Operní panorama Heleny Havlíkové (55)

Helena Havlíková, 03.01.2012 0:00

Týdny od 19. prosince 2011 do 1. ledna 2012

– Předčasné španělské prázdniny
– Dagmar Pecková se v Purcellovi i Haydnovi „našla“
– Inspirace na dny příští

***

Ve svém prvním Operním panoramatu roku 2012 přeji příznivcům portálu Opera Plus úspěšný „skok“ do nového roku a přes všechna nebezpečenství a nástrahy hodně krásných zážitků v divadlech, na koncertech, v kinech, prostřednictvím internetu, CD, DVD a všech dalších platforem, díky kterým se dnes operní možnosti tak rozrůstají. Přes všechny výdobytky nových technologií ale základem stále – naštěstí – zůstává umění a mistrovství těch, kteří jsou na jevišti, pod ním i za ním. Protože jsme minulé svatoštěpánské pondělí ke glosování operního dění vynechali, vraťme se ještě k dvěma událostem těsně předvánočním.

***

Předčasné španělské prázdniny

Dramaturgicky je jistě chvályhodné, že Státní opera Praha zařadila Tři Pinty, byť jen na šest představení. Jako autoři díla jsou uváděni Carla Maria von Weber, který začal Tři Pinty komponovat souběžně s Čarostřelcem, ale nakonec zanechal z této opery jen nedokončené torzo, a Gustav Mahler, který ve weberovském duchu šedesát let po jeho smrti Tři Pinty dopracoval a uvedl v roce 1888 v Lipsku. Oba měli k Praze blízký vztah – Weber byl mj. v letech 1813-16 kapelníkem Stavovského divadla a Gustav Mahler v tomto divadle působil na počátku své kariéry v sezóně 1885/6. Tři Pinty pak osobně dirigoval v nově postaveném Novém německém divadle jen pár měsíců po lipské premiéře.

Tři Pintové (na jehož libretu se podílel kromě skladatele také Theodor Hell) jsou singspiel o třech dějstvích, německá komická opera s mluvenou prózou mezi hudebními částmi. Zápletka může vzdáleně připomínat Prodanou nevěstu (v její původní „operetní“ verzi z roku 1866 také s mluvenými dialogy). Děj se odehrává ve Španělsku. Mladá Dona Clarissa miluje Dona Gomeze, je ale zaslíbena na základě staré úmluvy otců Donu Pintovi. Když tento neotesaný statkář, který svou nastávající ani její rodinu nikdy neviděl, cestuje za svou nevěstou, čerstvý absolvent studií Don Gaston ho opije a dopis, který potvrzuje Pintovy nároky, mu sebere. Z legrace se vydává za Dona Pintu, ale když pochopí, jak se Clarissa a Gomez milují, předá tuto identitu dokonce Gomezovi. Nahromaděné zápletky končí happy endem a šťastná Clarissa v náručí vytouženého Dona Gomeze. Tak trochu jako mávnutím kouzelného proutku, v čemž je jeden z problémů tohoto díla.

Tato opera „na Weberovy hudební motivy“ je zřídka uváděná rarita; zda to bude právě inscenace Státní opery, které se podaří Tři Pinty prosadit do širšího povědomí, zůstává po předpremiéře 22. prosince nejisté (premiéra je zařazena na 12. ledna 2012 a další čtyři představení pak v průběhu ledna, února, března a května). Není právě příjemné kritizovat Státní operu v situaci, kdy měla za pár dní zaniknout. Ale inscenace Tří Pintů na sklonku formální samostatnosti Státní opery se při předpremiéře nepovedla. Nutno si ovšem uvědomit, že za její řízení je už deset měsíců odpovědný ředitel Národního divadla Ondřej Černý, který si za šéfa vznikajícího operního molochu vybral Rocca. Státní opera chtěla na poslední chvíli stihnout ještě sté mahlerovské výročí roku 2011 a sveřepě, nevhodně uvedla tuto rozvernou komedii bez ohledu na státní smutek. Nepatřičnost ještě zvýraznilo patetické vystoupení ředitele Ondřeje Černého před začátkem představení s minutou ticha za zesnulého Václava Havla pod blikajícím neónovým nápisem El Pub. Přípravu jistě ovlivnila i rozjitřená atmosféra uvnitř souboru, kdy zaměstnanci na poslední chvíli odvolali po podpisu dohody s pověřeným ředitelem Ondřejem Černým stávku, zůstali ovšem ve stávkové pohotovosti, kterou se snaží zvrátit podivné a stále nezdůvodněné rozhodnutí dnes již bývalého ministra kultury Jiřího Bessera, kterým je k 1. lednu Státní opera zrušena a včleněna do konglomerátu Národního divadla. Tři Pintové tak uzavřeli dvacetiletou samostatností Státní opery. Když už se nasazení Tří Pintů tak jako tak přesouvalo z původního března, počkat až na řádnou premiéru by se vyplatilo i kvůli tomu, že předpremiéra působila zejména po hudební stránce jako ještě nedostudovaný tvar, základ spolehlivého hudebního nastudování inscenaci chyběl. Přitom německý dirigent Heiko Mathias Förster má mnohé mezinárodní zkušenosti a ve Státní opeře zvládl Otella i Dona Quichotta. Tří Pintové postrádali lehkost, operetní švih a nedařilo se koordinovat souhru ani v orchestru, ani mezi sólisty a sborem.

Třemi Pinty se na „svou“ scénu vrátil sehraný tým režiséra Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka a kostýmní výtvarnice Simony Rybákové. Podle nich jsou Pintové jakási road movie – „prázdniny německých studentů ve Španělsku“, kteří se s Donem Pintou setkají v pivnici, zřejmě spřátelené s německy mluvícím Brnem, protože tu ze stropu visí krokodýl s nápisem Gruss aus Brünn a kde na plazmě běží fotbalové mistrovství. Pokud některého z diváků už na začátku napadla varianta přepnout na „jiný kanál“, měl smůlu: ovladač je v divadle nedostupný.

„Studenti“ si na závěr prvního jednání z velké hromady rozeberou batůžky a vydají se každý svou cestou, diváci sledují tu Gastonovu do Madridu. Bohatému domu otce Clarissy inscenátoři pak přisoudili postmoderní přeplácaný vkus: prostor je rozvolněný mezi kuchyňskou linku, sestavenou z moderní automatické pračky, smaltovaného sporáku našich babiček a ledničky z padesátých let, bílou vanu, obří sochu Persea s useknutou Medúzinou hlavou, rytířskou plátovou zbrojí, vycpanou zebru, masivní křeslo a ještě mohutnější pohovku. Zadní horizont rámuje nakoso zavěšený obraz v masivním pozlátkovém rámu s barokně opulentním ovocno-houslovým zátiším. Inscenátoři s pohybovým spolupracovníkem Števem Capkem nepromarnili ani okamžik, aby se na jevišti stále něco nedělo, v mnoha plánech a křiklavé nadsázce. Clarissa v podání Jany Sibery je plná dětinského odhodlání vzepřít se otcovskému příkazu i subretní rozvernosti; objímání plyšáků však svědčilo spíše o tom, že má nejen na vdávání ještě čas. Sekundovala jí komorná a důvěrnice Laura v podání Jany Horákové Levicové, jejíž mezzosoprán se zatím přesvědčivěji uplatňuje v barokní hudbě. Zamilovaný Gomez Martina Šrejmy je ochoten pro svou lásku udělat téměř cokoli od servilního poskakování kolem budoucího tchána po akci, kdy svou milovanou ve žlutých holčičích šatičkách v náhlém roztoužení posadí na „rozpálený“ sporák kuchyňské linky. Když ji chce konečně povalit do postýlky, z pod peřin vyskočí „babka“ jako z Troškových filmů a začne metat salta. Šrejmův tenor měl ovšem patřičné parametry „prvního milovníka“. WeiLong Tao začíná na našich scénách zastávat roli Brouka Pytlíka, práce všeho druhu – coby poněkud odrostlý „student“ Gaston výšky tenorového partu zejména v prvním dějství zvládal se značným úsilím. Gastonovi v jeho kouscích zdatně pomáhal jeho „parťák“ Ambrosio a Jakub Pustina využil příležitosti pro komediální nadsázku, v níž zastával roli nevěsty, na které si neobratný skutečný Don Pinto měl vyzkoušet galantní dvoření. Svým rozložitým zjevem i basem byl ovšem nepřehlédnutelný Zdeněk Plech v roli směšně zbabělého Dona Pinty.

***

Dagmar Pecková se v Purcellovi i Haydnovi „našla“

Pozorní posluchači zcela zaplněného kostela sv. Šimona a Judy v předvánočním čase uvítali v cyklu koncertů staré hudby FOK mezzosopranistku Dagmar Peckovou. Tato letos rezidenční sólistka FOKu na něm vystoupila v programu s dvěma lamenty – slavným Didoniným z Purcellovy opery Dido a Aeneas (v rámci suity složené z orchestrálních částí a úvodního výstupu Didony Ah! Belinda) a kantátou Josepha Haydna Ariadna na Naxu (Hob.XXVIb/2), sólovou scénou operního charakteru, určenou ovšem pro koncertní uvedení. Taková volba programu se ukázala jako vhodná: Dagmar Pecková v něm dokázala zklidnit a zkoncentrovat svůj projev do útlejšího lahodně znějícího hlasu, dlouhodechých linií, kdy měla plně pod kontrolou svou hlasovou techniku. Předvedla širokou škálu výrazu od ztišené bolesti po dramaticky hněvivé výbuchy Ariadny opouštěné svým milencem. Plnou podporu měla Pecková v orchestru Ensemble 18+, který řídil Vojtěch Spurný s velkým muzikantským temperamentem, energií, v rámci akustiky Šimona a Judy s dlouhým dozvukem někdy možná až příliš vyostřenými rychlými tempy. Ensemble 18+, další z našich souborů, které se specializují na historicky poučenou interpretaci, se blýskl i samostatně hned v úvodních kontrastních variacích tance La Follia, které podle originálního Corelliho Concerta grossa d moll zaranžoval Francesco Geminiami. A Vojtěch Spurný se uplatnil navíc jako znamenitý sólista Haydnova cembalového koncertu s F dur (Hob. XVIII/3), jehož první větu „vyšperkoval“ rozsáhlou virtuózní kadencí, ba dokonce i jako skladatel ve svěží stručné skladbě Concerto ad honorem B+B+B, tj. Bacha, Brahmse a amerického jazzového klavíristy Davea Brubecka, ve které si vtipně pohrával s mísením těchto stylů.

***

Inspirace na dny příští

Operní soubor brněnského Národního divadla si pod vedením svého šéfa, dirigenta Caspara Richtera, který má blízko k operetě, počátkem roku k operetě „odskočí“ a uvede Offenbachovu Perikolu v Richterově hudební úpravě a režii Tomáše Studeného, který je také spoluautorem nového libreta pro tuto brněnskou inscenaci. Premiéra v Janáčkově divadle v pátek 6. ledna od 19:00 hodin.

Pro příznivce sobotních operních večeru na stanici Český rozhlas 3 – Vltava je 7. ledna od 19:30 hodin připraven záznam Sullivanova Mikáda z Lyrické opery v Chicagu. Přenášené představení z 6. prosince 2010 řídil Sir Andrew Davis.

A můžeme se těšit na další pražský koncert tenoristy Jonase Kaufmanna, který i u nás vyvolal při svém prvním recitálu bouři nadšení a potvrdil ta nejvyšší očekávání operní hvězdy první velikosti. Kaufmann po roce vystoupí opět ve Smetanově síni Obecního domu, v neděli 8. ledna v 19:30 s programem složeným ze slavných operních árií a písní.

Carl Maria von Weber, Gustav Mahler:
Die drei Pintos
(Tři Pintové)
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigent: Heiko Mathias Förster, R. Hein
Režie: Jiří Nekvasil
Výtvarník scény: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistři: T. Karlovič, A. Melichar
Pohybová spolupráce: Š. Capko
Orchestr, operní sbor a balet Státní opery Praha
Předpremiéra 22.prosince 2011 Státní opera Praha

Don Pantaleone de Pacheco – Miloš Horák
Don Gomez de Freiros – Martin Šrejma
Clarissa – Jana Sibera
Laura – Jana Horáková Levicová
Don Gaston Viratos – WeiLong Tao
Don Pinto de Fonseca – Zdeněk Plech
Hostinský –Roman Vocel
Inez – Alena Miro
Ambrosio – Jakub Pustina
Hofmistr – Dalibor Janota