Operní panorama Heleny Havlíkové (516) – Mnichovská Káťa jako pozdně socialistické tango

• Krabice, do které se hudba nevešla
• Kalinovo před pádem železné opony
• Zasloužený potlesk pro Corinne Winters a Pavla Černocha

Krabice, do které se hudba nevešla

Bavorská státní opera se uvedením Káti Kabanové přidala ke čtrnácti dalším německým divadlům, které mají v této sezoně na repertoáru některou z Janáčkových oper. A před březnovou premiéru této nové inscenace nasadila tři představení Příhod lišky Bystroušky, premiérovaných v roce 2022.

Mnichovská opera, která patří v celosvětovém kontextu k těm nejprestižnějším, je vyhlášená angažováním režisérů s provokativními režijními přístupy. Své pověsti dostála i v novém nastudování Káti, což bylo zřejmé už z volby polského režiséra Krzysztofa Warlikowského (*1962). Warlikowski s novátorským využíváním videa a referencí z filmů zaujímá významné místo mezi klíčovými osobnostmi evropského divadla.

Podle odůvodnění Evropské divadelní ceny udělované Evropskou komisí Warlikowskému divadlo slouží k odhalení jeho osobnosti soupeřící s jevištěm a nepokojným, tajemným světem, který potřebuje umělce, aby se odhalil ve své nezaměnitelné složitosti. Po řadě oceňovaných činoherních inscenací se Warlikowského zájem rozšířil na operu a působí nejen ve Varšavě, ale v řadě předních operních divadel. I když jsou jeho režijní koncepce často kontroverzní – ba šokující – většinou diváky i kritiku zaujmou.

Vedle řady ocenění získal za režii Janáčkovy opery Z mrtvého domu v londýnské Královské opeře Mezinárodní operní cenu za nejlepší novou produkci (2019). V Pařížské národní opeře v inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v roce 2007 pojal hrdinku jako Marilyn Monroe, sexuální symbol 60. let, do níž navíc podle sestřihu dobových závěrů i částí filmu Sunset Boulevard při předehře zkoncentroval „nesmrtelné“ idoly filmových div, zapojil i pánské toalety a King Konga. A zásadně změnil poselství Čapka i Janáčka, v němž Kristýna odmítne nabízený recept na elixír věčného mládí. U Warlikowského se Kristýna nastrojí do šatiček umírající Marilyn / Makropulos a namísto toho, aby listinu odmítla a spálila, dychtivě se ji snaží vyškubnout z ruky „topící se“ Emily, aby převzala štafetu jako další monstrum.

Káťa Kabanová je Warlikowského osmou inscenací pro Bavorskou státní operu a stejně jako ve většině svých inscenací spolupracoval se svou manželkou, polskou scénografkou Małgorzatou Szczęśniak (*1954). U Warlikowského nepřekvapuje, že režijní pojetí se nedrží ani místa, ani doby děje v ruském Kalinově na břehu Volhy kolem roku 1860, jak ji Janáček převzal z divadelní hry Bouře Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, ale rozehrávání situací proti Janáčkově hudbě ostře kontrastovalo s poetikou díla a vytvářelo neadekvátní protipól. O to víc, když Marc Albrecht nezdůrazňoval Janáčkovu „sršatost“, ale pojal Káťu s perfektně hrajícím orchestrem lyricky, kantabilně, s mnoha jemnými odstíny dynamiky.

Kalinovo před pádem železné opony

Mnichovská Káťa je uzavřena do obrovské „krabice“ z dřevotřísky, jejíž zadní stěna slouží i jako velká obrazovka/promítací plátno pro videoprojekce snímané kamerami přímo z jeviště. Na boku vlevo je umístěno akvárium bez rybiček s bublinkami, do stěny na pravé straně je vsazen prosklený výklad módního obchodu s oblečenými figurínami. Do prostoru lze vstupovat „lítačkami“ a neonový nápis nad jedněmi dveřmi označuje vchod na toalety. V interiéru je také jukebox, spousta skládacích židlí a kavárenských kulatých stolků přemisťovaných a shlukovaných do různých formací podle potřeby, volný prostor jeviště slouží i jako taneční parket. Při proměnách místa děje se ze zadní části jeviště přiblíží měšťanský pokoj s televizí, nebo bar s dlouhým pultem jako místo setkávání Kabanichy a Dikoje, Kudrjáše a Varvary i Borise a Káti, kterým barmanka nezaujatě přihlíží.

I když se Warlikowski rámcově drží původního libreta, svými inovacemi neustále naráží na rozpor mezi tím, co popisuje libreto, a tím, co „sděluje“ Janáčkova hudba. Děj z Kalinova na břehu Volhy kolem roku 1860 přenesl do jakési blíže neurčené současnosti. Se zkušenostmi s Československem před pádem železné opony mi tento prostor připomněl socialistické „kulturáky“. Ostatně po straně sedí „nenápadný“ občan v baloňáku (dle libreta Podnapilý chodec), který zpoza novin vše pozorně sleduje a „zkontroluje“ Kátinu kameru. Proč ne, otlučeným socialistickým Brnem se pro salcburskou inscenaci Káti už v roce 1998 inspiroval Christoph Marthaler. Jenže u Warlikowského na Janáčkovu hudbu, resp. proti této hudbě, páry tančí tango a Káťa s lízátkem v puse při předehře v červených šatičkách a brýlích trsá před jukeboxem.

Warlikowski celou inscenaci přehltil přemírou vizuálních podnětů a hereckých akcí. Třeba Kudrjáš na scénu vkráčí v potápěčském obleku, se šnorchlem a ploutvemi na nohou (že by už „trénoval“ na závěr opery zachraňovat Káťu?). Warlikowskému nestačí, že Dikoj peskuje Borise a nadává mu do darmochlebů, ale přímo se s ním serve tak násilnicky, že si Boris musí nechat ovazovat zkrvavené čelo. Dostaveníčko Kudrjáše a Varvary, tajné, v noci, se odehrává v baru, kde halekají na mikrofony.

Káťa se při závěrečné sebeobviňující zpovědi sama natáčí kamerou a lidé kolem na ni koukají jako v kině ze sedaček srovnaných do tří dlouhých řad. Prolínání detailu živě natáčeného obličeje Káti a později také Borise na zadní stěnu s ubíhající loukou posetou žlutými květy pampelišek je vizuálně efektní, ale jako ilustrace Kátiných pocitů při velkém bilančním monologu, loučení s Borisem a těsně před rozhodnutím sebevraždy skokem do Volhy velmi zjednodušující. (A Mnichově se Káťa místo skoku rychle odkutálí nad orchestřiště.) Explicitnost sexuálních scén se naštěstí omezila jen na to, že milostné scény mezi Varvarou a Kudrjášem (stejně jako Káti a Borisem) se odehrávaly za dveřmi toalety. A Dikoj svlečený do spodního prádla zaboří svou hlavu mezi stehna Kabanichy jen v kombiné a ukojí se sám.

Káťu Warlikowski pojal jako zakomplexovanou, nesmělou dívku, která žije ve svém vlastním paralelním světě, v němž dosahuje mystické blaženosti. Už před setkáním s Borisem uvažuje o sebevraždě, když vyndá z kabelky nůž a přejíždí si jím během vzpomínek na svůj život za svobodna po předloktí – na což ovšem Varvara nijak nereaguje. Scéna setkání s Borisem se odehrává v baru a svoji poetičnost nočního dostaveníčka definitivně ztrácí ve chvíli, kdy odběhnou vygradovat svoji milostnou touhu na toaletu. Z toalet se pak Boris po zapnutí poklopce vrátí do sálu jako padouch – jeho bílá maska na obličeji evokovala Jacka Nicholsona v Batmanovi. Vizuální odkazy na filmy (hlavně pak ty Davida Lynche) jsou pro Warlikowského koncepce typické, ale zde už se stávají stereotypem, který spíše rušil.

Podobně jako v pařížské Makropulos i při mnichovské Kátě Warlikowski zasáhl do závěrečného vyústění, u Janáčka v obou případech tak silného. Asi nejvýraznějším zásahem do Janáčkovy opery bylo vyústění opery a postavy Kabanichy, navenek elegantní dámy s vybranými způsoby, která si pečlivě zakládá na svém zevnějšku. Během její reakce na Kátinu sebevraždu se Tichon i Dikoj, muži, které zcela ovládala a kteří zde nejsou žádní odpudiví opilci a primitivní hrubci, ostentativně zvednou a odejdou: cyničnost Kabanichy v této situaci je na ně příliš. A nejspíš to je důvod, proč se drsná Kabanicha po posledních slovech „Děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost“ srdceryvně rozpláče.

Zasloužený potlesk pro Corinne Winters a Pavla Černocha

Ve vyrovnaném obsazení sólistů na sebe poutala pozornost především americká sopranistka Corinne Winters, která má roli Káti včetně vynikající češtiny zažitou z řady jiných inscenací. Podle svých slov Janáčka a Dvořáka miluje a kvůli Rusalce a Kátě se dokonce začala učit česky. Jako skvělou Káťu jsem ji viděla při jejím salcburském debutu v roce 2022 ve strhující inscenaci hudebně nastudované Jakubem Hrůšou v režii Barry Kosky. A známe ji i z festivalu Janáček Brno, kde vytvořila Káťu při hostování Ženevské opery v roce 2022. Síla jejího pojetí nespočívá ve velikosti hlasu, ale v intenzitě prožitku, kterým svůj part naplňuje.

Vynikající byl i tenorista Pavel Černoch v roli Borise. Jsou to právě tenorové role Janáčkových oper, s nimiž prorazil na ty nejvýznamnější operní scény. A své stále špičkové postavení i v Mnichově znovu potvrdil v syntéze skvělého pěveckého výkonu a hereckého ztvárnění, jakkoli režie roli Borise do určité míry upozadila jako muže, který situacemi, do kterých se s Dikojem i Káťou dostává, prochází spíše pasivně a couvá z nich.

Mladistvou energii a bezstarostnost do inscenace vnesli James Ley jako Kudrjáš a Ena Pongrac v roli Varvary.

Zklamáním pro mě byla někdejší diva Violeta Urmana. Vyjádření drsné despotičnosti Kabanichy samozřejmě nevyžaduje „líbezný“ hlas, ale její nahrazování zpěvu křikem a parlandem působilo spíš jako východisko z nouze. A třebaže pro německé publikum nebylo srozumitelnost češtiny klíčová, ledabylá přibližnost deklamace kontrastovala s velmi dobrou češtinou ostatních sólistů.

Z reakcí na premiéru se lze dočíst, že při závěrečné děkovačce publikum nadšeně aplaudovalo sólistům a dirigentovi, ale potlesk notně polevil, když přišel Warlikowského inscenační tým, a ozývalo se i bučení. Při děkovačce reprízy 30. března, z níž je psána tato recenze, bylo nadšení publika ve zcela zaplněném hledišti veliké. Ráda jsem se přidala k uznání výkonu sólistů, dirigenta a orchestru. Scénické koncepci jsem ale netleskala.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Bavorská státní opera, Mnichov
Premiéra 17. března 2025, recenzováno představení 30. března 2025

Inscenační tým:
Hudební nastudování / dirigent: Marc Albrecht
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna a kostýmy: Małgorzata Szczęśniak
Světelný design: Felice Ross
Video: Kamil Polak
Choreografie: Claude Bardouil
Sbormistr: Franz Obermair
Dramaturie: Christian Longchamp, Lukas Leipfinger

Osoby a obsazení:
Milan Siljanov – Dikoj
Pavel Černoch – Boris
Violeta Urmana – Kabanicha
John Daszak – Tichon
Corinne Winters – Káťa
James Ley – Kudrjáš
Ena Pongrac – Varvara
Thomas Mole – Kuligin
Jekatěrine Buachidze – Glaša
Elene Gvritishvili – Fekluša
Samuel Stopford – Muž
Natalie Lewis – Žena

Bavorský státní orchestr
Sbor Bavorské státní opery
Statisté Bavorské státní opery
Tanečníci tanga z Mnichovské tangoscény