Operní panorama Heleny Havlíkové (541) – Pokus o rekonstrukci výkřiku

• Výkřik v tajze
• Divadelní krajina zvuků
• Okamžik výkřiku
• Síla interpretů
• Zastávka na křižovatce

Výkřik v tajze

Autorům inscenace byla inspirací knížka (114 stran) francouzské antropoložky Nastassji Martin (*1986) Croire aux fauves (2019), která v překladu Jany Bednářové Věřit v šelmy vyšla česky v roce 2022. Tato francouzská antropoložka a esejistka, která se specializuje na populace Dálného severu, se při terénním výzkumu mezi kamčatskými domorodými Eveny v roce 2015 střetla uprostřed zmrzlé krajiny s medvědem. Hrůzné setkání s šelmou sice zázrakem přežila, ale byla jím poznamenána navždy – těžké zranění jí znetvořilo obličej, zatímco medvěd, kterého udeřila cepínem, utekl zpátky do divočiny.

Ve své knize Martin popisuje svou otřesnou zlomovou zkušenost boje se zvířetem, pobyt v nemocnicích – nejdříve v Rusku a pak ve Francii – i rozhodnutí vrátit se zpět na Kamčatku k Evenům, s přesahem do snů a mýtů. Knížka je vlastně počátkem autoterapie autorky, pokoušející se nalézt novou identitu (pokud taková možnost vůbec existuje). Svou osobní tragédii nazírá i skrze zkušenosti Evenů se šamanismem a animismem, usiluje o pochopení smyslu toho, co se jí stalo a pociťuje propojenost/pouto se šelmou, která ji svými zuby a drápy navždy poznamenala.

Síla tragického příběhu zaujala i divadelníky – v květnu 2024 měla v brněnském HaDivadle premiéru inscenace, kterou podle knihy Věřit v šelmy Nastassji Martin připravila dramaturgyně Anna Prstková s režisérkou Júliou Rázusovou, skladatelem Ianem Mikyskou a scénografkou Luciou Škandíkovou. Brněnskou inscenaci jsem bohužel neviděla, ale podle traileru na internetu a ohlasů v tisku usuzuji, že v Brně se pokusili o úplnější převod a scénické ztvárnění příběhu Martin se zacelováním nejen fyzické rány, ale i svého vnitřního světa, rozpadlého mezi divočinou Kamčatky a takzvanou západní civilizací.

Divadelní krajina zvuků

Skladatel Petr Hora a režisér Jiří Adámek Austerlitz, tvůrci pražské inscenace, šli jinou cestou v žánru hudebního divadla. S odkazem na předlohu Věřit v šelmy uvedli, že je zaujalo hlavně téma prožitku blízké smrti. Pro libreto vybrali útržky textu v rozsahu zhruba jedné stránky formátu A4, které pak ještě transformovali do „krajiny zvuků“ v linii mimo-racionálních procesů, se zlomovým okamžikem proměny, kdy po napadení v ženě zůstává kus šelmy a v šelmě kus ženy, kdy se civilizační a animální mísí.

Na rozdíl od brněnských divadelníků Hora s Adámkem nezvolili jen jiný druh divadla, ale i jinou cestu „převyprávění příběhu“. Soustředili se na „okamžik výkřiku“, který lidská bytost i zvíře vydají z hlubin svého bytí ve zlomovém okamžiku bolesti, kterou ještě necítíme, ale už nastala. Jako když nás z děsivého snu probudí řev – a až poté si uvědomíme, že to křičíme my.

Oba autoři mají s experimentováním s hudbou a hlasem letité zkušenosti: Petr Hora zkoumá hlas a tóny spíše coby analýzu zvuku (v této souvislosti připomeňme návaznost na jeho příspěvky do projektu Hudba k siréně). Jiří Adámek Austerlitz se se svou voicebandovou skupinou Boca Loca Lab zaměřuje na zvukové možnosti jazyka a hlasových technik na pomezí řeči a zpěvu. Jeho souznění se skladatelem Martinem Smolkou, z něhož pro ostravský festival soudobé opery NODO v roce 2014 vzešla inscenace Sezname, otevři se (původní verze před adaptací pod názvem Bludiště seznamů uváděným v Divadle Alfred ve dvoře v letech 2016–2020) je pro mě (vedle další Smolkovy opery Nagano) stále jedním z vrcholů české soudobé opery (ke zhlédnutí je zde, 172. Operní panorama zde).

Předřeč šelmy organicky navazuje na Horovu i Adámkovu dosavadní tvorbu a zkoumání výrazových možností hlasu/zvuku a jejich divadelního uchopení. Inscenace není prvoplánově vystavěna na „zhudebnění“ popisu osudového setkání (a průniku) dvou živoucích bytostí ani na zvukomalbě. (Hora prý nezkoumal, jak skutečně řvou medvědi.) Hudba a řeč je zde spíše anatomií zvuku a rytmu této události v okamžiku zrodu, vystižením stavu mysli a duše. Třebaže se inscenací prolínají celé věty („podívala se mi do očí, dívám se jí do očí, dívám se ti do očí“), vokální složku tvoří šepot, sykot, ševelení, vřískot i skučení a vytí, pípání, halekání, ječení, glissando, rytmizované vyrážení osamocených hlásek ž, s, š, f, h, j se zakončením do tichého brumenda.

Z inscenace lze vysledovat i kontext jejího zasazení do výzkumného zaujetí antropoložky prostředím Kamčatky a původního etnika Evenů s dosud živou tradicí šamanismu, spojeného s bubnováním a také hrdelním a alikvótním zpěvem. Ostatně je to hlavně bicí sekce (gongy, buben, činel a dřevěné perkuse s různými typy paliček a metliček), která udává rytmus celé inscenaci.

Okamžik výkřiku

Předřeč šelmy lze chápat jako zneklidňující pokus o „rekonstrukci výkřiku“ zraněné duše a hledáním možností terapie posttraumatického stresového syndromu. Snaží se nahlédnout do prostoru mezi lidským a zvířecím světem, mezi civilizačním a divokým s kontrasty dynamiky, tempa, jak lze vyčíst i ze scény Pavly Vlachynské. Tvoří ji deset kamenů (z Mělnicka) zavěšených v různé výšce nad celým prostorem scény a půlmetrové špalky (topolu z Kokořínska), vedle nichž modré umělohmotné přepravky v kontextu celkové poetiky díla a inscenace nadbytečně vnucovaly environmentální téma. Hora s Adámkem dali tomuto hledání jevištní podobu – s omezeními plynoucími už z toho, jak takový okamžik (zrodu poznání) protahovat do „standardní“ délky inscenace.

Po první části inscenace, během které všichni účinkující sedí na „svých“ místech a čtveřice hlasových interpretek si pomaže obličej i vlasy bílým (postupně schnoucím) kaolínem, hranici mezi snem a jeho zhmotněním otevírá druhá část, během které se „medvěd“ s rohy na kolenou a na cyklistické helmě přivazuje k lyžím s pruty jako holemi a „Martin“ klopýtá připoutána ke kamenům. Skladatel, režisér, interpreti i Pavel Havrda, autor světelného designu a střídmých projekcí s „dekonstrukcí“ obličejů představitelek „Martin“ a „Medvěda“, nechávají prostor pro fantazii a zkušenost diváků. Je na nich, jak si budou roztříštěnost slov, akci a symbolů v jejich organicky propojeném celku vykládat.

Síla interpretů

O to více je třeba ocenit osobní nasazení všech účinkujících: čtveřice vokalistek Annabelle Plum, Gabriely Vermelho, Venduly Holičkové a Barbory Mišíkové stejně jako jejich kolegů, kteří se vedle nástrojové hry připojili i svými hlasy: Gabriela Barillová (housle/hlas), Štěpán Drtina (violoncello/hlas), Martin Debřička (saxofon/hlas), Štěpán Janoušek (pozoun/hlas), Jakub Švejnar (bicí nástroje/hlas). S vysokou profesionalitou při osvojení ne zcela obvyklých hlasových a výrazových technik zkoncentrovali „výkřik“ do hodinové inscenace, která zhmotňuje okamžik bolesti a transformace.

Série představení této inscenace je plánovaná pro studenty středních škol. Bude zajímavé sledovat, jak ji přijmou.

Zastávka na křižovatce

Orchestr BERG objednal a poprvé uvedl na dvě stovky nových kompozic a propojuje soudobou hudbu se site-specific prostory. Po intimní komorní opeře Slavomíra Hořínky Tak tiše až, v níž se Orchestr BERG spojil se Spitfire Company a Městskými divadly pražskými (premiéra v Divadle Komedie 5. září 2022, 380. Operní panorama zde), je Předřeč šelmy dalším vykročením tohoto průkopnického souboru mimo koncertní aktivity a zastávkou na cestách a křižovatkách současného hudebního divadla.

Petr Hora, Jiří Adámek Austerlitz: Předřeč šelmy
9. září 2025, 20:00 hodin
Divadlo Alfred ve dvoře

Inscenační tým
Koncept, libreto a hudba: Petr Hora
Libreto a režie: Jiří Adámek Austerlitz
Kostýmy a scéna: Petra Vlachynská
Light design a projekce: Pavel Havrda.
Koprodukce: Orchestr BERG, Boca Loca Lab, divadlo Alfred ve dvoře a HAMU

Účinkující
Hlas: Annabelle Plum
Hlas: Gabriela Vermelho
Hlas: Vendula Holičková
Hlas: Barbora Mišíková

Orchestr BERG:
Gabriela Barillová – housle/hlas
Štěpán Drtina – violoncello/hlas
Martin Debřička – saxofon/hlas
Štěpán Janoušek – pozoun/hlas
Jakub Švejnar – bicí nástroje/hlas