Operní panorama Heleny Havlíkové (458) – Opavská Káťa: síla jednoduchosti

Ve Slezském divadle Opava nehráli Káťu Kabanovou podle originální Janáčkovy partitury, ale v úpravě skladatele a dirigenta Eberharda Klokeho, kterou vídeňské nakladatelství klasické hudby Universal Edition loni rozšířilo svoji nabídku notových materiálů k této opeře. (Eberhard Kloke pro Universal Edition takto upravil třeba i Wagnerovo Zlato Rýna.) Úprava spočívá v redukci počtu hráčů, takže umožňuje hrát Káťu Kabanovou i v menších prostorách. V Opavě, kde tato verze zazněla vůbec poprvé, bylo v orchestru 34 hudebníků, tedy zhruba polovina oproti standardnímu obsazení operního nebo symfonického orchestru.

Zásahy do operních partitur se vyvíjely a stále vyvíjejí v čase a mají nejrůznější nuance dané charakterem díla i osobnostmi interpretů. Na rozdíl od hudby období baroka nebo klasicismu, kdy skladatelé obsazení orchestru často vůbec nepředepisovali, protože záleželo na počtu hráčů/sloužících, které si mecenáši vydržovali, Janáček patří k tvůrcům s přesně rozepsanou partiturou. A dnes už nežijeme v období rozkvětu nejrůznějších úprav, které byly naprosto běžné třeba v 19. století pro tehdy tak rozšířené amatérské muzicírování. A připomeňme si, že Smetana, ale i Dvořák a při brněnských premiérách také Janáček slyšeli své opery s velmi malým orchestrem. Také řada dirigentů chápala svoji roli při uvádění oper se značnou interpretační volností včetně zásahů do struktury díla a škrtů – za všechny připomeňme v souvislosti s Janáčkem zásahy Karla Kovařovice do partitury Její pastorkyně, ale také Václava Talicha do Příhod lišky Bystroušky i Káti Kabanové (posílení žesťových nástrojů pro dramatičtější vyznění některých situací, změny v instrumentaci sólových míst ad.). Protichůdné názory na zásahy do partitur Janáčkových oper zachytil v roce 1942 časopis Rytmus v anketě věnované Janáčkovi od kladného postoje Otakara Šourka přes benevolentního Břetislava Bakalu po odmítajícího Otakara Jeremiáše.

Dnešní doba sice v honbě za historicky poučenou interpretací úpravám nepřeje, ale jsem přesvědčena, že není potřeba modifikace partitur u Janáčka šmahem odmítat – zejména jsou-li provedeny tak citlivě, jak je udělal Eberhard Kloke. A když se dílo hraje v přiměřeném prostoru – což relativně malé Slezské divadlo splňuje – s citlivým dirigentem.

V hudebním nastudování Marka Prášila zněl orchestr při premiéře Káti Kabanové i v menším obsazení kompaktně, vyváženě, při celkově menší robustnosti zvuku vstřícně vůči sólistům, kterým bylo také skvěle rozumět, a přitom s dostatečnou škálou dynamiky. Marek Prášil má přitom zatím zkušenosti hlavně z nastudování muzikálů, a upřímně řečeno, opavský operní orchestr nepatří k našim špičkovým tělesům: při premiéře se v detailech nevyvaroval drobných zaváhání. Prášil ve svém hudebním pojetí tragického hudebního dramatu Káti vystihl s janáčkovskou úsečností i měkkou vroucností neobyčejnou hloubkou a „barevnost“ vyjádření především ženské psychiky v prudkých příbojích i vlnách lidských vztahů.

Režisérka Jana Andělová Pletichová se držela svého osvědčeného stylu, s nímž konvenuje věrnému opavskému opernímu publiku. A také tlaku na nízký rozpočet připravované inscenace. Ukázalo se, jaká může být v jednoduchosti síla. V případě Káti s výtvarníkem scény Jaroslavem Milfajtem inscenaci založili na silném výtvarném gestu: přes celou šířku i hloubku černě vykrytého jeviště leží na točně velký pravoslavný kříž se zašlým nahnědlým kovovým povrchem. Nese v sobě symbol povznášející víry, ale i ubíjející tíhy a břemena hříchu. Otáčení kříže s třemi břevny, který stoupá jako šikma tak skýtá různě členité prostory pro herecké akce, a to i výškově pro vyjádření hierarchie vztahů postav. Pak už stačilo několik zavěšených průsvitných pásů, které s různými barvami nasvícení dotvářely atmosféru. Do ruského prostředí inscenaci zasazovaly kostýmy Michaely Savovové. Z takto výtvarně čisté scénografie se ovšem vymykalo natřepávání průsvitného modře nasvíceného pruhu na zemi v přední části jeviště pro ilustraci Volhy, odkazující k principům barokní scénografie. Do stylu inscenace se nehodily točící se kužely světel, které měly vyjádřit Kátin psychický kolaps. Kvůli nadužívání tohoto efektu na popových koncertech působilo takové diskotékové svícení v Kátě Kabanové neadekvátně. A nadbytečné bylo při snadnosti proměn scény nastavení kříže na točně členění obrazů zataženou oponou, což nabourávalo tah a napětí inscenace.

Jana Andělová Pletichová nepodléhá dnešnímu módnímu trendu aktualizací, často násilných, ale pevně se drží partitury. Na jejím základě v souznění s Janáčkovou hudbou „odvyprávěla“ příběh emočně silně založené Káti, která se pokouší z rodiny despotické tchyně Kabanichy, jíž podléhá její syn Tichon, uniknout mileneckým vztahem k Borisovi. Režisérka inscenaci vystavěla především na věrohodném, ze života odpozorovaném vyjádření situací a reakcí postav. Výmluvný byl například způsob, jakým Anna Moriová jako Varvara po holčičím povídání o mládí Káti reagovala na její kradmé přiznání, že touží po jiném muži: od dovádivého úsměvu přes zděšení až po spříseženecké porozumění a pokušitelskou lehkovážnost. Takové zdánlivě „obyčejné“ detaily v pohybech, gestech a výrazu tváře včetně očí byly vlastně účinnější než dvojnice Káti, kterou režisérka jako mladičkou k vyprávění přidala se stejnými gesty v pozadí. Dokonce ztrojením Kabanichy si pak režisérka vypomohla, aby zprostředkovala Kátiny halucinace.

Režisérka ve svém výkladu pojala Káťu jako křehkou ženu, která by i chtěla milovat svého manžela, ale ponižování, kterému je svým okolím vystavená, ji dovede až za hranici toho, co je schopná psychicky unést. V Tereze Kavecké má opavské divadlo pro takové pojetí ideální představitelku, která i při svém menším lyrickém hlasu dokázala velmi věrohodně a hluboce vyjádřit Kátinu ztrápenou duši, s níž se chce odpoutat od přízemně sebestředného sobectví svého okolí, něžně osamělou posmutnělost a úzkost s poryvem milostného vzplanutí.

V kontextu opavské opery měla premiéra velmi vyrovnané obsazení s intenzivními charakteristikami jednotlivých postav. Katarína Jorda Kramolišová herecky přesně vystihla zlou despotickou a svatouškovskou Kabanichu, která si přitom až s obscénní rozkoší užívá sex s Dikojem. Chlípnost tohoto pokryteckého kupce i bez prvoplánového opileckého vrávorání zprostředkoval David Szendiuch. Zamilovaného Borise, který po vyzrazení jeho vztahu s Káťou přece jen chvíli zaváhá, zda ji opustit, s pěveckou jistotou zvládl Juraj Nociar. Jakub Rousek v Tichonovi propojil bojácně submisivní podřazenost matce, grobiánství a prchlivost alkoholika, ale i ostýchavé záblesky lásky ke Kátě. Dovádivou dvojici mladých rebelujících milenců Varvary a Kudrjáše, kteří nacházejí sílu vymanit se ze sevření maloměšťáckých konvencí, rozehráli Anna Moriová a Vít Šantora, ten až s nadužíváním hry s „učitelskými“ brýlemi.

Opavská opera patří mezi našimi stálými k těm nejmenším souborům u nás. Přesto se v konkurenci většiny našich a posléze i slovenských souborů opakovaně prosadila i v Praze na festivalu OPERA – hned v roce 1993 při prvním ročníku a pak znovu v roce 2015 na sebe strhla pozornost inscenací Janáčkovy Její pastorkyně, v roce 1999 zaujala vtipnou operou Ilji Hurníka Oldřich a Boženka, v následujícím ročníku strhujícím nastudováním Dialogů karmelitek Francise Poulenca, v dalších letech Verdiho Loupežníky, Belliniho Normou, režijně netradičním pojetím Weberova Čarostřelce nebo při minulém ročníku hudebně i scénicky nápaditě rozehranou Figarovou svatbou Wolfganga Amadea Mozarta. Nové nastudování Káti Kabanové je další inscenací, která by v tomto kontextu dozajista uspěla. U domácího publika se jí dostalo přijetí velmi nadšeného. Zaslouženě.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Hudební nastudování Marek Prášil, režie Jana Andělová Pletichová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Michaela Savovová, sbormistryně Kremena Pešakova.

Osoby a obsazení: Kabanicha – Katarína Jorda Kramolišová, Káťa – Tereza Kavecká, Dikoj – David Szendiuch, Boris – Juraj Nociar, Tichon – Jakub Rousek, Kudrjáš – Víta Šantora, Varvara – Anna Moriová, Kuligin – Zdeněk Kapl, Glaša – Lenka Jakubcová, Fekluša – Andrea Plachká, Žena z lidu – Lenka Liberdová.

Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava.

Slezské divadlo Opava, premiéra 28. dubna 2024.