Operní panorama Heleny Havlíkové (518) – Bláznivý svatební den z Ostravy

• Rotova hudební koláž v tempu operní frašky
• Perlivé hudební nastudování i brilantní pěvecké výkony
• Udýchaná honba za operetním šmrncem

Rotova hudební koláž v tempu operní frašky

Italský skladatel, klavírista, dirigent a pedagog Nino Rota měl pověst zázračného dítěte, v jedenácti letech složil své první oratorium a ve třinácti první operu. Jeho velmi rozsáhlá tvorba zahrnuje jedenáct oper a další vokální žánry, pět baletů, mnoho orchestrálních a komorních kompozic, skladby pro klavír a jiné nástroje. Proslavila ho ovšem hlavně filmová a scénická hudba, kterou komponoval pro slavné režiséry vlny italského neorealismu včetně Federica Felliniho nebo Luchina Viscontiho a později se uplatnil i v Hollywoodu.

Jako operní skladatel se však příliš neprosadil, jeho opery, které patrně skládal spíše pro vlastní potěchu, byly přijímány rozporuplně a na světová operní jeviště výrazněji nepronikly. Platí to i pro Florentský slaměný klobouk / ll Capello di paglia di Firenze, pro který mu s libretem podle Eugèna Labiche a Marc-Michela pomáhala jeho matka Ernesta Rota Rinaldiová. I když Slaměný klobouk Rota dokončil v roce 1945, premiéru měl až o deset let později v Palermu.

Rota si pro zhudebnění vybral jako základ libreta spolehlivou a divácky stále vděčnou francouzskou komedii „krále vaudevillu“ se zkušenostmi operetních libret mimo jiné pro Jacquese Offenbacha. Činoherní Labichův / Michelův Italský slaměný klobouk (premiéra v pařížském Théâtre du Palais-Royal v roce 1851) je konverzační komedie známá i u nás z desítek činoherních inscenací, zejména pak z adaptace Jana Wericha a Jiřího Voskovce s hudbou Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle (premiéra 1934) a také z filmové verze Oldřicha Lipského (1971) s Milošem Kopeckým (Fadinard), Ivou Janžurovou (Helenka), Vladimírem Menšíkem (Nonacourt), Květou Fialovou (Anais), Pavlem Landovským (Emil) a dalšími hvězdami českého filmu 70. let.

V Rotově operní adaptaci s redukcí postav, jejich motivací a situací svatební den ženicha Fadinarda, bohatého mladého muže, začne nešťastně tím, že cestou lesem jeho kůň sežere parádní slaměný klobouk záletné paničce Anaidě, která tam má rande s poručíkem Emiliem. Ztráta klobouku by prozradila její nevěru žárlivému manželovi, který jí klobouk daroval. Aby se mohla vrátit domů, požaduje na nebohém Fadinardovi nový stejný klobouk. A právě zoufalé shánění náhradního klobouku s konvojem svatebčanů Fadinardovi v patách je hlavní zápletkou komedie.

Rota byl obratný skladatel. Pokud to považoval (hlavně pro potřebu filmu) za potřebné, příliš si nelámal hlavu s citacemi a autorskými právy. Mnohdy přebíral nebo si „vypůjčil“ nápady a melodie jiných autorů a často „vykrádal“ i své dřívější práce. Velmi volně se pohyboval mezi žánry a styly. I ve Slaměném klobouku si pohrává s odkazy na Rossiniho (včetně ikonické bouřky) či Donizettiho, také Verdiho nebo dokonce Wagnera a další autory – ve výsledku je taková (eklektická) koláž stylů a návaznost na tradici italské buffy Rotův svébytný přístup.

Perlivé hudební nastudování i brilantní pěvecké výkony

Marek Šedivý svým hudebním nastudováním skvěle vystihl stylový mix a vtip Rotova v dobrém smyslu líbivého melodického jazyka. Spoluvytvářel a podporoval tak komické situace, jak v partituře tryskají z dalších a dalších nedorozumění a střetů protagonistů provázejících Fadinardovu misi za získáním klobouku. A skvěle skloubil jiskřivou hru orchestru s náročnými, místy virtuózními party.

Pro ty Ostravští přivezli do Prahy pěvecky skvěle disponované představitele. V mnoha áriích a nejrůznějších výrazových odstínech se zaskvěl se především tenorista Martin Šrejma jako nekonečnými nástrahami stíhaný Fadinard, který dává všanc své štěstí s milovanou Elenou, aby kryl cizí nevěru. Pěvecky skvělé partnery měl v sopranistce Veronice Rovné – v roli Eleny prošla Rotovými koloraturami i zkouškami, kterým ji Fadinard o svatebním dnu vystavuje, jako žena důvěřující jejich lásce. A odolá i svému otci Nonancourtovi, jehož plebejství, vztek a rozhodnutí zrušit svatbu i trápení s malými botami vystihl Martin Gurbaľ.

Také další sólisté v plejádě rolí využili prostor pro ostře konturované postavy – sopranistka Barbora Perná jako afektovaná záletná panička Anaide, tenorista Jiří Hájek v roli jejího žárlivého manžela Beaupertuise nebo Daniel Kfelíř jako její šarmantní milenec poručík Emilio. S charakteristikou hluchého trouby Vezineta si poradil tenorista Jiří Hájek, mezzosopranistka Anna Nitrová s exaltovanou baronkou, tenorista Rudolf Medňanský s výstředním Achillem, sopranistka Marcela Gurbaľová s přísnou šéfkou modistického salonu i tenorista Martin Javorský s poněkud natvrdlým sluhou Felicem. V parádní roli fenomenálního houslisty Minarda se blýskl koncertní mistr orchestru opery NDM Jan Šošola. A pochvalu zaslouží také sbor pod vedením Jurije Galatenka.

Udýchaná honba za operetním šmrncem

Rotova hudební fraška má blízko k operetě, ovšem s náročnými pěveckými party. Inscenace vyžaduje představitele, kteří dokážou zpěv zkombinovat s hereckým charismatem, nejlépe takové, kteří mají zkušenost vytrénovanou na klasických operetních titulech. Zvládnout tuto specifickou kombinaci je i pro zkušené operní pěvce velmi obtížné – takovou praxi dnes v našich operních divadlech už získat prakticky nelze. Bohužel. Dalším úskalím je vzhledem ke konverzačnímu stylu a rychlým střihům a spádu situací při rozplétání zápletky nutnost srozumitelnosti zpívaného slova. V Ostravě se rozhodli pro italský originál s českými a anglickými titulky. Přiznávám, že jsem sledovat dění na jevišti a číst titulky nestíhala. Zůstává otázkou, nakolik by zážitku českých diváků napomohl překlad libreta – samozřejmě za předpokladu perfektní deklamace.

Operetní „šmrnc“ a srozumitelnost textu jsou důvody, proč je Fadinardova prekérní „mise“ plná čím dál absurdnějších eskapád až sebevražedná – při vší úctě k výkonům, které aktéři ostravské inscenace v Praze předvedli. Inscenátoři posunuli děj podle stylu oblékání s kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové do atraktivního retra 50. let 20. století, tedy doby vzniku opery. Orientaci v ději, která je pro pochopení a „užití si“ komické zápletky nutnou podmínkou, však bohužel nepomáhala scéna jindy tak nápaditého Davida Baziky. „Univerzální“ sestava spousty malovaných „dveří“, za kterými se často objevují jiné než očekávané postavy, nestačila pro pochopení, že děj se sice odehrává v jednom dni, ale v různých interiérech / domech.

Zkušenost tvůrců napovídá, že vytvořit dobrou komedii je náročnější než inscenovat drama. Je to alchymie dávkování všech nezbytných ingrediencí, kdy zábava musí obsahovat vysoké i nízké, kdy míra pokleslosti nesmí překročit dobový vkus a „morální“ aspekty nesmějí šustit papírem a nudit. A stvořit opravdu zábavnou komickou operu je ještě obtížnější. Třebaže si režisér Jiří Nekvasil přizval k pohybové spolupráci zkušeného gagmana Števa Capka a zapojil do inscenace dvojici mimů / klaunů, kteří se nejvýrazněji uplatnili i akrobatickými prvky ve scéně bouřky a dodali inscenaci vrstvu grotesky, tempo-rytmus a švih Rotovy hudby ve scénickém tvaru odraz plně nenašel.

Rotova operní verze Slaměného klobouku výraznější zájem divadel nezískala, jakkoli ji už třikrát uvedla La Scala (v roce 1958 La Piccolo Scala, loni Accademia Teatro alla Scala) a inscenace inspirovaná filmovou groteskou s Juanem Diego Flórezem v titulní roli z roku 1998 je stále dostupná na YouTube. V našem kontextu ovšem Národní divadlo moravskoslezské pod vedením Jiřího Nekvasila znovu osvědčilo českou premiérou této opery dramaturgickou odvahu a vynalézavost i obratnost najít v našich podmínkách optimální obsazení. I když pražské publikum odměnilo účinkující při děkovačce vydatným – a zaslouženým – potleskem, ostravská hudební fraška namísto výbuchů smíchu budila spíše sem tam jen pousmání.

Nino Rota: Florentský slaměný klobouk
Národní divadlo moravskoslezské
Premiéra v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě 15. března 2025, recenzováno představení na festivalu OPERA ve Stavovském divadle 14. dubna 2025.

Hudební nastudování a dirigent: Marek Šedivý
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Pohybová spolupráce, gagman: Števo Capko
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Juraj Bajús

Osoby a obsazení:
Martin Šrejma – Fadinard, bohatý mladý muž
Martin Gurbaľ – Nonancourt, zemědělec
Jiří Hájek – Beaupertuis
Josef Moravec –Strýc Vezinet, hluchý
Daniel Kfelíř – Emilio, poručík
Martin Javorský – Felice, Fadinardův sluha
Rudolf Medňanský – Achille z Rosalby/Strážný
Ihor Maryshkin – Kaprál stráží
Jan Šošola – Minardi, houslista
Veronika Rovná – Elena, Nonancourtova dcera
Barbora Perná – Anaide, Beaupertuisova manželka
Marcela Gurbaľová – Modistka
Anna Nitrová – Baronka ze Champigny