Operní panorama Heleny Havlíkové (502) – Pěvecké recitály na festivalu Janáček Brno
- Simona Šaturová s prostotou i hloubkou lidových písní ve vile Tugendhat
- Pavla Vykopalová v souznění s klarinetistou Karlem Dohnalem ve vile Löw-Beer
- Plachetkovy příliš robustní Večerní písně
Simona Šaturová s prostotou i hloubkou lidových písní ve vile Tugendhat
Festival Janáček Brno pořádá svoji koncertní část nejen v budovách pořádajícího Národního divadla Brno (Janáčkovo a Mahenovo divadlo, Reduta), ale také v atraktivních prostorách architektonicky významných brněnských vil – funkcionalistické vile Tugendhat architekta Ludwiga Miese van der Rohe, zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, v secesní Vile Löw-Beer vídeňského architekta Alexandera Neumanna a ve vile Stiassni ve stylu moderního purismu podle návrhu Ernsta Wiesnera.
Do vily Tugendhat byl situován recitál Simony Šaturové, sopranistky, k jejímž profilovým rolím na mezinárodních operních scénách patří Mozartova Donna Anna, Pamina, Zuzana, Konstance, Ilia nebo Sandrina, Donizettiho Lucia z Lammermooru, Rossiniho Rosina, Verdiho Violetta a Gilda nebo Ariadna Bohuslava Martinů. Po zkušenosti s legendární inscenací opery L’Olimpiade Josefa Myslivečka propůjčila ve filmu Il Boemo svůj hlas jedné z největších hvězd tehdejší opery, primadoně Caterině Gabrielli, pro kterou Mysliveček psal „vražedné“ koloraturní árie. Na CD nahrávkách je zaznamenána její interpretace Haydnových árií, Dvořákovy Moravské dvojzpěvy s Markétou Cukrovou a Petrem Nekorancem, árie z Mozartových a Myslivečkových oper se souborem L’Armonia Terrena Zdeňka Klaudy nebo Ariadna Bohuslava Martinů s dirigentem Tomášem Netopilem.
Při brněnském festivalovém recitálu Simony Šaturové ve vile Tugendhat během nedělního poledne sice onyxová (aragonitová) stěna neměnila barvu, protože skrze prosklený výhled na celé Brno nesvítilo slunce, ale Simona Šaturová prodchnula prostor svou oduševnělostí, charismatem a šarmem. Díky svému umění navazovat blízký vztah s posluchači vytvořila vřelou atmosféru a zprostředkovala v programu věnovanému lidovým písním jejich prostoru a zároveň hloubku a moudrost ve zpracování skladatelů 20. století, pro které se stal folklor důležitým inspiračním východiskem. Vedle úprav Leoše Janáčka a Klementa Slavického tak promyšlenou a nápaditou festivalovou dramaturgii ve znamení Roku české hudby v souladu s tímto konceptem obohatily úpravy slovenských lidových písní Eugena Suchoně a Bély Bartóka.
Vilou Tugendhat se nesl lahodně znělý vláčný soprán Simony Šaturové vyrovnaný ve všech rejstřících a plastické dynamice, s nímž „cantabilně“ klene fráze s měkkým nasazováním při vynikající srozumitelnosti deklamace. Každé slovo, každý tón byly neseny obsahem. S posluchači sdílela jemnou, do detailů vycizelovanou paletu emocí, které umí přizpůsobovat charakteru lidových písní a jejich úprav. Zvládá umění, se kterým se řada jejích operních kolegů potýká, totiž oprostit se od operního projevu, který by v případě jednoduchosti lidových písní, ovšem jen zdánlivé, působil rušivě.
Recitál zahájila Simona Šaturová trojicí písniček z rozsáhlého cyklu Moravská lidová poezie v písních Leoše Janáčka (1854–1928). Z výrazového bohatství své interpretace uplatnila zádumčivě milostnou melancholii v písních Láska a Obrázek milého v kontrastu s energickým temperamentem Budíčku. V cyklu Piesne z hôr Eugena Suchoně (1908–1993) pak díky své vytříbené deklamaci „odvyprávěla“ příběh Širokého jarčoka o napájení koníčka, na který v písni Ani mi je večer navázala smutná vzpomínka na dávno nespatřeného milého, kterou Simona Šaturová nechala doznít do jemně ztišeného pianissima. Toužebné těšení se prolínalo písní Povedzže mi, povedz s bohatým klavírním doprovodem. Širokou škálou nálad hýřila Šaturová v pěti Dedinských scénách Bély Bartóka (1881–1945) se Svatbou rozjařenou bujarými výkřiky, zádumčivou Ukolébavkou a temperamentním i dovádivým Tancem mládenců. V úpravách písní od Klementa Slavického (1910–1999), které recitál uzavřely, si Simona Šaturová pohrála s milostným toužením (Šohajku s modrýma očima), bolestně trýznivým lamentem (Těžko temu kameňovi), zamilovaným obdivem i laškovným sebevědomím (Pověz mi, má milá), nostalgií (Studená rosenka) a prudkou gradací, do které vyústí naštvanost dívky na zradu milého (Byla sem ešče malá).
S projevem Simony Šaturové souzněl klavírista Marek Kozák, který citlivě využíval chvíle, kdy klavírní part z role pouhého doprovazeče intenzivněji spoluvytváří atmosféru dané písně. Sólově se uplatnil v klavírních kompozicích, které dotvářely dramaturgii recitálu – v prvních čtyřech částech první řady Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku (Naše večery, Lístek odvanutý, Pojďte s námi! a Frýdecká panna Maria) i ve čtvrté části Eklog Vítězslava Nováka „V národním tónu“, op. 11.
Pavla Vykopalová v souznění s klarinetistou Karlem Dohnalem ve vile Löw-Beer
Recitál sopranistky Pavly Vykopalové byl jakýmsi pokračováním koncertu Simony Šaturové. Program tohoto nedělního odpoledne navázal svou vytříbenou dramaturgií na úpravy lidových písní dalších skladatelů 20. století, pro které byl folklor důležitým východiskem a významným zdrojem inspirace – vedle Leoše Janáčka také Pavla Haase a Bohuslava Martinů.
Pavla Vykopalová patří už od roku 2009 k základním oporám sólistického ansámblu Janáčkovy opery Národního divadla Brno, když předtím vytvářela významné mezzosopránové a sopránové role jako stálý host pražského Národního divadla od roku 1999. Je obdivuhodné, jak široký repertoár svým tmavším plným sopránem zvládá – sahá od mozartovských rolí Cherubína, Hraběnky Donny Elvíry, Fiordiligi nebo Vitellie přes Verdiho Fenenu, Desdemonu, Pucciniho Mimi, Liù i Laurettu, Leoncavallovu Neddu, Bizetovu Micaelu nebo Smetanovu Mařenku a Dvořákovu Rusalku po Janáčkovu Jenůfu, Káťu a Mílu a Martinů Juliettu, Kateřinu a Paskalinu. Za ztvárnění Janáčkovy Káti v legendární inscenaci Roberta Carsena získala v roce 2016 Cenu Thálie. Podařilo se jí tehdy přesvědčit o pojetí Káti, která je tvrdší, dramatičtější, rozhodnější ve svém úsilí vymanit se z řádu světa, do kterého se dostala a který svým chováním spoluvytváří a překračuje. Cit pro historicky poučenou interpretaci a muzikálnost této všestranné sólistky obdivuhodně potvrdilo vynikající ztvárnění koloraturní role Händelovy Alciny s šesti rozsáhlými brilantními áriemi. V brněnské inscenaci Jakobína vytvořila s Romanem Hozou láskyplný manželský pár s upřímným vztahem k domovu i k hudbě a s přesvědčivou vroucností v ukolébavce Julie. Není divu, že Pavlu Vykopalovou do mnoha rolí přizvaly i zahraniční operní scény ve Francii, Dánsku a Maďarsku. Vystoupení Pavly Vykopalové na festivalu Janáček Brno souzní s její bohatou koncertní činností, když doma i v zahraničí spolupracuje s předními dirigenty a orchestry.
Centrální schodišťová hala s horním prosvětlením ve Vile Löw-Beer zaplněná posluchači do posledního místa se v podání Pavly Vykopalové s klavíristkou Eliškou Novotnou nejprve rozezněla Šesti písněmi v lidovém tónu pro soprán a klavír, op. 1 Pavla Haase (1899–1944). Rozlet tohoto od malička mimořádně talentovaného skladatele tragicky ukončila smrt v osvětimském koncentračním táboře v roce 1944. Ve svém raném opusu, který vznikl na texty ze sbírky Slovenských spevů Jána Kadavého v průběhu roku 1918 ještě před Haasovým vstupem na konzervatoř nezapřel vlivy svého budoucího učitele Leoše Janáčka, k jehož nejoblíbenějším žákům Pavel Haas patřil, ale zároveň se do jeho úprav prolínají inspirace rodící se meziválečné avantgardy. Pavla Vykopalová vystihla kontrasty půvabných milostných veršů s radostným veselím blízkosti milého, pláčem nad nevěstinou ztrátou svobody, smutkem nad ztrátou „porúbaného“ milého, koketností „falešnice“ po rozjasnění hvězdiček pro dobrou noc milovaného „dievčátka“ a ve vířivém allegru temperament tance i mládenců chtivé dívky.
Ačkoli Bohuslav Martinů prošel mnoha stylovými proudy meziválečné avantgardy, folklor se pro něho stal kotvou, jedním ze základních formotvorných východisek. Nostalgii po domově během jeho amerického pobytu, kam se uchýlil během druhé světové války, v síle své prostory zrcadlí sedmidílný cyklus Písniček na jednu stránku na texty moravské lidové poezie, H. 294 texty ze sbírky Františka Sušila. Podobně jako Simona Šaturová, i Pavla Vykopalová se při interpretaci těchto písniček dokázala oprostit od operního projevu a projasnila je skvělou deklamací s jemnými odstíny něhy, touhy, veselí a radosti.
Touhou po domově je prodchnutý písňový cyklus Antonína Tučapského (1928–2014), dalšího emigranta, v tomto případě kvůli komunistickému režimu. Pro pětidílný cyklus Láska a žal z roku 1983 vybral tato témata z moravských lidových písní a jejich idiomatiku podpořil přidáním klarinetu, jehož part včetně virtuózní dohry k písni Má milá mamulko vystihl Karel Dohnal. Pavla Vykopalová zde mohla uplatnit umění dlouhodechých frází.
Nedělnímu odpoledni dodala vtipnou „tečku“ Pavla Vykopalová s klarinetistou Pavlem Dohnalem a klavíristkou Eliškou Novotnou Říkadly pro soprán, klarinet a klavír s veselými dětskými rýmovačkami, které Leoše Janáčka (1854–1928) inspirovaly v Lidových novinách.
Partneři Pavly Vykopalové se uplatnili nejen jako citliví kolegové. Klavíristka Eliška Novotná zaujala brilantně a energicky zahranými Trojákem a Dymákem ve Valašských tancích, op. 34 Vítězslava Nováka z roku 1934, který tyto tance poznal během své návštěvy Hukvald, kde v roce 1897 Leoš Janáček pro něj a další přátele v hospodě U Uhláře zorganizoval
koncert lašských muzikantů. Pavel Dostál využil příležitosti v třívěté Sonátě pro klarinet a klavír Miloslava Ištvana (1928–1990) z roku 1954, v níž tento skladatel od experimentů „ukročil“ ke svým brněnským janáčkovským kořenům a neofolklorismu.
Plachetkovy příliš robustní Večerní písně
Recitál Adama Plachetky s názvem Večerní písně se odehrával v Mahenově divadle. Koncert zahájil turné, jímž společně s klavíristou Davidem Švecem provázejí vydání nového stejnojmenného CD u labelu Pentatone, které mělo na festivalu Janáček Brno slavnostní křest.
Po prvních letech působení v pražském Národním divadle nastartoval Adam Plachetka svoji mezinárodní kariéru od sezony 2010/2011 jako sólista Vídeňské státní opery především v mozartovském repertoáru, s nímž pronikl i do milánské La Scaly nebo newyorské Metropolitní opery. V posledních letech se zaměřuje i na role v operách Bedřicha Smetany jako Přemysl v Libuši nebo Kalina v Tajemství. Vedle opery se pouští i do muzikálu, ba s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers do písniček Ježka, Voskovce a Wericha. Na svém kontě má nejen záznamy oper, ale i desítku sólových alb včetně Dvořákových Biblických písní a Cigánských melodií s klavíristou Garym Matthewmanem a orchestrální verzi Biblických písní s Filharmonií Bohuslava Martinů pod taktovkou Roberta Jindry.
Předností koncertu byla jeho dramaturgie, která zúročila skutečnost, že cyklus básní Vítězslava Hálka Večerní písně se stal v 70. a 80. letech 19. století inspirací ke kompozici písňových cyklů hned třem skladatelům, v pořadí dle vzniku: Zdeňku Fibichovi, Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi. Básník, ale i prozaik, dramatik, literární kritik a publicista Vítězslav Hálek (1835–1874) byl výraznou osobností literární skupiny Májovců a aktivně se zapojoval do organizace českého kulturního života při obrozeneckém vzmachu po pádu Bachova neoabsolutismu Rakouského císařství. Zejména mladé čtenáře si Hálek získal svou lyrickou básnickou prvotinou Večerní písně, sbírkou šedesáti pěti krátkých milostných básní, která vyšla v roce 1859. Opěvuje v nich lásku a přírodu jako dvě největší hodnoty.
Ač je Zdeněk Fibich (1850–1900) z trojice skladatelů, kteří zhudebnili Hálkovy Večerní písně, nejmladší, jeho cyklus Patero písní, op. 5 je nejstarší – z roku 1871. S verši souzněl svým hudebním citem pro intimní lyriku, kterou uplatňoval i v rozvinutém partu klavíru. V roce 1879 už jako zralý zkušený skladatel projevil o Večerní písně zájem Bedřich Smetana (1824–1884), který v pěti skladbách uplatnil vedle lyriky i svůj cit pro drama a výběr básní souzní s jeho životními peripetiemi. Také Antonína Dvořáka (1841–1905) zaujaly Večerní písně od počátku jeho skladatelské dráhy, když nejprve v roce 1880 vydal čtyři písně jako opus 3, který pak pokračoval přes dvě písně v opusu 9 až do roku 1883 k opusu 31, jímž Dvořák dovršil s dvanáctou, tehdy nevydanou a Dvořákem označenou jako slabou, písní Tak jak ten měsíc celý cyklus (B61). Hálkův romantismus a zpěvnost jeho básní tvořily inspirativní východisko, nad nímž Dvořák rozvinul svůj dar vřelé melodiky, kterou propojil s inspirací v lidové hudbě a tehdy tak populárních mistrů písňového žánru – Franze Schuberta a Roberta Schumanna.
Hálkovskou písňovou dramaturgii na koncertě (i na kompaktním disku) rozšířila ještě píseň Noc byla krásná Josefa Suka ze sešitu Tři písně.
I když Večerní písně v takovém kompletu dosud nikdo nenahrál, ve Dvořákových Večerních písních je Adam Plachetka vystaven konfrontaci s oduševnělou interpretací tenoristy Beno Blachuta, Pavola Bršlíka nebo mezzosopranistek Edity Randové a Magdaleny Kožené. Smetanovy Večerní písně jsou zaznamenány na supraphonské nahrávce Viléma Přibyla nebo na historické nahrávce s tenoristou Oldřichem Kovářem.
Adam Plachetka může své pěvecké výkony opřít o robustní zvučný basbaryton a dlouhý dech, s nímž překlenuje rozsáhlé fráze. Jenže intimita, prostota, křehkost, podle některých dokonce naivita Hálkových veršů se s takovým přístupem míjela. Bez větších dynamických odstínů, akcentů a plastičtějšího modelování obsahu textů a vřelosti hudby Plachetka přehlušoval jemné předivo hlavně těch písní, v nichž převažovala lyrická nálada. Málo krotil svůj volumen i při nasazování a ukončování frází. Vycizelování detailů přitom v klavíru úhozem i dynamikou navozoval David Švec, který se na koncertě uplatnil i sólově v neotřelém výběru z klavírního cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku, když z nové edice Jiřího Zahrádky po Našich večerech, prvního čísla z první řady, zvolil původně nevydané, Janáčkem pro publikování neautorizované skladby Più mosso a Allegro. Nejspíš i Švecova bohatá operní dirigentská zkušenost podpořila v jeho interpretaci dramatičnost Janáčkovy hudby vedle citlivě vyváženého kontrastu oduševnělosti těchto vzpomínkových klavírních miniatur.
Festivalové koncertní vystoupení doplnily Dvořákovy Cigánské melodie, op. 55. Až ty vnesly do předchozí výrazové jednotvárnosti večera oživení. Bylo zřejmé, že je má Adam Plachetka zažité od roku 2016, kdy je nahrál pro Radioservis. Nejenže se k nim hodily plné hlasové barvy nanášené „tlustým“ štětcem, typické pro Plachetkův operní projev, ale dařilo se mu je vystavět jako malá dramata.
Festival Janáček Brno: Simona Šaturová a Marek Kozák
10. listopadu 2024, 20:00 hodin
Vila Tugendhat, Brno
Účinkující
Simona Šaturová – soprán
Marek Kozák – klavír
Program
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních (výběr)
Láska
Obrázek milého
Budíček
Eugen Suchoň: Piesne z hôr
Široký jarčok
Ani mi je večer
Povedzže mi, povedz
Vítězslav Novák: Eklogy, část 4. „V národním tónu“, op. 11
Béla Bartók: Dedinské scény
Pri hrabaní
Pri neveste
Svatba
Ukolébavka
Tanec mládenců
Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku (výběr)
Naše večery
Lístek odvanutý
Pojďte s námi!
Frýdecká panna Maria
Klement Slavický: Ej, srdénko moje
Nad Strážnicú jasno
Šohajku s modrýma očima
Těžko temu kameňovi
Pověz mi, má milá
Studená rosenka
Byla sem ešče malá
Festival Janáček Brno – Pavla Vykopalová, Karel Dohnal a Eliška Novotná: Láska a žal
17. listopadu 2024, 15:00 hodin
Vila Löw-Beer, Brno
Účinkující
Pavla Vykopalová – soprán
Karel Dohnal – klarinet
Eliška Novotná – klavír
Program
Pavel Haas: Šest písní v lidovém tónu pro soprán a klavír, op. 1
1. Pada dišč
2. Lietala, gágala
3. V mikulášskéj kompanii
4. Ty falešná falešnica
5. Zapadá slniečko
6. Bodaj by vás
Miloslav Ištvan: Sonáta pro klarinet a klavír
1. Allegro drammatico
2. Andante sensibile
3. Presto
Bohuslav Martinů: Písničky na jednu stránku. Cyklus písní na texty moravské lidové poezie pro zpěv a klavír, H. 294
1. Rosička
2. Otevření slovečkem
3. Cesta k milé
4. Chodníček
5. U maměnky
6. Sen panny Marie
7. Rozmarýn
Antonín Tučapský: Láska a žal I.; Pět moravských písní pro soprán, klarinet a klavír
1. Škoda ťa, synečku
2. Oj, včerajky
3. Má milá mamulko
4. Ej, létala laštověnka
5. Dybych já věděla
Vítězslav Novák: Valašské tance, op. 34
1. Troják (motiv valašský)
2. Dymák
Leoš Janáček: Říkadla pro soprán, klarinet a klavír, JW V/16
1. Leze krtek podle meze
2. Karel do pekla zajel
3. Franta rasů hrál na basu
4. Dělám, dělám kázání
5. Hó, hó, krávy dó
6. Koza bílá hrušky sbírá
7. Vašek, pašek, bubeník
8. Frantíku, Frantíku
Festival Janáček Brno – Večerní písně: Adam Plachetka a David Švec
9. listopadu 2024, 19:00 hodin
Mahenovo divadlo, Brno
Účinkující
Adam Plachetka – basbaryton
David Švec – klavír
Program
Bedřich Smetana: Večerní písně (celý cyklus; na slova Vítězslava Hálka)
Kdo v zlaté struny zahrát zná
Nekamenujte proroky
Mně zdálo se
Hej, jaká radost v kole
Ze svých písní trůn Ti udělám
Antonín Dvořák: Noční cestou (z klavírního cyklu Poetické nálady, op. 85)
Večerní písně, op. 3, 9, 31 (celý cyklus na slova Vítězslava Hálka; v nové edici vydavatelství Bärenreiter, 2024
(op. 3) Ty hvězdičky tam na nebi
Mně zdálo se
Já jsem ten rytíř
Když bůh byl nejvíc rozkochán
(bez op. čísla) Tak jak ten měsíc (z fragmentu dokomponoval J. Krček)
(op. 9) Umlklo stromů šumění
Přilítlo jaro zdaleka
(op. 31) Když jsem se díval do nebe
Vy malí, drobní ptáčkové
Jsem jako lípa košatá
Vy všichni, kdo jste stísněni
Ten ptáček
Josef Suk: Noc byla krásná (ze sešitu Tři písně na slova Vítězslava Hálka)
Zdeněk Fibich: Patero písní z Večerních písní, op. 5 (celý cyklus; na slova Vítězslava Hálka)
Umlklo stromů šumění
Na nebi plno hvězdiček
Ty dívko zvláště líbezná
Tvé oko krásné jezero
Přilítlo jaro zdaleka
Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku (výběr; v nové edici Jiřího Zahrádky, G. Henle Verlag 2022)
Naše večery (1. řada, č. 1)
Più mosso (původně zkomponováno v 1. řadě, nepublikováno)
Allegro (původně zkomponováno v 1. řadě, nepublikováno)
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55
Má píseň zas mi láskou zní
Aj! Kterak trojhranec můj
A les je tichý kolem kol
Když mne stará matka
Struna naladěna
Široké rukávy
Dejte klec jestřábu
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
