Operní panorama Heleny Havlíkové (44)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 3. do 9. října 2011

° Lahůdkový i ostrý segedínský Armel
°° Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini
°° Josef Mysliveček: Antigona
° „Tak, moji drazí….ta serenáda se … podařila…“
° Inspirace na dny příští

***

Lahůdkový i ostrý segedínský Armel

Maďarský Segedín (počtem 170 tisíc obyvatel podobný naší Plzni) je příjemné město, kde sice slavný recept na vepřový guláš s kysaným zelím ve skutečnosti nevznikl, ale honosí se krásným divadlem, srovnatelným u nás například s Mahenovým v Brně. Konání již čtvrtého ročníku operního festivalu a soutěže s názvem Armel (toto slovo ani v maďarštině nemá žádný význam) právě tam už napovídá o jeho zaměření – nesoustřeďuje se na největší prestižní operní scény, ale poskytuje zajímavou příležitost prezentace menším regionálním divadlům: kromě naší Plzně a jejího Rigoletta to letos je newyorské Centrum soudobého umění s americkou současnou operou Tajný agent a krakovská opera s Ullmannovým Císařem z Atlantidy. Švýcarský soubor, který působí zároveň v Bielu a Solothurnu, uvedl Myslivečkovu Antigonu – a pětici dotváří představení Zandonaiovy Francesky da Rimini v nastudování domácího segedínského divadla. Jakkoli je festival kláním pro sólisty, kteří soutěží ve vybraných rolích uváděných oper, je i neoficiálně vyhlášenou soutěží divadel a jejich dramaturgie. Můžeme být hrdí, že se – podobně jako předloni – ujímají oper v širším smyslu českých skladatelů zahraniční divadla. Ale zároveň bychom se měli zamyslet, proč promarňujeme příležitost propagovat se na mezinárodní úrovni českým operním repertoárem – jako to soustavně na festivalu dělají Američané, loni Norové a další.

Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini

Nevím, že by u nás byla Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie, italského skladatele první poloviny 20. století, kdy uvedena. Premiéru měla v Turíně v roce 1914. Příběh Francesky z Rimini, která skutečně žila v letech 1255 – 1285, inspiroval desítky básníků, dramatiků, skladatelů pro operní i symfonická díla stejně jako výtvarníků. Zandonaiova verze vychází dramatu Gabriela d’Annunzia na základě 5. zpěvu Dantova Pekla z jeho Božské komedie. Na pozadí rodových sporů mezi ghibelliny a guelfy ve 13. století líčí příběh nikoli milostného trojúhelníku, ale hned čtyřúhelníku, ve kterém trojice charakterově odlišných bratrů miluje krásnou mladou Francesku. Ta je podvodným úskokem přinucena z politických důvodů ke sňatku s jedním z bratrů, tělesně znetvořeným, zvaným Gioanciotto, zatímco se rozvíjí její tajný milostný vztah s dalším z bratrů Paolem, který má pro svoji krásu přezdívku Il Bello. Bratr třetí, který v bojích přišel o jedno oko – Malatestino dall’Occhio, tento poměr odhalí a ze žárlivosti prozradí, takže příběh nezadržitelně směřuje k závěrečné vraždě milenců z ruky manžela.

Zandonaiova Francesca da Rimini je postpucciniovské hudební drama, z něhož se doslova řinou vášně – milostné touhy, nenávisti, žárlivosti, závisti. Zandonai tyto emoce vyjadřuje široce klenutými, místy až sentimentálními melodiemi a plnými, až křiklavými orchestrálními barvami. Kompozičně nezapře, že je Ital. Také libreto Tita Riccordiho podle dramatu Gabriela d’Annunzia hýří v textu bohatými jazykovými obrazy a symboly. A segedínskému symfonickému orchestru, který má na starosti jak koncerty, tak operní produkce, taková partitura pod taktovkou Tamáse Pála ve své opulentnosti zjevně vyhovuje. Podobně jako sólistům, kterým zjevně pomáhá výborná akustika divadla.

Jiný kraj – jiný mrav. A platí to i o opeře. Segedínské nastudování Francesky da Rimini potvrzuje mou dosavadní zkušenost s maďarskými operními inscenacemi. Maďaři si zřejmě potrpí na realistická, až naturalistická pojetí, jejichž scénickou podobu bychom považovali za kašírovanou nápodobu a hereckou za přehrávání a „trhání kulis“.


D’Annuziovo drasticky realistické líčení některých situací tuto tendenci zřejmě ještě posílilo. Představitel znetvořeného Gianciotta měl skutečně na tváři latexovou masku, která mu nepřehlédnutelně zohavila obličej, napadal na jednu nohu a choval se celkově hrubě tak vehementně, že nenechal ani chvíli nikoho na pochybách o svém charakteru. Enriquea Pinu, představitele zraněného Malatestina, přinesli na jeviště na nosítkách skutečně s hutnou vrstvou červené hmoty. Po chvíli do ní s velkým gestem sáhl, vyňal rekvizitu oční bulvy a vztekle ji mrštil na zem. Na důkaz likvidace zajatého nepřítele pak přinese zkrvavený vak, ze kterého „vysype“ věrohodnou maketu uťaté hlavy. Krásu Paola „Il Bello“ inscenátoři zdůraznili tuhou načesanou parukou. A režisér nechal Paola a Francesku na sebe hledět s tak neochvějnou oddaností, že jejich tajné milenecké toužení muselo dojít i tomu nejnatvrdlejšímu divákovi. Kupodivu si toho ale vůbec nevšiml manžel Gianciotto, který sice hřímal o žárlivosti, herecky jej ale plně zaměstnávalo ono kulhání. Tento naturalismus ale nijak nebránil režisérovi inscenace, dlouhým seznamem maďarských divadelních cen ověnčenému uměleckému šéfovi segedínského divadla a choreografovi Tamásovi Juronicsovi, aby ve výtvarném řešení zkombinoval kašírovanou nápodobu renesančního prostoru v temném černo šedém pojetí s novodobými barely a začouzenými rozbitými továrními okny. A zprostředkovatele politicky motivovaného sňatku pojal jako novodobého úředníka v šedém obleku, s brýlemi a aktovkou, který se znuděně dívá na hodinky, když se mu zdá, že onen klíčový okamžiku vzniku fatální lásky mezi Franceskou a Paolem, pro který Zandonai zkomponoval srdcervoucí hudbu beze slov, trvá už příliš dlouho. A v závěru fotoaparátem s úřednickou spořádaností zdokumentuje obě mrtvoly.
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Jakobín (ND Praha)

[Celkem: 7    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Tož k Jakobínu: Nevím, zda je dobré udělat z Lotinky alkoholičku, jen aby se vytvořit charakter za každou cenu je dobré udělat z Lotinky alkoholičku.Indispozice pana Ježka byla více než patrná, proto bych ho neobviňoval z neznělosti hlasu. Paní Poláčková zpívá vzadu, proto hlas málo jiskří a málo se nese do hlediště (ale to byl i problém paní Kněžíkové – dříve paní Tattermuschová, Šounová nebo Jehličková zněly báječně), Aleš Voráček je pro budovu ND opravdu tkaničkovitý tenor, basisté se ani jeden neosvědčil, Roman Janál byl lepší, než při záskoku o první premiéře (pan Sem den předtím zpíval v Českých Budějovicích… Číst vice »

Anonymous

Režie pana Heřmana mne vcelku překvapila – čekal jsem, že se postavy budou po jevišti ploužit jako u Wilsona, ale docela se hrálo divadlo – někdy by ovšem méně znamenalo více (vlaštovky ve škole).
A také by si pan Heřman mohl odpustit ta debilní režírování před tím, než zazní hudba. Je to opravdu nevkusné a antioperní! Dějství začíná skladatelovou hudbou a nikoli přidaným trapným rozehráváním něčeho, co autoři ani omylem nezamýšleli!