Operní panorama Heleny Havlíkové (420) – Další úspěch soudobé opery v MET, tentokrát Blanchardova Šampiona

Po předloňském Ohni v kostech zařadila Metropolitní opera 29. dubna 2023 do kinopřenosů další operu současného amerického skladatele Terence Blancharda Šampion. Hudebního nastudování se ujal opět Yannick Nézet-Séguin, hudební ředitel MET. Také režie byla znovu svěřena Jamesi Robinsonovi, od roku 2008 uměleckému řediteli Operního divadla Saint Louis, který tam uvedl světové premiéry obou Blanchardových oper.

Když 27. září 2021 newyorská Metropolitní opera zahájila sezonu 2021/22 Ohněm v kostech, Blanchardovou druhou operu z roku 2019, bylo to v historii Metropolitní opery od roku 1880 poprvé, kdy se na repertoár této prestižní scény dostalo dílo „Černého“ skladatele (dle webu MET Black composer, psáno s velkým B). A zařazení další opery téhož soudobého skladatele hned po dvou letech je v dějinách MET také rarita.

Terence Blanchard (*1962) je nejen skladatel, ale hlavně jazzový trumpetista, pianista a pedagog, proslavila ho především velmi oceňovaná filmová hudba. Narodil v kolébce jazzu – v New Orleans a jazz předurčil jeho uměleckou dráhu už od raného dětství. Ještě během studia jazzu na univerzitě se začal jako klavírista a trumpetista uplatňovat v proslavených jazzových kapelách. V 60. letech začal skládat filmovou hudbu a nahrávat, ale stále byl hlavně aktivní jazzman, pro kterého bylo hraní v klubech srdcovou záležitostí. V roce 2000 byl jmenován uměleckým ředitelem Jazzového institutu Herbie Hancocka na losangeleské univerzitě a začal své ohromné zkušenosti předávat mladým studentům, a to i v programech, které byly pro talentované studenty dostupné zdarma. Aktivně se podílel na obnovování neworleanské jazzové kultury po ničivém hurikánu Katrina (2005) – ozvuky této přírodní a humanitární katastrofy pronikly i do jeho tvorby. Je šestinásobným držitelem Grammy Awards za alba Illuminations, A Tale of God’s Will (A Requiem for Katrina), Be-Bop, Dancin‘ 4 Chicken a Blut und Boden.

Blanchardova první opera Šampion měla premiéru v roce 2013 v Operním divadle Saint Louis. Komponoval ji na libreto nositele Pulitzerovy ceny, amerického dramatika, scénáristy, režiséra a také herce Michaela Cristofera (*1945), inspirované životním příběhem boxera Emila Griffitha. Divadlo společně s neziskovou organizací Jazz St. Louis vypsalo zakázku (financovanou granty nadací a dary donátorů) na operu, která by kombinovala operu a jazz. Po úpravách se pak Šampion hrál i San Franciscu (2016), Washingtonu (2017), další plánované produkce v detroitské opeře a v Bostonu byly zrušené kvůli covidu.

V přestávkovém rozhovoru s Blanchardem generální ředitel MET Peter Gelb nešetřil superlativy, Blanchardovy opery přirovnával k Puccinimu a uvedení jeho oper v MET označoval za historický zlom. Peter Gelb je obratný manažer a (někdy až příliš rychle) reaguje na společenské trendy současnosti, jako třeba hnutí Me too, Black Lives Matter nebo požadavky na vyšší zastoupení Afroameričanů a nejrůznějších menšin a tématu LBGT. Ostatně Oheň v kostech původně neměl operní sezonu MET zahajovat, ale Peter Gelb rozhodl uvést operu v tomto prominentním termínu právě jako výraz podpory hnutí BLM.

Podle Blancharda je Šampion spíše než jazzová opera „opera v jazzu“. Bylo by však notně nepřesné Šampiona považovat ať už za jazzovou operu nebo operu v jazzu – když už, tak spíše za operu s jazzem. Podobně jako jazzovou operou není Gerswinova Porgy a Bess, i když obě používají jazzové prvky a postupy. Příbuzné jsou si spíše silným sociálním a individuálním dramatem, pojatým s až veristickou syrovostí. A také analogickými nároky na obsazení – role černochů nemohou být obsazeny bělochy (na rozdíl prosazování „rovnoprávnosti“ černých a bílých, které na sebe bere i bizarní podoby obsazování černochů do postav, které historicky nemohli zastávat.) A podobně jako Oheň v kostech na libreto Kasi Lemmons podle stejnojmenných memoárů černošského novináře Charlese M. Blowa (2014) s kritikou bělošského rasismu nastoluje téma hledání vlastní identity.

Srovnání Blancharda s Puccinim ovšem poukazuje na diskutabilní aspekt jeho Šampiona. Blanchard je autentický černošský muzikant s ukotvením v jazzu afroamerické komunity. Aplikace evropské klasické operní produkce, včetně formy tohoto žánru hudebního divadla s áriemi, ansámbly a sbory, lidové hudby Karibiku i dobové pop music však svou pestrostí spíše rozmělňuje tuto Blanchardovu autentičnost, jakkoli je to bezesporu řemeslně velmi zručný skladatel, a to i díky svým zkušenostem s hudbou filmovou.

Ve výsledku je Šampion doku-opera, mapující život černošského boxera Emila Griffitha (1938–2013, zemřel měsíc po premiéře Šampiona, jíž se ještě účastnil), jehož životní příběh byl zachycen také v dokumentárním filmu Ring of Fire: The Emile Griffith story (USA 2005). A jakkoli by se zdálo téměř nemožné věrohodně vtěsnat Griffithův reálný a velmi intenzivní a dramatický životní příběh do dvouaktové opery, přesto se to Blanchardovi s libretistou Cristoferem podařilo hlavně díky tomu, že osudy Emila Griffitha uchopili jako retrospektivu v několika časových rovinách (a třech fyzických podobách), které se prolínají operou formou vzpomínek starého boxera, na sklonku života stiženého demencí.

Po úvodní scéně starého dementního Griffitha, který žije v péči adoptivního syna a ošetřovatele v nuzném bytě na Long Islandu, sujet v podstatě chronologicky sleduje boxerovy klíčové životní momenty od jeho dětství na ostrově Svatého Tomáše. Další scéna zachycuje Emila v New Yorku, kde hledá svoji matku Emeldu, která jej, stejně jako ostatních šest sourozenců, odložila u příbuzných v černošské komunitě na ostrově Svatého Tomáše – Emila u bigotní sestřenice, která z něj tvrdými fyzickými tresty vyháněla ďábla. I když Emelda Emila zpočátku nepozná, sežene mu práci u majitele továrny na klobouky Howieho Alberta, kterého víc než Emilovy kloboučnické dovednosti zaujmou jeho vlohy pro box. Pod jeho vedením se z něj postupně stane úspěšný profesionální boxer, což je ale role, na kterou si jen obtížně zvyká. Spřátelí se s majitelkou manhattanského gay klubu Kathy, u níž nalézá větší pochopení než u vlastní matky, když pocítí nejistotu ohledně své sexuální orientace. Když ho před jedním ze zápasů soupeř Benny „Kid“ Paret provokuje a dělá narážky na jeho homosexuální orientaci, které pak stupňuje i v ringu, Emile ho doslova utluče. Zvítězí, ale Paret upadne do kómatu a zemře. Griffith pak v 60. letech vyhrává jeden zápas za druhým a vydělává spoustu peněz, dokonce se ožení, aby sám sebe přesvědčil, že je stejný muž jako ostatní. Jenže od 70. let se u něj začnou projevovat symptomy „boxerské demence“, začne prohrávat. I když se mu Howie, manželka a matka snaží pomoci, jejich soucit odmítá. Emilův pád ještě urychlí přepadení partou chuligánů. Cítí se osamělý a zmatený, pocit viny za Parotovu smrt ho pronásleduje jako noční můra. V závěru, který navazuje na úvodní scénu a celou operu tak rámuje, se Emile setká s Parotovým synem a prosí ho o odpuštění. Uleví se mu a hlasy z minulosti, které ho týraly, konečně umlknou.

Dirigent Yannick Nézet-Séguin a režisér James Robinson se už v MET sešli při nastudování inscenace Blanchardova Ohně v kostech. A byl to právě Robinson, který je od roku 2008 uměleckým ředitelem Operního divadla Saint Louis a uvedl zde obě Blanchardovy opery. V MET debutoval v roce 2019 inscenací Porgy a Bess. Inscenátorům se podařilo Blanchardovu zpracování Girffithova silného životního příběhu dát dynamický spád, kontrastně prokládaný kontemplativními „áriemi“. Základem režijní koncepce je podrobná práce na postižení psychologického charakteru hlavních postav a jejich vztahů: Emila Griffitha s rozdělením mezi jeho dětskou, mladou/dospělou a starou podobu, jeho matky Emeldy, majitelky gay baru Kathy a Emilova trenéra Howieho Alberta. Atraktivitu dodaly inscenaci scéna Allena Moyera se zkušenostmi z broadwayských muzikálů a kostýmy Motany Levi Blanca, které realisticky ctily jednotlivá prostředí a jejich časovou ukotvenost, v kombinaci s „klipy“ celoplošných filmových projekcí Grega Emetaze dotvářejících dynamickou atmosféru. Vizuální působivost posílila i choreografka Camille A. Brown nejen v efektním africkém rituálu na ostrově Svatého Tomáše, která vnesly do inscenace autenticitu černošského prožívání hudby, zpěvu a tance, ale i prostřednictvím stylizace boxerských scén v ringu.

Za Šampiona se postavil se svou autoritou hudebního ředitele MET i dirigent Yannick Nézet-Séguin. K dirigentskému pultu nakráčel ve sportovním dresu s kapucí – ostatně jeho odívání je poslední dobou hodně (a zcela zbytečně) výstřední. Ovšem jeho hudební nastudování a vedení celé té komplikované hudební mašinérie bylo příkladné, když se mu podařilo propojit odlišné hudební styly Blanchardovy (tříhodinové) opery. V Šampionovi nejsou zapamatovatelné melodie ani hity typu Summertime z Porgy a Bess – Blanchard se zaměřil spíše na postižení atmosféry života černošské komunity i světa boxu a psychologický portrét Griffitha na jeho osamělé cestě – nejdříve za úspěchem a slávou a pak hledání klidu a smíření pro svou rozervanou, zraněnou duši.

Na výsledné podobě inscenace mají zásadní podíl i typově naprosto přesně obsazení sólisté, v čele s představitelem mladého Griffitha, ztvárněného americkým basbarytonistou Ryanem Speedo Greenem. Absolvoval Lindemannův program MET pro mladé umělce a postupně od roku 2012 v Metropolitní opeře získával menší role (Mandarin v Pucciniho Turandot, druhý rytíř ve Wagnerově Parsifalovi, Žalářník v Pucciniho Tosce, Bonze v jeho Madam Butterfly až po Jaka v Gershwinově Porgym a Bess a strýce Paula v Ohni v kostech. Repertoár si rozšířil i v Evropě, když se stal v roce členem Vídeňské státní opery – Sparafucile, Titurel, Timur). Pro roli mladého Griffitha má nejen všechny pěvecké předpoklady, ale navíc zhubnul 30 kilo (!) a v posilovně vytrénoval tělo tak, že souboje s Parotem v ringu opravdu vypadaly při stylizaci série rychlých údarů do „stronza“ jako zápas špičkových profesionálů. Takto doslovné „vtělení“ se do role jsem (na rozdíl od filmu) ještě v operní inscenaci nezažila a obtížně si dovedu představit, že by po stránce fyzického/sportovního výkonu, dovednosti a vzhledu mohl jiný operní pěvec Speedo Greena v této roli nahradit. Podobně jako stejně „vysportovaný“ tenorista Eric Greene v roli Emilova osudového soupeře Parota.

Přesvědčivý výkon podal i dvanáctiletý kluk Ethan Joseph jako představitel malého Emila, role obtížné natolik, že vedle uznání a obdivu navozovala i otázku obsazení dítěte do takto emočně vypjaté role.

K úplnosti pak dovršil Griffithův portrét o emocionální hloubku vyjádření komplikovaného životního osudu zkušený americký basbarytonista Eric Owens jako starý Griffith.

Griffithovu matku Emeldu ztvárnila americká sopranistka Latonia Moore, která zužitkovala svou zkušenost s černoškou hudbou, v jejímž prostředí vyrůstala, zpívala v kostelním sboru a gospel a jazz pak i studovala. V MET debutovala v roce 2012, když v představení živě přenášeném rozhlasem pohotově zaskočila za indisponovanou představitelku Aidy. Psychologicky náročnou roli Griffithovy „krkavčí“ matky, která své děti opustí a vydá se za „lepším“ do NY zvládla přesvědčivě natolik, že třeba ze scény setkání se synem, který se vydal do světa svou matku najít, doslova mrazilo. Matka si totiž nejdříve Emileho splete s jiným svým synem… A Emilemu dá drsné ponaučení: „jsem jaká jsem – a jinou matku nemáš!“.

Typově naprosto přesně byly obsazeny i dvě hlavní role bělochů. Majitelku gay baru Kathy Hagen s velkou chutí a patřičnou dávkou cynismu i pochopení vůči Emilovi ztvárnila americká mezzosopranistka Stephanie Blythe. Kouče Howie Alberta, který Griffithe provází po celou jeho kariéru až po drsný pád, vystihl zkušený americký tenorista Paul Groves. V této postavě trenéra propojil jeho vlastní zájem na Emilově boxerské kariéře, jeho podporu, i situaci, kdy následovat Emila do temných zákoutí jeho povahy.

Uvedením Blanchardova Šampiona Metropolitní opera, ač na rozdíl od našich stálých divadel bez státních či federálních dotací a dlouho považovaná za neochvějnou baštu tradicionalismu, pokračuje ve své intenzivní podpoře soudobé opery. Jednotlivým inscenacím věnuje značnou péči a rozhodně na nich „nešetří“. O správnosti této odvážné cesty, kterou v posledních letech nastolil generální manažer Peter Gelb, přesvědčuje i ohlas amerického publika. Z přímých přenosů je zřejmé, že bývá plno a potlesk nadšený.

Terence Blanchard: Šampion

Hudební nastudování Yannick Nézet-Séguin, režie James Robinson, scéna Allen Moyer, kostýmy Montana Levi Blanco, světelný design Donald Holder, projekce Greg Emetaz, choreografie Camille A. Brown.
Osoby a obsazení: Mladý Emile Griffith – Ryan Speedo Green, Emile Griffith – Eric Owens, Emelda Griffith – Latonia Moore, Luis Rodrigo Griffith – Chauncey Packer, Howie Albert – Paul Groves, Benny „Kid“ Paret – Eric Greene, Benny Paret, Jr. – Eric Greene, Malý Emile – Ethan Joseph, Kathy Hagen – Stephanie Blythe, Muž v baru – Edward Nelson, Sadie Donastorg Griffith – Brittany Renee, Rozhodčí v ringu – Lee Wilkof, sestřenice – Blanche Krysty Swann, Lucia Paret – Helena Brown, Mano Alfaro –Tshombe Selby.

Orchestr a sbor Metropolitní opery.

Přímý přenos do kin 29. dubna 2023, recenzována repríza přenosu v Biu Oko 7. května 2023.