Operní panorama Heleny Havlíkové (432) – Miniopery brněnské Opeře Diversa sluší

Skladatel, klavírista, textař i příležitostný zpěvák a herec Jiří Bulis (1946–1993), ve skladbě žák Miloslava Ištvána na JAMU, se prosadil hlavně jako autor divadelní a filmové hudby. Umělecky se sblížil zejména se studiovými soubory – scénickou hudbu vytvářel pro Divadlo na provázku (například Am a Ea, Pezza versus Čorba, Šašek a královna), HaDivadlo (například Bylo jich 5 a půl, Guma, Návrat ztraceného syna, Panoptikum, Pouť k milosrdným), ale také pro inscenace Iva Krobota v Činoherním klubu (například Bouře, Marianiny rozmary, Něžný barbar), pro Dejvické divadlo nebo Divadlo DRAK.

Jiří Bulis se stal také spolupracovníkem filmových režisérů, hlavně Juraje Jakubiska (Sedím na konári a je mi dobre), Věry Chytilové (Šašek a královna, Dědictví aneb kurvahošigutntag), Fero Feniče (Zvláštní bytosti) nebo Miloslava Luthera (Svědek umírajícího času, Štek). Osvědčil se také jako autor hudby pro televizní filmy, inscenace a seriály (Bakaláři). Jeho tvorba zahrnuje také na tři stovky písní, popěvků, songů a šansonů na vlastní texty i slova různých básníků (Sergej Jesenin, Jaroslav Seifert, Jan Vodňanský, Zdeněk Šlajs) a různé komorní žánry. Obsáhlý výběr vyšel v roce 2005 u Wolf Records na 2CD s názvem Věci. Jiří Bulis tragicky zemřel při autonehodě ve věku pouhých 47 let.

Uvedení tří minioper Jiřího Bulise tak bylo přínosné nejen jako připomenutí tohoto svérázného skladatele, ale i jako rozšíření repertoáru Opery Diversy v žánru, který je jeho „specialitou“. Zaměřili se na něj hned od roku 1999 už zakladatelé tohoto souboru – skladatel a hudebník Ondřej Kyas a libretista Pavel Drábek (mimo jiné autor úpravy libreta Smetanova Dalibora pro olomouckou operu). Už jejich názvy a podtituly svědčí o hravé poetice jejich autorů: v letech 2003 až 2008 krkonošská Rýbrcoulova tůň, podzimní městská kantáta Metařka listí, triptych Mluvící dobytek obnovený jako Labské horrorroperry, Japonský triptych ovšem se čtyřmi minioperami inspirovanými tradiční japonskou fraškou kjógen.

Opera Diversa nastudovala i cyklus minioper libretistů Venduly Borůvkové a Pavla Drábka s hudbou Martina Kuxe a Maria Buzziho Grobiáni s příběhy o šejdířích a podfukářích (premiéra 2019) a v roce 2022 cyklus tří humorných minioper libretisty Martina Kyšperského zacílených na dětské publikum – Časožrout v obchoďáku s hudbou Zdeňka Krále, Lebka v parku s hudbou Ondřeje Kyase a Tramvajový upír s hudbou Marka Doubravy (2022).

Vedle minioper Opera Diversa uvedla sedm původních celovečerních oper nejen z autorské díly dílny Ondřeje Kyase a Pavla Drábka (Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie (2007), Společná smrt milenců v Šinagawě (2009), Dýňový démon ve vegetariánské restauraci (2010), Ponava (2013) a Čaroděj a jeho sluha (2016), na libreto Kateřiny Křivánkové jednoaktovku Světlo na konci tmy (2022), ale i opery Miloše Štědroně, Lenky Noty, Ivo Medka, Aloise Piňose a Lukáš Sommera.

Miniopery jsou pro alternativní studiový soubor typu Opera Diversa vhodný žánr. Ovšem nikoli snadný, protože i na krátké ploše je třeba vystavět a vypointovat příběh – jak obsahově, tak hudebně. A zvládnout stručný prostor bývá často obtížnější než rozsáhlejší plochu.

Nyní uváděné Bulisovy miniopery vznikly v tehdy ještě stále socialistických normalizačních 80. letech pro HaDivadlo a staly se součástí inscenací režírovaných Arnoštem Goldflamem. Guma pro mužské sólo a sbor na text Miloše Černouška (12 minut) dotvářela v roce 1985 stejnojmennou inscenaci o Josefu Gumovi, muži, který kvůli svému nutkání psát básně zanedbává ve svém manuálním zaměstnání v resortu jednokolových strojů plnění socialisticky „kloudných“ pracovních povinností. V opeře Gumovo básnické blouznění (Peter Gáč) a jeho povolávání inspirace s věnečkem na hlavě (Klára Jelínková) komentující budovatelsky nadšenecký sbor „potrestá“ tím, že jeho verše zhudební jako hospodskou odrhovačku. Nadšenecky hlásají, že Gumovy verše jsou nyní básní všech. Guma se jde za své básnění udat, sám doznává svou vinu – a je odsouzen, aby jednou provždy na všechny časy „vepsal“ vlastním hlasem svou píseň všech. A sbor oslavuje Gumu jako očištěného a spaseného „tvůrce našeho“. Dnes už politické podtexty tohoto díla nevnímáme, ale publiku 80. let musely být víc než zřejmé.

Smrtipot a Balada o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi na texty Alexandra Ivanoviče Vveděnského (v překladu Václava Daňka) byly součástí inscenace Zrcadlení (1984). Ve Smrtipotu pro mužské sólo, dva vypravěče a sbor (17 minut) se synové snaží od svého umírajícího otce (Aleš Janiga) vyzvědět, co slovo smrtipot znamená. Postupně za komentářů dvou ošetřovatelek vycházejí najevo přízemní motivace budoucích dědiců, které při vzájemné nevraživosti více než otec zajímá jeho majetek. I když je rozuzlení nasnadě: Smrtipot je studený pot vystupující na čele umírajícího, rosa smrti, hořkost této tragikomické černé grotesky zůstává.

V Baladě o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi pro sóla, dívčí a mužský sbor (9 minut) se dva mladíci a arogantně domýšlivý plukovník (Michael Robotka) pokoušejí svést a do naha vysvléknout trojici půvabných rozverných sester. Na ženskou mazanost si ale nepřijdou a jedna z dívek (Aneta Podracká Bendová) nakonec fikaně napálí plukovníka, aniž by ztratila cokoli ze své cti.

Bulis v minioperách osvědčil svou schopnost cítit hudbou divadlo, takže zejména pomocí citací stylů a žánrů rychle v prudkých střizích navodí atmosféru, situace a charaktery i jednání postav. Neváhal přitom kombinovat budovatelskou masovku, „vysoký“ styl dlouhých melismat koloratury na slovo „práce“, čtverylku, líbeznou ukolébavku, chytlavou lidovku, „všespolkový“ sbor a capella, tenorovou roztouženou árii nebo Sprechgesang. Všechny tyto pestré vrstvy Bulisovy hudby vystihl komorní orchestr pod vedením klavíristky Dady Klementové (s pedagogickými zkušenostmi ansámblového zpěvu a působením v kapele Quakvarteto) v jejich mnohotvárnosti.

Bulis své opery psal tak, aby respektovaly pěvecké možnosti činoherního souboru. Od operních sólistů Opery Diversy naopak vyžadují zvládnutí mluveného slova a „činoherní“ herectví, navíc v bezprostředním kontaktu metr od první řady publika. V minioperách ovšem účinkovali zavedení sólisté tohoto studiového souboru, kteří mají jeho poetiku „v krvi“, a přidali se k nim s citem pro styl Opery Diversy i další, včetně sólistů, kteří ještě studují JAMU: Tereza Gazárková a Peter Gáč. Všichni vystihli onu osobitou směsici grotesky, satiry, ironie, černého i rozdováděného humoru, nadsázky, ale také jemné melancholie a temnějších odstínů, které Bulis do svých oper vložil.

Režisérka Kateřina Křivánková, která s výtvarnicí Sylvou Markovou, vedoucí operní sekce Opery Diversy, tvoří po odchodu zakladatelů Opery Diversy základ nového týmu, přitom vystačila (respektive musela vystačit) s málem. Hlavní rekvizitou všech minioper bylo výstižně zvolené zahradnické kolečko a polštáře: v Gumovi jako znak manuální práce, která po básnění toužícímu „nemakačenkovi“ nevyhovuje, a raději sní vleže na polštářích, ve Smrtipotu jako vystlané úmrtní lože otce, v Baladě se kolečko stává panským kočárem, v němž přijede vyšňořený plukovník s rozcuchanými vlasy a chybějícím zubem. Vše ostatní zastali sólisté v černých kalhotách a tričkách doplněných jednoduchými kostýmními doplňky: ve Smrtipotu čepci a zástěrami sestřiček, kšiltovkami dětí umírajícího otce – ale i revolverem. Jak při vtipném průvodním slově mezi jednotlivými operami „prozradila“ Sylva Marková, když sólisté celou dobu prosili, že by chtěli mít na sobě něco jiného než černé oblečení, tak aby jejich operní dušička zaplesala, jako výtvarnice kostýmů jim dovolila, ať si v Baladě na sebe vezmou, co chtějí. A holky přišly ke kavárenskému stolečku jak se patří vyseknuté. Popíjejí bublinky, pokuřují a „tlachají“. Na otázku, jak to bylo s tím sváděním, „prozradí“ závěr, když nejdřív suverénně vyjde zcela oblečená dívka s plukovníkovým oblečením v ruce a za ní přeběhne jeviště zesměšněný nahý plukovník, kterému zbyla pro zakrytí nejchoulostivějších partií jen čepice.

Publikum zcela zaplněné dvorany Divadla Husa na Provázku nadšeně přijalo osobitý humor Jiřího Bulise s jeho absurditami, nonsensy, pointami a muzikantskou hravostí, stejně jako rozverně vtipné nastudování Operou Diversou. A je dobře, že se inscenace stala součástí rozsáhlejších brněnských oslav Jiřího Bulise s dalšími vzpomínkovými večery. Další reprízu mají tři Bulisovy opery 23. září 2023 v brněnském HaDivadle.

Guma, Smrtipot a Balada o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi
Hudební nastudování Dada Klementová, režie Kateřina Křivánková, scény a kostýmy Sylva Marková
Zpívají a hrají Aneta Podracká Bendová, Klára Jelínková, Tereza Gazárková, Aleš Janiga, Michael Robotka a Peter Gáč
Ensemble Opera Diversa: Dada Klementová (klavír), Jan Bělohlávek (housle), Iva Wiesnerová (violoncello) a Lubor Pokluda (klarinet a basklarinet).
Ensemble Opera Diversa, Brno, Divadlo Husa na Provázku (dvůr), 29. června 2023