Operní panorama Heleny Havlíkové (51)

  1. 1
  2. 2

Týden od 21. do 27. listopadu 2011

– Oslavenci v Národním divadle 
– Mozartovské stříbro v hrdle 
– Dětinská Kouzelná flétna 
– Inspirace pro dny příští 

***

Oslavenci v Národním divadle

Národní divadlo uspořádalo galakoncert k oslavě životních jubileí tří sólistů, jejichž kariéra je právě s  operou Národního divadla spjata: sopranistky Evy Urbanové, barytonisty Ivana Kusnjera a basisty Luďka Veleho.Vítám, že mohu i prostřednictvím Operního panoramatu všem třem popřát, aby nadále obdarovávali diváky svým uměním. A promítám si tu spoustu rolí a krásných představení, která jsem s těmito sólisty zažila. V případě Evy Urbanové, která za více než dvacet let vytvořila v Národním divadle na pětadvacet rolí, přede mnou defilují její janáčkovské postavy, kterým dává zcela osobitý lidský rozměr – Kabanicha i Matka Míla z Osudu v inscenacích Roberta Wilsona a především pak Kostelnička, za kterou dostala ve dvou inscenacích cenu Thálie a které dává zcela osobitý lidský rozměr s do morku kosti se zarývajícím ztišením ve chvíli, kdy se rozhoduje k vraždě Jenůfčina dítěte. Vybavuji si také její smetanovské partie, Libuši a zejména Miladu, zaujatou hněvem pomsty i milostným vzplanutím a touhou osvobodit odbojného rytíře – můžeme jen litovat, že při takové představitelce Milady nemá Národní divadlo Smetanova Dalibora v současné době na repertoáru. Z Dvořákových oper vzpomínám na její Cizí kněžnu, kterou ztvárnila i ve slavné Carsenově pařížské inscenaci vedle Rusalky Renée Fleming. Ze světového repertoáru je pro mě nezapomenutelná její Leonora v Síle osudu, Adriana Lecouvreur v Cileově opeře, Pucciniho Minnie v Děvčeti ze Západu  – stále mě uchvacují její přechody do jemných pianissim. A teď nejnověji mě strhlo její pojetí Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, ve kterém Eva Urbanová ukázala, jak tříbí své umění při ztvárňování vnitřně komplikovaných rozporuplných postav. 

Vybrat ty nejvýznamnější role v případě Ivana Kusnjera je ještě těžší – za třicet let svého působení v Národním divadle zpíval v sedmi desítkách inscenací. Obdivuji ho zejména v těch, kde uplatňuje měkkost svého barytonu a vřelost, vroucnost – v tom u mě vede jeho Vok ze Smetanovy Čertovy stěny a jeho árie Jen jediná mě ženy krásná tvář nebo Dvořákův Bohuš v Jakobínovi, ale i král Vladislav v Daliborovi s jeho árií o dilematech vládnutí. Také role italského repertoáru Kusnjer staví na krásné kantiléně a znělosti – vzpomeňme jeho hraběte Lunu v Trubadúrovi nebo Markýze Posu v Carlosovi. Kusnjer ale umí naplno rozehrát i „ďábelské baryty“ – Jaga ve Verdiho Otellovi nebo Scarpiu v Tosce. A nemohu opomenout ani jeho smysl pro humor, například ve Verdiho Falstaffovi. Kusnjer má ovšem také odvahu a chuť experimentovat v tak obtížných formách hudebního divadla jako je monodrama – a byl to právě jeho skvělý pěvecký i herecký výkon, který připoutal pozornost k soudobým operním monodramatům Osm písní šíleného krále Petera Maxwella Daviese nebo Poslední páska Marcela Mihalovici.

Luďka Veleho dobře znám už z libereckých operních let, kde jsem ho jako kandrdas u druhé flétny v orchestru DFXŠ doprovázela. Luďkovi Velemu „sedí“ hlavně komické role – Kecal, Leporello, baron Ochs v Růžovém kavalírovi, Donizettiho Don Pasquale a teď znovu purkrabí Filip nové inscenaci Dvořákova Jakobína. Jeho repertoár je ovšem za těch také bezmála třicet let vskutku široký: na galakoncertě se předvedl také jako otcovsky starostlivý Vodník z Rusalky nebo Janáčkův moudrý, s koloběhem života v přírodě srostlý Revírník.


Uznání ovšem zaslouží i charitativní aktivity obou sólistů – Ivan Kusnjer založil a vede Nadační fond Fatum na podporu pozůstalých po předčasně zemřelých hudebních umělcích a chotyňský patriot Luděk Vele už na dvacet let pořádá benefiční koncerty a operní představení, díky kterým se postupně daří rekonstruovat zdejší zdevastovaný hrad Grabštejn (s  renesanční kaplí zasvěcenou svaté Barboře) na cestě mezi Libercem a Žitavou.

Třebaže některé árie nebyly vybrány tak docela optimálně (velká bilanční árie krále Filipa z Verdiho Carlose přece jen klade na basisty mimořádné nároky), byl galakoncert pod taktovkou Roberta JindryOrchestrem Národního divadla oslavou důstojnou a zcela zaplněné hlediště Národního divadla oslavence odměnilo dlouhým potleskem ve stoje.

***

Mozartovské stříbro v hrdle

V cyklu Hvězdy světové opery vystoupila v Praze poprvé německá sopranistka Mojca Erdmann, která se letos začala zapojovat do přímých přenosů Metropolitní opery jako Zerlina v Mozartově Donu Giovannim a v roli Ptáčka ve Wagnerově Siegfriedovi.  Koncert v Rudolfinu potvrdil, že zvukaři v jejím případě vůbec nemuseli nijak kouzlit. Tato mladá štíhlounká sopranistka vládne jasným, vyrovnaným oblým hlasem, stříbřitým, intonačně a technicky naprosto spolehlivým se zcela zvládnutou  dechovou kontrolou.

Pražský recitálový debut vycházel z jejího prvního sólového kompaktního disku Mozartova zahrada, který letos vyšel u prestižního labelu Deutsche Grammophon. Mozartovský repertoár s úvodním výstupem Ilii (Idomeneo), v němž si trójská princezna zoufá nad svým osudem, dvěma áriemi Zaidy, Zuzančiným výstupem ze 4. dějství, v němž milostně roztouženou árií Deh, vieni, non tardar domněle určenou Hraběti provokuje  Figara, dramaturgicky ozvláštnila áriemi z oper jeho současníků – Salieriho, Paisiella, Holzbauera a Johanna Christiana Bacha.

Ušlechtilou, dokonale propracovanou krásu svého zpěvu předvedla především v tklivých áriích s dlouhými melodickými liniemi, jimž dominovala vedle Piasiellovy Niny především nešťastná Pamina ve chvíli, kdy se domnívá, že ji Tamino opustil. Erdmann si tyto ovšem hlasové kvality ostražitě hlídá i v dramaticky vypjatých áriích ve forte, jak ukázala v árii Zaidy Tiger! nebo jako Salieriho Hypermnestra z opery Les Danaïdes.

Třebaže přidávala i Zerlinu, ze které maličko problesklo šibalství, když utěšuje ztlučeného Masetta, jejímu koncertu přece jen chyběl radostný úsměv, který by takto mladé sólistce určitě slušel.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Streul: Papageno hraje na kouzelnou flétnu (ND Brno)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Vaše hodnocení - Mojca Erdman (26.11.2011 Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


6
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
vittorio

Koncert Mojcy Erdmann byl úzasný takový výkon nadchne i nejmladší generaci operních nadšenců.

Milan Červeň

Tak to je hodnocení galakoncertu jako hrom. Až na to, že pokud by někdo chtěl skutečně vědět víc o koncertu, o programu, má smůlu. Vzít si tři životopisy oslavenců a převyprávět je čtenářům právě těchto stránek??? Že by zde čtenáři neznali Evu Urbanovou, Luďka Veleho a Ivana Kusniera a neměli naposlouchaný celý jejich operní repertoár? A tak jediné, co se čtenář o koncertu dozví, že árie krále Filipa z opery Don Carlos nebyla zcela ideální. Byla vůbec paní Havlínová na koncertu? Asi ne. To že Filipova árie nebude zcela OK se dalo tušit. Přednosti pana Veleho jsou jinde, v komických… Číst vice »

Robert Rytina

Děkuji panu Červeňovi, že mě ve své poznámce předběhl: ve chvíli, kdy jsem se po mohutném úvodu paní Havlíkové těšil na recenzi galakoncertu, následovalo jen jedno souvětí jak vystřižené z normalizačního tisku. Je možné se někde jinde dozvědět více?

Richard

Hledejte pane Rytino jinde a určitě dejte vědět, jak jste pochodil:-) Já zase děkuju paní Havlíkové za uplynulých 50 ohlédnutí, které v žádném jiném periodiku nemají konkurenci.

oskarina

Heleně moc děkuji, díky jejím článkům se seznamuji s díly, které nemám možnost sama shlédnout, také mě inspirovala k několika výletům po českých operních domech – cesty za operou:-)
Průřez kariérou tří protagońistů galakoncertu je záslužný, všichni odvedli na poli opery velký díl práce a zaslouží si být oceněni. Bravi!

Jaroslav

Na galakoncertu Urbanová, Kusnjer, Vele jsem byl. E. Urbanová se mi nejvíc líbila v Armidě, Ivan Kusnjer v árii Voka a Tonia,Luděk Vele v revírníkovi z Lišky Bystroušky a pak v árii Filipa. Tím se tedy rozcházím s recenzenty, kteří árii Filipa zrovna nevychvalovali. Tu árii jsem slyšel v podání světových pěvců už mnohokrát, ale cit a smutek, který do ní vložil právě Luděk Vele, byl pro mě skutečně velkým zážitkem.

K nové Opeře+ : staré stránky mi připadaly přehlednější. Ale hlavní věc je, že už je zde zavedena povinná registrace pisatelů, na kterou jsme tak dlouho čekali.