dostalo dílo „Černého“ skladatele (dle webu MET Black composer, psáno s velkým B). A zařazení další opery téhož soudobého skladatele hned po dvou letech je v dějinách MET také rarita.

Terence Blanchard (*1962) je nejen skladatel, ale hlavně jazzový trumpetista, pianista a pedagog, proslavila ho především velmi oceňovaná filmová hudba. Narodil v kolébce jazzu – v New Orleans a jazz předurčil jeho uměleckou dráhu už od raného dětství. Ještě během studia jazzu na univerzitě se začal jako klavírista a trumpetista uplatňovat v proslavených jazzových kapelách. V 60. letech začal skládat filmovou hudbu a nahrávat, ale stále byl hlavně aktivní jazzman, pro kterého bylo hraní v klubech srdcovou záležitostí. V roce 2000 byl jmenován uměleckým ředitelem Jazzového institutu Herbie Hancocka na losangeleské univerzitě a začal své ohromné zkušenosti předávat mladým studentům, a to i v programech, které byly pro talentované studenty dostupné zdarma. Aktivně se podílel na obnovování neworleanské jazzové kultury po ničivém hurikánu Katrina (2005) – ozvuky této přírodní a humanitární katastrofy pronikly i do jeho tvorby. Je šestinásobným držitelem Grammy Awards za alba Illuminations, A Tale of God’s Will (A Requiem for Katrina), Be-Bop, Dancin‘ 4 Chicken a Blut und Boden.

Blanchardova první opera Šampion měla premiéru v roce 2013 v Operním divadle Saint Louis. Komponoval ji na libreto nositele Pulitzerovy ceny, amerického dramatika, scénáristy, režiséra a také herce Michaela Cristofera (*1945), inspirované životním příběhem boxera Emila Griffitha. Divadlo společně s neziskovou organizací Jazz St. Louis vypsalo zakázku (financovanou granty nadací a dary donátorů) na operu, která by kombinovala operu a jazz. Po úpravách se pak Šampion hrál i San Franciscu (2016), Washingtonu (2017), další plánované produkce v detroitské opeře a v Bostonu byly zrušené kvůli covidu.

V přestávkovém rozhovoru s Blanchardem generální ředitel MET Peter Gelb nešetřil superlativy, Blanchardovy opery přirovnával k Puccinimu a uvedení jeho oper v MET označoval za historický zlom. Peter Gelb je obratný manažer a (někdy až příliš rychle) reaguje na společenské trendy současnosti, jako třeba hnutí Me too, Black Lives Matter nebo požadavky na vyšší zastoupení Afroameričanů a nejrůznějších menšin a tématu LBGT. Ostatně Oheň v kostech původně neměl operní sezonu MET zahajovat, ale Peter Gelb rozhodl uvést operu v tomto prominentním termínu právě jako výraz podpory hnutí BLM.

Podle Blancharda je Šampion spíše než jazzová opera „opera v jazzu“. Bylo by však notně nepřesné Šampiona považovat ať už za jazzovou operu nebo operu v jazzu – když už, tak spíše za operu s jazzem. Podobně jako jazzovou operou není Gerswinova Porgy a Bess, i když obě používají jazzové prvky a postupy. Příbuzné jsou si spíše silným sociálním a individuálním dramatem, pojatým s až veristickou syrovostí. A také analogickými nároky na obsazení – role černochů nemohou být obsazeny bělochy (na rozdíl prosazování „rovnoprávnosti“ černých a bílých, které na sebe bere i bizarní podoby obsazování černochů do postav, které historicky nemohli zastávat.) A podobně jako Oheň v kostech na libreto Kasi Lemmons podle stejnojmenných memoárů černošského novináře Charlese M. Blowa (2014) s kritikou bělošského rasismu nastoluje téma hledání vlastní identity.

Srovnání Blancharda s Puccinim ovšem poukazuje na diskutabilní aspekt jeho Šampiona. Blanchard je autentický černošský muzikant s ukotvením v jazzu afroamerické komunity. Aplikace evropské klasické operní produkce, včetně formy tohoto žánru hudebního divadla s áriemi, ansámbly a sbory, lidové hudby Karibiku i dobové pop music však svou pestrostí spíše rozmělňuje tuto Blanchardovu autentičnost, jakkoli je to bezesporu řemeslně velmi zručný skladatel, a to i díky svým zkušenostem s hudbou filmovou.

Ve výsledku je Šampion doku-opera, mapující život černošského boxera Emila Griffitha (1938–2013, zemřel měsíc po premiéře Šampiona, jíž se ještě účastnil), jehož životní příběh byl zachycen také v dokumentárním filmu Ring of Fire: The Emile Griffith story (USA 2005). A jakkoli by se zdálo téměř nemožné věrohodně vtěsnat Griffithův reálný a velmi intenzivní a dramatický životní příběh do dvouaktové opery, přesto se to Blanchardovi s libretistou Cristoferem podařilo hlavně díky tomu, že osudy Emila Griffitha uchopili jako retrospektivu v několika časových rovinách (a třech fyzických podobách), které se prolínají operou formou vzpomínek starého boxera, na sklonku života stiženého demencí.