Operní panorama Heleny Havlíkové (492) – Pražský debut Ludovica Téziera
- Tézier na divadle a v kinopřenosech
- Pěvecká dokonalost bez osobnostního kouzla
- Zasvěcené úvahy
- Až Verdi
- Cassandre Berthon pod záštitou manžela
- Opět empatický Štúr
- Další pěvecké hvězdy
Ludovic Tézier (*1968) studoval na Centre National d’Insertion Professionnelle d’Artistes Lyriques a na École d’Art lyrique v Pařížské opeře. V roce 1998 vyhrál Operalii Plácida Dominga. Začínal v operních domech v Lucernu a Lyonu, kde se věnoval především mozartovskému a belcantovému repertoáru, od roku 2010 se koncentroval na verdiovský repertoár. Hostuje ve všech předních světových operních domech včetně Metropolitní opery v New Yorku, La Scaly, Bavorské státní opery, Vídeňské státní opery, Teatro Real v Madridu, Královské opery Covent Garden či na festivalech Aix-en-Provence, ve Veroně nebo Salzburku.
V Pařížské národní opeře debutoval jako Pucciniho Schaunard v roce 1999 a od té doby tam drží první barytonový obor. Jeho repertoár sahá od Mozartova Hraběte nebo Dona Giovanniho, Donizettiho Enrica (Lucie z Lammermooru) či Alfonse XI. (Favoritka), Belliniho Riccarda (Puritáni) či Ernesta (Pirát) nebo Rossiniho Raimbauda (Hrabě Ory) přes Čajkovského Oněgina nebo Jeleckého, Bizetova Escamilla, Thomasova Hamleta, Poncielliho Barnabu (La Gioconda) Massenetova Athanaela (Thaïs) nebo Alberta (Werther) až po Pucciniho Marcella či Scarpiu. Uplatňuje se i ve Wagnerových operách jako Wolfram (Tannhäuser) a Amfortas (Parsifal). V této sezoně ho čeká debut v roli Wotana v nové inscenaci Zlata Rýna v Pařížské opeře. Tézierovou doménou jsou ovšem barytonové role Verdiho opey: Macbeth, Rigoletto, Simone Boccanegra, Renato (Maškarní ples), Ford (Falstaff), Germont (La Traviata) Posa (Don Carlo), Don Carlo di Vargas (Síla osudu).
Tézier na divadle a v kinopřenosech
Ludovica Téziera jsem naživo zatím viděla jen v roce 2017 v pařížské Opéra Bastille jako markýze Posu v inscenaci Verdiho Dona Carlose (dirigent Philippe Jordan, režie Krzysztof Warlikowski). Nadchl svým měkkým lahodným barytonem, jenže jeho celkový výkon neodpovídá charakteru Posy jako odhodlaného bojovníka za svobodu.
Příležitostí poznat u nás Ludovica Téziera, kromě mnoha DVD i CD nahrávek, na kterých se podílel, byla spousta – díky kinopřenosům. Na záznamu z londýnské Královské opery na konci sezony 2022/23 vytvořil hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúrovi pod taktovkou Antonia Pappana a v režii Adele Thomas. Jeho baryton, jakkoli reproduktory zprostředkovaný, zněl sametově s lahodným legatem. Jenže také v této roli vyzníval jeho hlas a pěvecký výraz příliš měkce, noblesně, lyricky. Představitelsky postrádal charisma válečníka a zarytého mstitele. Nepomohl mu ani kostým – ve zlaté suknicí při zavalitosti své postavy vypadal navíc jako dobrácký brouk (Pytlík). Téziera jako hraběte Lunu u nás známe i díky přenosu z Pařížské národní opery ve Francouzském kulturním institutu v roce 2016. I tehdy byl jeho lyrický baryton na drsného vojevůdce měkký, zdůrazňování posledních tónů frází působilo jako rušivá manýra a ani herecky nepřesvědčil, že je „krutější“ z obou bratrů.
Další Tézierovou rolí u nás známou z kinopřenosů byl Amonasro. V přenosu Verdiho Aidy z Královské opery v listopadu 2022 byl součástí hvězdného inscenačního týmu Antonia Pappana a Roberta Carsena s jeho moderní adaptací. Zajatého krále Amonasra tam při citovém vydírání dcery doprovázela skupina pofiderních „partyzánů“ a Tézier si nevěděl rady se svým překážejícím samopalem. Aidu s Tézierem v hudebním nastudování Michela Mariottiho a v režii Lotte de Beer během covidového uzavření divadel poskytla prostřednictvím internetového streamu z pařížské Opéra Bastille televize Arte. Zde sice Tézier dodal etiopskému králi pěveckou energii bojovného odhodlání v kombinaci s vemlouvavostí, s níž přesvědčuje Aidu, aby z Radama vylákala přísně tajné vojenské tajemství. Inscenace byla založena na loutkových dublech postav a také Tézier byl touto koncepcí spíše handicapován.
A třetí Tézierova role z u nás dostupných kinopřenosů byl Escamillo v Bizetově Carmen z Pařížské národní opery v roce 2012. Nebylo však příliš uvěřitelné, proč Carmen Anny Cateriny Antonacci okouzlil právě Tézierův toreador.
Pěvecká dokonalost bez osobnostního kouzla
Tézierův pražský debut byl jakýmsi průřezem jeho rolemi – zazněly árie a se sopranistkou Cassandre Berthon duety z Mozartovy Figarovy svatby, Berliozova Faustova prokletí, Ofenbachových Hoffmannových povídek, Thomasova Hamleta, Rossiniho Viléma Tella a Verdiho Maškarního plesu a Dona Carlose.
Bohužel Tézierovo pražské vystoupení mě rozpaků z jeho divadelních rolí tak úplně nezbavilo. Ano, Tézier převedl své nepochybné pěvecké kvality a jednoznačně prokázal, že mezi stávající světovou špičku jako verdiovský barytonista nezpochybnitelně patří. Jeho ušlechtilý kultivovaný lahodný a přitom sytý hlas je opravdu mimořádným darem od boha. A ovládá ho ve všech rejstřících a dynamických hladinách i přechodech technicky dokonale a naprosto spolehlivě pod dlouhými klenutými legatovými oblouky.
V první části večera jsem si ujasnila, proč se Tézierovi nepodařilo má dřívější hodnocení při těch nejvyšších kritériích, která lze (a je třeba) na sólisty Tézierovy top kategorie uplatňovat, zásadněji korigovat. Není to kvalita jeho hlasu, ale způsob, kterým dokonale ovládaný hlas vyvolává onen těžko popsatelný zážitek autentičnosti či věrohodnosti pěvcova prožitku, osobnostního vkladu do zpívaného textu. Charisma či kouzlo osobnosti, kterým pěvec přesvědčí, že se opravdu stává postavou, jejíž part interpretuje. Právě menší osobnostní charisma je největší Tézierovou slabinou, alespoň pro mě.
Zasvěcené úvahy
Přitom „teorii“ vytváření operních postav formuluje promyšleně. Před svým pražským debutem poskytl rozsáhlé rozhovory, v nichž mluvil o tom, jak „role, které Verdi napsal pro baryton, v sobě mají silnou psychologickou hloubku a jsou nesmírně komplexní… Navíc Verdi sám byl baryton a do mnohých rolí promítal sám sebe. Když zpívám Boccanegru, úplně slyším, jak mluví sám Verdi, jako by mi našeptával slova textu. Je to někdy až mrazivé. Proto je zpívat Verdiho tak komplikované. Pro některé role, jako třeba pro Jaga v Othellovi, musíte najít pro každou frázi jinou barvu hlasu. Tuto postavu nemůžete pevně uchopit jedním způsobem. Je jako had, jako šílenství, je zosobněním zla“.
Nicméně i v odpovědích zdůrazňoval hlavně vokální složku: „Musíte zvládnout vokálně každý aspekt, včetně techniky bel canta. Do Verdiho je možné se ponořit tak, že se hudbou stanete vy. Na jevišti je to pak konfrontace toho, co máte v hrdle a co se hraje v orchestřišti. Dvě hudby, které splynou v jednu. A věřte mi, že když budete zpívat třeba hraběte Lunu nebo Posu a capella, získáte si pozornost a nikomu to nepřijde divné. Protože hudbou jste vy!… Nepotřebuji jezdit v jaguáru. Potřebuji jen hudbu a svou rodinu, na ničem jiném nezáleží. Musíte se snažit dotknout se hvězd, přinášet lidem emoce, ne získat společenský status. Nic víc, nic míň. To vám musí stačit. Pokud chcete dělat operu kvůli uznání, to ji raději nedělejte vůbec.“
V rozhovorech Tézier také bilancoval svůj přístup k Verdimu: „Zpívat Verdiho, když jste mladý, je nesmysl. Já se Verdiho poprvé dotkl po třicítce. Zpíval jsem Germonta v Traviatě a bylo to mladé a takové opatrné. Něco jako když chcete zjistit, jestli máte rozehřátou plotnu, ale zároveň se nechcete spálit. Pak jsem toho na osm let nechal. Kolem čtyřicítky jsem zpíval Posu v Donu Carlosovi v Londýně a bylo to úplně něco jiného. A to přišlo s věkem. I když na Verdiho budete mít hlas, měli byste počkat. Musíte být trpěliví. Protože až to skutečně přijde, budete najednou schopni vyjádřit celou paletu, kterou potřebujete, abyste zpívali jeho hudbu. Ale ve skutečnosti Verdiho nelze jen zpívat. Verdiho musíte vyjádřit, protože v jeho postavách je tolik vrstev. Samozřejmě je to založené na dokonalé vokální technice, ale pozor, když to zpíváte perfektně technicky, postrádáte pointu. Vlastně byste měli použít techniku, abyste se zbavili techniky…“
Až Verdi
Už Tézierův příchod na pódium Smetanovy síně byl „nenápadný“ – až po chvíli jsem si uvědomila, že ten zavalitější pán v nepadnoucím obleku s rozepnutou košilí je světová operní hvězda. Jeho zjev i herecký projev nevyjadřovaly nic, čím by zpívanou postavu více přiblížil – ať už vilného Hraběte v touze po dostaveníčku se Zuzanou ve Figarově svatbě, Berliozova Mefistofela s vidinami sladkých polibků na lůžku prodchnutém vůní růží v árii Voici des roses nebo ještě rafinovanějšího ďábelského Offenbachova Dapertutta v hitu Scintille, diamant – zejména ve srovnání například s basbarytonistou Christianem Van Hornem, kterého jsme v Hoffmannových povídkách mohli vidět při nedávném kinopřenosu z Metropolitní opery. Toto Tézierovo soustředění na pěvecké umění pokračovalo v předstíraně pijácké písni Thomasova Hamleta Ô vin, dissipe la tristesse , z níž se dalo jen obtížně vysledovat, že v ní Hamlet vzývá ke smíchu, aby zakryl žal a nevzbudil podezření při předvádění pantomimy o zabití krále Gonzaga. A v Rossiniho árii Sois immobile v situaci, kdy má Vilém Tell sestřelit jablko z hlavy svého syna, uplatnil kultivovanost dlouhodechého belcanta ve svém nejvlastnějším lyrickém oboru. Bylo lépe poslouchat jeho hlas se zavřenýma očima.
Tézier tak zazářil až v posledních dvou áriích večera. Vrcholem Tézierova pražského debutu byl nejprve Verdiho Renato v Maškarním plesu ve výstupu Alzati… Eri tu che macchiavi quell’anima, v němž naříká nad ztracenou láskou a rozhodne se místo své domněle nevěrné manželky potrestat svůdce, svého zrádného přítele Riccarda. A koncert vyvrcholil árií Ah, je meurs, l’âme joyeuse ze 4. dějstvím Dona Carlose, v níž se smrtelně postřelený markýz Posa nebojí zemřít, protože tím zachránil život infanta Carlose, který splní své poslání, osvobodí lid drahého Španělská a dá svobodu i Flandrům.
Cassandre Berthon pod záštitou manžela
Tézierova manželka, sopranistka Cassandre Berthon, se uplatňuje především v Mozartových operách jako Cherubín, Zerlina nebo Zuzana, což na pražském koncertě uplatnila v duetu Hraběte a Zuzany Crudel! Perché finora farmi languir così? a sólově v Zuzanině výstupu Giunse alfin il momento… Deh vieni, non tardar – v romantizujícím pojetí, ve kterém se ztrácela Zuzanina mazanost při ztrestání žárlivého Figara. V dalších číslech, ať už jako Thomasova Ofélie v milostném duetu s Hamletem Doute de la lumière nebo jako Verdiho rozverný Oscar v árii Volta la terrea narážela na limity svého útlého hlasu, jakkoli dirigent Rastislav Štúr držel orchestr v co nejnižší hladině hlasitosti. Alespoň dramaturgickým ozvláštněním byla píseň Le spectre de la rose z cyklu Les nuits d’été Hectora Berlioze a árie Alžběty Voilà toute la ville en fête z Offenbachovy opery Fantasio.
Cassandre Berthon se při pražském koncertě sice s mimikou a hereckým naznačením role snažila pracovat, nicméně zaujala spíše změnami rób. Bylo zřejmé, že bez svého manžela by samostatně nevystupovala a jejímu hlasu by snad pomohl komornější prostor než rozlehlá Smetanova síň.
Opět empatický Štúr
Od dirigentského pultu koncert řídil v oboru doprovázení pěvců špičkový a skvěle empatický dirigent Rastislav Štúr. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se předvedl samostatně v efektně zahraném vítězném Uherském pochodu, v němž se „vyřádily“ bicí, i velkými výrazovými kontrasty v předehře k Verdiho Síle osudu.
Další pěvecké hvězdy
Vystoupení světových pěveckých hvězd v péči agentury Nachtigall Artists pokračuje ve Zlíně a v Praze koncertem Kate Lindsey a Rolando Villazóna a v Praze se ještě do konce roku můžeme těšit na francouzského tenoristu Benjamina Bernheima, který v nedávném přenosu Hoffmannových povídek z Metropolitní opery vytvořil titulní roli, a na polokoncertní provedení Donizettiho opery Don Pasquale.
Ludovic Tézier a Cassandre Berthon
30. září 2024, 19:30 hodin
Smetanova síň Obecního domu, Praha
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Crudel! Perché finora farmi languir così? (Hrabě & Zuzanka), Figarova svatba, 3. dějství; Giunse alfin il momento… Deh vieni, non tardar (Zuzanka), Figarova svatba, 4. dějství
Hector Berlioz: Uherský pochod z Faustova prokletí; Voici des roses (Méphistophélès), Faustovo prokletí, 2. část; Le spectre de la rose z písňového cyklu Les nuits d’été
Jacques Offenbach: Scintille, diamant (Dapertutto), Hoffmannovy povídky, 2. dějství; Voilà toute la ville en fête (Elsbeth), Fantasio, 1. dějství
Ambroise Thomas: Ô vin, dissipe la tristesse (Hamlet, Hamlet, 2. dějství; Doute de la lumière (Hamlet & Ophélie), Hamlet, 1. dějství
Gioachino Rossini: Sois immobile (Vilém Tell), Vilém Tell, 3. dějství
Giuseppe Verdi: Volta la terrea (Oscar), Maškarní ples 1. dějství; Alzati! Là tuo figlio… Eri tu che macciavi quell’anima (Renato), Maškarní ples 3. dějství; předehra k opeře Síla osudu; Ah, je meurs, l’âme joyeuse (Rodrigue), Don Carlos, 4. dějství.
Účinkující:
Ludovic Tézier – baryton
Cassandre Berthon – soprán
Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK
Rastislav Štúr – dirigen
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
