Operní panorama Heleny Havlíkové (434) – Dvacet dva hodin Wagnera: díl druhý
- Prsten Nibelungův jako mezigenerační prokletí současnosti
- Schwarzovo Who is Who
- Ochota rozkrývat asociace
Prsten Nibelungův jako mezigenerační prokletí současnosti
Valentin Schwarz (*1989) byl po předchozí „provokativní“ inscenaci z roku 2017 v režii Franka Castorfa zvolen dalším režisérem, od kterého se dalo sotva očekávat tradiční pojetí. Kdyby premiéra nebyla odsunutá z roku 2020, kdy se kvůli covidu festival nekonal, na rok 2022, stal by se Schwarz nejmladším režisérem v historii Bayreuthských slavností – Patrici Chéreauovi bylo při nastudování tetralogie v roce 1976 označované jako “Prsten století” 31 let. Schwarzovy dosavadní operní zkušenosti se přitom omezují na menší divadla v Německu a v Rakousku.
Pro monumentální tetralogii o více než čtrnácti hodinách ve čtyřech večerech Wagner vycházel ze severských a starogermánských legend, zejména z německého středověkého eposu Píseň o Nibelunzích. Brutálně shrnuto: Wagnerova tetralogie je o zlatě, které se krádežemi i vraždami opakovaně dostává do nesprávných rukou, vykované do prstenu dává moc, ale přináší také neštěstí, závist a líté spory, které vedou k pádu bohů.
Koncepce Valentina Schwarze je od Wagnerova originálu (a jeho scénických poznámek) zásadně odlišná – žádní „pohádkoví“ bohové, ani obři, ani skřeti, žádné dcery Rýna, žádné bojovné Valkýry svážející do sídla bohů Valhaly mrtvé hrdiny, žádný meč Nothung. U Schwarze se děj odehrává v současnosti, postavy děje jsou lidé, kteří už nejsou od dnešní reality odděleni „božskou podstatou“. Původní Wagnerova společensko-kritická, politická dimenze Prstenu se tak podle režiséra vyjevuje zřetelněji. Schwarz pojímá celý cyklus jako ságu rodinné dynastie bez mytologické nadstavby a zaměřuje se na mezigenerační vztahy, v nichž se problémy přenášejí, ba ještě nabalují z jedné generace na druhou a děti jsou zatíženy traumaty „zděděnými“ od svých rodičů.
Schwarzovo Who is Who
Schwarz zásadně přepsal Wagnerovu genealogii s určením „Who is Who“. Jakoby režisér nevěřil, že ten jeho příběh divák při sledování inscenace v divadle pochopí, v programové brožuře je to on, kdo místo Wagnerova originálu podrobně popisuje svoji story. Členové Wotanovy rodiny a na ně navázaní další lidé u něj procházejí peripetiemi ještě zašmodrchanějších vztahů než u Wagnera. Schwarz se zaštiťuje tím, že i u Wagnera je spousta nelogičností. V tom má pravdu. V jeho inscenaci zůstalo těch otázek nezodpovězených ještě víc.
Nad půdorysem Wagnerova libreta Schwarz rozvíjí svůj vlastní příběh a jen zběžně si všímá příznačných motivů, jimiž Wagner tak důmyslně protkal své „všeumělecké“ dílo, aby děj hudebně obohatil o další vrstvu významů a výkladů.
Wotan, u Wagnera nejvyšší bůh germánské mytologie, stvořitel vesmíru a prvních lidí, bůh větru, bouře a války, je v inscenaci hlavou současné bohaté rodiny se spoustou služebnictva.
Wotan, sportovně založený muž v „nejlepších“ letech, si rád chodí zaběhat, baví ho bujné večírky, svými milenkami irituje svou panovačnou manželku Fricku a pouští se do stavebních úprav luxusního rodinného sídla, které hodlá mafiánským architektům Fasoltovi a Fafnerovi (u Wagnera obrům) „zaplatit“ tím, že jim přenechá svoji švagrovou Freiu (u Wagnera bohyni lásky a věčného mládí, jejíž zlatá jablka udržují nesmrtelnost bohů). A doufá, že ho z takového slibu vyseká protřelý rodinný advokát (u Wagnera polobůh ohně Loge), který stále někam zběsile telefonuje.
Že je Alberich z rodinného klanu vypuzené a vysmívané Wotanovo dvojče, se však divák dozví spíš ze Schwarzem sepsaného obsahu v programové brožuře. Z inscenace to přes podobnost letošních představitelů Wotana a Albericha, Tomasze Konieczného a Olafura Sigurdarsona, zřejmé není. A nelze to ani příliš dovodit z úvodního videa promítaného na oponu, na němž se s hudebním vývojem předehry od hlubokého dlouze se vlnícího akordu Es dur v pianissimu objímají jako v mateřském lůnu pokročilého stádia těhotenství dva lidské plody omotané pupečními šňůrami, jedno z dvojčat se prudce ožene ručičkou a z oka druhého (Wotana?) začne vytékat krev.
Wotan má s Frickou děti, s nimiž si služebné (u Wagnera Dcery Rýna) jdou zaplavat k bazénu. Vetřelce v kožené bundě, džínách a s revolverem za pasem, který se u bazénu objeví (u Wagnera Alberich, v inscenaci muž z polosvěta zločinu, podle „taháku“ režiséra v brožuře k inscenaci z rodiny vypuzené traumatizované Wotanovo dvojče), si služebné škodolibě dobírají s narážkami na jeho mužství. Takto rozdováděné s lehkomyslnou nezodpovědností nezabrání tomu, že čím dál vydrážděnější Alberich jedno z dětí unese – desetiletého kluka ve žlutém tričku a kšiltovce (u Wagnera Alberich sebere Dcerám Rýna zlato). I když Wotan získá s pomocí vychytralého advokáta Logeho kluka i další děti (způsobné holčičky se žlutými copy), zpět, doma je žádné štěstí nečeká. Wotan kluka obratem místo Frei vydá architektům. Ti se však nad takovou „odměnou“ místo půvabné Frei začnou hádat a jeden z nich (Fafner) sejme druhého (Fasolta) u jejich bouráku jedinou ranou boxerem.
Už z úvodních scén je zřejmé, že zlato, které u Wagnera střeží Dcery Rýna, nejsou ve Schwarzově inscenaci zlaté cihly či klenoty (ani ropa, jako tomu bylo v předchozí bayreuthské inscenaci Prstenu v režii Franka Castorfa), ale děti, další generace Wotanovy široce rozvětvené a rozhádané rodiny. A že samotný prsten je zde zastoupen žlutým tričkem a kšiltovkou, která v průběhu mění majitele od desetiletého kluka, nejspíš syna Albericha, kterého mu ale Wotanova „spořádaná“ rodina odebrala, po dceru Brünnhildy a Siegfrieda.
Hunding, u Wagnera potomek obrů, v inscenaci zastává práci hlídače a údržbáře Wotanovy vily, sám ale bydlí v nehostinném bytě, který zasáhne bouře, vyvrácený strom poničí přístavek a vyhodí pojistky, které se snaží opravit. Jeho manželka Sieglinde, s níž má neutěšený vztah, je už v pokročilém stádiu těhotenství. Ukáže se, že otcem jejího dítěte, Siegfrieda, klíčové postavy tetralogie, není ani Hunding, ani Sieglindin bratr Siegmund, jak je tomu u Wagnera (sourozenci neprožijí jarní milostnou noc, ale vzpomínku na své dětství v pokojíčcích jejich rodinného sídla), ale přímo Wotan, tedy Sieglindin otec.
Siegfried, u Wagnera onen nebojácný hrdina, který má od Fafnera získat zpět prsten a odvrátit tak zánik bohů, je tedy další z mnoha Wotanových nemanželských dětí, vzešlý z incestu, u Schwarze nikoli mezi sourozenci, ale mezi otcem a dcerou. V inscenaci má ovšem k obrazu Wagnerova „nejvznešenějšího hrdiny“ hodně daleko – pod velmi svéráznou hygienickou i sexuální výchovou Mima z něj vyroste neotesaný fracek, opilec a křupan. Ohání se tu revolverem, tu kordem, nebo jen tak z rozmaru podtrhne chodítko starému nemocnému Fafnerovi, kterého z toho raní mrtvice (u Wagnera Siegrfried mečem Nothungem zabije draka). Siegfried se pak skamarádí nejen s Fafnerovou ošetřovatelkou (u Wagnera Lesní ptáček), s níž si pochutnává na „číně“, kterou z krabičky jí jako prase, ale i se zakřiknutým mladíkem, který žije (jako syn) s Fafnerem v jeho luxusním sídle – je to onen kluk v kšiltovce a žlutém tričku, nyní už odrostlý, který v inscenaci představuje prsten. Následně v posledním dílu tetralogie pochopíme, že tento odrostlý kluk je Hagen a jeho kšiltovku pak začne nosit dcera Siegfrieda a Brünnhildy, která tak přebírá roli prstenu. Je to další (němá) postava, která u Wagnera vůbec není a kterou si Schwarz doplnil k rolím dětí, služebnictva, ale například i muže s ohonem, personifikací koně Grana, který vystupuje jako ochránce Brünnhildy. A zdá se, že k němu má Brünnhilda více než přátelský vztah, když se má rozhodnout mezi ním a Siegfriedem.
Brünnhilda je i u Schwarze Wotanovou milovanou dcerou vzešlou z jednoho z Wotanových mimomanželských vztahů, kterou Fricka bytostně nesnáší. V inscenaci však Brünnhilda, v americkém kovbojském klobouku a kožené bundě s třásněmi a sebejistým chováním americké feministky, přijede na rodinnou sešlost u příležitosti pohřbu Frei, která se nevzpamatovala z traumatu, když ji Wotan na chvíli vydal mafiánům Fafnerovi a Frohovi. Protože ani hrsti prášků, které jí dávali Donner a Froh nepomáhaly, spáchala sebevraždu střelou do hlavy.
Brünnhilda a Siegfried pak mají dceru, jenže po letech je jejich manželství v troskách. Podobně jako ve Schwarzově inscenaci manželství jejich otce Wotana: Wotan už na konci Valkýry rezignovaně opustí rodinu poté, co odpráskl pistolí svého nemanželského syna Siegmunda (u Wagnera ho zabije s Wotanovou pomocí navzdory snaze Brünnhildy Hunding), triumfující Fricka vítězoslavně uspořádá usmiřovací večírek, ale Wotan znechuceně hodí do nabízené sklenice se šampaňským snubní prsten, nasadí si Brünnhildin klobouk a nechá Fircku samotnou u hořící svíčky. Siegfried, v Soumraku bohů v krizi středního věku, si nabrnkne vyzývavou prsatou blondýnu (u Wagnera Gutrunu) a Brünnhildě jejich desetiletou dceru sebere – i s kšiltovkou a žlutým trikem. Brünnhilda se jí chce domoci zpět a při hádkách s exmanželem ji krutě zneužívá jako rukojmí a vystavuje ji hodně drsným situacím, včetně explicitních sexuálních scén jejího otce (Siegfrieda) s blondýnou (Gutrunou) na divokém večírku ve starogermánském stylu.
Ostatní Valkýry v inscenaci nejsou žádné pomocnice Wotana, které na okřídlených koních určují na bojištích vítězství a duše padlých odvážejí do Valhaly. Schwarz z nich udělal vymóděné fifleny, které v kosmetickém salonu čekají na další omlazovací plastiky a Sieglindino narozené mimino, se kterým se přiřítí Brünnhilda, je nezajímá.
Mime, podivný vemlouvavý opatrovník dětí, které nutí kreslit starogermánské masky, z jehož chování nelze vyloučit pedofilní sklony, vychovává Siegfrieda v Hundingově provizorně opraveném domě, vaří mu v mikrovlnce, učí ho čistit si zuby a do sexuální výchovy se ho snaží zasvětit s pomocí skládačky zachycující ženský akt (kterou si pak Siegrfried vezme na „rande“ s Brünnhildou). Mime převlečený za černokněžníka Siegfriedovi k narozeninám sehraje pod nápisem Happy Birthday s panenkami na židličkách loutkové divadlo na motivy jeho minulosti a podivný host (Wotan) sem přinese zvláštní dárek – velké černé pouzdro se stříbrnou stuhou. Je v něm hůl, v níž Siegfrired objeví kord (u Wagnera Brünnhilda po souboji Siegmunda s Hagenem, v němž Wotan svým oštěpem Siegmundovi roztříští meč Nothung, úlomky meče sebere a předá je kováři Mimemu, který z nich ale nesvede znovu meč ukout a dokáže to až Siegfried).
Popsat Schwarzovu inscenaci s novým a novým přívalem akcí a možností významů by vydalo na deset Operních panoramat. Zde už jen uzavřu, že po loňské premiéře, při níž byl Schwarz publikem vypískán mnohem bouřlivěji než letos, režisér upravil závěr tetralogie. (Připomeňme, že u Wagnera Brünnhilda skočí za mrtvým Siegfriedem na zapálenou hranici na břehu Rýna, řeka vystoupí ze svých břehů a Dcery Rýna se s jásotem zmocní prstenu. Valhala je zachvácena plameny a nastává konec bohů.) Loni se v závěru Soumraku bohů (v souladu s Wagnerem) Wotan neobjevil. Letos mezi spouštěnými neonovými trubicemi zářícími jasným světlem visí Wotan oběšený. Rozšiřuje tak počet mrtvol kolem vypuštěného betonového bazénu: na jeho dně mezi odpadky leží mrtvý Siegfried, vedle Brünnhilda, která se polila tekutinou z kanystru a objímá uříznutou zkrvavenou hlavu onoho personifikovaného Grana, kterou sem z igelitové tašky hodil Gunther. A zatímco loni Schwarz holčičku v kšiltovce a žlutém tričku, dceru Siegrfieda a Brünnhildy, nechal pod starogermánskou maskou nehybně ležet na kraji bazénu, letos se holčičce z této zoufale bezútěšné situace povedlo utéct. Úvahy nad tím, zda po všech těch traumatech, jimiž si prošla, to bude ona, komu se podaří zpřetrhat rodinné prokletí, ponechal režisér po těch více než čtrnácti hodinách už na divácích.
Ochota rozkrývat asociace
Sledovat inscenaci typu, kterou připravil Valentin Schwarz, v níž akce střídá akci téměř ve filmovém tempu a často v paralelních situacích na různých místech jeviště, je hodně náročné. Samozřejmě se nelze odpoutat od porovnávání viděného s Wagnerovým originálem, podle míry znalosti německého textu se bouřit proti nesrovnalostem mezi tím, o čem se zpívá a co se odehrává na jevišti, ale i s překvapením objevovat vizualizace nových, v jiných inscenacích mimo pozornost zasunutých významů slov. Další část pozornosti divák věnuje dešifrování příběhu vymyšlenému režisérem, jehož logika má ovšem spoustu trhlin a nejasností stejně jako výklad použitých znaků: Wotanův přívěsek jako znak jeho oštěpu? Rubikova kostka jako tajemství prstenu? Šála jako symbol kouzelné přilbice? Skulpturu z rodinné knihovny, skleněnou kostku, v níž byla umístěna s různou intenzitou svítící pyramida, která procházela v rukou různých postav celou inscenací, než u špinavého bazénu s mrtvolami definitivně zhasne, bylo možné chápat jako symbol Wotanova rodinného klanu, u Wagnera sídla bohů.
To vše pochopitelně odvádí pozornost od sledování hudby. Až jsem měla tendenci zavřít oči a nenechat se těmi režijními vymyšlenostmi/schválnostmi rozptylovat. A s hlubokou pokorou se omlouvám všem interpretům toho více než čtrnáctihodinového „maratonu“, že zde jen stručně shrnu: Hudební nastudování Pietariho Inkinena (*1980), v letech 2015 až 2020 šéfdirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, bylo plné emocí. Tomasz Konieczny jako Wotan, Olaf Sigurdarson v roli Albericha, Arnold Bezuyen jako Mime a Andreas Schager coby Siegfried byli vynikající, stejně jako Christa Mayer v roli Fircky, Daniela Köhler jako Brünnhilda ve třetí části tetralogie a Catherine Foster v ostatních částech s desetiletými bayreuthskými zkušenostmi s rolí Brünnhildy. V roli Sieglindy mě však kvůli chvění hlasu a tím i intonační nejasnosti příliš nezaujala norská sopranistka Elisabeth Teige, považovaná přitom od loňského roku za bayreuthský objev i jako Senta v Bludném Holanďanovi nebo Alžběta v Tannhäuserovi. Loňská Sieglinda, Lise Davidsen, další norský wagnerovský objev, mě dle zhlédnutého záznamu zaujala mnohem víc.
Nejdřív jsem se inscenaci strženou z božského piedestalu teprve pětatřicetiletým rakouským režisérem bez větších operních zkušeností vzpírala. Schwarzova adaptace mytologické podstaty Prstenu na současnou bohatou rodinu se mi zdála zplošťující.
Dlouho mi trvalo, než jsem byla ochotná (a připravená) přistoupit „na hru“, k níž vyzývá režisér – a pokusila se nazírat na jeho koncepci nejen jako na svévolnou netflixovou binge-watchingovou aktualizaci a na výstřednost dnes tak módního režisérismu za každou cenu, ale promyšleným pokusem vystavět nad Wagnerovou předlohou svět asociací a úvah – „co kdyby to bylo jinak?” Nakonec i pro mne inscenace spouštěla asociace a další interpretace – a taková rozmanitost vnímání mi začala otevírat univerzálnost Prstenu, v němž mnoho scén se zdá být jako z jiného světa a přitom rezonují se současností.
Přispěly k tomu nejen pěvecké, ale pod Schwarzovým vedením i strhující herecké výkony. V každém okamžiku bylo zřetelně čitelné, co si postavy se srozumitelnou gestikou dnešních lidí v danou chvíli myslí. Například i tak zdánlivě banální situace předávání skleničky měla v inscenaci mnoho desítek různých podob, od láskyplného nabídnutí zakončeného milostným polibkem přes vychrstnutí obsahu na podávajícího po zlostné předání následované prudkým mrsknutím sklenice o zem. Sofistikovaně byla Andreem Cozzim vypracovaná také scénografie, včetně fantastického svícení Reinharda Trauba a významově přesně čitelných kostýmů Andyho Besucha. Promyšlený byl výběr předmětů použitých jako znaky, jejichž významy v průběhu čtyř večerů nebylo vždy snadné dešifrovat – i proto, že některé rekvizity byly pro diváka ze zadních řad rozlehlého hlediště obtížně rozeznatelné (jizva na Wotanově obličeji, Rubikova kostka, boxer, pistole, koník, starogermánské masky, porno-skládačka).
Při závěrečné děkovačce se po salvách nadšení vůči sólistům, sboru i dirigentovi a orchestru strhla vůči inscenátorům v hledišti bouře, v níž část publika dávala mocným bučením najevo svou zásadní nespokojenost. Mě způsob, jakým Schwarz v tetralogii rozkryl Wagnerovu společensko-kritickou dimenzi Prstenu s přidanými postavami dětí zasažených traumaty v rodinných vztazích s násilím, brutalitou, týráním, zneužíváním moci, organizovaným zločinem, nakonec hluboce zasáhl. A mám stále o čem dumat.
Richard Wagner: Prsten Nibelungův
Dirigent Pietari Inkinen, režie Valentin Schwarz, scéna Andrea Cozzi, kostýmy Andy Besuch, dramaturgie Konrad Kuhn, svícení Reinhard Traub/Nicol Hungsberg, video Luis August Krawen, sbormistr Eberhard Friedrich.
Zlato Rýna
Osoby a obsazení: Wotan – Tomasz Konieczny, Donner – Raimund Nolte, Froh – Attilio Glaser, Loge – Daniel Kirch, Fricka – Christa Mayer, Freia – Hailey Clark, Erda – Okka von der Damerau, Alberich – Olafur Sigurdarson, Mime – Arnold Bezuyen, Fasolt – Jens-Erik Aasbø, Fafner – Tobias Kehrer, Woglinde – Evelin Novak, Wellgunde – Stephanie Houtzeel, Flosshilde – Simone Schröder.
Valkýra
Osoby a obsazení: Siegmund – Klaus Florian Vogt, Hunding – Georg Zeppenfeld, Wotan – Tomasz Konieczny, Sieglinde – Elisabeth Teige, Brünnhilde – Catherine Foster, Fricka – Christa Mayer, Gerhilde – Kelly God, Ortlinde – Brit-Tone Müllertz, Waltraute – Claire Barnett-Jones, Schwertleite – Christa Mayer, Helmwige – Daniela Köhler, Siegrune – Stephanie Houtzeel, Grimgerde – Marie Henriette Reinhold, Rossweisse – Simone Schröder, Grane – Igor Schwab.
Siegfried
Osoby a obsazení: Siegfried – Andreas Schager, Mime – Arnold Bezuyen, Poutník – Tomasz Konieczny, Alberich – Olafur Sigurdarson, Fafner – Tobias Kehrer, Erda – Okka von der Damerau, Brünnhilde – Daniela Köhler, Lesní ptáček – Alexandra Steiner, Mladý Hagen – Branko Buchberger, Grane – Igor Schwab.
Soumrak bohů
Osoby a obsazení: Siegfried – Andreas Schager, Gunther – Michael Kupfer-Radecky, Alberich – Olafur Sigurdarson, Hagen – Mika Kares, Brünnhilde – Catherine Foster, Gutrune – Aile Asszonyi, Waltraute – Christa Mayer, První sudička – Okka von der Damerau, Druhá sudička – Claire Barnett-Jones, Třetí sudička – Kelly God, Woglinde – Evelin Novak, Wellgunde – Stephanie Houtzeel, Flosshilde – Simone Schröder, Grane – Igor Schwab.
Festivalový orchestr a sbor.
Bayreuthské slavnosti 26., 27., 29. a 31. července 2023.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
