Operní panorama Heleny Havlíkové (380) – Hořínkova anatomie bolesti duše

Orchestr Berg, Spitfire Company a Divadlo Komedie se spojily pro uvedení opery Slavomíra Hořínky Tak tiše až. Možná i proto novinka vyvolala zájem nejen operního, ale i činoherního a tanečního publika.

Opera Slavomíra Hořínky a libretistky Jany Šrámkové Tak tiše až je intimní hudební inscenace o ženě, která se rozhodla před soudem veřejně vypovídat o tom, jak byla sexuálně zneužívána v době, kdy se z dítěte proměňovala v dívku. Přiznám se, že jsem před premiérou měla určité pochybnosti, jestli tvůrci nenaskočili na dnes, bohužel až módní vlnu kolem tak bolestného a citlivého tématu, jakým je zneužívání – ať už v souvislosti s církvemi, sociálními sítěmi nebo třeba i hnutím Me too. Ostatně Petr Boháč přišel s tímto tématem jako námětem pro operu po přečtení článku o zneužívání chlapců v chrámovém sboru v Řezně.

Opera i její provedení ale tuto moji pochybnost rozptýlily. Bylo zřejmé, že autoři na této vlně nesurfují povrchně. Slavomír Hořínka dokonce rozkryl, že on sám byl v dětství zneužíván, takže téma má prožité i touto osobní zkušeností a pět let trvající proces kompozice lze chápat i jako jeho psychoterapii. Operu však nepojal autobiograficky. A libretistka Jana Šrámková se svěřila, že konzultovala svůj text s psychology. Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč jdou až na emoční hranu, pro některé diváky možná i za na ni.

Najít dnes vhodný operní námět je velmi obtížné – a přitom klíčové. Řada novinek, které se objevují například na bienále NODO / Dnech nové opery Ostrava, se potýká právě s tématy – snaží se být aktuální, ale pro stylizaci do zpěvu s hudbou se ukážou jako neadekvátní. Trauma ze zneužívání se ovšem pro operní ztvárnění jeví jako velmi vhodné, protože právě hudba dokáže vyjadřovat ty jemné odstíny emocí, které člověk s takovou neblahou zkušeností prožívá, často aniž je dokáže verbalizovat.

Jakkoli je nalezení vhodného tématu zásadní, podstatný je samozřejmě i způsob zpracování – když opět odkážu na svoji zkušenost s operními novinkami na festivalu NODO, ale i se studiovými operními soubory, které u nás novinky uvádějí (Ensemble Opera Diversa, Ensemble Damian), nástrahy spočívají v mnohomluvnosti textu, v němž se díla občas utápějí, někdy i jeho komplikovanosti na hranici nesrozumitelnosti, dílo se zmítá ve špatné struktuře. Slavomír Hořínka i Jana Šrámková se těchto nebezpečí vyvarovali. Nadměrnému množství textu se vyhnuli i tím, že významnou střední část celkově hodinové opery – tedy právě gradaci scén zneužívání – ponechali pouze hudbě a tanečnímu ztvárnění. Nicméně libretistka se občas nevyhnula až patetickým, a přitom triviálním obrazům, například v závěru: „Pod sněhem vedou nory, / doupata v kořenech, / ve větvích hnízda, / pulzuje život, / pulzuje život v holém kmeni.“

Základní linie „příběhu“ libretistka spíše jen naznačuje. Žena se odhodlává, že s obžalobou Muže, který ji v dětství sexuálně zneužíval, půjde k soudu, a před očima se jí zhmotňuje její dětské a dívčí já. Sleduje, komentuje tehdejší události a s pocitem viny žádá své já o odpouštění. Celkově ale libreto není založené na příběhu, je spíše proudem, volnými asociacemi, útržky myšlenek, pocitů ženy s obrazy sněhové vločky, ptáčete v pařátech sokolích v kombinaci s citací verše z 84. žalmu v latině o hnízdech ptačích mláďat a důvěře v Boha.

Hořínka k libretu přistoupil co do hudebních prostředků velmi úsporně: hodinová opera je psaná pro dva ženské hlasy – dospělý a dívčí, dva tanečníky a pro orchestr v netradičním obsazení housle, kontrabas, flétna, klarinet, trubka, pozoun, akordeon a baterie bicích včetně vibrafonu. Tento výčet ale není tak docela výstižný, protože Hořínka používá například vedle flétny i pikolu a zároveň hlubokou basovou flétnu, podobně basklarinet, u žesťových nástrojů nejrůznější dusítka. A také hráči na smyčcové nástroje uplatňují různé techniky hry smyčcem i rukou pro zvuky ševelení, šustění, prudkých úderů. Významnou součástí instrumentáře jsou ovšem ostré píšťalky a také nejrůznější vábničky imitující zvuky ptáků. A důležitou roli hraje také ticho.

Hořínka dokáže z této úspornosti vytěžit spoustu barev, pracuje s tempovými gradacemi až do „prestissima“ ohlušujících zvukových shluků, které s propracovanou zkušeností s nejrůznějšími styly soudobé hudby dirigent Peter Vrábel interpretovat umí. Hořínka používá i pro posluchače srozumitelnou zvukomalbu, ba přímo konkrétní zvuky, třeba díky vábničkám velmi realistický zpěv ptáků, dětskou písničku, ale i „výhružné“ rány. Hořínkovi se tak daří využít onu „moc“ hudby vyvolávat emoce – třeba vábničky navozují přírodu a hravost dětství, ale stávají se i agresivní zbraní, když útočí na dívku nebo dovrší pád utýraného koně. Bohužel jsem však nepocítila závěrečnou katarzi, vyústění. Sice se vrací motiv ptačího zpěvu, který snad mohl být pro Ženu v dětství zdrojem radosti, ale i oním nebezpečným vábením, úvodní obraz „Být vločkou… / a nebýt, / nemít tělo“ se proměňuje na „Být vločkou… / snášet se, na vlastní dlani tát, / mít v rukou vlastní tělo“, ale závěrečné rozhodnutí ženy, že odejde k soudu s textem „S nádechem na patře ucítím tání / roztáhnu křídla, duši, čest“, jsem v kontextu tématu sebepřijetí jako silné vyústění nevnímala.