Operní panorama Heleny Havlíkové (487) – Opera Nova pražského Národního divadla (část druhá)
- Vosečkovo LGBT oratorium handicapovala nesrozumitelnost textu
- Operní Žlutá tapeta Dani Howard pro mezzosopranistku, tanečnici a světlo
- Memento života dětí z terezínského ghetta v prvoplánovém zpracování
- Jen částečně naplněné záměry
Vosečkovo LGBT oratorium handicapovala nesrozumitelnost textu
Šimon Voseček (*1978) po studiu Pražské konzervatoře pokračoval na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni, kde se po roce 2002 usadil. V oblasti hudebního divadla není žádný nováček, jak sám o sobě říká: “Určitě se vidím především jako operní skladatel.” K divadlu má blízko i tím, že se uplatňuje i jako zpěvák, performer a režisér divadelní a performativní skupiny Schallundrauch Agency a divadelní pedagog. Jeho skladby v nejrůznějších žánrech se hrají po celém světě včetně USA a Japonska. Na Pražském jaru 2019 měla premiéru festivalem objednaná kompozice pro komorní orchestr Hypnos zachycující stavy mezi snem a noční můrou. Má rád neotřelé názvy pro svá díla: Migréna, Pěsti, Plešatění, Spermie, V kyselé lázni. Jeho motivací je “aby v publiku vznikl nějaký film. Je mi celkem jedno, jaký ten film je, ale snažím se ho nakopnout tím titulem. Moje hudba je dost divadelní nebo filmová. Není abstraktní.”
A nebojí se kontroverzních témat. Rozruch vyvolala v roce 2023 jeho skladba na objednávku Symfonického orchestru Českého rozhlasu Poltron V. que tu es pro mezzosoprán, baryton a orchestr. Podtitul Pragmatické postřehy z erotického života odkazoval na texty ze sbírky Le Parnasse des poètes satyriques (vydané v roce 1622) na téma, když něco v posteli nefunguje, s humoristickými texty na hranici porna. Uvedení a odvysílání kvůli vulgarismům, v rozhlasovém vysílání zakázaným, dokonce vyvolalo pozornost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nepřístojná slova byla nakonec orchestrem „vypípána“. V rozhovoru pro emagazin Národního divadla Šimon Voseček k upřímné radosti, že mu přicházejí pracovní nabídky také z Česka, kde vnímá své kořeny, podotkl, že “bez podpory Rakouské republiky bych na většině dosavadních projektů v Česku nemohl pracovat.”
Po Vosečkově prvotině tří operních skečů Soudničky (2000), původně s názvem Žižkovské dvojzpěvy na libreto Jana Panenky podle tří soudniček Františka Němce ještě ze studií na Pražské konzervatoři, následoval Biedermann a žháři podle hry švýcarského literáta Maxe Frische. Po premiéře v Neue Oper Wien v roce 2013, která s Biedermannem hostovala také v koprodukčním italském Teatro Comunale v Bolzanu, se v roce 2015 dočkal dalšího nastudování londýnskou Nezávislou operou v divadle Sadler’s Wells. Německá premiéra se konala v roce 2017 v Městském divadle v Bremerhavenu.
Voseček si pro svou zhruba osmdesátiminutovou operu vybral předlohu, která nejenže nemá pro hudebně-dramatický žánr typické a téměř „povinné“ milostné téma, ale nemá ani žádného kladného hrdinu. Frischova provokativní hra z roku 1953 o pádu samolibé, avšak slabošské střední měšťanské třídy, pranýřuje téma pokryteckého ustupování drze se rozrůstajícímu zlu kvůli vlastnímu špatnému svědomí, téma dobrovolné prospěchářské kolaborace s režimem a jeho mechanismy, téma kupčení s lidskostí a bratrstvím dostanou nyní další významy. I Vosečkovo operní ztvárnění nesmlouvavě poukázalo na kolaps zdánlivě pevných evropských kulturních hodnot.
Třetí opera Hybris na objednávku operního divadla sirene měla premiéru ve Vídeňské komorní opeře v roce 2016. Šimon Voseček byl vedle Hannese Löschela a Christofa Dienze třetím skladatelem, který zhudebnil jednu z trojice aktovek libretistky (a režisérky inscenace Kristine Tornquist) Nemocniční trilogie. Odehrává se v nemocničním prostředí a prolíná se jím téma lékařské etiky s cynismem a černým humorem týmu, který uzavírá sázky o diagnózu a délku života pacienta.
Interaktivní komorní opera Be My Superstar na libreto Yanna Verburgha pro soprán a kontratenor určená mladým divákům 14+ (premiéra LOD Studio, Gent, 2019) zpracovává téma šikany, sebepoškozování a sociálních médií. Při uvedení pro školní publikum v Antverpách dokonce došlo při zapojení diváků do inscenace k situaci, která nebyla bezpečná, a hrozilo, že představení bude muset být ukončeno. Inscenace byla uvedená také na festivalu Operosa Montenegro v Černé Hoře.
Na své páté opeře Stvůry začal Voseček pracovat s Yannem Verburghem, libretistou jeho předchozí opery Be My Superstar, při rezidenčním pobytu v Avignonu v roce 2017, kde měla být původně uvedena. Dokončil ji až z podnětu festivalu Opera Nova. K výběru předlohy Voseček uvedl: “Na Stvůrách mě také zaujalo spojení tvrdého realismu a poezie. Některé scény jsou psány vysloveně jako báseň a tam má ten text výrazný přesah, který hudba umocňuje. Stvůry přesto nejsou pouhou sbírkou ohavností, které se queer lidem dnes dějí… Text Yanna Verburgha chápu jako varování pro liberální část společnosti, že respekt a tolerance nejsou samozřejmé a že občanské svobody lze kdykoliv zvrátit.“
Ve Stvůrách Voseček formou hodinového scénického oratoria pojednal drsné příběhy, kterým dal divadelní podobu Yann Verburgh po dokumentování homofobních útoků na LGBT komunitu po celém světě mezi lety 2010 až 2016. Jednotlivé scény (v původní Verburghově hře jich je 25) jsou uměleckými adaptacemi skutečných událostí a na homofobně motivované násilí nahlížejí z různých pohledů – obětí a jejich rodin, agresorů nebo svědků útoků.
Oratorium o osmi scénách s prologem, epilogem a mezihrou otevírá zpověď francouzské dívky, které se po lesbickém comming outu už ani nevejde do růžového zápisníku množství urážek (i velmi vulgárních), kterými je častována – a to i od své matky, než najde lásku jiné dívky, pro kterou je nejkrásnější ženou na světě. Další scéna přináší příběh amerického mladíka, který vyznal lásku 14letému chlapci – a ten ho zastřelil. V brazilském São Paulu se odehrává rozhovor dvou gayů o správnosti skrývat svoji sexuální orientaci a tak se vyvarovat rizika, že je někdo na ulici zabije, a o odvaze, když půjdou spolu do restaurace jako normální pár – jeden z nich v ženských večerních šatech. Do dvou scén je rozděleno mučení ruského homosexuála, které si natáčí parta výrostků, aniž najde pomoc u školní sociální asistentky. Ta ho posílá sledovat v televizi olympiádu v Soči a vyzývá, aby byl hrdý na svoji vlast. Oratoriem se v retrospektivě prolíná osud íránských gayů s jejich něžným seznámením, pronásledováním a posledním milostným rozhovorem před oběšením, do něhož je vložena agresivní ugandská modlitba za vymýcení homosexuálů a modlitba lesbické dívky, které se před smrtí oběšením podaří utéct z Ugandy do Amsterodamu, ale její rodinu v Kampale terorizují.
Sedm sólistů (sopranistky Anna Piroli a Pavla Radostová, mezzosopranistka Martiniana Antonie, kontratenorista Logan Lopez Gonzalez, tenorista William Morgan, barytonista Luke Terence Scott a basbarytonista John Taylor Ward), většinou stojících za notovými pulty v jedné půli jeviště v tmavých kostýmech s černými obrazci na obličejích (kostýmy Marianna Stránská), a orchestr na druhé (smyčcový kvintet, klarinet, trubka, pozoun, tuba, bicí a klavír hrající často v extrémních polohách) pod vedením Stephanie Childress spoluvytvářeli v různých kombinacích sól a ansámblů „rozhovory“ něžného až romantického souznění, drásavých nejistot, bolestných utrpení a disonantně drsných krutostí.
Přestože i Stvůrám předcházela beseda s tvůrci, předsedkyní spolku Prague Pride Veronikou Dočkalovou, Vasiliiem Zhelninem z Feminist Anti-War Resistance a zakladatelem projektu Tepláreň a mluvčím Iniciativy Inakosť Romanem Samotným na téma LGBT+ komunity, inscenace byla výrazně handicapována tím, že postrádala čitelné titulky českého překladu francouzského libreta. Přitom Šimon Voseček považuje text opery za klíčový. Jak odpověděl v rozhovoru pro emagazin Národního divadla: “Libreto je pro úspěch opery důležitější než hudba. Pro povedené představení je potřeba souhry tří elementů – textu, hudby a produkce (čili režie a scénografie). Na libreto mám vysoké nároky a v posledních letech jsem dokonce několik projektů kvůli libretu odmítl. Hudba má samozřejmě sílu uhladit nepovedenou repliku, která by v činohře neprošla, ale v opeře díky hudbě projde. Podle mě je ale funkcí hudebního divadla pozvednout text na emocionální úroveň, které by bez hudby nedosáhl. Kašírování slabin libreta považuji za zneužívání hudby.” A v jiném rozhovoru pro Opera Plus v souvislosti s uvedením Poltron V. que tu es řekl: “Pro mě je text na prvním místě a dost se bráním stavět na první místo hudbu. Zejména v opeře. Tam je třetina příběh, třetina hudba a třetina inscenace a teprve když všechny tři třetiny opravdu dobře fungují, je to dobrý a povedený divadelní večer. Dokonce si myslím, že nejméně důležitá je právě hudba. Pokud funguje text a inscenace, dá se i nezajímavá hudba poměrně snadno snést, zatímco je-li “blbej” text – což je v opeře v podstatě standard – tak z toho nic nemám. A je pro něj důležité, aby hudba byla srozumitelná i laickému publiku.“
Bylo zřejmé, že Stvůry se střídáním krátkých epizod bez souvislé dějové linky a v žánru scénického oratoria s občasným jen náznakovým scénickým ztvárněním Jana Adama jsou na srozumitelnosti textu závislé a porozumění významům slov je klíčové. Graficky zapracované titulky ve video designu Valeriie Riazanové promítaného na zadním horizontu svou nečitelností při snaze je rozluštit dokonce ještě odváděly pozornost.
Voseček si přál, aby publikum po prezentaci hrůz a ohavností, které se lidem ve světě dějí, a přesto se do sebe i v těch nejméně příznivých podmínkách zamilovávají, neodcházelo zdrcené, ale s nadějí. Tento záměr se hlavně z důvodů absence srozumitelnosti textu naplnit nepodařilo. A zachránit to nemohl ani odkaz na stažení libreta do mobilu, protože čtení z jeho displeje by ve zhasnutém hledišti Divadla Bez zábradlí působilo rušivě.
Operní Žlutá tapeta Dani Howard pro mezzosopranistku, tanečnici a světlo
Dani Howard si pro svoji druhou operu zvolila povídku Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové z roku 1890 (vydaná v roce 1892), považovanou za průlomový bestseller feministické literatury. Tato americká viktoriánská spisovatelka ji napsala jako poloautobiografickou po vlastním těžkém záchvatu poporodní psychózy.
Podle Gilmanové Žluté tapety vzniklo několik filmových nebo divadelních adaptací (mj. věrné televizní převedení anglického režiséra Johna Cliveho z roku 1989 s Julií Watson, volná filmová adaptace v režii Logana Thomase z roku 2011 s prvky gotického hororu nebo americký film režiséra Kevina Pontutiho z roku 2021 s Alexandrou Loreth). Operní podobu dala předloze Grace-Evangeline Mason v jednoaktové komorní formě (20‘) pro sopranistku, barytonistu (John) a mezzosopranistku (Jennie – žena na tapetě). Po souboru Helios Collective v roce 2016 v Lilian Baylis Studiu Anglické národní opery ji v roce 2019 uvedl v Montrealu soubor 23DegreeTheatre a letos ještě studenti Výmarské hudební vysoké školy v tamním paláci Belvedere.
Britská skladatelka Dani Howard (*1993) je absolventskou Royal College of Music (2011–2015), v letech 2014 a 2015 získala zvláštní cenu v juniorské kategorii česko-korejské Mezinárodní skladatelské soutěži Antonína Dvořáka. Její početné orchestrální, komorní a sólové kompozice uváděli významní interpreti, kteří si u ní zadávali díla (Londýnský symfonický orchestr, Královský filharmonický orchestr, orchestry BBC ad).
Žlutá tapeta Dani Howard na libreto Josepha Spence vznikla na objednávku londýnského uskupení The Opera Story, pro které tato britská skladatelka už v roce 2019 vytvořila operu Robin Hood.
V koprodukci s Kodaňským operním festivalem na něm Žlutá tapeta měla premiéru loni a vzápětí pak inscenace hostovala také v londýnském Lilian Baylis Studio v divadle Sadler’s Wells.
Žlutými tapetami jsou potaženy stěny místnosti, do níž mladou ženu uzavře v pronajatém letním venkovském sídle její manžel, aby takto, bez kontaktu s jejím miminkem a bez ohledu na její pocity a potřeby, z autoritativní pozice manžela a zároveň lékaře, „léčil“ její poporodní depresi, kterou považoval jen za ženskou hysterii. Ačkoli je žena zpočátku z letního prostředí nadšená, že se takto uzdraví a věří, že se chůva o dítě dobře stará, manžel ji miluje a raduje se ze zlepšování jejího stavu, postupně se dostává do čím dál depresivnější nedobrovolné osamělosti a tapetu začne vnímat jako mříže. Zbavená jakýchkoli vnějších podnětů se snaží unikat tajným psaním deníku. Žlutá tapeta se tak stává symbolem uvěznění v patriarchální společnosti, zhmotněním ženiných strachů, můr, frustrace a její strhávání a prolamování pak otevíráním volného prostoru, kam by bylo možné uniknout a svobodně žít.
Pro operní zpracování povídky byl klíčový skladatelčin nápad rozdvojit postavu ženy a tapet mezi mezzosopranistku a tanečnici. Do měkce lyrického intimního melancholického hudebního proudu klavíru a violoncella ukotveného v tonální harmonii a melodii „vpadávají“ vířivé rytmy a dramatické ataky, které vystihují narůstající ženinu frustraci. Opakovaní motivů navozuje pocit nekonečné bezvýchodnosti, do které se žena dostává.
Dani Howard a celému inscenačnímu týmu režisérky Amy Lane, ředitelky Kodaňského operního festivalu, se podařilo během čtyřiceti minut v prostoru úsporně tvarovaném světlem, židlí, záznamníkem, tužkou a hráči na violoncello a klavír vtáhnout publikum do mrazivě sugestivního, až hororového monodramatu vše pohlcující touhy po svobodě – bez hysterie a přehnaných gest. Mezzosopranistka Clare Presland, v jednoduché bílé košili, bosa, s rozpuštěnými rozcuchanými vlasy, svým lahodně sametovým hlasem s pevností vysokých rejstříků publikum vtáhla do sdílení ženina vnitřního světa. Na intenzivním účinku se zásadně podílel světelný design Charlieho Morgana Jonese. Zeď tvořená světlem navozovala pocit klaustrofobie a zároveň byla prostupná pro tanečnici, která s ženou mohla navazovat fyzický kontakt v různé škále významů a emocí. Choreografii, kterou ztvárňovala Valerie Ebuwa v přiléhavém černém trikotu, bylo možné chápat jako onu omezující zeď s tapetou, do které žena naráží a kterou je posedlá, zároveň jako tělo, ve kterém se žena cítí uvězněná, ale také jako cestu, kudy ze sevření, fyzického i psychického, unikat.
Memento života dětí z terezínského ghetta v prvoplánovém zpracování
O Motýlech z Terezína se nepíše snadno. Nechci v žádném případě zpochybňovat význam připomínání tragických osudů židovského holocaustu dětem školou povinným nebo středoškolským studentům. Sama dobře vím, jaký význam má zapojení dětí nejen jako diváků, ale i jako interpretů. Nicméně způsob, jakým tak v opeře Motýli z Terezína učinili francouzský skladatel a dirigent Charles Baumstark a libretistka Lola Ramirez Casanova, byl hodně prvoplánový, málo nápaditý a konvenční a se strojeně suchopárným poučováním. A to i přesto, že přípravu Lola Ramirez Casanova nepodcenila. Už v roce 20021 se rozhodla věnovat výzkumu umělecké činnosti v terezínském ghettu a zahájila, ve spolupráci s hudební školou Anjou Bieu, vzdělávací projekt Et Terezín Chantait! / A Terezín zpíval!. Po válce se při likvidaci ghetta našly dva kufry s tisící dětských kreseb, které jsou dnes v majetku židovského muzea v Praze a jsou známé pod názvem Motýli zde nežijí podle básně jednoho židovského chlapce o životě v ghettu.
Opera, která zjevně navazuje na Brundibára Hanse Krásy, ovšem autentického tím, že byl uváděn přímo v terezínském ghettu, zachycuje příběh židovských dětí za druhé světové války. Asi desetiletý chlapec Josef (Vojtěch Krása) přijel s transportem do Terezína. Sám, bez rodičů, je zmatený, je mu zima, cítí úzkost a strach. Ujmou se ho děti, které ho zasvětí do života v ghettu, které se kvůli zimě, hladu a oddělení od dospělých tolik odlišuje od jejich domovů. Když zjistí, že Josef viděl u sebe doma motýly, vyptávají se, jací jsou. Ukáže se, že si děti tajně zřídily školu, kam se chodí učit kreslit, psát a zpívat: “My kreslíme, my píšeme, bez zbraní jsme jako vojáci. O svobodě stále sníme, tahle škola, ta je náš boj.” Jenže děti přistihne nepřátelsky zlý Požírač snů (Markus Palatka) se svými služebníky a vyhrožuje, že je nahlásí a chce jim sebrat jejich kresby a spálit je. Když odejde, děti začnou spřádat plán, jak Požírače snů získat na svou stranu. První dějství končí tím, že se děti uloží ke spánku a Josef zpívá písničku, aby ho maminka uslyšela: “Na svůj domov si vzpomínám, / kde vždy bylo tak hezky nám / dobře jsme si žili tam / s mámou s tátou, vzpomínám. /Maminka ráda zpívala, / kdyby jen se mi vrátila, / k ní bych rád se přitulil / o duze s ní dlouze snil. / Tak zavři ta víčka svá / a sni za nás po celou noc / nekonečně dlouho sni, / ať zdá se život lehčí být. / Tvá dlaň v mojí a ty ni dál, / vzhůru, uleť až ke hvězdám. / Když motýli volají, / ty poleť s nimi v dál.” V druhém dějství děti vyzvou Požírače snů, aby nebyl srab a něco taky nakreslil. Ukáže se, že Požírač neumí ani kreslit, nemá ani domov a ani si nemůže vzpomenout na své křestní jméno. Když se rozvzpomene, přidá se k ostatním dětem: “Společně teď budem snít, / spolu zpívat, spolu žít. /Dny, které nás čekají / příliš nebudou snadné. / V tomhle světě temném však / nemůžeme přestat snít. / My musíme stále snít, / nikdy nezapomenem, / neboť s námi ti motýli / jednoho dne odletí pryč. / Připoj se, připoj se.”
Baumstark ve dvou dějstvích o 19 scénách s introdukcí a epilogem instrumentované komorním orchestrem k opernímu žánru ve zhruba půlhodinovém trvání přistoupil zcela tradičně při zhudebňování textu formou diatonických písniček, rytmizovaného sprechgesangu nebo volné recitace s hudebním podkresem i bez něj. Orchestr tvoří housle, viola, violoncello, flétna, klarinet, trubka, baterie bicích s tympány a pozoun s tím, že tonální faktura vyjadřuje reálný svět, zatímco atonální má vystihnout svět vnitřní.
Tradičnímu charakteru opery odpovídala tradičně pojatá inscenace za režijní a pohybové spolupráce Elišky Hrubé Toperczerové. Scénu na vyvýšeném pódiu ve velkém sborovém sále Státní opery tvořily tři černé desky, na které děti zavěšovaly plakáty s písmeny, čísly, kresbami zvířat a domů. Dobové ukotvení dodaly inscenaci kostýmy Marianny Stránské včetně kufrů a dek a černého oblečení s rudým šátkem omotaným kolem paže pro Požírače snů. A všechny děti z Kühnova dětského sboru pod vedením sbormistryně Elišky Hrubé Toperczerové, mnohé se zkušenostmi z „velkých“ operních produkcí Národního divadla, se zhostily svých rolí s velkým zaujetím.
Přesto si myslím, že memento, jak je nutné se stavět proti zlu a jak je i v těžkých dobách důležité si zachovat představivost a pevný vnitřní svět lze dnes umělecky ztvárňovat mnohem barvitěji a inspirativněji.
Jen částečně naplněné záměry
Letošní záměry festivalu Opera Nova se podařilo naplnit jen částečně, hlavně díky Kafkově dopisu otci Jiřího Trtíka. Ve srovnání s ostravským NODO a hlavně s Mnichovským bienále díla na Opera Nova ctila pravidla operního žánru a inscenace zůstaly velmi tradiční.
Národní divadlo ovšem prezentovalo ambiciózní cíle se soudobými operami i do budoucna: Opera Národního divadla a Státní opera plánuje postupně uvádět v Praze jak nejvýznamnější operní díla 20. a 21. století, tak nová díla vzniklá na objednávku Národního divadla a to nejlepší z operní tvorby posledních let. Záměrem festivalu je představovat operu jako stále aktuální a živé umění, které odráží současné světové kulturně-společenské dění. Věřme, že tyto přísliby nezůstanou jen na papíře. Podobně jako Petr Kotík při ostravském bienále NODO, také Šimon Voseček formuloval úkol uvádění soudobých oper: “Podle mě je pro instituci, mající ve jméně slovo „národní“, vlastně samozřejmé pravidelně u českých autorů objednávat nová díla a uvádět je, jakkoliv je to spojené s určitým rizikem.“
Šimon Voseček: Stvůry
Scénické oratorium
Libreto Yann Verburgh
Dirigentka Stephanie Childress, video design Valeriia Riazanova, kostýmy Marianna Stránská, pohybová spolupráce Jan Adam.
Orchestr Národního divadla.
Soprán 1 – Anna Piroli, soprán 2 – Pavla Radostová, mezzosoprán – Martiniana Antonie, kontratenor – Logan Lopez Gonzales, tenor – William Morgan, baryton – Luke Terence Scott, basbaryton – John Taylor Ward.
Orchestr Národního divadla a externí hudebníci.
Opera Nova, Divadlo Bez zábradlí 17. června 2024
Dani Howard: The Yellow Wallpaper/ Žlutá tapeta
Libreto Joseph Spence, režie Amy Lane, scéna a kostýmy Emma Ryott, světelný design Charlie Morgan Jones. Pro festival nastudoval režisér Johannes Stepanek.
Mezzosoprán – Clare Presland, tanec – Valerie Ebuwa.
Violoncello – Midori Jaeger, klavír – Berrak Dyer.
Opera Nova, Divadlo ABC 18. června 2024.
Charles Baumstark: Motýli z Terezína
Dirigent Charles Baumstark, režijní a pohybová spolupráce Eliška Hrubá Toperczerová, kostýmy Marianna Stránská.
Osoby a obsazení: Kühnův dětský sbor: Josef – Vojtěch Krása, Olga – Adéla Grosová, Jiří – Martin Zelený, Jan – Jan Vychytil, Požírač snů – Markus Palatka.
Dále účinkují: Josefína Ošťádalová, Kateřina Jechová, Marie Čechová, Jakub Matoušek, Stella Sigmundová, Adina Vačkářová, Ela Malá, Julie Vokáčová, Jindřich Pilous.
Orchestr Národního divadla: Ondřej Hás, Stanislav Rada, Václav Benda, Josef Pražák, Izabela Svobodová, Tomáš Čistecký, Tomáš Dabrowski, Yuki Takahashi, Vít Kořínek.
Úvodní slovo: Tomáš Kraus Tajemník Federace židovských obcí v České republice.
Inscenace vznikla ve spolupráci s projektem Národního divadla Musica non grata, za finanční podpory Velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Opera Nova, velký sborový sál Státní opery, premiéra 18. června 2024, recenzováno představení 19. června 2024.,
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
