Operní panorama Heleny Havlíkové (465) – Smetanovský operní komplet v Ostravě: večer sedmý, předposlední, s Čertovou stěnou

Čertovu stěnu, s podtitulem komicko-romantická opera, zkomponoval Smetana na libreto Elišky Krásnohorské na sklonku života, handicapovaný hluchotou a osamoceností svého jabkenického azylu. Premiéru měla v Novém českém divadle v roce 1882. I za těchto okolností ale Smetana prokázal, že jeho tvůrčí génius trýznivou chorobou neutrpěl – ba naopak ve smyslu úsloví, že „teprve drcené olivy vydávají ze sebe to nejlepší“, dokázal v této bilanční opeře uplatnit motivy, které se vymykají obvyklé operní produkci a převyšují ji. Neprávem opomíjená opera originálním a ve světové operní literatuře málokdy vídaným způsobem nahlíží na základní filozofické otázky lidské existence v dráždivé kombinaci vážného a humorného, historických reálií a báchorky – a lze v ní vystopovat mnohé autobiografické prvky. Ďábel/Rarach je zde k nepoznání zdvojen s podobou poustevníka Beneše, poznamenaného svými hříchy z touhy po bohatém opatství. Téma dvojnictví ostatně ponoukalo literáty a umělce od Goetheho po Wilda nebo Poea a je zpravidla považováno za zlé znamení, předzvěst smrti – jakkoliv je v Čertově stěně podáno po česku odlehčeně. Další z témat opery – pokoušení – odkazuje k biblickému „pokoušení na poušti“ a dodává opeře nebývale silný duchovní rozměr.

Dosavadní tradice uvádění Čertovy stěny se rozprostírá mezi romantickou jihočeskou pohádkou po filozofování nad mefistofelským pokušitelstvím. Režisér Jiří Nekvasil a scénograf David Bazika nešli cestou ilustrace historických událostí kolem poloviny 13. století, které stojí za pověstí s reálnou postavou rytíře a politika Voka I. z Rožmberka (za vlády Přemysla Otakara II. nejvyššího maršálka, druhého nejvyššího muže Českého království), a se založením cisterciácké fundace ve Vyšším Brodě jako rodové rožmberské nekropole. Nezvolili ani popisnost romantické krajinomalby s českou báchorkou o čertech. Neuchýlili se ani k módním psychoanalytickým výkladům třeba v sanatoriu šílenců, kam by inscenátory mohly směrovat peripetie Smetanova života v době, kdy Čertovu stěnu komponoval.

Nekvasil s Bazikou svůj inscenační koncept založili na silném výtvarném gestu s promyšleným propojením Smetanovy „bilanční“ opery o rytíři a politikovi Vokovi z Rožmberka a pověsti, která se váže k divokým skalním útvarům nad Vltavou u Vyššího Brodu, s průhledem do neutěšené osobní situace tvůrce. Jinak prázdné scéně dominovaly panely s projekcí Smetanova obličeje, přervaného klikatým bleskem „osudu“. Různě přemisťované a výraznými barvami nasvěcované vysoké stěny s fragmenty Smetanova portrétu se stávají hradbou – tou, za kterou do kláštera odchází domněle nemilovaný Vok, tou, kterou vystaví Rarach, aby voda Vltavy zaplavila klášter, ale hlavně symbolicky zdí, za kterou se v době kompozice Čertovy stěny octil hluchý Smetana stíhaný psychickými záchvaty v Ústavu pro choromyslné v Praze. Tyto Smetanovy autobiografické prvky, které Nekvasil s Bazikou do inscenace vložili, se jim podařilo v jevištní srozumitelné a velmi citlivé podobě vygradovat ještě v závěru: Místo poselstva krále Přemysla Otakara II. se jmenováním Voka nejvyšším hejtmanem země nakráčí delegace obrozenců v bílých fracích a červených šerpách s maketou Národního divadla, předá Vokovi/Smetanovi taktovku a slavnostní čamaru. Do Vokova šťastného spojení s Hedvikou ale znovu zasáhne Rarach: Vok ztotožněn s chorobou a běsy ztýraným Smetanou se zmítá v návalu bolesti a maketa Národního divadla (stiženého požárem v roce 1881, během kompozice Čertovy stěny) vzplane. Finále tak dostává nebývalou působivost.

Vlastní rozehrání příběhu ale na prázdném jevišti mezi stěnami pouze s trůnem v gotickém stylu a v posledním dějství schodištěm záleželo na představitelském umění sólistů. A na fantazii diváků při vnímání Smetanovy hudby. Tím spíš, že ani hudební přestudování obnovené premiéry Markem Šedivým po Robertu Jindrovi nebylo romanticky „sladké“, melancholické, ale dávalo vyznít „disonancím“, střetům, dramatičnosti Smetanovy partitury vedle komicky odlehčených scén hradního Michálka i těch milostně vroucích.

V představení zařazeném do cyklu především Jiří Brückler překročil hranice historizujícího kostýmu a svým barytonem s širokodechou kantilénou plasticky vystihl Voka jako kavalírského šlechtice, sebevědomého pána z Růže i rezignujícího melancholika, který ke stáru hledá naplnění života v lásce. Veronika Rovná jako Hedvika se prosadila svým průrazným sopránem, s honosně naddimenzovanou gotizující pokrývkou hlavy zůstala spíše pasivní postavou, kterou přísně střeží čtveřice dvorních dam v černém. Jorge Garza s velmi dobrou českou deklamací vykřesal z hradního Michálka bodře buffózního tatíka Katušky, který by se tak rád stal zetěm královského maršálka. Katuška v podání Kristýny Kůstkové byla subretní čiperkou, vedle níž Luciano Mastro v roli Jarka citlivěji pracoval se svým „veristickým“ tenorem a jeho odhodlání „ó dej, ať vytrvám“ mělo naléhavost díky rozvinutí crescenda a pozvolnému měkkému ztišení. Anna Nitrová se výstižně přehrála do kalhotkové role Vokova oddaného přítele Záviše, z jehož árie Jak siré ptáče zazníval mladistvý vzlet.

Třebaže byly postavy Boha/Ďábla díky obdobným vysokým štíhlým postavám Martina Gurbaľa a Miloše Horáka v hnědých mnišských kápích skutečně k nerozeznání dvojjediné, Horák svou hbitostí a rtuťovitostí odlišil Raracha od poustevníka Beneše, kterého Gurbaľ pohroužil do sebezpytování vlastního svědomí, aby zahnal arogantního soupeře. Oba ovšem mají dostatečný hlasový fond, aby pěvecky suverénně obsáhli tyto basové role. Své pěvecké kvality – a to i v dělených výstupech mužské a ženské části – osvědčil pod vedením Jurije Galatenka sbor, byť ho Nekvasil ve své režii i pomocí Vokovy „ochranky“ často vytlačil do pozadí.

Ostravská inscenace Čertovy stěny ani po deseti letech od svého uvedení neztratila svůj promyšlený tvar. Nekvasilův režijní výklad přiblížil tuto opomíjenou operu novátorsky a přitom srozumitelně dnešnímu publiku – a rozvinul sílu divadelního potenciálu této Smetanovy bilanční opery. V synergii s emocionálně působivým hudebním provedením Marka Šedivého a výkony sólistů a sboru ostravské publikum přijalo i toto představení smetanovského cyklu s nadšením.

Bedřich Smetana: Čertova stěna
Hudební nastudování a dirigent Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, choreografie Gianvito Attimonelli, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Juraj Bajús a Daniel Jäger.

Osoby a obsazení: Vok Vítkovic – Jiří Brückler, Záviš – Anna Nitrová, Jarek – Luciano Mastro, Hedvika – Veronika Rovná, Michálek – Jorge Garza, Katuška – Kristýna Kůstková, Beneš – Martin Gurbaľ, Rarach – Miloš Horák.

Sbor a orchestr opery NDM, balet NDM a externisté.

Národní divadlo moravskoslezské, Dvořákovo divadlo, představení v rámci květnového kompletního cyklu 11. května 2024.