Operní panorama Heleny Havlíkové (44)
Týden od 3. do 9. října 2011
° Lahůdkový i ostrý segedínský Armel
°° Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini
°° Josef Mysliveček: Antigona
° „Tak, moji drazí….ta serenáda se … podařila…“
° Inspirace na dny příští
***
Lahůdkový i ostrý segedínský Armel
Maďarský Segedín (počtem 170 tisíc obyvatel podobný naší Plzni) je příjemné město, kde sice slavný recept na vepřový guláš s kysaným zelím ve skutečnosti nevznikl, ale honosí se krásným divadlem, srovnatelným u nás například s Mahenovým v Brně. Konání již čtvrtého ročníku operního festivalu a soutěže s názvem Armel (toto slovo ani v maďarštině nemá žádný význam) právě tam už napovídá o jeho zaměření – nesoustřeďuje se na největší prestižní operní scény, ale poskytuje zajímavou příležitost prezentace menším regionálním divadlům: kromě naší Plzně a jejího Rigoletta to letos je newyorské Centrum soudobého umění s americkou současnou operou Tajný agent a krakovská opera s Ullmannovým Císařem z Atlantidy. Švýcarský soubor, který působí zároveň v Bielu a Solothurnu, uvedl Myslivečkovu Antigonu – a pětici dotváří představení Zandonaiovy Francesky da Rimini v nastudování domácího segedínského divadla. Jakkoli je festival kláním pro sólisty, kteří soutěží ve vybraných rolích uváděných oper, je i neoficiálně vyhlášenou soutěží divadel a jejich dramaturgie. Můžeme být hrdí, že se – podobně jako předloni – ujímají oper v širším smyslu českých skladatelů zahraniční divadla. Ale zároveň bychom se měli zamyslet, proč promarňujeme příležitost propagovat se na mezinárodní úrovni českým operním repertoárem – jako to soustavně na festivalu dělají Američané, loni Norové a další.
Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini
Nevím, že by u nás byla Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie, italského skladatele první poloviny 20. století, kdy uvedena. Premiéru měla v Turíně v roce 1914. Příběh Francesky z Rimini, která skutečně žila v letech 1255 – 1285, inspiroval desítky básníků, dramatiků, skladatelů pro operní i symfonická díla stejně jako výtvarníků. Zandonaiova verze vychází dramatu Gabriela d’Annunzia na základě 5. zpěvu Dantova Pekla z jeho Božské komedie. Na pozadí rodových sporů mezi ghibelliny a guelfy ve 13. století líčí příběh nikoli milostného trojúhelníku, ale hned čtyřúhelníku, ve kterém trojice charakterově odlišných bratrů miluje krásnou mladou Francesku. Ta je podvodným úskokem přinucena z politických důvodů ke sňatku s jedním z bratrů, tělesně znetvořeným, zvaným Gioanciotto, zatímco se rozvíjí její tajný milostný vztah s dalším z bratrů Paolem, který má pro svoji krásu přezdívku Il Bello. Bratr třetí, který v bojích přišel o jedno oko – Malatestino dall’Occhio, tento poměr odhalí a ze žárlivosti prozradí, takže příběh nezadržitelně směřuje k závěrečné vraždě milenců z ruky manžela.
Zandonaiova Francesca da Rimini je postpucciniovské hudební drama, z něhož se doslova řinou vášně – milostné touhy, nenávisti, žárlivosti, závisti. Zandonai tyto emoce vyjadřuje široce klenutými, místy až sentimentálními melodiemi a plnými, až křiklavými orchestrálními barvami. Kompozičně nezapře, že je Ital. Také libreto Tita Riccordiho podle dramatu Gabriela d’Annunzia hýří v textu bohatými jazykovými obrazy a symboly. A segedínskému symfonickému orchestru, který má na starosti jak koncerty, tak operní produkce, taková partitura pod taktovkou Tamáse Pála ve své opulentnosti zjevně vyhovuje. Podobně jako sólistům, kterým zjevně pomáhá výborná akustika divadla.
Jiný kraj – jiný mrav. A platí to i o opeře. Segedínské nastudování Francesky da Rimini potvrzuje mou dosavadní zkušenost s maďarskými operními inscenacemi. Maďaři si zřejmě potrpí na realistická, až naturalistická pojetí, jejichž scénickou podobu bychom považovali za kašírovanou nápodobu a hereckou za přehrávání a „trhání kulis“.
D’Annuziovo drasticky realistické líčení některých situací tuto tendenci zřejmě ještě posílilo. Představitel znetvořeného Gianciotta měl skutečně na tváři latexovou masku, která mu nepřehlédnutelně zohavila obličej, napadal na jednu nohu a choval se celkově hrubě tak vehementně, že nenechal ani chvíli nikoho na pochybách o svém charakteru. Enriquea Pinu, představitele zraněného Malatestina, přinesli na jeviště na nosítkách skutečně s hutnou vrstvou červené hmoty. Po chvíli do ní s velkým gestem sáhl, vyňal rekvizitu oční bulvy a vztekle ji mrštil na zem. Na důkaz likvidace zajatého nepřítele pak přinese zkrvavený vak, ze kterého „vysype“ věrohodnou maketu uťaté hlavy. Krásu Paola „Il Bello“ inscenátoři zdůraznili tuhou načesanou parukou. A režisér nechal Paola a Francesku na sebe hledět s tak neochvějnou oddaností, že jejich tajné milenecké toužení muselo dojít i tomu nejnatvrdlejšímu divákovi. Kupodivu si toho ale vůbec nevšiml manžel Gianciotto, který sice hřímal o žárlivosti, herecky jej ale plně zaměstnávalo ono kulhání. Tento naturalismus ale nijak nebránil režisérovi inscenace, dlouhým seznamem maďarských divadelních cen ověnčenému uměleckému šéfovi segedínského divadla a choreografovi Tamásovi Juronicsovi, aby ve výtvarném řešení zkombinoval kašírovanou nápodobu renesančního prostoru v temném černo šedém pojetí s novodobými barely a začouzenými rozbitými továrními okny. A zprostředkovatele politicky motivovaného sňatku pojal jako novodobého úředníka v šedém obleku, s brýlemi a aktovkou, který se znuděně dívá na hodinky, když se mu zdá, že onen klíčový okamžiku vzniku fatální lásky mezi Franceskou a Paolem, pro který Zandonai zkomponoval srdcervoucí hudbu beze slov, trvá už příliš dlouho. A v závěru fotoaparátem s úřednickou spořádaností zdokumentuje obě mrtvoly.
Josef Mysliveček: Antigona
Opery Josefa Myslivečka, tohoto staršího Mozartova vrstevníka a v sedmdesátých letech 18. století uznávaného skladatele tehdy již dožívajícího žánru opery seria přímo v její kolébce Itálii, jsou u nás prakticky neznámé. Mysliveček kánony opery seria nebořil, nýbrž ctil a mistrovsky zvládl. A měl melodický talent. Antigonu složil na vrcholu své popularity; premiéru měla v rámci karnevalové sezóny roku 1774 v Teatro Regio v Turíně. Libreto má s tou Sofoklovou společného pramálo. Mudrovat nad hloubkou jeho Antigony II je zbytečné – podobných libret vznikaly tucty; cílem bylo vytvořit osnovu pro brilantní pěvecká čísla a pokud možno je propojit bez kostrbatých švů – podobnost dnešních „mýdlových oper“ s tímto pracovním postupem opery seria jistě není náhodná. Roccaforte si základní schéma vypůjčil od Euripida či Hygina, jejichž Antigona vyvázne Kreontovu smrtelnému rozsudku, tajně se ožení s jeho synem Haimonem a pod cizí identitou porodí jejich dítě, aby se pak vrátila do Théb převzít vládu.
Antigona patří dnes stále k dramaturgickým raritám. U nás ji známe z dosud jediné inscenace ve Stavovském divadle v roce 2006. Inscenátoři (režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák) tehdy adaptovali antický mýtus o Antigoně ve formě opery seria do praktik režimů Julie Timošenkové a Alexandra Lukašenka.
Barokní opera dodnes provokuje svou až marnotratnou opulentností uměleckého výrazu. Pokusy o její návrat – ať již formou „historicky poučené interpretace“ nebo rozvíjením barokní „marnotratnosti“ moderními multimediálními technologiemi i uměleckými styly – oživují soudobou hudební scénu často. Základní podmínkou úspěchu těchto pokusů je však dokonalá profesionalita provedení, bez níž jsou takové projekty obtížně životaschopné. Baroko vyžaduje plýtvaní, nikoli spořivou askezi, chladnou vypočítavost nebo útlocitnost. Právě ona rozmařilost a dokonalost jsou nezanedbatelnou součástí uměleckého účinu. Nelze přitom pominout okolnost, že jednou z povinností mistrů barokní opery bylo vyhovět pěveckým hvězdám včetně kastrátů – jejichž virtuózní umění bel canta bylo „tahákem“ tehdejších provedení.
A právě zde je příčina rozpačitého výsledku švýcarského uvedení Antigony. Výkony mladých symaptických sólistů svědčily bezesporu o jejich talentu, ale splnit ve fázi jejich vývoje technicky, výrazově i délkou tak náročné role specifického stylu bel canta bylo rizikem nejen pro ně, ale i pro diváky, jakkoli bylo dílo seškrtáno nejen v recitativech ale i v mnoha hudebních číslech do trvání necelých tří hodin. Sopranistka Rosa Elvira Sierra jako pomstychtivá dominantní Antigona, odhodlaná dosáhnout svého cíle, osvědčila spíše snahu o dramatický výraz, než koloraturní techniku. Raimund Wiederkehr, obsazený do role tyrana Kreonta, trýznil svým zpěvem nejen sebe, ale i diváky. Naopak tenorista William Lombardi jako nerozhodný synáček tyrana Euristeo se blýskl výškami a pohyblivostí, stejně jako obě sopranistky – Annina Haug a Nathalie Colas v menších rolích zamilovaného Learka a Alcesta. A bylo zřejmé, že Segedínský symfonický orchestr, který hraje všechna festivalová představení, protože soubory s sebou své orchestry nevozí, nemá s tímto hudebním stylem příliš zkušenosti.
Není dnes snadné inscenačně zvládnout schematizované kánony s vládci ctnostnými i tyranskými, nečekanými zvraty a odhaleními a opakováním květnatých emotivních textů da capo árií až po povinně šťastné rozuzlení. Pokud už Roccaforte i Mysliveček volně parafrázovali antický mýtus, otevírají se další inscenační posuny. Třebaže ne tak radikálně, jako u nás Nekvasil, také Andreas Rosar posunul příběh do strohého prostoru netonových zdí, zakončených zářivkami s jejich chladným bílým světlem. Antický původ naznačovaly jen dílčí prvky (Euristeova suknice, nádoba pro oheň).
Soutěžící
Ze soutěžních výkonů byly na vysoké úrovni obě sopranistky – v dramatickém oboru mladá maďarská sólistka Adrienna Mikschová ve výrazově i svou délkou velice obtížné roli Francesky, stejně jako mladičká křehounká Portugalka Requel Camarinha, která jako Myslivečkova Ermiona během opery opakovaně uniká smrti a zároveň perlí tirády koloratur. Dominikánský tenorista Enrique Pina jako onen jednooký bratr v Zandonaiovi zatím zjevně nemá rozsáhlejší divadelní zkušenosti. 15. října uvidíme, jak rozhodne mezinárodní porota – a do té doby mohou na portálu arte live web hlasovat diváci z celého světa, tedy i u nás – o nejlepší inscenaci.
***
„….ta serenáda se … podařila…“
Opera pražského Národního divadla zahájila – navzdory vtažení do akce ministra kultury „kulový blesk“ (s krycím názvem „transformační proces“) – letošní sezónu způsobem už dlouho v Národním divadle nebývalým: úspěchem české opery!
Klíč k nové inscenaci Jakobína Antonína Dvořáka je zdánlivě velice jednoduchý: laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu melodickou, srdečnou hudbu. Vůči této Dvořákově opeře, ale i k sobě navzájem ho našli režisér Jiří Heřman, scénograf Pavel Svoboda, kostýmní výtvarnice Alexandra Grusková, choreografka Lucie Holánková a dirigent Tomáš Netopil. Společně se jim podařilo vzdát bez patosu hold nejen českým české hudebnosti, ale i českým kantorům, kteří do dětských dušiček vkládali základy vzdělanosti a lásky k hudbě. A Benda se navíc odvážně dokázal postavit nespravedlnosti – skutek, který si zaslouží nejvyšší obdiv, neboť vládychtivých Adolfů známe dost i dnes.
Inscenace nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy – vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. Se svým přirozeným smyslem pro spravedlnost ale dokáže trestat ty, kteří ze špatných úmyslů páchají skutečné darebáctví, zde v závěru nafoukaného loajálního kariéristu Purkrabího i vládychtivého Adolfa, kteří se musejí vrátit zpátky do školy, ba „zůstat po škole“, zatímco ostatní si mohou užívat díky „státním“ oslavám „mimořádné volno“. A raději „neřeší“, že ještě před chvílí ochotně na svých tabulkách přepisovali jména svých pánů.
Tady jsou dojmy z pěveckých výkonů druhé premiéry: Janu Ježkovi se v Bendovi podařilo zmíněný kantorský typ vystihnout více herecky, pěvecky se potýkal se znělostí hlasu. Z milenecké dvojice Terinky a Jiřího sršela uvolněná rozpustilost při vědomí míry, dané respektem k otcovské / kantorské autoritě: v Alžbětě Poláčkové (po excelentním výkonu Lisy v Glassově Les enfants terrible) roste sopranistka stříbřitého objemného hlasu v kombinaci s hereckým talentem (pokud si ohlídá, aby se lehké chvění při vyšších tónech nestalo nepříjemným vibratem). Aleš Voráček je chasníkem odhodlaným a jadrným (škoda, že se tato charakteristika začala poněkud vytrácet z jeho tenorových výšek). Manželský pár panských navrátilců z „nebezpečné“ jakobínské ciziny i jejich dvou dětí si v této inscenaci zachoval až příliš upjatou strojenost a ctihodný chladný odstup, ze které cit probleskoval jen zdrženlivě, díky měkkému barytonu Romana Janála (kterému se ovšem nepodařilo vyvarovat drobných intonačních nepřesností) a kantiléně Dany Burešové, jejíž pevný soprán dodává Julii spíše odhodlanost, než tklivost. Ondrej Mráz jako Hrabě Vilém, který tak těžko hledá vztah k domněle nezdárnému synovi, zůstal starým mrzutým morousem a nepodařilo se mu pěvecky vyjádřit otcovské smíření. Přes svědomité plnění režijních pokynů František Zahradníček jako Purkrabí Filip nedokázal posílit komickou rovinu inscenace: poctivě se naučil odehrát vysmívaného snaživce, ale falstaffovským typem zamilovaného domýšlivce nebyl.
Základním – vtipným a variabilním – scénografickým prvkem je spousta festovných dřevěných židlí s opěradlem v pěti velikostech, od maličkých dětských přes standardní dospělé až po obří čtyřmetrový exemplář, piedestal pro panstvo. Díky tomuto šťastnému nápadu se inscenátorům podařilo dát celému lidskému hemžení pohybovou dynamiku. A obohatili inscenační výklad Jakobína o různé úhly pohledu, jimiž jednotlivé postavy vidí své okolí i sami sebe: na židličkách při vzpomínkách na dětství a na to, když jako malí vnímali okolní svět jako obtížně zdolatelné naddimenzované věci – ve scénografickém řešení inscenace jsou obří dveře nebo knihy. Dalším výrazným rysem inscenace je také nápadité domýšlení situací a motivací pro jednání postav – půvabné je dojetí, se kterým Benda od svých zlobílků, kteří ho mají ve skutečnosti velice rádi, přijímá dárek – na velké plátno vyvedený začátek notového zápisu jeho serenády. Také klíčnice Lotinka, v jiných inscenacích prakticky pasivně nepovšimnuta, je tentokrát v podání Yvony Škvárové typem ženské, která si Purkrabího naparování nic nedělá a nechá se „uplatit“ panákem, aby učitele přes přísný zákaz vpustila k hraběti.
Třebaže občas méně by bylo více (házení papírových vlaštovek, dělání dlouhých nosů nebo otevření obvykle škrtané taneční scény v závěru), Národní divadlo Jakobínem doplnilo svůj chatrný český repertoár konečně o divácky vděčnou a poctivou inscenaci, která netrpí svévolným režisérismem ani staromódním tradicionalismem. Hravá kantorská „serenáda, se podařila“.
***
Inspirace na dny příští
Bude to týden operně hodně nabitý: Národní divadlo moravskoslezské uvede ve čtvrtek 13. října (od 18:30 hod.!) premiéru Pucciniho Bohémy v hudebním nastudování Roberta Jindry. Režisér Tomáš Studený operu zasadil do života dnešních nekonvenčních mladých umělců.
V sobotu 15. října začíná na pražském Žofíně Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Až do 19. října budou mít zájemci o televizní zpracování vážné hudby, opery nebo baletu možnost individuálně se podívat na téměř stovku pořadů včetně záznamů operních inscenací, například Adrianu Lecouvreur s Angelou Gheorghiu a Jonasem Kaufmannem z londýnské Royal Opera, Brittenova Billyho Budda, Don Giovanniho z Drottningholmu, Poulenkovy Dialogy Karmelitek z Bavorské státní opery, Weillův Vzestup a pád města Mahagonny v režii svérázné španělské skupiny La Fura.
Nedávnou newyorskou premiérou, Donizettiho Annou Bolenou s Annou Netrebko v titulní roli, začíná v sobotu 15. října (18:45) letošní sezóna jedenácti přímých přenosů z Metropolitní opery, u nás do dvaceti českých a moravských měst.
V neděli 16. října (d 19:00 hod.) se po svém červnovém pražském triumfu do Rudolfina vrátí Cecilia Bartoli, tentokrát s orchestrem Il giardino armonico a dirigentem Giovanni Antoninim. Program Sacrificium je složený z virtuózních skladeb pro absolventy neapolské školy pro kastráty v 1. polovině 18. století. Zazní na něm árie, předehry Nicola Porpory, Riccarda Broschiho, Georga Friedricha Händela, Francesca M. Veraciniho, Leonarda Vinciho, Antonia Caldary a dalších. Koncert slibuje mimořádný zážitek, protože Cecilia Bartoli se zdá být svrchovanou interpretkou pro umění, kvůli kterému byla obětována mužská sexualita.
Armel Opera Competition and Festival
Riccardo Zandonai:
Francesca da Rimini
Théâtre National de Szeged (Maďarsko)
Režie : Tamás Juronics
6.října 2011
Joseph Mysliveček: Antigona – Premiere en Hongrie
Théâtre Bienne-Soleure (Švýcarsko)
Režie : Andreas Rosar
8.října 2011
***
Antonín Dvořák:
Jakobín
Hudební nastudování, dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 8.října 2011 Národní divadlo Praha
(psáno z 2.premiéry 9.10.2011)
Bohuš z Harasova – Roman Janál
Adolf z Harasova – Jiří Hájek
Julie – Dana Burešová
Filip – František Zahradníček
Jiří – Aleš Voráček
Benda – Jan Ježek
Terinka – Alžběta Poláčková
Lotinka – Yvona Škvárová
Připravujeme ve spolupráci s českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
