Operní panorama Heleny Havlíkové (44)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Josef Mysliveček: Antigona

Opery Josefa Myslivečka, tohoto staršího Mozartova vrstevníka a v sedmdesátých letech 18. století uznávaného skladatele tehdy již dožívajícího žánru opery seria přímo v její kolébce Itálii, jsou u nás prakticky neznámé. Mysliveček kánony opery seria nebořil, nýbrž ctil a mistrovsky zvládl. A měl melodický talent. Antigonu složil na vrcholu své popularity; premiéru měla v rámci karnevalové sezóny roku 1774 v Teatro Regio v Turíně. Libreto má s tou Sofoklovou společného pramálo. Mudrovat nad hloubkou jeho Antigony II je zbytečné – podobných libret vznikaly tucty; cílem bylo vytvořit osnovu pro brilantní pěvecká čísla a pokud možno je propojit bez kostrbatých švů – podobnost dnešních „mýdlových oper“ s tímto pracovním postupem opery seria jistě není náhodná. Roccaforte si základní schéma vypůjčil od Euripida či Hygina, jejichž Antigona vyvázne Kreontovu smrtelnému rozsudku, tajně se ožení s jeho synem Haimonem a pod cizí identitou porodí jejich dítě, aby se pak vrátila do Théb převzít vládu.

Antigona patří dnes stále k dramaturgickým raritám. U nás ji známe z dosud jediné inscenace ve Stavovském divadle v roce 2006. Inscenátoři (režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák) tehdy adaptovali antický mýtus o Antigoně ve formě opery seria do praktik režimů Julie Timošenkové a Alexandra Lukašenka.

Barokní opera dodnes provokuje svou až marnotratnou opulentností uměleckého výrazu. Pokusy o její návrat – ať již formou „historicky poučené interpretace“ nebo rozvíjením barokní „marnotratnosti“ moderními multimediálními technologiemi i uměleckými styly – oživují soudobou hudební scénu často. Základní podmínkou úspěchu těchto pokusů je však dokonalá profesionalita provedení, bez níž jsou takové projekty obtížně životaschopné. Baroko vyžaduje plýtvaní, nikoli spořivou askezi, chladnou vypočítavost nebo útlocitnost. Právě ona rozmařilost a dokonalost jsou nezanedbatelnou součástí uměleckého účinu. Nelze přitom pominout okolnost, že jednou z povinností mistrů barokní opery bylo vyhovět pěveckým hvězdám včetně kastrátů – jejichž virtuózní umění bel canta bylo „tahákem“ tehdejších provedení.

A právě zde je příčina rozpačitého výsledku švýcarského uvedení Antigony. Výkony mladých symaptických sólistů svědčily bezesporu o jejich talentu, ale splnit ve fázi jejich vývoje technicky, výrazově i délkou tak náročné role specifického stylu bel canta bylo rizikem nejen pro ně, ale i pro diváky, jakkoli bylo dílo seškrtáno nejen v recitativech ale i v mnoha hudebních číslech do trvání necelých tří hodin. Sopranistka Rosa Elvira Sierra jako pomstychtivá dominantní Antigona, odhodlaná dosáhnout svého cíle, osvědčila spíše snahu o dramatický výraz, než koloraturní techniku. Raimund Wiederkehr, obsazený do role tyrana Kreonta, trýznil svým zpěvem nejen sebe, ale i diváky. Naopak tenorista William Lombardi jako nerozhodný synáček tyrana Euristeo se blýskl výškami a pohyblivostí, stejně jako obě sopranistky – Annina Haug a Nathalie Colas v menších rolích zamilovaného Learka a Alcesta. A bylo zřejmé, že Segedínský symfonický orchestr, který hraje všechna festivalová představení, protože soubory s sebou své orchestry nevozí, nemá s tímto hudebním stylem příliš zkušenosti.


Není dnes snadné inscenačně zvládnout schematizované kánony s vládci ctnostnými i tyranskými, nečekanými zvraty a odhaleními a opakováním květnatých emotivních textů da capo árií až po povinně šťastné rozuzlení. Pokud už Roccaforte i Mysliveček volně parafrázovali antický mýtus, otevírají se další inscenační posuny. Třebaže ne tak radikálně, jako u nás Nekvasil, také Andreas Rosar posunul příběh do strohého prostoru netonových zdí, zakončených zářivkami s jejich chladným bílým světlem. Antický původ naznačovaly jen dílčí prvky (Euristeova suknice, nádoba pro oheň).

Soutěžící

Ze soutěžních výkonů byly na vysoké úrovni obě sopranistky – v dramatickém oboru mladá maďarská sólistka Adrienna Mikschová ve výrazově i svou délkou velice obtížné roli Francesky, stejně jako mladičká křehounká Portugalka Requel Camarinha, která jako Myslivečkova Ermiona během opery opakovaně uniká smrti a zároveň perlí tirády koloratur. Dominikánský tenorista Enrique Pina jako onen jednooký bratr v Zandonaiovi zatím zjevně nemá rozsáhlejší divadelní zkušenosti. 15. října uvidíme, jak rozhodne mezinárodní porota – a do té doby mohou na portálu arte live web hlasovat diváci z celého světa, tedy i u nás – o nejlepší inscenaci.

***

„….ta serenáda se … podařila…“

Opera pražského Národního divadla zahájila – navzdory vtažení do akce ministra kultury „kulový blesk“ (s krycím názvem „transformační proces“) – letošní sezónu způsobem už dlouho v Národním divadle nebývalým: úspěchem české opery!

Klíč k nové inscenaci Jakobína Antonína Dvořáka je zdánlivě velice jednoduchý: laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu melodickou, srdečnou hudbu. Vůči této Dvořákově opeře, ale i k sobě navzájem ho našli režisér Jiří Heřman, scénograf Pavel Svoboda, kostýmní výtvarnice Alexandra Grusková, choreografka Lucie Holánková a dirigent Tomáš Netopil. Společně se jim podařilo vzdát bez patosu hold nejen českým české hudebnosti, ale i českým kantorům, kteří do dětských dušiček vkládali základy vzdělanosti a lásky k hudbě. A Benda se navíc odvážně dokázal postavit nespravedlnosti – skutek, který si zaslouží nejvyšší obdiv, neboť vládychtivých Adolfů známe dost i dnes.

Inscenace nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy – vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. Se svým přirozeným smyslem pro spravedlnost ale dokáže trestat ty, kteří ze špatných úmyslů páchají skutečné darebáctví, zde v závěru nafoukaného loajálního kariéristu Purkrabího i vládychtivého Adolfa, kteří se musejí vrátit zpátky do školy, ba „zůstat po škole“, zatímco ostatní si mohou užívat díky „státním“ oslavám „mimořádné volno“. A raději „neřeší“, že ještě před chvílí ochotně na svých tabulkách přepisovali jména svých pánů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Jakobín (ND Praha)

[Celkem: 7    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Tož k Jakobínu: Nevím, zda je dobré udělat z Lotinky alkoholičku, jen aby se vytvořit charakter za každou cenu je dobré udělat z Lotinky alkoholičku.Indispozice pana Ježka byla více než patrná, proto bych ho neobviňoval z neznělosti hlasu. Paní Poláčková zpívá vzadu, proto hlas málo jiskří a málo se nese do hlediště (ale to byl i problém paní Kněžíkové – dříve paní Tattermuschová, Šounová nebo Jehličková zněly báječně), Aleš Voráček je pro budovu ND opravdu tkaničkovitý tenor, basisté se ani jeden neosvědčil, Roman Janál byl lepší, než při záskoku o první premiéře (pan Sem den předtím zpíval v Českých Budějovicích… Číst vice »

Anonymous

Režie pana Heřmana mne vcelku překvapila – čekal jsem, že se postavy budou po jevišti ploužit jako u Wilsona, ale docela se hrálo divadlo – někdy by ovšem méně znamenalo více (vlaštovky ve škole).
A také by si pan Heřman mohl odpustit ta debilní režírování před tím, než zazní hudba. Je to opravdu nevkusné a antioperní! Dějství začíná skladatelovou hudbou a nikoli přidaným trapným rozehráváním něčeho, co autoři ani omylem nezamýšleli!