Operní panorama Heleny Havlíkové (535) – Camilla verze Musica Florea 2025

• Camilla jako londýnský operní trhák před Händelem
• Aeneida v přestrojení do barokních intrik a lásek
• Baroko oblečené do období jazz age
• Mix sólistů mezi zkušeností a hledáním

Zda je autorem Camilly pouze Giovanni Bononcini (1670–1747) nebo i jeho bratr Antonio Maria Bononcini (1677–1726) sice muzikologové z dochovaných pramenů stále nedokážou jednoznačně určit, ale pro novodobou středoevropskou premiéru této opery to není důležité. Podstatné je, že díky Marku Štrynclovi, vůdčí osobnosti souboru Musica Florea, můžeme i u nás poznávat v historicky poučené interpretaci další a další skladatele a díla pro sestavování čím dál barvitější mozaiky hudby baroka a raného klasicismu.

Musica Florea už v roce 2018 představila Giovanniho Bononciniho jako jednoho ze skladatelů „soutěžního“ pasticcia Muzio Scevola (napsal ho společně s Georgem Friedrichem Händelem a pravděpodobně Filippem Amadei) a rok předtím uvedla jeho oratorium San Nicola di Bari. Připomněla tak skladatele, který sice během svého desetiletého londýnského působení v letech 1720–1732 soupeřil, dokonce s politickým podtextem, o popularitu s Händelem, avšak jehož opery se i při současné intenzitě zájmu o barokní hudbu vracejí na dnešní jeviště jen sporadicky (Griselda nebo Polifemo). V případě Camilly je k dispozici nahrávka londýnské verze v provedení Elbipolis Barockorchester Hamburg pod vedením houslisty Jürgena Grosse a cembalisty Jörga Jacobiho s Julií Sophie Wagner v roli Camilly.

Camilla jako londýnský operní trhák před Händelem

Po prvním uvedení Camilly v Neapoli v roce 1696 pod názvem Il trionfo di Camilla, regina de Volsci, se Bononciniho opera, která z dnešního pohledu představuje přechod od starší formy dramma per musica k opeře seria, hrála po dalších italských divadlech, v Madridu, dokonce snad i v Mexiku. Když se v roce 1698 britský violoncellista Nicola Haym podílel na jejím uvedení v Římě, měl nápad nadchnout pro operu v italském stylu i Brity. Ukázal se jako průlomový, a to ještě dříve, než operní Londýn opanoval Händel od roku 1711 svým Rinaldem. Po premiéře Camilly v Drury Lane v roce 1706 se v Haymově adaptaci s výrazným zkrácením recitativů a v anglickém překladu uchytila v Londýně natolik, že do roku 1728 se zde hrály dokonce tři různé inscenace Camilly. Popularitou prý předčila i Händelova Rinalda. Libreto vyšlo dokonce v pěti vydáních. K úspěchu přispěl od roku 1709 i přední kastrát Nicolini (Nicolò Grimaldi) a tehdejšímu publiku nevadilo, že kvůli obsazování i dalších italských pěvců se v inscenacích Camilly kombinovala angličtina s italštinou. Podle dochovaných pramenů se v Londýně uskutečnilo do roku 1728 celkem 112 představení, což byl rekord, který následně překonala parodie na operní manýry doby, Gayova a Pepuschova Žebrácká opera (1728).

Libreto Silvia Stampiglii Il trionfo di Camilla, regina de Volsci velmi volně vychází z příběhu Camilly, jak ji pojednal Vergilius v 11. knize svého eposu Aeneis. U Vergilia je tato královna Volsků statečná panenská válečnice zasvěcená bohyni Dianě. Vystupuje však jako podružná postava vedle bájného hrdiny Aenea v epizodě sporů Latina, krále Latia, s Rutuly vedenými králem Turnem a Volsky, jehož krále a Camilliina otce Metaba Latinus zabil.

Stampigliova úprava ovšem předlohu přizpůsobuje „schématům“ libret doby: zcela mění charaktery postav a jejich vztahy i celkové poselství, takže Vergiliův epos o válce, osudu trojského hrdiny Aenea, který po strastiplném putování zakládá budoucí římské impérium, se mění v milostné příběhy, odpuštění a smíření. Camilla vystupuje v přestrojení za pastýřku Dorindu a neumírá, ale naopak se šťastně provdá za Prenesta, syna svého nepřítele, který v Aeneidě vůbec není. Tragický hrdina Turnus není rival Aenea, ale „romantická“ postava milence Lavinie, dcery Latina. A Latinus, v Aeneidě mírotvůrce, v opeře vystupuje jako tyran, ovšem válka je v ní podružná, protože klíčové jsou milostné zápletky a intriky. A samotného Aenea libretista Stampiglia do děje opery vůbec nezapojil.

Aeneida v přestrojení do barokních intrik a lásek

Děj opery je patřičně barokně zašmodrchaný, plný přestrojování, falešných identit, politických a milostných intrik, ovšem neochvějně ale spějící ke „šťastnému konci“, v němž se po všem trápení a zoufání ty správné milenecké dvojice konečně spojí a rodové nepřátelství je překonáno smírem.

K uvedení Camilly souborem Musica Florea mám v této souvislosti výhradu, tentokrát zásadní – chyběly titulky. Nemyslím, že diváky Letní scény HAMU tvořili znalci 11. knihy Vergiliovy Aeneidy. I kdyby, Stampigliovo libreto osudy královny Camilly adaptuje na schémata opery seria tak razantně, že ani znalost Aeneidy nepomáhá. Orientace je velmi obtížná zvláště u opery u nás neznámé, s komplikovaným dějem, kdy už jen elementární „kdo je kdo“ s identifikací (přestrojených) postav znesnadňuje pochopení. Zpívané angličtině navíc nebylo příliš rozumět. Přitom z minulých produkcí souboru Musica Florea si titulkovací zařízení pamatuji. Pokud nebyl k dispozici český překlad, i titulky v angličtině by výrazně napomohly. Škoda.

Protože ani z režie nebyl děj zcela zřejmý, rozvedu ho zde podrobněji s hlasovými obory při londýnské premiéře v roce 1706: Král Latinus (tenor), který tyransky vládne Latiu, se zmocnil země Volsků a zabil jejího krále Metaba. Jeho dcera Camilla (soprán), dědička trůnu Volsků, se rozhodne uzurpátora svrhnout. V přestrojení za pastýřku Dorindu pronikne spolu se svým sluhou Lincem (bas) na nepřátelské území. Namane se k situaci, kdy Prenesta (soprán), syna krále Latina, na lovu napadne divoký kanec. Camilla divočáka neohroženě zastřelí a oba mladí lidé se do sebe zamilují (v pražské inscenaci Prenesto loví se síťkou motýly a nenapadne ho kanec, ale maskovaný lupič, kterého Camilla stylem Indiana Jonese pohotově odpráskne revolverem, který nosí pod sukní za podvazkem). Prenesto pak umožní Dorindě/Camille přístup ke královskému otci a Latinus jí dokonce nabídne z vděčnosti vojsko proti jejím nepřátelům. Přitom netuší, že pomsta, kterou Dorinda/Camilla přísahá, směřuje vůči němu a vojsko by postavil proti sobě.

Další zamilovanou dvojicí je Prenestova sestra Lavinia (soprán), která v královském paláci ukrývá v přestrojení za otroka Armidora svého milence, dalšího nepřítele svého otce – krále Turna (soprán). Dvojice se ovšem dostává do nesnází, protože Latinus na Lavinii naléhá, aby se provdala. Když odmítne, uvrhne svou dceru do žaláře a poručí otrokovi, aniž tuší, že to je milenec jeho dcery, aby ji zabil. Turnus však nedokáže milovanou Lavinii zabít, přizná Latinovi svou pravou identitu a nabízí mu svůj život výměnou za volnost pro Lavinii. Latinus je dojat a přijímá Turna za svého zetě. Laviniina služka Tullia (tenor), kterou milostně škádlí sluha Camilly Linco, prozradí Camilliinu identitu a Latinus ji nechává uvěznit. Prenesto ji však osvobodí, Camilla poráží Latinovo vojsko a vezme Prenesta jako rukojmí. Když se však chystá zabít Latina, Lavinii, Turna i Prenesta, láska zvítězí nad touhou po pomstě a politickou rivalitou a sňatek Camilly s Prenestem a Lavinie s Turnem sváry ukončí.

Baroko oblečené do období jazz age

Zkušená režisérka a choreografka Andrea Miltnerová spolu s výtvarníkem kostýmů Christopherem Vinzem vycházeli z londýnské verze Camilly a rozhodli se i v Praze inscenovat „typicky anglickou“ inscenaci. Oproti inspiraci rokem londýnské premiéry 1706 ale posunuli výtvarný styl inscenace z baroka do doby po první světové válce. A tady vyvstala srážka stylů: už operetně „odlehčené“ kostýmy jen se „stopami“ baroka do určité míry narážely na vymezení jednoznačně barokního Florea Theatrum se soustavou perspektivně ubíhajících kulis při střídání cesty lemované listnatými stromy a sálu s točitými sloupy. Posun kostýmů od baroka do počátku dvacátého století ovšem zůstal osamoceně „trčet“ při aplikaci barokní gestiky a konvencí aranžmá, takže herecké pohyby působily „nepatřičně“ a až roboticky strojově – nebo jako groteska, vzhledem k příběhu a charakteru hudby nepovedená. Zachránit to nemohla dvojice tanečnic (Romana Konrádová a Lucie Holánková), jejichž choreografie sice chvílemi vtipně (v boxerských rukavicích nebo jako roztomilí amorkové) odlehčovala situace, ale stále zůstala v mezích barokního stylu, ani ovečky na kolečkách, s nimiž zvesela nakráčela na jeviště Camilla (v tu chvíli ovšem sžíraná touhou po pomstě).

Přes výhrady k absenci titulků a stylovému mixu režie uvedení oceňuji – a chápu, že pro účely letní open air produkce prošla londýnská verze Camilly škrty s vypuštěním epizodní postavy Camilliina důvěrníka Metia a změnou hlasových oborů, když sopránového Prenesta zpíval kontratenorista, původně sopránového Turna tenorista, tenorového krále Latina basbarytonista a tenorovou služku Tullii sopranistka (jakkoli by mužské obsazení ženské role dodalo výstupům sluhů žádoucí komický efekt). Marek Štryncl, s pro něj typickou kytarou, oživil Bononciniho kratší árie, často s obligátním nástrojovým sólem některého z hráčů orchestru Musica Florea, muzikantským espritem. Při uvedení za letního večera, tentokrát bez přímého deště, ale přece jen ve vlhku, bylo možné tolerovat, že v takových podmínkách smyčcové nástroje, ale i hoboje při nástupech po delších pauzách obtížněji přizpůsobovali ladění.

Mix sólistů mezi zkušeností a hledáním

Ze sólistů svým výkonem upoutala především Pavla Radostová jako Camilla. Bylo zřejmé, že má s barokní vokální hudbou a klidným vedením hlasu bez nadměrného vibrata zkušenosti díky spolupráci s Collegiem 1704, Collegiem Vocale Gent, soubory Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque, ale i Ensemble Opera Diversa nebo Orchestrem BERG. Pevným sopránem s pohyblivými koloraturami i dramatickým výrazem se jí dařilo odstínit různé afekty, jimiž operou prochází tato hrdá odhodlaná bojovnice s vnitřním konfliktem, když se zamiluje do syna svého nepřítele. Radostová vládne pěveckou technikou, která by jí nepochybně umožňovala ještě více rozvinout ornamentiku při opakování prvního dílu árií. Nabízené příležitosti se chopil Vojtěch Pelka při budování své, v našich podmínkách stále ještě výlučné, kontratenorové kariéry se zaměřením nejen na barokní repertoár, ale i soudobé opery (Dafnis v opeře Tomáše Hanzlíka Poklad Arkádie, Pinocchio ve stejnojmenné opeře Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara uvedené Jihočeským divadlem). Roli něžně a oddaně zamilovaného Prenesta ve slamáku s mašlí a kytkou v klopě svým sopránovým pohyblivým hlasem zvládl, dokonce paralelně s titulní rolí Händelovy opery Alessandro Severo, která byla v premiéře uvedena na Festivalu Krumlov v zámeckém barokním divadle o pouhý týden později než Camilla.

Také Martin Javorský má se „starou“ hudbou zkušenosti, které v poslední době rozšiřuje svým – úspěšným – přechodem ke standardnímu opernímu repertoáru. Koloratury v partu Turna, alias otroka Armidora v tureckých kalhotách s fezem na hlavě, však přece jen vyžadují zejména v áriích v rychlém tempu pohyblivější tenor. I když je part Lavinie v Bononciniho opeře určen pro pozici „seconda donna“, má emočně silné árie, když musí čelit tlaku otce na pro ni nechtěný sňatek – soprán Elišky Minářové zatím neměl zvučnost a výrazovou plasticitu, kterou tato postava vyžaduje.

Basbarytonista Adam Born zaslouží ocenění, že zastal při pěvecké indispozici Štěpána Pokorného part Latina, který zpíval z orchestřiště, takže bylo možné udělat si základní představu o postavě tohoto autoritativního vládce, který však postupně všem velkodušně odpustí.

Basista David Nykl jako Linco a Michaela Šrůmová s jasným subretním sopránem coby Tullia dokázali inscenaci odlehčit komickými komentáři k novinkám z dvora a laškováním této dvojice sluhů.

Giovanni Bononcini, Antonio Maria Bononcini: Camilla
18. července 2025, 21:00 hodin
Divadlo Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU, Malostranské náměstí, Praha 1

Inscenační tým
Dirigent, hudební nastudování: Marek Štryncl
Režie a choreografie: Andrea Miltnerová
Scénografie: Václav Krajc, Jiří Bláha
Světelný design: Prokop Vondruška
Návrh kostýmů: Christopher Vinz
Výroba kostýmů: Jana Daubnerová, Eliška Šebestová
Garderobiér: Paulina Kostov
Umělecký maskér: Eva Nyklíčková
Inspice: Veronika Staňková

Obsazení:
Camilla: Pavla Radostová
Prenesto: Vojtěch Pelka
Lavinia: Eliška Minářová
Turnus: Martin Javorský
Tullia: Michaela Šrůmová
Linco: David Nykl
Latinus: performer Štěpán Pokorný, zpěv Adam Born
Taneční role: Romana Konrádová, Lucie Holánková

Orchestr Musica Florea
Umělecký vedoucí: Marek Štryncl
1. housle: Magdalena Malá, Markéta Langová, Eva Kalová
2. housle: Jan Hádek, Simona Tydlitátová, Sarah Flögel
Viola: Lýdie Cillerová, Jakub Verner
Violoncello: Helena Matyášová
Kontrabas: Ondřej Štajnochr
Hoboj: Tereza Samsonová, Marta Neumannová
Fagot: Kryštof Lada
Cembalo: Filip Dvořák
Theorba: Barbora Hulcová