Operní panorama Heleny Havlíkové (513) – Plzeňský Titus o osamělosti panovníka na festivalu Opera

• Mozartův Titus při císařské korunovaci a dnes
• Koruna, která tíží
• Festivalové představení umocnilo hudební nastudování i obsazení

Mozartův Titus při císařské korunovaci a dnes

Právě příležitost uvést Mozartova Tita ve Stavovském divadle byla podle šéfa Opery Divadla J. K. Tyla Plzeň Jiřího Petrdlíka hlavní motivací pro výběr festivalového titulu. Připomeňme, že tato Mozartova opera má silnou vazbu nejen na Prahu, ale přímo na Stavovské divadlo, protože na této scéně, tehdy ještě nesla název Nosticovo divadlo, měl Titus 6. září 1791 premiéru přímo pod Mozartovým vedením pouhé tři měsíce před jeho smrtí. Text původního libreta Pietra Metastasia (mnohokrát zhudebněný jinými skladateli, mimo jiné Gluckem nebo Myslivečkem) upravil podle Mozartových požadavků Caterino Mazzolà a traduje se, že Mozart operu složil za pouhých osmnáct dní během kompozice Kouzelné flétny a „záhadného“ Requiem. Titus je tedy jeho zralé dílo – a byť se pro oslavnou příležitost vrátil k opeře seria, dokázal, že tuto formu ovládl mistrovsky. Titus se tak stal jakýmsi završením a Mozartovým důstojným rozloučením s tehdy již zastarale konzervativním žánrem (k prolamování jehož hranic ostatně mocně přispěl). Císařský manželský pár v hledišti toto hodnocení nesdílel: císařovna Marie Luisa představení na rozdíl od povedené korunovace komentovala příkře tak, že „hudba byla příšerná a skoro všichni jsme v hledišti usnuli“.

Na rozdíl od desítek libret barokních oper, vycházejících velmi volně z antické mytologie, má Metastasiovo libreto La clemenza di Tito reálnou oporu v historii. Titus Flavius Vespasianus vládl římské říši necelé tři roky (79–81 našeho letopočtu), proslavil se dobytím Jeruzaléma a dostavbou Kolosea. Za jeho vlády nebyl údajně nikdo popraven a získal velkou oblibu lidu – po smrti mu byl postaven na Foru Romanu vítězný oblouk.

Operu si objednali čeští stavové k oslavě korunovace Leopolda II. českým králem. Námět holdovací opery o velkorysosti římského císaře Tita byl pro takovou příležitost případný: odpuštění dobrotivého panovníka, v tomto případě římského císaře počátku našeho tisíciletí, byl stěžejní i pro Leopolda II., který se snažil vstřícným přístupem urovnat neklid dopadu josefínských reforem během vědomého nebezpečí revoluce ve Francii. Leopold II., který na trůnu vystřídal svého bratra Josefa II., se o české království opravdu zajímal, česky rozuměl a problémy, nahromaděné za Josefovy vlády, chtěl řešit smířlivým jednáním se šlechtou i církví, ale třeba i povolením oblíbených lidových poutí a procesí.

Děj opery se soustřeďuje na spiknutí proti císaři Titovi v antickém Římě roku 79 našeho letopočtu – Vitellia, mocichtivá dcera bývalého císaře, je zhrzená, že Titus při hledání nevěsty dává přednost jiným ženám. Využije toho, že ji bezhlavě miluje Titův přítel Sextus, a přiměje ho, aby císaře zavraždil. Ve zmatku při požáru Kapitolu však Titus přežije. Spiknutí je prozrazeno, nicméně Titus po vnitřním boji nakonec odpustí nejen Sextovi, ale i Vitellii, která se přizná a kterou pojme za manželku.

Téma mocichtivosti, intrik, nelítostného prosazování vlivu, potrestání zrady stejně jako umění odpouštět je nicméně spjato s libovolnou epochou a místem, včetně naší dnešní současnosti. Není divu, že novodobá uvádění Tita často aktualizují místo děje a hledají paralely se současností. Takto ho například pojali v roce 2006 ve Stavovském divadle manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi. Jejich inscenace tehdy v našich operních poměrech působila novátorsky jako zjevení, když se zaměřili v prázdném prostoru na nadčasová témata nedůvěry, zrady, osamělosti, provázející panovníky libovolné epochy. Titovo závěrečné „Kolik vás ještě je, kteří mě zrazujete?“ ponechali bez happyendu, který byl jinak pro operu seria povinný – Titus sice ty, kteří ho zradili, neztrestá, ale každý odchází jinam, osamělý, zdrcený a navždy poznamenaný. Pozornost vyvolalo i poloscénické uvedení ve Stavovském divadle v roce 2018 pod vedením specialisty na historicky poučenou interpretaci Marca Minkowského. Operu La clemenza di Tito u nás v poslední době uvedli ještě v roce 2010 v Opavě (hudební nastudování Jan Snítil, režie Lubor Cukr), v roce 2016 Ostravě (hudební nastudování Jakub Klecker, režie SKUTR) a v roce 2023 v Olomouci (hudební nastudování Petr Šumník, režie Jiří Havelka a Veronika Kos Loulová). Všechny tyto inscenace vnesly do „schematické“ opery seria výrazné režijní výklady. A zajímavé bylo díky souboru Hof-Musici Praha pod vedením Ondřeje Macka porovnání opery Tito Vespasiano Johanna Adolfa Hasseho na analogické Metastasiovo libreto v Zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově v roce 2010.

Koruna, která tíží

Režisér Rocc, který je (jako obvykle) i autorem návrhu scény, umístil v plzeňské inscenaci příběh z počátků našeho věku do jakéhosi bezčasí. Akcentoval tak téma, že se každý vládce v každé době musí vypořádat se všemi nástrahami, které takové mocenské postavení přináší. Obří vavřínová koruna jako symbol moci visí nad rozložitým oválným stolem, kolem kterého sedí všichni kromě Vitellie. V druhém dějství, po požáru Kapitolu, zůstane na jevišti jediná ohořelá židle a z vysokých jehlanů, které lemují zadní část jeviště, zbydou jen konstrukce a zlatá koruna, o kterou se svádí boje sycené závistí i nenávistí, intrikami, ale i láskou, se povážlivě nakloní. Elegantní kostýmy Belindy Radulović evokují prostředí high society současnosti.

V tomto minimalistickém, významově čitelném vizuálním rámci se Roccovi podařilo s propracovaným světelným scénářem (Kai Fischer a Jakub Sloup) a prostorem pro vystižení charakterů a vztahů postav (ovšem s nadužívanou pistolí, s níž Publius místy poněkud směšně „střeží“ Sexta) vyjádřit přesně, jak údělem vůdce zůstává samota – ve své vrcholné pozici nemá už přátele, ale snad jen (dočasné) spojence.

Festivalové představení umocnilo hudební nastudování i obsazení

Vyznění festivalové inscenace podpořil i dirigent Jiří Petrdlík, který i ve Stavovském divadle docílil akusticky vyváženého zvuku orchestru se sólisty i sborem dobře připraveným Jakubem Zichou. Petrdlík převzal hudební nastudování německého dirigenta Michaela Hofstettera, jemuž se i s plzeňským orchestrem bez větších zkušeností se stylovou interpretací oper seria podařilo přiblížit na současné nástroje frázováním a hrou bez vibrata historicky poučené interpretaci. Ta se promítla i do citlivé ornamentiky sólistů při opakování v da capo áriích. A v plzeňském orchestru hrál důstojný nástupce klarinetisty Antona Stadlera, kterému Mozart napsal virtuózní party k árii Sexta („Parto, parto“) a Vitellie („Non più di fiori“).

Titulní roli vytvořil Marek Žihla, který byl do postavy Tita obsazen už v olomoucké inscenaci v roce 2023. Tento tenorista, stále na počátku své slibné kariéry, znovu přesvědčil o svém talentu a uvážlivém zacházení s ním. Vědom si fáze svého pěveckého vývoje, nepojal císaře dramaticky jako okázalého panovníka, ale jako váhajícího mladíka obtěžkaného tíhou vládnutí a osamělostí. Roli Sexta, kterou Mozart dle dobového úzu psal pro kastráta (Domenica Bediniho), v Plzni neobsadili kontratenoristou, jak bývá dnes obvyklé, ale mezzosopranistkou – Markétou Cukrovou. V náročném koloraturním partu mohla zúročit své pěvecké zkušenosti se „starou“ hudbou, které se věnuje s renomovanými soubory i orchestry. Díky svému umění ponořit se do hloubi komplikovaných postav, vystihla mužskou roli Titova nejbližšího přítele s jeho vnitřním konfliktem a bezvýchodností oddanosti císaři a vášni k Vitellii, s jeho svárem svědomí a touhy, který ho dohání k sebedestrukci při zatajování skutečné osnovatelky Titovy vraždy – Vitellie. Té dodala patřičnou dávku sebejistoty manipulátorky a ženské vyzývavosti, s níž v rudých šatech ostentativně dráždí Sexta, Barbora Perná. S touto rolí má zkušenosti už z ostravské inscenace v roce 2016 (hudební nastudování Jakub Klecker, režie SKUTR) a stejně jako Marek Žihla z olomouckého nastudování před dvěma lety. Je obdivuhodné, jak se po rolích Pucciniho Musetty nebo Lauertty, Mascagniho Loly, Martinů Mirandolíny, Bartókovy Judity nebo role Pasodoble v Abrahamově Plesu v hotelu Savoy dokáže pěvecky koncentrovat na pohyblivost koloratur. S mužskou rolí Annia se přesvědčivě vyrovnala Barbora de Nunes-Cambraia, zatímco Zuzana Koś Kopřivová se v sopránovém partu Servilie nevyhnula ostrým výškám. Jakuba Hliněnského, s jeho schopností herecky profilovat postavy, v roli Publia handicapovalo zacházení s pistolí.

Plzeňský Titus se připojil k inscenacím, které nasazují šestnáctému ročníku Festivalu hudebního divadla Opera laťku vysoko. Ostatně plzeňské nastudování Tita bylo loni uvedeno (s výjimkou Barbory de Nunes-Cambraia a Jakuba Hliněnského v jiném obsazení) i v barokním Markraběcím divadle v Bayreuthu na Gluckově mezinárodním festivalu, jehož je Michael Hofstetter od roku 2019 intendantem.

Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito
Festival hudebního divadla Opera 2025, Divadlo J. K. Tyla Plzeň
13. února 2025, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha

Inscenační tým
Hudební nastudování: Michael Hofstetter
Režie: Rocc
Výtvarník scény: Rocc
Výtvarník kostýmů: Belinda Radulović
Light design: Kai Fischer, Jakub Sloup
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistr: Jakub Zicha

Obsazení
Titus: Marek Žihla
Sextus: Markéta Cukrová
Annius: Barbora de Nunes-Cambraia
Vitellia: Barbora Perná
Servilia: Zuzana Koś Kopřivová
Publius: Jakub Hliněnský

Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Jiří Petrdlík – dirigent