Belliniho mistrovství pro hvězdné Aminy
Vincenzo Bellini stihl za svůj krátký život svými operami proniknout po boku Gioacchina Rossiniho a Gaetana Donizettiho mezi přední skladatele doby vrcholného belcanta, stylu, který staví na ideálu kultivovaného zpěvu, plynulých legatových frázích, jemné práci s dynamikou včetně messa di voce a pružnosti technické virtuozity koloraturami a trylky. Z Belliniho jedenácti oper dodnes zůstala nejhranější Norma.
Diváckou oblibu si podržela i La Sonnambula / Náměsíčná (1831) na libreto zkušeného Felice Romaniho. Vznikla prý v hektickém tempu během dvou měsíců (místo původně zamýšleného Hernaniho Victora Huga pro sezonu 1830–31 milánského Teatro Carcano) pro Giudittu Pastu jako hlavní pěveckou hvězdu a tenoristu Giovanniho Battistu Rubiniho. Pro Náměsíčnou se Romani inspiroval scénářem Eugèna Scriba a choreografa Jean-Pierra Aumera k baletní pantomimě L´arrivée d´un nouveau seigneur / Příjezd nového pána Ferdinanda Hérolda pikantně ozvláštěné tehdy populárním motivem somnambulismu jako fascinací tajemnými stavy vědomí (premiéra v Academie Royale de Musique v Paříži v roce 1827).
Belliniho melodramma semiserio adaptuje příběh osiřelé chudé dívky Aminy v zapadlé vesnici švýcarských Alp trpící somnambulismem. Zrovna v noci před chystanou svatbou se sedlákem Elvinem ji celá vesnice „přistihne“ přímo v posteli pana hraběte Rodolfa, kam v náměsíčném stavu sama došla. Ten však situace nezneužije – na rozdíl od vypočítavé hostinské Lisy, která sama měla v úmyslu hraběte svést. Amina se marně zaklíná svou ctností a ani Rodolfově vysvětlování náměsíčnosti lidé nevěří. Elvino podezření z nevěry své vyvolené neunese a rozhodne se oženit s Lisou, svou dřívější snoubenkou. Teprve když všichni uvidí Aminu nebezpečně kráčet nad propastí, pochopí její náměsíčnost a po probuzení už nic nebrání sňatku Aminy s Elvinem.
I chatrná dějová zápletka ovšem Bellinimu postačila k tomu, aby hlavním hybatelem opery učinil nádherný virtuózní belcantový zpěv. Ostatně právě pro extrémní náročnost pěveckých partů si jen málokteré divadlo může na Náměsíčnou troufnout a standardní součástí repertoáru operních divadel se nestala. U nás ji po inscenaci Nového německého divadla v roce 1900 uvedlo pouze liberecké Divadlo F. X Šaldy v roce 2010 – v titulní roli alternovaly Olga Jelínková a Jana Kačírková.
Premiéru Náměsíčné zpívala Giudita Pasta a ještě za Belliniho života byla významnou představitelkou Aminy Maria Malibran. Roli proslavila v rámci belcantovské renesance Maria Callas ve slavné inscenaci Luchina Viscontiho v La Scale (1955), pak také Joan Sutherland v Covent Garden (1961) a MET (1963). Následovaly Edita Gruberová, Natalie Dessay, Diana Damrau. Protože Bellini psal part Aminy pro soprano sfogato, altový hlas s rozšířeným rozsahem sopránových výšek (a sopranistky si do ní začaly přidávat vysoké tóny), roli zpívaly i mezzosopranistky Frederica von Stade nebo Cecilia Bartoli.
MET zařadila Náměsíčnou do kin už v roce 2009 s dirigentem Evelinem Pidò. Režisérka Mary Zimmerman příběh „zdvojila“ a přenesla do divadelní zkušebny současnosti, kde se právě připravuje inscenace Náměsíčné: a hlavní představitelé prožívají stejný příběh jako postavy, které mají sehrát. Inscenace měla nápady, vtip a byla uměřeně vkusná. Aminu vytvořila fenomenální Natalie Dessay a Elvina neodolatelný Juan Diego Flórez.
Hudební ctitel belcanta Frizza versus Villazónův feminismus
Vyrovnat se takové inscenaci s tak legendární dvojicí sólistů je vskutku nesnadné. Svrchovaně se to podařilo dirigentovi Riccardu Frizzovi, jehož mezinárodní kariéru odstartovalo vystoupení na Rossiniho festivalu v Pesaru a od roku 2017 působí jako hudební ředitel Donizettiho operního festivalu v Bergamu. V přestávkovém rozhovoru se vyznal ze své lásky k Bellinimu a obhajoval jeho redukci orchestru na jednoduchý doprovod. Podle Frizzy je to ryze praktický důsledek stylu a náročnosti pěveckých partů, jimž je třeba vše podřídit včetně rubat i jemnější agogiky. Frizzovi, který se právě na opery vrcholného italského belcanta specializuje, se to při přenosu dařilo včetně citu pro specifikum Belliniho melodramma semiserio a jemné odstíny dynamiky.
V nové inscenaci Náměsíčné v MET jako režisér debutoval Rolando Villazón. Svou pěveckou kariéru tenoristy oceňovaného na počátku kariéry jako „nový Plácido Domingo“ po hlasové krizi nasměroval od roku 2011 k operní režii (režijní debut v Lyonu v inscenaci Massenetova Werthera). Tuto zkušenost ve svých inscenacích promítá do empatie vůči sólistům a jejich zranitelnosti.
Villazón, scénograf Johannesem Leiackerem a kostýmní výtvarnice Brigitte Reiffenstuel se v Náměsíčné téměř po celou dobu drželi libreta, které děj zasazuje do zapadlé alpské vesnice počátkem 19. století. Základem scény je hostinec v horách, respektive jeho rozlehlý sál se spoustou dveří, jehož světlé stěny přecházejí do sněhem zavalené horské krajiny s impozantními štíty v projekci na horizontu. Sněhu tam jsou v tu dobu nejspíš vysoké závěje, protože Rodolfo do hostince slézá po žebříku. Není ovšem jasné, jak se ostatním daří vstupovat normálně hned devíti dveřmi.
Villazón v celém průběhu inscenace přidal taneční postavu jakési „svobodné“ dvojnice Aminy v bílých tylových šatech a připravil si tím závěr, ve kterém se zásadně odklonil od partitury. Od podezření z nevěry konečně očištěná (chudý sirotek) Amina nejde (vděčně a pokorně) s (bohatým) Elvinem k oltáři, ale zásnubní prstýnek mu zvesela vrátí a začne stoupat po žebříku, aby si podala s ruku se svým alter ego. Jak lze dovodit, chystá se pryč z vesnice, snad za toužebnou svobodou a volností. Toto vnášení soudobého feminismu však působí násilně, protože nemá ani v libretu ani v hudbě žádnou oporu.
Sólisté s uměním belcanta
Aminu tentokrát zpívala americká sopranistka Nadine Sierra, která pěveckou kariéru zahájila už jako talentované dítě, propracovala se až k debutu v MET jako Gilda v Rigolettovi v roce 2015 a z přenosů známe ji mimo jiné jako strhující Lucii z Lamermooru v inscenaci pojaté jako natáčení filmu o soupeření mafiánských gangů v současném americkém maloměstě zmítaném drogami a prostitucí.
V Náměsíčné ji režie stylizovala jako nezávislou sebevědomou mladou ženu toužící po volnosti bez závazků, přitahovanou světem „za obzorem“, symbolizovaným tanečním alter egem nebo globusem, který jí věnuje hrabě. I když v roli belcantové lyrické jemnosti mohla herecky trochu ubrat na svém „šibalském/rošťáckém“ pomrkávání, pěvecky roli zvládala skvěle a u publika vyvolávala bouře nadšení.
Zaujal mě španělský tenorista Xabier Anduaga, vítěz Domingovy Operalie konané v roce 2019 v Praze, pro kterého to byla po Nemorinovi v roce 2023 druhá role v MET. Dlouhé oblouky frází zpíval skvěle a herecky vystihl vnitřní zmatek důvěřivého nezkušeného mladíka, který je konfrontován s drsně očividnou skutečností, že jeho nevěsta strávila noc v hraběcí posteli.
Nejen pěvecky, ale i herecky velmi přesvědčivě působila v roli Lisy americká sopranistka Sydney Mancasola (v MET debutovala v roce 2018 rolí Frasquity v Carmen). Vystihla různé vrstvy této negativní postavy, která kontrastuje s Aminou: závist stárnoucí hospodské vůči Amině, která jí přebrala Elvina, sebevědomé pohrdání vůči Alessiovi, který ji miluje, podlézavost vůči Rodolfovi, kterého by ráda získala pro sebe, a potměšilou radost, když svolává vesničany, aby viděli Aminu v Rodolfově posteli i rozdmychávání nenávisti vůči domněle nevěrné sokyni.
Milostný trojúhelník s nadhledem doplnil zkušený ruský basista Alexander Vinogradov v roli noblesního hraběte Rodolfa, který dosvědčí Amininu nevinu a poučí vesničany, co je to somnambulismus. Učiní tak způsobem, z něhož je zřejmé, že kdyby byl mladší, možná by situace, kdy se mu v posteli náhle ocitne hezká žena, která mu navíc připomíná jeho dávnou lásku, dopadla jinak.
Portrét Teresy, komunitou respektované starší ženy, která se ujala Aminy a která pevně věří v její nevinu, vytvořila přesvědčivě Deborah Nansteel. A Alessia, zde pojatého jako přísného učitele, který zlobivou holčičku dokonce švihne hůlkou přes prsty, a zároveň ctitele až komicky beznadějně zamilovaného do Lisy, vystihl Nicholas Newton.
Zejména ve scénách pohrdání nad domněle nevěrnou Aminou, v níž si vesničané nad ní odplivnou, se Villazón snažil rozehrát také sbor, pod vedením sbormistra Tilmana Michaela tradičně skvěle zpívající a doplněný spoustou nezbedných dětí.
Triumf belcanta v problematické režii
Z nového nastudování Náměsíčné v MET je zřejmé, že s odpovídajícím obsazením a skvělým hudebním vedením lze i méně hranou Belliniho operu připomenout a učinit ji živou pro současné publikum. Riccardo Frizza a sólisté předvedli belcanto v plné kráse – barevně, technicky precizně a s výrazovou hloubkou. Villazónova režie inscenaci nadbytečně modernizuje prvky feminismu a tanečním alter ego Aminy, což s partiturou nesouzní.
Vincenzo Bellini: Náměsíčná
Metropolitní opera, přenos do kin 18. října 2025
Recenze psána z přenosu v kině Světozor
Realizační tým
Dirigent: Riccardo Frizza
Režie: Rolando Villazón
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světelný design: Donald Holder
Projekce: Renaud Rubiano
Choreografie: Leah Hausman
Sbormistr: Tilman Michael
Účinkující
Amina – Nadine Sierra
Lisa – Sydney Mancasola
Elvino – Xabier Anduaga
Rodolfo – Alexander Vinogradov
Teresa – Deborah Nansteel
Alessio – Nicholas Newton
Notář – Scott Scully
Tanečnice – Niara Hardister
Orchestr a sbor Metropolitní opery