Operní panorama Heleny Havlíkové (51)

  1. 1
  2. 2

Týden od 21. do 27. listopadu 2011

– Oslavenci v Národním divadle 
– Mozartovské stříbro v hrdle 
– Dětinská Kouzelná flétna 
– Inspirace pro dny příští 

***

Oslavenci v Národním divadle

Národní divadlo uspořádalo galakoncert k oslavě životních jubileí tří sólistů, jejichž kariéra je právě s  operou Národního divadla spjata: sopranistky Evy Urbanové, barytonisty Ivana Kusnjera a basisty Luďka Veleho.Vítám, že mohu i prostřednictvím Operního panoramatu všem třem popřát, aby nadále obdarovávali diváky svým uměním. A promítám si tu spoustu rolí a krásných představení, která jsem s těmito sólisty zažila. V případě Evy Urbanové, která za více než dvacet let vytvořila v Národním divadle na pětadvacet rolí, přede mnou defilují její janáčkovské postavy, kterým dává zcela osobitý lidský rozměr – Kabanicha i Matka Míla z Osudu v inscenacích Roberta Wilsona a především pak Kostelnička, za kterou dostala ve dvou inscenacích cenu Thálie a které dává zcela osobitý lidský rozměr s do morku kosti se zarývajícím ztišením ve chvíli, kdy se rozhoduje k vraždě Jenůfčina dítěte. Vybavuji si také její smetanovské partie, Libuši a zejména Miladu, zaujatou hněvem pomsty i milostným vzplanutím a touhou osvobodit odbojného rytíře – můžeme jen litovat, že při takové představitelce Milady nemá Národní divadlo Smetanova Dalibora v současné době na repertoáru. Z Dvořákových oper vzpomínám na její Cizí kněžnu, kterou ztvárnila i ve slavné Carsenově pařížské inscenaci vedle Rusalky Renée Fleming. Ze světového repertoáru je pro mě nezapomenutelná její Leonora v Síle osudu, Adriana Lecouvreur v Cileově opeře, Pucciniho Minnie v Děvčeti ze Západu  – stále mě uchvacují její přechody do jemných pianissim. A teď nejnověji mě strhlo její pojetí Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, ve kterém Eva Urbanová ukázala, jak tříbí své umění při ztvárňování vnitřně komplikovaných rozporuplných postav. 

Vybrat ty nejvýznamnější role v případě Ivana Kusnjera je ještě těžší – za třicet let svého působení v Národním divadle zpíval v sedmi desítkách inscenací. Obdivuji ho zejména v těch, kde uplatňuje měkkost svého barytonu a vřelost, vroucnost – v tom u mě vede jeho Vok ze Smetanovy Čertovy stěny a jeho árie Jen jediná mě ženy krásná tvář nebo Dvořákův Bohuš v Jakobínovi, ale i král Vladislav v Daliborovi s jeho árií o dilematech vládnutí. Také role italského repertoáru Kusnjer staví na krásné kantiléně a znělosti – vzpomeňme jeho hraběte Lunu v Trubadúrovi nebo Markýze Posu v Carlosovi. Kusnjer ale umí naplno rozehrát i „ďábelské baryty“ – Jaga ve Verdiho Otellovi nebo Scarpiu v Tosce. A nemohu opomenout ani jeho smysl pro humor, například ve Verdiho Falstaffovi. Kusnjer má ovšem také odvahu a chuť experimentovat v tak obtížných formách hudebního divadla jako je monodrama – a byl to právě jeho skvělý pěvecký i herecký výkon, který připoutal pozornost k soudobým operním monodramatům Osm písní šíleného krále Petera Maxwella Daviese nebo Poslední páska Marcela Mihalovici.

Luďka Veleho dobře znám už z libereckých operních let, kde jsem ho jako kandrdas u druhé flétny v orchestru DFXŠ doprovázela. Luďkovi Velemu „sedí“ hlavně komické role – Kecal, Leporello, baron Ochs v Růžovém kavalírovi, Donizettiho Don Pasquale a teď znovu purkrabí Filip nové inscenaci Dvořákova Jakobína. Jeho repertoár je ovšem za těch také bezmála třicet let vskutku široký: na galakoncertě se předvedl také jako otcovsky starostlivý Vodník z Rusalky nebo Janáčkův moudrý, s koloběhem života v přírodě srostlý Revírník.


Uznání ovšem zaslouží i charitativní aktivity obou sólistů – Ivan Kusnjer založil a vede Nadační fond Fatum na podporu pozůstalých po předčasně zemřelých hudebních umělcích a chotyňský patriot Luděk Vele už na dvacet let pořádá benefiční koncerty a operní představení, díky kterým se postupně daří rekonstruovat zdejší zdevastovaný hrad Grabštejn (s  renesanční kaplí zasvěcenou svaté Barboře) na cestě mezi Libercem a Žitavou.

Třebaže některé árie nebyly vybrány tak docela optimálně (velká bilanční árie krále Filipa z Verdiho Carlose přece jen klade na basisty mimořádné nároky), byl galakoncert pod taktovkou Roberta JindryOrchestrem Národního divadla oslavou důstojnou a zcela zaplněné hlediště Národního divadla oslavence odměnilo dlouhým potleskem ve stoje.

***

Mozartovské stříbro v hrdle

V cyklu Hvězdy světové opery vystoupila v Praze poprvé německá sopranistka Mojca Erdmann, která se letos začala zapojovat do přímých přenosů Metropolitní opery jako Zerlina v Mozartově Donu Giovannim a v roli Ptáčka ve Wagnerově Siegfriedovi.  Koncert v Rudolfinu potvrdil, že zvukaři v jejím případě vůbec nemuseli nijak kouzlit. Tato mladá štíhlounká sopranistka vládne jasným, vyrovnaným oblým hlasem, stříbřitým, intonačně a technicky naprosto spolehlivým se zcela zvládnutou  dechovou kontrolou.

Pražský recitálový debut vycházel z jejího prvního sólového kompaktního disku Mozartova zahrada, který letos vyšel u prestižního labelu Deutsche Grammophon. Mozartovský repertoár s úvodním výstupem Ilii (Idomeneo), v němž si trójská princezna zoufá nad svým osudem, dvěma áriemi Zaidy, Zuzančiným výstupem ze 4. dějství, v němž milostně roztouženou árií Deh, vieni, non tardar domněle určenou Hraběti provokuje  Figara, dramaturgicky ozvláštnila áriemi z oper jeho současníků – Salieriho, Paisiella, Holzbauera a Johanna Christiana Bacha.

Ušlechtilou, dokonale propracovanou krásu svého zpěvu předvedla především v tklivých áriích s dlouhými melodickými liniemi, jimž dominovala vedle Piasiellovy Niny především nešťastná Pamina ve chvíli, kdy se domnívá, že ji Tamino opustil. Erdmann si tyto ovšem hlasové kvality ostražitě hlídá i v dramaticky vypjatých áriích ve forte, jak ukázala v árii Zaidy Tiger! nebo jako Salieriho Hypermnestra z opery Les Danaïdes.

Třebaže přidávala i Zerlinu, ze které maličko problesklo šibalství, když utěšuje ztlučeného Masetta, jejímu koncertu přece jen chyběl radostný úsměv, který by takto mladé sólistce určitě slušel.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Streul: Papageno hraje na kouzelnou flétnu (ND Brno)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Vaše hodnocení - Mojca Erdman (26.11.2011 Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Reakcí (6) “Operní panorama Heleny Havlíkové (51)

  1. Tak to je hodnocení galakoncertu jako hrom. Až na to, že pokud by někdo chtěl skutečně vědět víc o koncertu, o programu, má smůlu. Vzít si tři životopisy oslavenců a převyprávět je čtenářům právě těchto stránek??? Že by zde čtenáři neznali Evu Urbanovou, Luďka Veleho a Ivana Kusniera a neměli naposlouchaný celý jejich operní repertoár? A tak jediné, co se čtenář o koncertu dozví, že árie krále Filipa z opery Don Carlos nebyla zcela ideální. Byla vůbec paní Havlínová na koncertu? Asi ne. To že Filipova árie nebude zcela OK se dalo tušit. Přednosti pana Veleho jsou jinde, v komických rolích, které má v krvi. Alespoň mohla dodat, že výkon pana Kusniera byl navzdory neohlášené indispozici vysoce profesionální a skvělý, jako při všech jeho vystoupeních. To se přeci ví, aniž by musela být koncertu přítomna (což je v případě koncertů pana Kusniera vždy škoda).

  2. Heleně moc děkuji, díky jejím článkům se seznamuji s díly, které nemám možnost sama shlédnout, také mě inspirovala k několika výletům po českých operních domech – cesty za operou:-)
    Průřez kariérou tří protagońistů galakoncertu je záslužný, všichni odvedli na poli opery velký díl práce a zaslouží si být oceněni. Bravi!

  3. Na galakoncertu Urbanová, Kusnjer, Vele jsem byl. E. Urbanová se mi nejvíc líbila v Armidě, Ivan Kusnjer v árii Voka a Tonia,Luděk Vele v revírníkovi z Lišky Bystroušky a pak v árii Filipa. Tím se tedy rozcházím s recenzenty, kteří árii Filipa zrovna nevychvalovali. Tu árii jsem slyšel v podání světových pěvců už mnohokrát, ale cit a smutek, který do ní vložil právě Luděk Vele, byl pro mě skutečně velkým zážitkem.

    K nové Opeře+ : staré stránky mi připadaly přehlednější. Ale hlavní věc je, že už je zde zavedena povinná registrace pisatelů, na kterou jsme tak dlouho čekali.

Napsat komentář

Reklama