Operní panorama Heleny Havlíkové (446) – Inspirativní magický realismus z Metropolitní opery

Skladatel, spisovatel a pedagog Daniel Catán (1949–2011), rodák z Mexica City s ruskými a sefardskými židovskými kořeny je známý nejen ve španělsky mluvícím světě, ale jeho díla jsou uváděna ve Spojených státech, kde po mladých letech strávených v Anglii dokončil studium skladby a dlouho žil. Catánův kompoziční styl ovlivnily i zkušenosti z Japonska a Indonésie. V oblasti opery se poprvé představil v roce 1980 v Mexico City operou Encuentro en el ocaso (Setkání za soumraku), velký úspěch mu vynesla opera Il Postino podle filmu Michaela Radforda objednaná a uvedená v roce 2010 operou v Los Angeles s Plácidem Domingem v roli Pabla Nerudy a nestihl již dokončit svou šestou operu Meet John Doe. Jeho kompozice se nesou v pucciniovském stylu a jsou poučeny i filmovou hudbou a etnickými vlivy zejména kubánské, ale i asijské orientální hudby. Sám Catán hovořil o své úctě ke klasické operní tradici, kterou ve své hudbě asimiloval – a jako skladatele, kteří ho nejvíce ovlivnili, jmenoval Stravinského, Ravela a Korngolda.

Dvouaktová Florencie v Amazonii, třetí v pořadí z šesti Catánových oper, vznikla na koprodukční objednávku divadel v Houstonu, Los Angeles a Seattlu a byla to první opera ve španělštině, kterou si operní domy v USA objednaly. Premiéra se konala ve Velké opeře v Houstonu (1996) a postupně byla uvedena na mnoha scénách v USA. V Evropě ji poprvé nastudovali v roce 2006 v Heidelbergu.

Libreto Marcely Fuentes-Berain vychází ze stylu a postav knih jejího učitele, kolumbijského novináře a spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982) Gabriela Garcíi Márqueze s prvky magického realismu, který skutečným událostem dodává čarovná nadpřirozená fantastická kouzla. Děj se odehrává počátkem 20. století na palubě parníku El Dorado při plavbě amazonským deštným pralesem. Vypravěčem a prostředníkem mezi realitou a mystickým světem řeky je její tajemný duch Riolobo. Jednou z cestujících, která si však střeží svou identitu, je slavná sopranistka Florencie Grimaldi. Směřuje do brazilského Manausu nejen kvůli svému vystoupení při slavnostním znovuotevření Amazonského divadla, ale také touží se znovu setkat se svým milencem Cristóbalem, lovcem motýlů, jehož láska v ní probudila mocné hudební síly, ale kterého kvůli své kariéře opustila. Na vystoupení slavné divy cestuje také novinářka Rosalba, která o Florencii píše knihu a touží s ní udělat rozhovor, a manželský pár Pauly a Alvara procházející manželskou krizí středního věku. Loď však zasáhne bouře a běsnění živlu, které vzýváním říčních bohů zastaví až Riolobo, promění mezilidské vztahy: Florencie se vyrovnává se zprávou, že její milenec kdysi beze stopy zmizel v džungli, Rosalba tak pochopí její identitu a pod dojmem mocné síly lásky Florencie k jejímu milenci se přestane bránit náklonnosti kapitánova synovce. A rozhádaný manželský pár se usmíří. Truchlící Florencie se magicky promění v motýla a její duše se spojí s milencem.

Příběh na hranici červené knihovny a pohádky je jakási surreálná halucinace, umocněná opojnou atmosférou pralesa a řeky. Ovšem jádro příběhu vychází z reality – jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, v roce 1896 bylo v brazilském Manausu otevřeno honosné Teatro Amazonas v evropském stylu renesančního obrození (kapacita hlediště 700 osob). Po šestnácti letech příprav bylo otevřeno v roce 1897 Giocondou Amilcare Ponchielliho. Sama existence operního divadla v džungli z něj učinila legendu (zpíval v něm Caruso i Pavarotti) a sám příběh divadla inspiroval nejen Daniela Catána, ale řadu dalších umělců.

Zkušená americká režisérka a dramatička Mary Zimmerman (*1960) je v Metropolitní opeře New York už zavedená – debutovala zde v roce 2007 Lucií z Lammermooru, o dva roky později tam režírovala Belliniho Náměsíčnou, pak Rossiniho Armidu, v roce 2017 ji MET svěřilo Dvořákovu Rusalku a v roce 2021 Eurydiku Matthewa Aucoina. Ve své režijní koncepci Florencie v Amazonii se držela magického realismu libreta, jehož styl se režisérce a jejímu týmu podařilo s nadhledem a vtipem přenést do scénického řešení. Základem scény Riccarda Hernándeze je hladina řeky, sevřená meandry zdí pomalovaných bujnou vegetací neprostupného pralesa a jeho tajemství. Na hladině je umístěna maketa parníku, objevuje se tu i obrovitý krokodýl a ryby, opičák ukradne láhev přímo ze stolu, nádherně vyšňořený pták předvádí svou krásu, poletují motýli a nebezpečné piraně čekají na svou kořist. V nápadité choreografii (Alex Sanchez a S. Katy Tucker) takto vystupují loutky s loutkovodiči i tanečníci v maskách. A divokou bouři vyřešila režisérka „jednoduše“ tak, že kulisáci hýbou zábradlím paluby ze strany na stranu.

Orchestr pod vedením Yannicka Nézet-Séguina opět prokázal svou flexibilitu, s níž dokáže interpretovat různé hudební styly a zprostředkoval Catánovu hudební barevnost džungle i nebezpečí a tajemství, která skrývá.

Sestava sólistů byla typově výstižná. Všichni sólisté nejen spolehlivě své role zpívali, ale dodali jim i přesné herecké charakteristiky. Florencii Grimaldi s pucciniovsky vypjatými áriemi s mexickým „kořením“ ztvárnila americká sopranistka Ailyn Pérez (*1979), která se v přestávkovém rozhovoru temperamentně hlásila ke svému původu mexických imigrantů. Na mezinárodní operní scénu pronikla v rolích Violetty, Mimi nebo Thaïs, zpívá po celé Evropě, včetně Vídně, Královské opery nebo La Scaly, v MET debutovala v roce 2016 jako Musetta, v Santa Fe ztvárnila letos Dvořákovu Rusalku. U nás ji známe z koncertu PKF – Prague Philharmonia v roce 2019. Psychologicky náročnou roli operní divy, která se rozhodne vybočit ze světové kariéry a vydat se do pralesa hledat sen – svého milence z mládí, který jí otevřel cestu ke zpěvu, zvládla přesvědčivě pěvecky i herecky. Mladou novinářku Rosalbu, dychtivou získat rozhovor s Florencií, nešťastnou z toho, že bouře zničila její materiály k životopisu této divy a nakonec opětující upřímnou lásku kapitánova synovce vytvořila sopranistka Gabriella Reyes, absolventka Lindemannova programu MET pro mladé umělce. Paolu, manželku páru, který se také vypravil na koncert do Manausu v naději, že se jejich vztah srovná, zpívala s vehemencí hádavé ženské venezuelská mezzosopranistka Nancy Fabiola Herrera.

Výborní byli i mužští protihráči. Důležitou postavu průvodce dějem a říčního ducha, komunikujícího s oběma světy, vytvořil italský barytonista Mattia Olivieri, který zapojil i svoji mrštnost. Arcadia, kapitánova synovce, který se s plachou upřímností zamiluje do novinářky Rosalby, ztvárnil rodák z Guatemaly, tenorista Mario Chang, také absolvent Lindemannova programu. Paolina manžela Alvara, který trpně snáší komandování své manželky, než drsný zážitek z bouře obnoví jejich lásku, zpíval americký barytonista Michael Chioldi. A patřičnou velitelskou důstojnost dodal kapitánovi parníku americký basbarytonista Greer Grimsley.

Mexický kontext byl při přenosu zdůrazněný i průvodcem večera, kterým tentokrát nebyl protagonista následujícího přenosu, ale tenorista Rolando Villazón. S hrdostí na svůj mexický původ se svým typickým temperamentem a nadšením zdůrazňoval, že jde teprve o třetí španělsky zpívanou operu v MET, v přenosech dokonce první. Tak jsem si uvědomila, jaká jsme v tomto srovnání opravdu hudební velmoc – čeština z MET zaznívá častěji!

Daniel Catán: Florencie v Amazonii
Dirigent Yanick Nézet-Séguin, režie Mary Zimmerman, scéna Riccardo Fernández, kostýmy Ana Kuzmanić, světelný design T. J. Gerckens, choreografie Alex Sanchez a S. Katy Tucker.

Osoby a obsazení: Florencie Grimaldi – Ailyn Pérez, Rosalba – Gabriella Reyes, Paula – Nancy Fabiola Herrera, Arcadio – Mario Chang, Alvaro – Michael Chioldi, Riolobo – Mattia Olivieri, Kapitán – Greer Grimsley. Průvodce přenosem Rolando Villazón.

Přenos z MET do kin 9. prosince 2023 (kino Světozor).